Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 5. kapitola

23.02.2012 (16:30) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1400×

Trochu nervózně jsem se zvedla z vyhřátého křesla a pomalu se šourala ke dveřím. Šáhla jsem po klice  a s tichým skřípěním otevřela.

Znovu, už po několikáté, jsem v posledním týdnu měla možnost pohlédnout do zlatavých očí upíra. V dnešním případě upírky. Měla krásné hnědé vlasy s mateřským obličejem. Milý, ale trochu nervózní úsměv a lehké ďolíčky ve tvářích jen dokreslovaly vizáž dokonalé matky.

„Dobrý den,“ promluvila. Její hlas přesně seděl k jejímu pohledu a celkové osobnosti. Byl takový příjemný a zvučný.

„Jsem Esmé Cullenová.“ Do teď jsem na ni hleděla s úsměvem a nevyřčeným úžasem, ale ten jako mávnutím proutku zmizel, spolu se jménem. Nevím, ale její příjmení ve mně vyvolalo jak strach, tak radost. Ráda jsem poznala dalšího člena „jeho“ rodiny, ale zároveň mě to odrazovalo. Jejich upírství.

Až teď jsem si uvědomila, že na ní jen koncentrovaně zírám.

„Já… já jsem Isabella Swanová.“ Schválně jsem řekla svoje celé jméno. Nechtěla jsem, aby mě oslovovala jako moje maminka. Nikomu jsem to zatím ještě nedovolila.

Stála jsem zaraženě mezi dveřmi. Bylo to divné, ale já ji nehodlala pustit ke mně do domu. Svým milým obličejem mé okouzlila, byla jsem proto v rámci mezích v pohodě. Ale do domu jsem ji pouštět nehodlala. Za prvé nemám uklizeno a za druhé se jich bojím.

„Promiň, celá má rodina měla o tebe starost. Chtěla jsem se jen přesvědčit, že je ti lépe,“ promluvila a zároveň natáhla svou bílou ruku s vizitkou. „Tohle si vezmi, můžeš nám kdykoliv zavolat.“

Kartičku jsem nepřijala. Nechala jsem ji tam s nataženou rukou a tvářila se důstojně.

„Nejsem vaše dítě, jsem někdo, kdo vás nesnáší. Tak už mi konečně dejte pokoj.“ Při slově dítě sebou Esmé bolestně škubla. V očích se jí na malou chvíli objevilo zoufalství a já se začala bát, že jsem to přehnala. Tihle upíři na mě měli hrozně špatný vliv. Stávala se ze mě ubrečená upejpavka. Nedokázala jsem seřvat upíra, aniž by mi to nebylo líto. To jsem to dopracovala.

Esmé ruku konečně stáhla, ale k odchodu se neměla.

„Prosím běžte, ještě se musím připravit na zítra do školy.“ Jemně jsem ji vyhazovala a snažila se tady nevybuchnout vzteky. Vzteky na sebe.

Tento hovor – dá-li se tomu tak říkat – mi začal být krajně nepříjemný. Ale přece jenom jsem si na něco vzpomněla. Nerada, velmi nerada jsem tichým „děkuji“ zastavila již odcházející upírku. Ona se na mě jen otočila a usmála se. Pak odběhla do lesa.

Jasně, nač auto, když můžeme běžet.

Rychle jsem zabouchla dveře a úlevně vydechla. Byl to strašně divný rozhovor. Pořád mi tak nějak nešlo do hlavy, proč mě litují, proč se o mě zajímají. Vlastně mi to bylo až příliš jasné. Chtěli vědět, co jsem, jako každý. Jen to brali tou příjemnější cestou. Bála jsem se, že když jim to neřeknu, nasadí cestu tvrdší a to bych nemusela přežít. Ale k těmto upírům mi vraždy neseděli. Ani mučení. Byli tak mírumilovní a starostliví. Nikdy jsem takové nepotkala.

Tak a dost! Zase blbnu.

Radši jsem se šla napít krve a připravit si něco k jídlu. Usedla jsem ke stolu a dala se na vychutnávání houbových raviol. S každým soustem jsem se zdála uvolněnější a klidnější. Pro mě bylo lidské jídlo něco, jako pro upíry lov. Cítila jsem se při něm skvěle a uvolněně. Vlastně lov pro mě byl jenom povinností. Ani pro pobavení mi nesloužil. Koho by těšilo honit se za jídlem?!

Plně najedená a nalitá krví jsem se vysprchovala a zalezla do postele. Chvíli jsem se převalovala s myšlenkami na tu upíří rodinu, která mi začíná lézt pod kůži. Nakonec jsem přece jenom usnula.

Běžela jsem tmavou chodbou. Tma byla všude kolem. Dýchala jsem jen velmi mělce. Utíkala jsem, co mi síly stačily, ale skoro jsem se nehýbala z místa. Nevěděla jsem, kde jsem. Všude jen temnota bez špetky světla.

Výkřik. Vyděšeně jsem zpomalila. Máma!!! Chtěla jsem se otočit, ale vzpomněla jsem si na její slova. Obětovala se. Kvůli mně a já teď musím běžet.

Znovu jsem se rozběhla. Již se mi obtížněji dýchalo a strach mě pohlcoval. Nohy odmítaly dál spolupracovat.

Další výkřik.

Chtěla jsem umřít, někde se zahrabat, cokoliv! Nemohla jsem to poslouchat. Věděla jsem, že jí nemohu pomoct. Musím jen využít šance, utéct.

Jak strašně to znělo, utéct. Nechat tu mojí maminku na pospas krvelačným obludám a zdrhnout.

Chodbou se rozlehl poslední maminčin výkřik. Se smrtelnou zašitou se rozprostíral po celé délce chodby a já padla na kolena.

„Nééééé!“ Vyděšeně jsem se vzepjala na posteli. Srdce mi divoce bušilo, naráželo až bolestivě do hrudi.

Tak dlouho se mi tento sen nezdál…

Pomalu se mi uklidňoval dech a já se rozplakala. Horké slzy mi stékaly po tvářích. Nemohla jsem přestat. Tak živé to bylo. Znovu a znovu jsem v uších slyšela máminy výkřiky. Nemohla jsem jí pomoc, musela jsem jen utíkat, pryč od ní, od všech, kdo jí ubližovali, zabíjeli. Tak moc to bolelo.

Vyčerpáním jsem usnula

Ráno mi bylo pod psa. Rozcuchané vlasy s přílišnou podobností vrabčího hnízda, opuchlé a zarudlé očí jasně připomínající moje noční „radovánky“ a celkově rozbolavělé tělo s jasnými obrysy polštáře a peřiny na rukou a tvářích toho byly jasným důkazem.

Před zrcadlem jsem tentokrát strávila daleko více času, abych se sebe udělala něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo člověka. Nemotorně, ale přece jenom trochu akčněji jsem se potom dopravila do kuchyně s vidinou chutné snídaně. Naprosto mě tedy zchladila prázdná lednice a v kredenci pár suchých rohlíků. Potlačila jsem zaskučení, s nechutí jsem vytáhla jeden rohlík (dá-li se oné věci tak říkat). Jelikož mé zkrášlování doopravdy trvalo delší dobu, popadla jsem bundu a vystrčila mé ctěné paty do špatného dne, které se za dveřmi rýsovalo.

Špatná nálada na mě skutečně padla. Nic se mi nechtělo dělat. Do školy jsem se dopravila s několika sprostými nadávkami na triku (například na vrabce na silnice, pomalého řidiče…) a mě to dokonce nebylo líto!!!

Mou náladu podtrhlo moderní auto stojící na školním parkovišti a pět bledých tváří vedle něho.

Zhluboka jsem se nadechla. Vůbec mě to neuklidnilo a v krku mi vyvstal obrovský napuchlý knedlík.

S ne příliš velkou razancí jsem vystoupila a rázným krokem bez ohlížení jsem se vydala k hlavní budově na mou první hodinu. Téměř jsem cítila pohledy všech přítomných a obzvlášť mě studily ty od krvežíznivců.

Neměla jsem chuť s nikým se teď vybavovat, obzvláště ne s nimi.

Mé předsevzetí rázem přerušila menší energetická holčina:

„Ahojky, jsem Jessica. Prý jsi tu nová.“ Prý jsi tu nová. Komicky jsem napodobovala v duchu a tu babiznu proklínala. Byla mi nesympatická už svou až neslušnou rázností v hlase a drzým vyjadřováním. Její rozhovor jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Jen občas jsem přikývla či se zamračila v pravé chvíli tomu určené.

Zastavila mě až věta: „Hele, nemáš ty něco s Cullenovýma. Víš, že jsi jim docela podobná.“ Ta věta zapříčinila mému leknivé škubnutí.

Copak je to tak vidět?

Rychle jsem se omluvila a vydala se na hodinu. Ta moje výjimečnost  i začíná lézt krkem. Jessica mi nasadila brouka do hlavy a já chtě nechtě musela nad tím přemýšlet celou cestu do třídy, že jsem ani nepostřehla, kam si sedám. Až její pach mě upozornil, kam jsem umístila svůj ctěný zadek.

Ztuhla jsem a mimoděk se otočila. Hleděla jsem tváří v tvář na střapaté vlasy a elfí obličej, jasně prokazující její pravou identitu. Alice.

Její vizáž ji nikdy nezklame. Spolehlivě si ji zapamatuje každý člověk/upír s aspoň minimálním IQ. I já jsem ji viděla jen jednou v životě a nikdy její obličej nezapomenu. Ale možná v tom bude mít prsty moje poloupíří paměť.

„Ahoj Isabell,“ zašvitořila jemným hláskem, jen podtrhujícím její vzhled.

Docela mě tím vyděsila. Myslela jsem, že mě po všem, co jsem udělala, nechá na pokoji. Ale ona ne. Dnes jsem na ni vůbec neměla náladu, měla jsem špatný den i bez upírů v zádech.

Také jsem ji pozdravila, abych si neudělala hned druhý den špatnou pověst (ještě ke všemu u upírů), ale nepřátelskost a úsečnost jsem se v hlase nesnažila skrýt. Ať mě už nechá na pokoji.

Byla jsem rozhodnutá ji ignorovat a celou její tlupu taktéž. Zbytečné přibližování – zakázáno. Vzdálenost v lavici bylo víc, než jsem dokázala přijmout, ale na změnu bylo pozdě. Hodina začala.

Překvapivě jsem ji přežila a Alice měla celou dobu pusu zavřenou. Jen její oči, přišpendlené na mojí maličkost, byly důkazem její zvědavosti, zájmu a hlavě neutuchající touze mi něco sdělit.

Proto jsem hned na konci hodiny chytila příležitost za pačesy. Nasadila jsem plnou rychlost (přiměřeně k lidem okolo) a zdrhala ze třídy. Útěk jsem považovala za úspěšný jen do té doby, než mě ledová ruka chytla za tu mou. Rychle jsem trhla, ale přitom zapomněla na takovou maličkost. Chtěla jsem se měřit s upírem a moje nerozbitnost přece jenom nebyla jako ta upíří. Tedy, byla naprosto mizivá.

V ruce mi bolestivě křuplo, ale upírovi jsem se úspěšně vytrhla. Možná mě pustil z vlastní vůle, ale to jsem teď neměla čas řešit. Rychle jsem si bolavou ruku chytila tou zdravou a snažila se tak ztlumit bolest. Neunikl mi však sten a v duchu jsem na sebe nadávala.

„Ježiši, promiň. Já nechtěla. Promiň. Promiň.“ Snažila se překotně omlouvat ta střapatá obluda a zvedala ruce na znamení míru. Řekl bych, že i o krok ustoupila, ale to jsem nevěděla jistě. Veškerou pozornost jsem zaměřila na tepající bolest v ruce a bělostné špičáky nenápadně vyčuhující z Aliciných úst.

„Nezlomila sis ji? Promiň,“ jančila a začala kolem mě skákat, jako by nevěděla, jestli se mě může dotknout.

„Jo, zlomila,“ naštvaně jsem odsekla, ale v zápětí jsem toho litovala. Obecenstvo, které se kolem nás shromáždilo a zvědavě čekalo, co se bude, dít mě přinutilo zčervenat a se sklopenou hlavou utéct.

Mé kroky směřovaly na dívčí záchodky. K mému štěstí byly prázdné a já si tak mohla shodit tašku z ramen a začít opatrně zkoumat pochroumanou ruku.

Do těch umělohmotných plastových dveří najednou vlítla Alice.

Zastavila dva metry ode mě a ustrašeně pozorovala mojí ruku, jako by se bála, jestli mi doopravdy nic není. Cha, Cha. To mě pobavila.

Nechala jsem jí tam tak stát a pozornost zase obrátila na to opuchlé, co mělo připomínat mojí ruku. Musela jsem hned zakročit, aby mi to špatně nesrostlo. Nestála jsem o další upíří návštěvu u mě doma. Anebo stála?

Opatrně jsem ji uchopila do té zdravé a prudce škubla. S hlasitým křupnutím se kosti vrátily na původní místo a mně to přineslo další vlnu bolesti. Tlumený výkřik se nesl záchodky jako ozvěna.

„Marjá, co to děláš. Musíš zajít za Carlislem, ošetří ti to,“ vyváděla, ale nepřiblížila se ke mně. Že by se bála? Nebo respektovala moje přání? Kdo ví.

Zdravou rukou jsem stále svírala tu nemocnou a cítila, jak kosti pomalu srůstají. Ještě pár minut a bude úplně v pořádku.

Až teď jsem se otočila na Alici a chystala se něco říct, ale zvonek mě přerušil. Popadla jsem tašku a vyrazila do třídy.

Dorazila jsem právě včas. Zaplula jsem do lavice vedle - konečně - normálního člověka.

„Ahoj, já jsem Mike. Ty musíš být ta Isabella,“ začal otřepanou frází, kterou používají všichni, na každé škole. Tím zklamal všechny mé naděje.

Nuceně jsem se usmála a přisvědčila. Tím jsem považovala rozhovor za ukončený. Mike měl bohužel jiný názor. Zrovna se nadechoval k další větě, když vešel profesor. Konečně klid. Mohla jsem se soustředit na hojení ruky. Došla mi jedna věc. Budu muset na další lov. Všechna krev v ledničce byla vypotřebována, takže lov byla jediná varianta na doplnění energie po hojení.

Hodinu jsem přetrpěla v klidu. Mohla jsem se po dlouhé době věnovat výuce, i když jsem to už všechno znala. Bylo docela zpestření.

Celkově, moje dopoledne probíhalo jako obvykle, než jsem potkala Culeny. Bohužel jen do oběda.

Vešla jsem do jídelny velikými dvoukřídlovými dveřmi s houfem studentů a snažila se probojovat k frontě. Měla jsem docela hlad a moje nálada byla stále na bodu mrazu.

Konečně jsem si nabrala pěknou horu jídla, od sendviče po lahodně vypadající mrkvový salát, a tak jsem se vydala k jednomu opuštěnému stolu na konci jídelny. Měla jsem výhled na celou místnost.

Zvědavě jsem se kolem sebe rozhlédla, možná s nadějí, že zahlédnu mé upíří kamarádíčky. A taky že zahlédla. Seděli úplně vzadu jídelny, dobrých dvacet metrů ode mě. Potichu (tak, že jsem je neslyšela ani já) si mezi sebou povídali a co chvíli zabrousili pohledem k mé osobě. Bylo mi to dost nepříjemné, ale jak říct upírům, aby na mě nečuměli?

Na druhou stranu jsem je chápala, možná dokonce obdivovala. Nevěděli, kdo jsem, a přesto mě nechávali – v rámci mezí – na pokoji. Žádné krveprolití se zatím nekonalo a já doufala, že ani konat nebude. Stačila mi jejich stálá přítomnost ve škole.

Chápala jsem, že mají zájem dozvědět se o mně toho trochu víc, než měli šanci pochopit, ale zatím jsem jim to nechtěla v nejbližší době sdělovat. Ještě je neznám tak dlouho a nemám v nich důvěru.

Ježiši Kriste! Já tu přemýšlím, jako bych už počítala s tím, že je poznám. Že se s nimi budu stýkat nebo dokonce kamarádíčkova. Jak se mi mohl za takovou chvíli změnit pohled na upíry? Copak s nimi nemám dost zkušeností? Měla bych se jim vyhýbat.

Doopravdy jsem nechápala, co se to se mnou děje. Zase ten protivný strach.

Jeden z Cullenových zvedl hlavu a překvapeně se na mě podíval. Měl vlasy jako lví hřívu a bylo na něm vidět, že mu pohyb v blízkosti lidí dělá ještě problémy. Koukal na mě trochu lítostivě. Hned se sklonil ke svým blízkýma a něco jim potichu šeptal.

Že by dokázal pociťovat cizí emoce?

Tohle zjištění mi na klidu vůbec nepřidalo a upřené pohledy Cullenových už vůbec ne. Ale jako by vycítili můj neklid, naráz očima zabrousili jinam.

Nervózně jsem si je prohlížela.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 5. kapitola: