Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 2. kapitola

22.01.2012 (16:45) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1355×

Vzbudila jsem někdy kolem půl čtvrté, ale naprosto vůbec se mně nechtělo vstávat. Lebedila jsem si v posteli a přemýšlela nad vším, ale hlavně jsem si uvědomila, že mi něco chybí. Tedy spíše někdo. Přesněji muž. Má opora, abych se nemusela spoléhat jen na sebe, mít někoho, kdo mě podrží v nejtěžších chvílích. Nikdy (v posledních padesáti letech) jsem se nemohla na nikoho spolehnout, musela jsem jednat sama za sebe. Nikdy o mě nikdo neměl starost, nebál se o mě. Chybělo mi to, toužila jsem po někom, komu bych mohla svěřit svoje problémy, svůj strach.

Tak konec snění. Prudce jsem si přikázala a radši vyskočila z postele. Rychlostí blesku jsem se snažila dostat do koupelny, ale to bych nebyla já, kdybych si o práh neukopla palec.

„Au!“ zavyla jsem a začala poskakovat na jedné noze. Bohužel jsem si nevšimla velmi ostrého rohu od skříně a plnou parou do něj narazila.

„Dopr. Jau. Jau.“

Celá polámaná jsem se dopravila k umyvadlu a snažila se ze sebe udělat člověka, teda poloupíra. Vlasy jsem si svázala do culíku, lehce se nalíčila. Převlékla jsem se do pohodlného oblečení v podobě teplákových kalhot a volného trička v barvě večerní modři.

Když už jsem se, jak se patří, zkulturnila, vydala jsem se k telefonu a zařídila si školu. Sekretářka byla velmi příjemná a vstřícná. Mám prý nastoupit v pondělí, jak jsem očekávala. Chtě nechtě jsem se prvního školního dnu docela děsila. Všude ty pohledy a šuškání...

Začala jsem mít docela žízeň, a proto jsem se vydala na pořádný lov. Vyběhla jsem do lesa a nasála okolní vzduch. Hned jsem ucítila nádhernou vůni pumy, ale na tu jsem si bohužel netroufla. Radši jsem se uskromnila a ulovila si srnu. Jako ostatně pokaždé jsem ji naháněla po lese. Je to docela sranda.

Chytila jsem ji až po několika minutové honičce zdejší bujnou přírodou. Zakousla jsem se jí do krku a pomalu si vychutnávala její krev. Nakonec jsem srnu zahrabala, ale ouha. Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, všude byl jen les a les. No, super.

Kam teď? Pomyslela jsem si a začichala.  Poté jsem se rozběhla tím směrem, kde byla vůně lidí nejsilnější. Na sever.

Po hodině běhu jsem se dostala na kraj nějakého města. Port Angeles. Přečetla jsem si na tabuli.

Sakra, vždyť je to nejmíň třicet kilometrů domů! Naříkala jsem v duchu a přitom se snažila odlehčit svým bolavým nohám. Vzešla z toho chůze připomínající čápa a i já jsem se tomu musela zasmát. No co. Nikdo mě tu nevidí.

Zalezla jsem znovu do lesa  a rozběhla se správným směrem.

Domu jsem se dostala někdy po desáté hodině. Myslela jsem, že mi upadnou nohy a sotva jsem si lehla, spala jsem.

* * *

Crrr. Crrr. Zvonil budík a hlásil sedmou hodinu.

„Né!“ naříkala jsem a přetáhla jsem si polštář před hlavu. Zdálo se mi, že jsem nespala ani deset minut. Všechno mě bolelo, hlavu nevyjímaje.

„No to bude dneska den,“ vydechla jsem a začala se štrachat z postele. Vrávoravě jsem se dobelhala do koupelny a zhrozila se při pohledu do zrcadla.

Moje vlasy připomínaly vrabčí hnízdo a oči byly přespříliš malé. Stálo mě to hodně času i bolesti, než jsem to roští na hlavě trošku zkrotila. Snažila jsem se taky vylepšit můj strhaný, unavený obličej trochou make-upem a řasenkou. Na konci mého kouzlení jsem vypadala aspoň trochu k světu a mohla se jít nasnídat.

Dala jsem si chleba se sýrem a zapila to kafem, abych se trochu probudila. Bohužel na mě kofein působí jen minimálně, stejně jako prášky proti bolesti a ostatní léky.

Potom jsem nasedla do svého milovaného autíčka – BMW – a vypravila se do školy. Cesta uběhla překvapivě rychle. Možná bych snesla i delší. Čím déle od školy, tím lépe, ne?

Teprve před školou jsem si uvědomila strach. Je to sice už po desátý, co jdu poprvé do školy, ale pořád mě to děsí. Ty okukující pohledy a špitání si. Nahání mi to hrůzu.

Vjela jsem na školní parkoviště a všechny pohledy se stočily na mě. Měla jsem chuť to otočit a někde se zahrabat.

„To dáš. To bude dobrý. Jdi,“ přikazovala jsem si v duchu.

Našla jsem si docela hezké místo u nablýskaného Volva a pomalu vystoupila. Slyšela jsem, jak většina kluků vydechla, a u holek se spustil nepříjemný šepot.

Měla jsem problém s klepajícími se prsty zavřít auto. Konečně se mi to povedlo a já se vydala k sekretářce. Snažila jsem se vypadat sebevědomě, ale s rudými tvářemi, které jsem dozajista měla, to šlo velmi těžko.

Viděla jsem ty oči sledujíc každý můj krok. Bylo mi z toho špatně. Ta její kancelář mi připadala hrozně daleko.

Konečně jsem zapadla do dveří sekretářčiny kanceláře. Pozdravily jsme se a základními frázemi slušnosti si popovídaly. Potom jsem konečně dostala mapku školy a milion instrukcí, které jsem už stejně znala. Na všech školách jsou stejné.

Bylo už po zvonění, když jsem vyšla z kanceláře a proto jsem se svižnou chůzí vydala na první hodinu. Biologie v budově A, učebna č. 4.

Třídu jsem našla hned, ale než jsem do ní vstoupila, znovu se mi rozklepala kolena. Musela jsem se přesvědčovat nejlepšími metodami, abych pohnula rukou a učebnu otevřela.

„Dobrý den, moc se omlouvám, ale zdržela jsem se v kanceláři,“ řekla jsem a sklopila hlavu. Ne, že bych toho litovala, ale ty pohledy…

„Samozřejmě, pojďte dál, slečno Swanová, a představte se tady třídě.“

Na začátku jeho proslovu mi byl docela sympatický, ale jakmile zmínil to „představte se třídě“, nejraději bych ho uškrtila. Já vím, člověk by řekl, že s mým poloupírstvým dostanu do vínku i trochu sebevědomí, ale opak je pravdou. Nikdy jsem nebyla sebevědomá.

Nerada jsem proto předstoupila před třídu a spustila: „Ahoj, jsem Isabella Swan a přistěhovala jsem se sem z Kanady.“ Odříkávala jsem naučenou písničku, kterou jsem opakovala ve většině škol. Přece jenom by bylo divné říct, že jsem se právě přistěhovala z Norska, nebo minule z Maďarska.

„Děkujeme, teď se můžete posadit vedle pana Culena.“

Poprvé jsem tak zvedla hlavu, abych se porozhlídla po třídě a zhluboka se nadechla. Ne!

Do nosu mě uhodila ta protivná sladká vůně – upír.

Zkoprněla jsem na místě.

To nemůže být pravda. To se prostě stává jenom mně.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Popadl mě hrozný strach. Chtěla jsem hned utéct, někam hodně daleko a už se sem nevracet.

„No tak slečno. Posaďte se, nezdržujte hodinu,“ popoháněl mě už trochu popuzený profesor a já se konečně hnula.

Cestou do lavice jsem si toho krvežíznivce se strachem prohlížela.

Měl hnědé vlasy v roztomilém rozcuchu, házející zlaté odlesky. Velmi ostře řezané rysy s vysokým čelem a samozřejmě naprosto bílou pokožku. Byl krásný.

Cože, co to plácám. Není  vůbec hezký. Nikdy jsem neviděla hnusnějšího muže a upíra v jednom.

Něčeho zvláštního jsem si ale přece všimla. Měl karamelové oči. Jako můj otec. Vegetarián. Že by nebyl tak špatný, že by byl lepší než ostatní upíři.

Ne, dost.

Ale tys svého tátu taky neodsuzovala.

Co když má kontaktní čočky?

Přestaňte se hádat, přikázala jsem oběma já a konečně došla do svého místa. Nedůvěřivě jsem se posadila úplně na kraj lavice a vytáhla si učení. Myslela jsem, že mé chování ho aspoň trochu odradí, ale bohužel si asi všiml, že jsem tak trochu jiná.

Jaký upír by si svým dokonalím zrakem nevšiml mé dosti světlé pokožky či slabšího buchotu srdce?

Celou hodinu na mě koukal… frustrovaně? Bylo mi to strašně nepříjemné. Vůbec jsem nevnímala hodinu, jen strach prostupující celým mým tělem. Ruce se mi potili a já se snažila nevnímat ten jeho pohled. Neměla jsem odvahu se mu podívat do očí, ale určitě bych v nich viděla ty protivné otazníky, vztek a možná i strach. Věčina upírů i vlkodlaků se mě bojí. Bojí se neznámého a bohužel to řeší tím, že se mě snaží zabít.

Konečně zazvonilo. Vyletěla jsem ze třídy rychlostí blesku. Běžela jsem pryč ze školy, přes parkoviště, do blízkého lesa. Teprve tam jsem se opřela o strom a snažila se vzpamatovat.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám se přestěhovat? Ale co když není nebezpečný, má přece zlaté oči. Můj otec byl taky upír a byl nebezpečný a zlý? Ne!

Ale upír jako upír.

Nakonec jsem si usmyslila, že žádné stěhování nebude. Nebudu utíkat. Postavím se mu a uvidím. Utéct mohu vždycky. Jen jsem doufala, že jich tu není víc.

Pomalým krokem jsem se vydala zpátky do školy. Neměla jsem kam spěchat, další hodina už začala.

Bohužel, ať jsem šla pomalu, jak jsem chtěla, stejně jsem tam došla s dvacetiminutovým předstihem.

Posadila jsem se proto na lavičku u školního parkoviště a snažila se odpoutat od všech těch chmurných myšlenek.

Najednou si ke mně někdo přisedl. Hrozně jsem se lekla, když se ledová ruka dotkla mého ramene. Div jsem ho neodhodila mým fyzickým štítem.

Rychle jsem se ohlédla za dotyčným vyrušovatelem. Měla jsem možnost spatřit ty samé karamelové oči jako při hodině biologie, ale s jediným rozdílem. Patřily jiné osobě. Ta osoba alá upír – jak jsem si stačila všimnout a cítit – vypadala jako elfík. Měla krátké černofialové vlasy, všude tak divně odstávající a malinkatá nos, který dokresloval vizáž elfky.

„Ahoj, jsem Alice Cullenová,“ zašvitořila a já ztuhla. Biologie.

Tak ono jich je tu víc? Proč mám já jenom takovou smůlu. Znova mě napadla myšlenky útěku.

„Ne, neutíkej. My tě nechceme ohrozit, ani ti ublížit,“ vykřikla hned a vyskočila z lavičky na znamení ústupu.

Jak to mohla dopr… vědět. Že by schopnost?

„Bello, my ti neublížíme,“ říkala Alice a pomalu se ke mně přibližovala, ale narazila do mého štítu, který jsem mezitím kolem sebe rozprostřela.

„My tě necháme, jestliže pro nás nejsi nebezpečná,“ dodala.

Já a pro ně nebezpečna? V hlavě mi to šrotovalo.

Hystericky jsem se rozesmála. Nemohla jsem přestat. Co jsem komu udělala, vždyť jsou tu dva upíři a ptají se mě, poloupíří holky, jestli jim neublížím.

„ Já…Proč se směješ,“ promluvil znova Alice, již se stopou strachu v hlase. Asi oprávněně. Musel na mě být vážně pohled k popukání, ale nemohla jsem přestat. Člověk, v mém případě poloupír se tu snaží neomdlít strachy a přitom se ho jeho protivník bojí. To je jako s mravenci, kterých jsem se jako malá bála. Bohužel jsem v tomto případě byla ten mravenec.

„Promiň, ale vy, dva upíři, se ptáte poloup… se ptáte holky, jestli vám neublíží?“ Dopr. Dopr. Dopr. Málem jsem se prozradila. Co když jsou součástí protivolturiovské gardy? Co mám dělat??? Je jich tu víc? Otázky a katastrofické scénáře se mi promítaly v hlavě jedna přes druhou.

„Ale ty nejsi normální holka. Buší ti srdce pomaleji a mnohem tišeji, taky máš o dost světlejší pleť. Co jsi?“ vybalila to na mě a já se strachem vyskočila z lavičky.

To už na mě bylo moc. Co si o sobě myslí?

Rychle jsem naskočila do auta a vyjela z parkoviště. Jela jsem strašně rychle. Ručička na tahoměru přesahovala sto padesát.

Křižovatka.

Kamion.

Tma.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 2. kapitola: