Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti - 12. kapitola

29.04.2012 (17:45) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1364×

„Ukaž, já ti to dám nahoru.“ Natáhl ke mně ruce a přátelsky se usmál.

Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale věci mu podala. Až když byly v jeho rukách, mě napadlo: On mi je chce ukrást!!!

Edward si vedle mne velmi opatrně sedl. Já, přec jsem se snažila své reakce potlačit, trochu se odtáhla. Nekoukala jsem se mu do tváře, hlavu jsem opřela o ledové sklo a nechala jím chladit mé rozpálené tváře. Neubránila jsem se však občasnému pozorování jeho tváře, dokonalých linií, rovného nosu, karamelových studánek. Chtě nechtě mi pohled ujížděl i na jeho rty.

Snažila jsem se namluvit si, že tohle všechno, co mne k němu přitahuje, je jen pobláznění jeho upíří krásou a to, že mám tendenci nespustit ho z očí, je jen předzvěst mého strachu, aby mi v nestřeženém okamžiku neublížil.

Bohužel to nefungovalo. Po pěti minutách jsem byla na nervy, jednak z jeho přítomnosti a jednak z mých myšlenek. Znovu jsem si pustila hudbu a snažila se nemyslet.

Autobus se rozjel. Motor sice nenaskočil s takovou lehkostí jako můj miláček a ani neklouzalo silnici s jeho ladností, ale jeli jsme. Před námi se otvírala nová cesta směřující… do hor.

Snažila jsem se pozorovat rozmazanou krajinu, poslouchat hudbu, potlačit všechny pocity… nešlo to. Já… seděla vedle něj a přitom se cítila tak sama. V nosu mě štípala jeho vůně, v hlavě myšlenky na něj. Přesto však strach měl stálou přítomnost všude a já… Nevěděla jsem nic, bála jsem se. Hloupě jsem si namlouvala všechno sladké a krásné. Realita byla jiná. Už jsem nechtěla znovu utíkat do snů, chtěla jsem to prožít. Být milována. Už dlouho o mě nikdo neměl starost, neptal se, jestli mám hlad nebo jestli je všechno v pořádku, když jsem byla smutná. Na všechno jsem byla pouze já. Můj dům byl mým domovem bez nikoho. Necítila jsem ten pocit bezpečí, sladkého domova, rodiny…

Všechny tyto pocit, že nemám nikoho, nikdo mě nepostrádá a že jsem odsouzená pouze na sebe, mi vehnalo slzy do očí. Pálilo to.

Jedna slza si našla cestu a přetekla přes okraj. Líně stékala po mé tváři a zanechávala cestičku bolesti a osamění. Nesnášela jsem ten pocit, kdy tě svírá u srdce. Přesto jsem musela být trestána a já tento trest musela přijímat. Trpět za své hříchy. Neustále vidět mou maminku, slyšet její výkřiky, smrtící výkřiky trhající uši, a vědět, že to vše je kvůli mně. To já jsem příčina. Musím trpět.

Na jeden okamžik jsem si dovolila pomyslet na společnou budoucnost s Edwardem, s jeho rodinou, ale… nejde to.

Už nejsou nepřátelé. Pouze lidé, kteří mají jeden druhého, pomáhají ostatním, nechávají na povrch vyplouvat jejich lásku a chránit své milované. Jsou to lidé, kterým závidím a kteří… žijí.

„Bello…“ zašeptal Edward. Ani jsem si neuvědomila, že jsem svou hlavu otočila dopředu a nepřítomně koukala před sebe. Slza už nebyla sama, už jich bylo tolik, že připomínali letní přeháňku, která za chvíli ustane a zas vysvitne sluníčko. Bohužel pouze připomínala.

Otočila jsem hlavu na něj a nechala se lapit do jeho pavučin. Nechala slzy volně stékat a přitom hleděla… na upíra, který je mým milovaným…

Jeho oči. Tak smutné.

Pohnul rukou. Natáhl ji před sebe a při tom ze mě nespouštěl pohled. Tvářil se, jako by cítil všechnu mou bolest, všechen můj strach, všechno osamění. Tvářil se jako já.

Už jsem nevydržela jeho pohled. Jeho ruka byla stále natažená, jako by mě chtěl utěšit, setřít slzy a říct, že všechno bude dobré. Jako by už nikdy nechtěl přestat ochraňovat mě a i slunce by pro mne uhasil.

Stočila jsem pohled ke straně. Koukala jsem z okýnka na rozmazané šmouhy a plakala. Beze zvuku. Jen slzy volně stékaly po mých tvářích.

Nechtěla jsem vědět nic o tom, nad čím právě teď přemýšlí. Musel totiž vidět uřvanou holku s opuchlýma očima, která vedle něho sedí, jak nejdál může, a vzlyká. Já to však nemohla změnit. Udělala jsem toho hodně, přestala jsem o jeho rodině smýšlet jako o zabijácích a mimo katastrofické scénáře se mi hlavou honily i jiné myšlenky. Na víc jsem si zatím netroufla.

Myšlenky se najednou rozutekly a slzy došly. Vrčení motoru a šelest hlasů v autobuse mi najednou splývalo dohromady a já usnula.

Pohled Edwarda:

Říká se, že člověku to něco chybí, až když to ztratí. Mě to něco chybí a ještě jsem to neměl. Chybí mi, přitom jsem ještě nepoznal. Strádám to, aniž bych věděl, co to je.

Ta osoba, ten cit. Bella… a láska.

Vidím ji a mé mrtvé srdce se rozbuší jen pro ni. Ucítím ji a mám chuť doběhnout si pro ni i na konec světa. Její pokožka, tak hebká jako nejjemnější samet. Její smutek trhající mě na kousky.

Když jsem ji poprvé spatřil, uviděl jsem anděla s mahagonovými vlasy. V ten moment jsem věděl, že bude pro mě jediná.

Její duše oplétaná spousty tajemstvími, tak krásná a čistá… smutná. Její bolest je mou, její úsměv pohlazení.

Celá moje rodina je jí okouzlena. Carlislea zajímá její původ, druh. Esmé chce zjistit příčinu jejího smutku a vnést do jejích tváří radost. Alice ji už teď vidí jako svou kamarádku, plánuje společné nákupy a holčičí tlachání. Rosalie touží pochopit její nenávist a bolest, aby i ona mohla někomu povyprávět svou minulost, která bude pochopena. Emmett se těší na novou sestřičku, o kterou by se mohl starat a mimo jiné i vyvádět ztřeštěnosti hodné pětiletému dítěti. Jasper, ten chce jako většina pomoct jakýmkoliv způsobem.

A já? Já si přeji milovat ji, chránit, opečovávat. Přeji si, aby mě měla ráda, cítila se bezpečně u mne v náručí a byla šťastná.

Nikdo z naší rodiny ani jedinkrát nepomyslel na to, že bychom jí ublížili. Jako každého nás sice zarazila její zvláštnost, tak se podobající upírovi, ale nikdy bychom se nesnížili k tomu to z ní vytlouct, nebo ji dokonce zabít kvůli nebezpečí, které hrozí z jejího tajemství.

Když jsem poprvé vlezl oknem do jejího pokoje a uviděl ji na posteli s rozhozenými vlasy na polštáři a lehce zčervenalými tvářemi, málem jsem se neudržel. Chtěl jsem ji pohladit po tváři, dát jí malý polibek na čelo a ucítit radost z jejího úsměvu, který mi daruje.

Každý z rodiny mě podporuje, chce, abych byl šťastný jako oni, abych získal svou druhou polovičku. Nezapírají však, že to bude těžké. O její důvěru budu bojovat, a jestli dosáhnu jejího úsměvu nebo jen náznaku, budu ten nejšťastnější.

Vždy, když ji potkám a ona ucukne před mým pohledem, odtáhne se z mé blízkosti, jsem-li jí blíže nebo se jí jen rozbuší srdce, to mé puká bolestí.

Každý večer se cítím jako šmírák, který chce špehovat půvabnou dívku. Nemohu si však pomoci. Jen tak jí mohu být nablízku a prohlížet si její kouzelnou tvář bez jejího strachu. Uvolněnou.

Když se poprvé probudila ze zlého snu a načapala mě u ní, jak sedím na kraji postele, byl jsem zoufalý. Tak neuvěřitelně jsem se bál její reakce, ale ona… si myslela, že jsem sen. Že to vše, co jsem jí pak povídal, byl jen její výplod snu. Přesto jsem byl šťastný, ona se mne nebála. Uvolněně se mnou mluvila o jejích zálibách a já byl na vrcholu blaha. Nemohl jsem uvěřit, že mi tak důvěřovala, že jsem jí mohl setřít slzy při noční můře a na chvilku se dotknou její tváře. To vše mne dělalo šťastným.

Ty střípky minulosti a jejího druhu, které mi nechtěně prozradila, začaly tvořit jasnou cestu k jasnému cíli. Mnohokrát jsem s rodinou diskutoval, co by mohla být a jestli představuje hrozbu. Jakmile však byla odkázána na naši pomoc při ošklivé bouračce, každý z naší rodiny se přesvědčil, že ona ohrožení neznamená.

Tak moc se bála nás stvůr. Nedivil jsem se jí. Přesto jsem chtěl ale vědět důvod. Je to jen tím, čím jsme! Krvelačné zrůdy? Nebo se jí něco přihodilo v minulosti? Proč pořád vypadá tak smutně? Ublížil jí někdo?

Při pomyšlení na někoho, kdo by jí chtěl jen vlásek zkřivit, mně v hrudi začalo vřít. Byla jako nevinná dívka, kterou bylo a je ji potřeba chránit. Nezáleží na tom, co je, ani na její minulosti, já toužil ochraňovat ji před vším zlým a udělat ji veselou a šťastnou. Už teď vím, že ona je mou druhou polovičkou a navždy jí zůstane.

Od Alice jsme sice všichni věděli, co na nás profesor chystá za překvapení, ale to mi neubíralo radosti z času, který s ní budu moci strávit. Nemohl jsem si nevšimnout jiskřiček v Beliných očí při jeho proslovu a pak vlastně i celý den. Musela mít ráda lyžování nebo alespoň sníh. Když si se mnou potom vyměnila pár slov pro popíchnutí, tak rád jsem viděl její úsměv. Její tvář se okamžitě prozářila, a tím osvětlovala i mě. Celá místnost jakoby nabrala jasnější a barevnější barvy.

Celé následující dny jsem byl jako na trní. A co teprve ty noci? Další a další strávené u ní v pokoji nad rozhovory vážných, ale i velmi vtipných témat. Dozvěděl jsem se o ní spousty věcí, které jakoby říkali, že pasujeme k sobě. Poslouchala stejnou hudbu, měla ráda stejný hudební nástroj a mnoho dalšího, z čehož mi pukalo srdce radostí.

A tak konečně nastalo pondělí a já pln nedočkavosti chtěl vyrazit ke škole divně hodinu předem. Alice mě ale zastavila s tím, že když přijedeme později, jediné volné místo bude vedle Belly. Najednou jsem byl přilepený na místě a trpělivě vyčkával. Všichni se mému chování smáli. Hlavně Emmett se neubránil různým vtípkům na mou adresu a zamilovanost. Já to však nijak zvlášť nevnímal.

Přijeli jsme o pět minut později. Autobus se již chystal vyjet a čekalo se doopravdy jen na nás. V autobuse bylo ještě hodně míst, ale jakmile se tam posadili moji bratři se svými polovičkami, zbylo jen jedno. Vedle Belly.

Měla v uších sluchátka, ale i tak zaregistrovala mou přítomnost, když jsem vcházel do autobusu. Bohužel její reakce se na chlup podobala těm ostatním, které mi věnovala. Rozbušilo se jí srdce a na chvíli zasekl dech. Nakonec jen zakroutila hlavou a znovu se zaposlouchala do hudby.

Nemohl jsem doufat v nic jiného. Pomalu jsem tedy došel k jejímu místu, které bylo podle naší malé věštkyně doopravdy prázdné, pokud nepočítám hromadu věcí jako batoh a bundu. Nevěděl jsem, jak upoutat její pozornost, ale po dlouhém uvážení jsem se jí lehce dotkl ramene. Ucukla.

Její krásná očka se upřela přímo na mě a já jsem se zasekl. Byla tak nádherná. Vždy, když jsem ji uviděl, žasl jsem nad její krásou, kterou jsem si nikdy nemohl zapamatovat do detailu. Ten pohled byl jedinečný. Na jedinečnou osobu.

Nakonec mě však nechala posadit se vedle ní. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že jí to ani nevadilo nebo že byla dokonce ráda, ale to byly jen nejspíš moje vidiny.

Když jsem jí pomohl umístit její věci do kabinky nahoru, usadili jsme se  a autobus se rozjel, neuvěřitelně se mi ulevilo. Možná, že jsem čekal její útěk, že na poslední chvíli vyskočí z autobusu a uteče, ale nestalo se tak, a my jsme vyjeli… do hor.

Cítil jsem se skvěle… než začala plakat. Vůbec nic jsem nechápal. Udělal jsem něco špatně? Bojí se? Jedna slza za druhou jí stékaly po tváři a já nevěděl její příčinu. 

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti - 12. kapitola: