Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 4. kapitola

01.02.2012 (07:00) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1083×

Všechno dobré musí někdy skončit, a tak jsem se i já musela probudit z toho sladkého nevědomí do kruté reality.

Tělo mě bolelo, hlava třeštila a mozek se ne a ne zapnout. Jen srdce bilo na poplach a v hrudi mi bolestivě škubalo.

Chtěla jsem otevřít oči, ale byly jako z olova. Podivně slepená oční víčka se nechtěla otevřít. Potřebovala jsem vědět, jestli jsem se zase neprobudila v tom upířím domě. Nejspíš by mě znovu klepla pepka.

Rozlepila jsem víčka a hrozně ráda viděla můj bílý strop.

Začala jsem si vzpomínat na to včerejší fiasko. To néééé!!!

Já spala s upírem?!

No jasně, že ne doslova, ale ležel tu se mnou v téhle posteli, objímal mě já se vůbec nebránila. Ba mi to bylo dokonce trochu příjemné.

Cože? Co to plácám? Vůbec mi to nebylo příjemné.

No, možná trošičku…

Vyrušila jsem ty dvě tetky u mě v hlavě štracháním se z postele, než se mi porvou. Byla jsem pořádně slabá a zmožená a jako pravá šestapadesátiletá babička, kterou bych vlastně měla být, jsem se chytla nočního stolku, abych vůbec mohla vstát. Mou prioritou byla momentálně blahodárná červená tekutina dole v ledničce.

Omylem jsem rukou zavadila o obvaz na hrudníku a znova mi v hlavě vyvstaly myšlenky na včerejší pomoc, dá-li se tomu tak říkat.

Co se tady vlastně včera stalo? Proč nejsem mrtvá a co to mám se žebry?

V hlavě mi lítaly myšlenky jedna přes druhou, které přerušila dutá rána. Něco jsem shodila z nočního stolku. Pomalu jsem se pro to naklonila a v ruce mi utkvěla láhev s krví.

Neváhala jsem ani chvilku, vůbec mě nenapadlo, že by v té krvi mohlo něco být, a opatrně jsem se ji svými, zatím ospalými a neohrabanými prsty, snažila otevřít.

Konečně víčko povolilo a já se hltavě napila. Cítila jsem tu energii, jak se mi rozlívá po těle. Pěkně od hlavy až po konečky prstů.

Ani ne za minutu jsem hleděla na prázdné dno lahve, a tak jsem se s nově nabitou energií štrachala do koupelny udělat ze sebe člověka. Ale zrak mi bezděčně padl na noční stolek, kde čekalo další překvapení. Opuštěná bílá obálka zatížená krásnou kopretinou se přímo nabízela k otevření a ve mně vzbuzovala zvědavost.

Čapla jsem po ní a opatrně otevřela.

Vykouklo na mě naprosto dokonalé, staře nakloněné písmo:

Drahá Isabello,

Prosím, nezlob se, že zde nechávám jen dopis, ale zdálo se mi to vhodnější.

Moc se omlouváme za to, co se včera stalo, ale nemohli jsme Ti nepomoci. Slibuji Ti na své upírství, že jsme Ti nic neudělali. Můj otec Carlisle Ti jen ošetřil rány způsobené nárazem auta.

Po tom, co jsi utekla, jsem měl o Tebe starost a šel se podívat, jestli je Ti lépe. Poté, co jsi mi i po třetím zazvonění neotevřela, podíval jsem se do domu a našel Tě vyčerpaně ležet v posteli. Hned poté jsi omdlela.

Promiň mi to, ale radši jsem Tě znovu prohlédnul. Měl jsem o Tebe strach. Jedno žebro Ti špatně srostlo a já, ač nerad, musel jsem Ti ho znovu zlomit. Obvázal jsem Ti hrudník a zůstal s Tebou až do rána. Doufám, že se Ti už v pořádku uzdravilo.

Neznám důvod nenávisti vůči mně nebo mé rodině, ale budeme to akceptovat. Z Tvého chování je znát, že víš, kdo jsme, ale nemusíš se bát. Živíme se zvířecí krví, což jsi možná poznala z barvy našich očí. Rádi bychom věděli, co jsi, ale do ničeho Tě nenutíme.

Doufám, že přijmeš mou omluvu za vše, co se v posledních dnech stalo.

E. Cullen

Vždyť… vždyť oni se mi omlouvají. Omlouvají se mi za to, že mě zachránili. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bez nich bych teď byla někde ve výzkumné laboratoři. Nebyli zlí.

Pomohli mi, nevyptávají se a ten Edward… Je to první upír, který mi po mém otci pomohl. Viděl mě nechráněnou, zraněnou, neschopnou se bránit, ale nezabil mě, dokonce mi pomohl.

Neříkám, že to nebylo bolestivé, ale sama bych si žebro lámala docela špatně. Staral se o mě jako ještě nikdo na světě. Vůbec mě neznal a přece mi pomohl, i když jsem mohla být potencionální hrozbou pro něj i jeho rodinu. Cítila jsem se u něj v bezpečí.

Tak a dost! Stop! Je to upír!!! Celá jeho „rodina“ jsou upíři a já tu tady o nich mluvím jako o bozích.

Ani jsem si neuvědomila, že sedím na posteli a v prstech žmoulám ten dopis. Radši jsem se dala na pokus vstát z postele, abych se mohla vysprchovat.

***

Bylo mi o hodně lépe a po vydatné teplé koupeli skoro výborně. Jen mě znovu pobolívala žebra. Proto jsem si lokla krve a radši si hrudník znovu obvázala.

Byla jsem připravena jít zítra do školy. Sice jsem se trochu děsila setkání s Cullenovými, ale stejně tak jsem se i těšila. Hlavně na jednoho člena. Nevím proč, nebo co, ale něco mě k němu táhlo. Po tom, co se včera stalo, jsem mu více důvěřovala. Sice jsem tak úplně nebyla při smyslech, ale jeho přítomnost jsem vnímala dobře. Cítila jsem se s ním tak v bezpečí, v jeho náručí chráněná před všemi hrozbami světa.

Byl tu pro mě a staral se o mě i po tom, jak jsem se k němu i jeho rodině zachovala.

Stop!!! Stop!!! Stop!!!

Je to upír! Upír!!!

Seděla jsem v křesle v obýváku a ve mně se do krve hádaly má dvě já.

Přerušil je až zvonek u dveří.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 4. kapitola: