Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti - 13. kapitola

05.05.2012 (10:00) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1717×

Cítil jsem se skvěle… Než začala plakat. Vůbec nic jsem nechápal. Udělal jsem něco špatně? Bojí se? Jedna slza za druhou jí stékaly po tváři a já nevěděl její příčinu. Až když, nejspíš neúmyslně, pootočila hlavu tak, abych viděl do jejích karamelových studánek, směl jsem spatřit takový smutek a osamění. Neuměl jsem jí vidět do hlavy, ale její oči pro mě byly bránou do jejích emocí a pocitů. Tak moc jsem si přál obejmout ji a utěšit, ale nemohl jsem. Bála se mě a já se bál, že se mě bude bát ona. Byl to začarovaný kruh a já nevěděl, jak se z něho vymotat.

Po chvíli znovu otočila hlavu ke skleněnému oknu autobusu a já tak ztratil jediné spojení s ní. Pořád jsem se na ni koukal a možná doufal, že se otočí a přitiskne se ke mně. Já ji budu moct hladit po vlasech a říkat, že vše bude dobré. Ono se však tak nestalo.

Zaposlouchal jsem se do jejího zběsilého tlukotu srdce, které každou minutou zpomalovalo, až naběhlo do svého původního rytmu, který byl o dost pomalejší než lidský. Myslel jsem, že přestala plakat, ale ono to tak úplně nebyla pravda. Usnula. Její hlava se pohybovala v rytmu natřásaní autobusu, který najížděl do ďolíků.

Byl na ni kouzelný pohled. I když jsem viděl jen její kaštanové vlasy, lehce zvlněné a nadýchané, rozhozené kolem hlavy. Všiml jsem si sluchátek, které nechala položené na klíně. Pořád z nich hrála hudba, a tak jsem ji vypnul a mobil se sluchátky uložil do kapsičky na jejím předním sedadle. Měl jsem strašnou chuť podívat se, co poslouchá, a byl bych jí i přečetl zprávy, ale nechtěl jsem, aby ztratila i tu malou důvěru ve mně, kdyby ucítila mou vůni z jejího mobilu.

Stále mě celkem zaráželo, že nikdy nepochytila mé aroma u ní v pokoji. Jak jsem totiž předpokládal, měla vyvinutější smysly. Vždyť jsem tam byl poslední noci pečený vařený. Možná však byla z mé přítomnosti také tak vedle jako já. Bájně jsem si ale představoval, že se večer těšila jít spát a přes den na mě myslela. Možná, že noci strávené u ní v pokoji byly ty nejlepší okamžiky mé věčnosti. A že je už hodně dlouhá.

Najednou jsme z už tak špatně upravené silnice sjeli na menší a méně snazší průjezdnou cestu, na které nebylo o výmoly a hrboly nouze. Právě jeden takový zapříčinil, že Bellina hlava se otočila přímo na moje rameno a já ztuhl. Stále klidně oddechovala s jasnými stopami smutku na tváři, přesto však byla nádherná. Touha pohladit ji po tváři zvítězil nad tou rozumnou a mé prsty se jemně dotkly její tváře.

Jemně něco zamumlala a dlouze se nadechla. Rychle jsem ruku stáhl, přesto jsem cítil hebkost pokožky na svých prstech.

Přeopatrně jsem si svlékl bundu a lehce ji přes ni přehodil. Snažil jsem se být co nejopatrnější, abych ji nevzbudil, přesto jsem se ale dočkal jemného zažvatlání. Byl jsem na vrcholu blaha. Tohle by mi stačilo na celou věčnost. Spala tak klidně a… Roztomile.

Někdo by řekl, že vypadám jako zamilovaný blázen, a byla by to pravda. Já však nedokázal potlačit mou druhou stránku, kterou ani nikdo z rodiny neznal. Tu zamilovanou.

Pohled Belly:

Hlas učitele z reproduktoru nade mnou mě probudil. Zamžourala jsem očima a zavrtěla se.

„Dobré,“ promluvil docela známý hlas se sametovou příchutí. Lekla jsem se. Tedy ne toho hlasu, ale osobě, na které jsem… Ležela?! Zmateně jsem se vymrštila z jeho ramene a rozkoukávala se.

„Co se to...“ nebyla jsem schopná dokončit větu. To nemohla být pravda.        

Jestli to dobře chápu, spala jsem upírovi na rameni. Pokud to zase správně chápu, tak to, co mě tak příjemně hřeje a rozprostírá tu jeho vůni, byla jeho bunda, kterou přese mne přehodil, zatímco jsem spala. Takže si to shrneme: Kdyby chtěl, zabil by mě. To je dobré vědět a příště se tomu vyhnout.

„Nemrač se. Nesluší ti to,“ prohodil Edward s úsměvem, když jsem se na něj otočila s nějakou peprnou poznámkou. Jakmile jsem však spatřila jeho rty vytáhlé do úsměvu, všechny nadávky jsem spolkla a taková drobnost, že jsem na něm spala, byla jen další vzpomínka, v podstatě úplně bezvýznamná.

Ze zírání na něj mě přerušil hlas profesora do mikrofonu.

„Tak, milý studenti, jsme tady. Do patnácti minut zastavíme před naším hotelem, který nám bude poskytovat střechu nad hlavou a jídlo po dalších osm dní. Snažte se proto neznepřátelit si zdejší personál, a to v překladu pro ty blbé znamená, nekouřit, nehulákat jako na lesy, nepít. Alkohol samozřejmě a v neposlední řadě taky s nikým neprovozovat žádné postelové hrátky.“ Spousta studentů se rozchechtala. Tenhle profesor byl fajn a jeden z mála, který dokázal zavtipkovat.

„Teď k rozřazení do pokojů. Na pokoji čísla dvacet pět budou slečny Cullenovi a slečna Weberová. Hned vedle…“ Celá jsem to poslouchala se zatajeným dechem. Ne že by mě tolik zajímalo s kým budu, spíš jsem věděla, s kým nechci být a v žádném případě nebudu. Hned po zaznění pokoje, kde se bude nacházet naše povedená upíří děvčata jsem vypnula a čekala, až se ozve mé jméno.

„Tak to by bylo. Má někdo nějaké dotazy nebo připomínky?“ Cože? A co já?

„Pane profesore, mě jste vůbec neříkal.“

Profesor došel uličkou až ke mně a přitom soustředěně něco hledal v papírech.

„Ach, omlouvám se, slečno Swanová. Jste tu nová a já vás neměl napsanou v seznamu. Tak, kam vás jenom přiřadit…“ No super. Hlavně ať to nejsou Cullenovi. To bych nezvládla.

Pořád jsem se tak nějak nevzpamatovala z toho, že jsem si ustala na upírovi a tohle už by bylo moc. Stejně teď vůbec netuším co budu dělat… s ním. Mám se ho zeptat, jestli mi něco neudělal? Třeba nepíchl nějakou látku, nebo jed?

Panebože, Bello. Toho by si určitě někdo všiml. Jsi mezi lidmi a i tak. Myslela jsem, že už mu víc věříš.

No jo. Ale tohle je něco jiného. A vůbec! Znám ho? Tedy jinak než ze snu? Copak můžu věřit upírovi a hodnotit ho podle snu?

Na to už mé druhé já nemělo co říct, protože i to první bylo v koncích. Ale… Zachránil mě při té bouračce, byl se mnou doma, kde kromě mě a jeho nebyl nikdo a neublížil mi. Chová se mile a nikdy jeho chování nenaznačovalo nic z toho, že by mi chtěl ublížit.

Ale co když…

„Hmmm. Myslím, že to nepůjde jinak než vás strčit do posledního pokoje, který jsme si s profesory schovávaly pro případy nouze. Ale jak vidím, tak tohle se za stav nouze považovat dá. Teď se ale naskytla otázka, zda-li vám to nebude vadit. Být sama na pokoji. Pak bychom to mohli vyřešit při…“

Ani sem ho nenechala domluvit. Pokoj sama pro sebe… To bylo úžasné. Stejně nejsem zvyklá na přítomnost lidí a nebudu se muset bát, že někdo najde mé tajné zásoby krve.

„To by bylo skvělé. Vůbec by mi to nevadilo!“

„Tak, klíče vám tedy dám rovnou a máte číslo… Dvacet šest.“

Natáhl ruku s klíči, ale mně bylo blbé, ale i značně… Říkejme tomu nepříjemné, natahovat se přes Edwarda. Ten to naštěstí pochopil a klíče mi podal. Dal jsem si extrémě záležet, aby jsem se ho nedotkla. Možná si toho všiml.

Byla jsem ráda, že to takhle dopadlo.

A dopr... Kde že sídlí ta Cullenovic děvčata? Dvacet pět?

                                                                       ***

Před hotelem začal zmatek v tom pravém slova smyslu. Každý hledal svůj kufr, lyže. Dlouhá fronta na klíče od pokoje zatarasila vchod a všude byl hlahol, kde nebylo slyšet vlastního slova.

Edward mi znovu podal oblečení a bágl a já to s tichým díky přijala. On se pouze pousmál a vystoupil z autobusu. Já taky dlouho neotálela a šla se probojovat ke svým věcem.

Našla jsem je bez problémů, protože nějací hodní a hlavně silní kluci je vyházely ven. Konečně jsem objevila svůj pokoj. Byl až ve druhém patře a připotácet se tam se svým kufrem a lyžemi… To byl nadlidský výkon. Moje upíří síla zde byla k ničemu, protože moje nešikovnost byla nepřekonatelné. Všechno se mi sypalo a po každém mém kroku bylo na celý hotel slyšitelné moje hlasité klení. Naštěstí jsem ničím nerozbila okno, nespadl mi kufr na nohu a ani jsem nikoho nepřizabila. To byl úspěch.

Dveře se úplně tiše otevřely do naprosto normálního pokoje. Byl dvojlůžkový s dvěma postelemi po stranách a obyčejnou bílou skříní. Celý pokoj byl do žlutého nádechu a voněl po chlóru. Natáhla jsem dovnitř kufry a mrkla se do koupelny. Taky nic velkolepého, ale stačilo. Sprchový kout s už mírně ošumtělými dlaždicemi, umyvadlo a záchod. Malý sušák na ručníky s připravenými suchými a čistě bílými ručníky. Bylo to v oranžové barvě a docela to i ladilo. Moje maminka by to však celé přeskládala. Zakládala si na ladění barev s nábytkem a celkově ráda upravovala vše, co se naskytlo v její blízkosti. Já z toho však zdědila jen… Vlastně nic.

Tak moc se mi po ní stýská. Měla jsem jen ji a tatínka, a i to mi vzali. Co jsem udělala? Narodila se? Ano. To mi nebylo souzeno. Měla jsem zůstat pod kamenem a nevylézt. Moji rodiče by si teď žili šťastně spolu. Maminka by nemusela umřít mně přímo před očima a ušima. Tatínek, ten by nemusel zmizet. Mohl by žít a radovat se ze společného štěstí s mou matkou.

Ale třeba ještě žije? Ne, nemůže. To že jsem nikdy nenašla žádnou… žádný ostatek, že by zemřel, ještě neznamená, že jsem nemohla nic přehlédnou, nebo ho mohli odvléct a zabít ho jinde.

Slzy mi zase tekly proudem. Pokolikáté už?

Zakázala jsem si na to myslet, nemůžu si dávat plané naděje. Nemůžu ho hledat. Zemřela bych. To by si rodiče nepřáli. Celý život bojovali za můj život a já se pak smrti vrhnu do náruče? Ne, to by nešlo. Co však můžu? Nic. Zalézt do koutku a přežívat. Ve strachu, v samotě.

Už dost!

Rázně jsem setřela slzy a spolkla další, které se draly na povrch. Zvedla jsem kufr a chystala se vybalit. Trička, kalhoty i ponožky jsem skládala do úhledných hromádek a zaměstnávala tak svou mysl. Jako poslední zbylo pyžamo s barevnými kvítky, které jsem měla nejraději.

Tak, kam teď?

Levá postel, nebo ta druhá?

Z rozjímání mě přerušilo klepání na dveře. I s pyžamem jsem došla otevřít a vykoukla ne mě hlava Edwarda.

„Co se děje?“

„Nebyla jsi dole, když se oznamoval program, tak jsem ti přišel říct, co se chystá."

Pokývala jsem hlavou.

„Přesně ve dvanáct je oběd, což je za nějakou půl hodinku a pak jsem se domluvili na společném výletě po okolí. Lyžování bude až zítra.“ Tohle tedy nebyla dobrá zpráva. Tak moc jsem se těšila. No nic, budu si muset ještě počkat.

„Škoda,“ podotkla jsem.

„Máš ráda lyžování?“ ptal se se zájmem.

„Moc.“

„Tak snad zítra. Ahoj. A nezapomeň oběd, ať neumřeš hlady,“ uličnicky mrkl.

Zasmála jsem se: „Neboj, to bych nedopustila.“

Už se otáčel k odchodu, když jsem ho zastavila s tichým děkuju.

„To nestojí za řeč,“ už doopravdy odcházel.

To byl první uvolněný rozhovor s Edwardem Cullenem – upírem.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti - 13. kapitola: