Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 6. kapitola

03.03.2012 (10:45) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1011×

Všimla jsem si, že u jejich stolu chybí Alice. Vzápětí mi to potvrdila ledová ruka na mém rameni. Otočila jsem se a pohlédla do očí té elfí obludky. Dívala se na mě se svými obvyklými jiskřičkami v očích, v ruce držela moji učebnici historie.

„Ještě jednou se omlouvám za tu ruku. Vůbec jsem si to neuvědomila,“ začala zase se svými omluvami, ale mojí reakce se nedočkala. Koukala jsem jí do očí a čekala, co z ní vypadne.

Natáhla ke mně ruku s učebnicí:

„Chtěla jsem ti jen vrátit tohle. Nechala sis to ve třídě.“

Opatrně jsem se pro ni natáhla a jako na povel mi to docvaklo. Takže žádné sledování a zabíjení, ale jen obyčejné vrácení učebnice.

Najednou mi začalo být líto, jak jsem se k ní chovala. Nejsem normální, já vím, ale ti upíři se mnou dělají divy.

Ani nevím jak, ale z mé pusy naprosto spontánně vyletělo tiché „děkuji“. Alice na mě jen spiklenecky mrkla a odhopsala, či možná odtančila ke svému stolu a sourozencům.

Sklonila jsem se pod stůl pro batoh a uložila do něho tak pracně získanou učebnici. Kdyby jen věděla, že jsem si kvůli ní zlomila ruku?!

Při štrachání se zpět nahoru, jsem neodhadla vzdálenost mojí hlavy od desky stolu a pořádně se třískla. Od Cullenovic stolu se ozval řehot nebezpečně připomínající rachot motoru mého bývalého Chevy náklaďáčku. Přicházel od svalnatého obra, který se právě skácel pod stůl. I ostatním cukaly koutky.

Příšerně jsem se styděla, ale to mi nezabránilo po nich hodit načuřený pohled. Tomu svaloušovi to akorát přivodilo další záchvat.

Radši jsem sklopila hlavu ke svému jídlu a ládovala se sendvičem, až se mi dělaly boule za ušima. Přikázala jsem si v duchu, že už žádné očumování té upírské rodiny nebude.

Dokázala jsem to dodržet do posledního drobečku z mého oběda a při odnášení tácu jsem na ně zase koukla.

Pohled se mi omylem stočil na Edwarda. Jeho oči, které mě celou dobu sledovaly, mě k sobě připoutaly a i na tu dálku mi splašil srdce. V břiše se mi rozletěly tisíce motýlků. Věřila jsem mu jako jedinému z jeho rodiny. Nechápala jsem své pocity, ale byla jsem už unavená se jimi zabývat.

Odešla jsem na další hodinu, která překvapivě proběhla v klidu, bez zbytečných problémů a krvežíznivců, jako všechny ostatní hodiny.

S posledním zvoněním jsem vyběhla ke svému autu a rozhodla jsem se pro velký nákup v Port Angeles. Moje lednička zela prázdnotou, stejně jako špajz a já nestála o další snídani jen o suchém, gumovém rohlíku.

Ve městě jsem byla do dvaceti minut, které jsem si zpříjemnila posloucháním skladeb od Debbusyho. Rychlá jízda tomu dodala tu správnou atmosféru a já tam dojela usměvavá a v dobré náladě. Mezi regály s jídlem jsem si dokonce při házení všeho možného prozpěvovala Happy Day.

Asi pět tašek jsem naházela do kufru auta. Domů se mi ještě nechtělo, a tak jsem se jen tak procházela po městě. Na chvilku dokonce vysvitlo slunko a já se nepřestávala usmívat na všechny strany. Já totiž na sluníčku nesvítím. Lidem možná připadám zářivější, ale jako disko koule vypadají jen plnohodnotní upíři.

U vitríny jednoho velmi drahého zlatnictví mě do nosu praštil dost známý pach. Vlkodlak.

Měla jsem tu čest je poznat už před pětadvaceti lety v jedné zapadlé vesničce v České republice. Vím, že nejsou zlí, ale je dobré se od nich držet dál. Nikdy mě necítili, ani jinak nepoznali, že jsem příbuzná s jejich nepříteli, ale všechno je jednou poprvé. Opatrnost nade vše.

Záhy z rohu ulice vyšel velmi vysoký a svalnatý indián s nakrátko střiženými, černými vlasy. Ta mužná postava byla naprosto protikladná dětské tváři s tmavýma, hlubokýma očima.

„Ahojky,“ pozdravil mě a s naprostou spontánností se na mě zazubil. Kdybych ho alespoň znala, tak neřeknu. Ale takhle?

„Ahoj,“ pozdravím ho zaraženě taky.

„My se známe?“ Pochybovačně zvednu obočí a on mě obdaří dalším pohledem na jeho zuby.

„Ne, ale rád tě poznám.“ Laškovně přivřel oči a našpulil pusu. Asi budu zvracet.

Co si o sobě ten frajírek myslí??? Ještě že mě nepoznal. To by se z jeho nechutného svádění stalo brutální zabíjení. V tomto případě bych to možná brala raději.

„Promiň, nemám zájem,“ odsekla jsem rázně. Asi jsem urazila jeho dosti vysoké ego, protože jeho pohled zhrubl a oči se nebezpečně zablýskly. Bylo na něm vidět, že se snaží ovládat. Ruce zaťal v pěst, až mu zbělely klouby. Děsilo mě to a v duchu jsem si nadávala do blbců. Koho by napadlo provokovat vlkodlaka, když ne mě? Nikoho.

Všimnul si mého zaváhání a trochu se pousmál. Tento úsměv se ani z padesátiny nepřiblížil směvu Edwarda. Bylo to slizké, ironické špulení zubů.                                                            

„Tak ty nemáš zájem, jo?“

Sebrala jsem poslední špetku odvahy a bojovně se napřímila.

„Ne, to nemám.“

„No. Nevadí,“ otočil se a já už jen viděla jeho mizející záda. Na konci ulice ještě, stále ke mně otočený zády, vykřikl:

„Já si počkám!!!“

Na nic jsem nečekala a utíkala k autu. Co kdyby tu byl ještě někde schovaný? Všechna dobrá nálada byla jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Žádné pobrukování se cestou nekonalo, dokonce i rádio mlčelo. Pedál jsem měla až do Forks sešlápnutý k podlaze a ruce nepřestávaly křečovitě svírat volant.

Copak se tohle musí stávat jenom mně?!

Domů jsem dorazila chvilku po šesté. Byla jsem naštvaná. Prudce jsem odhodila klíče na botník v chodbě. Ozvalo se tříštění skla, jak dopadly na rámeček a rozbily ho. Střepy byly všude.

Vztek ve mně bublal a já nutně potřebovala upustit páru. Nechala jsem tam střepy, ať se klidně vyspí a vyběhla – s prásknutím dveří – do večerního lesa.

Vítr mi z rychlého běhu cuchal vlasy a stromy, které jsem míjela, se měnily v zelenohnědou šmouhu. Bylo to tak uvolňující. Všechny problémy jsem nechala v domě. Utíkala jsem od nich a alespoň na chvíli se cítila volná a bezstarostná.

Když jsem byla v rámci klidná, doběhla jsem zpátky. Obloukem jsem se vyhnula střepům, abych se ještě nepořezala, vyběhla schody a unaveně padla do postele. Nestačila jsem se ani převléct do pyžama a usnula jsem, jako když mě do vody hodí.

Ráno se probudím odpočatá a docela dobře naladěná. Rychle uklidím dole tu spoušť a udělám si snídani. Když za pár minut vyjíždím ke škole, pobrukuji si znělku z Chipa a Dala.

Na parkovišti jsem automaticky začala pátrat po stříbrném Volvu. Samozřejmě jsem ho hned uviděla. Moderní a drahá auta se na parkovišti plném starých hromad šrotu vážně vyjímají.

Jeho majitel byl o svůj poklad ležérně opřený a jeho pohled byl upřený na mě. Jakmile jsem se do nich nechala lapit, moje srdce se splašilo a mně hrozila zástava. Jeho oči na mě působily přesně opačně, než jsem chtěla. Topila jsem se v nich a úplně zapomněla, že sedím v autě. V nastartovaném, rozjetém autě uprostřed školního parkoviště.

Málem jsem nabourala do auta přede mnou. Prudce jsem stlačila brzdu a pásy mě vymrštily a zastavily můj let na přední sklo. Lidé si naštěstí ničeho nevšimli, ale já byla mrtvá strachy. To upíři. To bylo jiné kafe. V koutcích jim škubalo ze špatně zadržovaného smíchu. Super! Aspoň jsem pobavila upíry. Když už je nemůžu zabít…

Na první hodinu jsem dorazila živá, ale stále rozklepaná strachy. O to víc mě překvapil Edward sedící v jediné volné lavici. Chvilku jsem zacláněla mezi dveřmi a koukala na něj jako na zjevení. Tedy on je zjevení, ale vy víte, jak to myslím.

Až zakašlání Jessicy, která chtěla projít, mě probralo z okukování jeho hezkého obličeje.

Cože?! Co to plácám??? Žádný hezký obličej, jen kus žuly, nabádala jsem se v duchu.

Rozešla jsem se a pomalu k němu došla. Posadila se na ono hororové místo a obezřetně ho pozorovala. On ze mě svůj pohled také nespustil, takže jsem se aspoň necítila blbě. Rentgenovala jsem každý jeho pohyb a snažila se zachovat klid.

Když se na mě pousmál, měla jsem chuť mu jednu vrazit, ale moje srdce se rozběhlo maraton. Rychle jsem sklopila hlavu a tváře mi mírně zčervenaly. Vůbec jsem se nechápala. Moje reakce mě neuvěřitelně štvaly, ale stejně jsem je nemohla potlačit. To bylo poprvé, kdy jsem před upírem nerudla zlostí ale rozpaky.

Hodina se příšerně vlekla a já, ač jsem si slíbila naprostou ignoraci jeho osoby, jsem se neubránila pošilhávání. Někdy mě nachytal na švestkách a mě zalila další červeň.

Konečně zazvonilo. Chtěla jsem rychle vypadnout, ale moje nohy měly jiný názor. Zakoply o neexistující předmět a já se kácela k zemi. Matinku zemi jsem ale políbit nestihla. V poslední chvíli mě zachytily ledové ruce.

Jeho dotek ve mně vyvolal příjemné chvění. Bohužel panika tomu byla přímo úměrná a všechno kouzlo bylo pryč. Snažila jsem se rychle vykroutit z jeho sevření.

Pochopil.

Postavil mě na zem a urychleně pustil. Bolest v jeho očích jsem nechápala, ale bylo mi taky smutno. Svými karamelovými kukadly mě propaloval a já se cítila jako pod rentgenem. Sklopila jsem hlavu. Byla jsem… smutná, rozpolcená. Sama nevím.

Zmatená! Jo, to je ono.

„Promiň a děkuji,“ zamumlala jsem, otočila se na patě a rychle, bez dalších pádů, zmizela ve dveřích učebny.

Vůbec jsem netušila, proč jsem se omlouvala. Za co? Za svou reakci? Za jeho bolest? Za své chování?

Zbaběle jsem utekla, vzala nohy na ramena.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 6. kapitola: