Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 3. kapitola

26.01.2012 (09:45) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1249×

Pomalu jsem se probírala k vědomí. Hlava mi třeštila.

Zhluboka jsem se nadechla, abych překonala blížící se závrať. To jsem ale neměla dělat, všude kolem sebe jsem cítila upíří pach. Ten slizký, nasládlý.

Hned mě to probralo. Vyděšeně jsem otevřela oči, ale oslňující světlo ze žárovky mě je přinutilo trochu přivřít.

Byla jsem v pokoji. Kdybych nebyla v téhle situaci, určitě bych se rozplývala nad jeho krásou, protože byl velmi vkusně a draze zařízen.

Moji pozornost upoutal upír sedící po mojí levé straně. Byl u mě nebezpečně blízko a já měla nutkání utéct.

Rychle jsem proto vyskočila, ale moje noha byla až příliš těžká a já se znovu svalila do polštářů.

Nenávistně jsem se na tu přítěž podívala. Sádra.

Jaký blbec mi dal nohu do sádry?!

Ani chvilku jsem nezaváhala a použila jsem svoji upíří sílu k roztržení sádry. Nebyl to vůbec problém. To se ale nelíbilo upírovi, který mě do té doby jen sledoval.

„Ne, vždyť ji máš zlomenou na dvou místech,“ vykřikl a rychle ke mně přiběhl. Vyskočila jsem z postele a rozprostřela kolem sebe štít. Chtěla jsem utéct, ale přes toho upíra, který si tu hraje na doktora, bych se jen stěží dostala. A to jich je tu určitě víc. V jejich domě - nebo co to je - byla jejich vůně velmi silná.

Proto jsem se přitiskla co nejvíc ke stěně, co nejdál od toho upíra.

„Kdo jsi?“ zeptal se docela zvědavě. Bylo to od něj dost neomalené a neslušné. Copak mu nestačí, že jsem u něj v domě, zraněná a nechráněná a ještě musí mít blbé kecy?

„Nechte mě být. Pusťte mě domů!“ vykřikla jsem a jeho otázku přešla. Nemusí to vědět, neomalenec. Nebudu to říkat někomu, kdo mě vězní ve svém domě.

Chtěla jsem už být pryč. Pryč odněkud, kde mě může každou vteřinu zabít banda krvežíznivců.

„Promiň, ta otázka byla dost neslušná. Nemusíš mi to říkat, ale já tě pustit nemůžu. Měla jsi bouračku. Máš zlomenou nohu – tedy měla jsi ji zlomenou – otřes mozku a naražená žebra. Můj syn tě převezl k nám domů, protože poznal, že nejsi člověk a nemocnice by ti moc neprospěla,“ dořekl svůj monolog o dost klidnějším hlasem a pokynul k mé hlavě.

Až teď jsem se podívala, co mám na sobě. Byla jsem převlečená do světle modrých šatů s bílým bolerkem.

No super. Jsem v domě perverzních upírů.

„Já jsem naprosto v pořádku, nic mě nebolí. Nebudu vám děkovat. Mohla jsem se o sebe postarat sama, ale teď mě pusťte domů,“ odsekla jsem i přesto, že mi hlava třeštila a žebra měla každou vteřinu prasknout. Ani noha nebyla úplně v pořádku, ale chtěla jsem být hned pryč. Doma si dám velkou, teplou koupel, napiji se (rozhodně ne vody), vyspím se a odjedu.

„Tak dobře, ale nech mě tě ještě jednou prohlédnout,“ začal se ke mně přibližovat, než narazil do štítu.

Zaraženě se zastavil, ale ve mně hrklo. Kdyby na mě vyslal nějakou schopnost nebo na mě prudce zaútočil, nejspíš bych ten štít pustila. Byla jsem ještě moc unavená a přece jenom jeho nevědomost ho musela docela štvát.

„Já ti neublížím, prosím, nech mě se na tebe podívat.“

„Ne. Nepřibližujte se ke mně!“ Teď už jsem se vážně bála. Copak to nevidí? Já chci pryč!!!

Otočila jsem se k velkému oknu, které bylo za mnou, a skočila. Doufám, že se nebudou zlobit za rozbité sklo.

Letěla jsem vzduchem a cítila se volná. Nikde žádní upíři, vlkodlaci jen... zem!!!

Můj dopad neskončil podle mých představ. Ten náraz mi nejspíš znova pochroumal žebra a já úpěla při každém kroku. Ale nezastavovala jsem se. Sice, kdyby se za mnou pustili, byla bych v koncích, ale spoléhala jsem na jejich slušnost. Přece museli poznat, že o jejich pozornost „nestojím".

Domů jsem se dostala za deset minut, ale měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Před barákem jsem byla na pokraji sil a a stěží se dohrabala do postele. Byla jsem hrozně slabá, potřebovala jsem krev. Bohužel by lov nejspíš dopadl katastrofálně a sotva jsem zalehla do postele, neměla jsem sílu znovu se zvednout.

Ten útěk mě zmohl víc, než jsem přepokládala.

Tak jsem jen bezmocně ležela na posteli a čekala na záchranu. Přehrávala jsem si celý dnešní den. Den s krvežíznivci. Vlastně mi ani nepřipadalo, že by byli až tak zlí. Dokonce mě zachránili. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bez nich bych teď byla někde ve výzkumné laboratoři. Zachránili mě a já jim ani nepoděkovala. Sice by to bylo naprosto proti mým zásadám, ale přece nemusí být tak špatní. Ani jednou mě nechtěli zabít, dokonce se zajímali, jestli jsem v pořádku, ošetřovali mě a bohužel i převlíkali.

Vtom zazvonil zvonek u dveří. Kdo to může být? Nikdo mě tu nezná, jen…jen Cullenovi.

Snažila jsem se být potichu, ale tlukot srdce zamaskovat nešel.

Vše v pokoji se mi začalo rozostřovat. Pohltila mě náhlá únava, vyčerpání. Bolelo mě celé tělo, měla jsem čím dál tím větší problém s dýcháním a oči mě přestávaly poslouchat.

Uslyšela jsem pohyb na schodech. Tiché kroky, přibližující se k mému pokoji, překonaly moji únavu a mě ochromil strach.

Nemůžu se bránit!

Věděla jsem, že spánku nedokážu dlouho vzdorovat, ale silou vůle jsem se snažila nechat oči otevřené.

Do pokoje, s tichým cvaknutím dveří, vstoupila nějaká osoba. Nedokázala jsem ji pořádně vnímat. Viděla jsem jen rozmazané obrysy, jakoby zahalené v mlze.

Mhouřila jsem oči snahou rozpoznat tvář vetřelce. Neúspěšně.

Jen okrajově jsem vnímala něčí výkřik a ledové ruce na tváři.

Potom mě temnota pohltila.

Probudila mě ostrá bolest v hrudním koši. Nedokázala jsem potlačit bolestný výkřik. Namáhavě jsem sípala a snažila se, ač bolestivě, nabrat do plic trochu kyslíku.

Nedokázala jsem se zorientovat, všechno bylo prapodivně rozmazané.

Slzy mi tekly po tváři proudem, před očima se mi míhaly černé tečky. Vnímala jsem jen bolest a strach.

Něco studeného se mě dotýkalo na žebrech a já, ač jen okrajově, zachytila pach upíra.

„Ne-e… Neša-h...“ Můj hlas mě vůbec neposlouchal a bolest na hrudníku nepolevovala.

Chtěla jsem nadávat, vytmavit mu to, utéct pryč. Ale nemohla jsem.

Co sakra dělá u mě v pokoji? Proč na mě sahá a proč to tak bolí?

Až teď jsem si uvědomila, že tu bolest způsobují právě ty proklaté ruce. Snažila jsem se dostat z jejich dosahu, ale způsobovala jsem si tím jen více bolesti a efekt byl nulový.

„Tiše, už to bude dobré,“ zašeptal sametový hlas a dál pokračoval v „osahávání“.

„Jen ti to obvážu a bude to v pořádku,“ špital pořád potichu a v jeho ztišeném hlase byla slyšet hrozná bolest.

Vůbec se mi to nelíbilo, házela jsem sebou a kroutila se.

„Neboj se, klid…“ Bolest začala polevovat a jeho paže dokončovaly svou práci.

Pomalu jsem se uklidňovala, jeho hlas mě uklidňoval.

Moje vzlyky se tišily společně s bolestí a jeho uklidňující slova se měnila na tiché broukání mně doposud neznámé, ale tak krásné melodie.

Až na občasné škubnutí a nepříjemný tlak na žebrech mi bylo dobře.

Pomalu jsem upadala do říše snů a za doprovodu té přenádherné melodie a pevných paží, které mě svíraly, moje mysl usínala.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 3. kapitola: