Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 7. kapitola

05.03.2012 (09:15) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1006×

„Promiň a děkuji,“ zamumlala jsem, otočila se na patě a rychle, bez dalších pádů, zmizela ve dveřích učebny.

Vůbec jsem netušila, proč jsem se omlouvala. Za co? Za svou reakci? Za jeho bolest? Za své chování?

Zbaběle jsem utekla, vzala nohy na ramena.

Doufala jsem v zázrak, když jsem chtěla hodinu bez Edwarda?

Doufala jsem v zázrak, když jsem chtěla hodinu s Edwardem?

Sama nevím, ale když jsem v učebně další hodiny viděla sedět jeho, pocítila jsem radost. Hodina ubíhala ještě pomaleji než ta předešlá. Seděla jsem v jedné z předních lavic s Erikem, ale Edwardův pohled mi do zad propaloval díru.

Podobně to pokračovala do páté hodiny. Už jsem to nevydržela. Zdálo se mi to nebo si přehodil všechny hodiny, aby je měl se mnou?! Těšilo mě to, ale přitom i štvalo. Neznala jsem jeho úmysly, a to mě děsilo.

Prudce jsem na něj vyjela hned při vstupu do třídy. Lavici jsem s ním měla – dnes už potřetí – společnou.

„Co to děláš? Proč sis přehodil všechny hodiny?“ Všechno - červenání a stud - šly stranou.

Jeho pohled mě ještě více dopálil. On se usmíval. Normálně se křenil a moji otázku naprosto ignoroval!!!

„Haló, mluvím s tebou.“

„Já vím, jen…“ Zasekl se nebo co?!

„Jen co?“ Jeho pohled se z usměvavého změnil na ještě usměvavější.

„Líbí se mi, když se čertíš,“ prohodil jen tak, s mírným úsměvem.

„Cože?!“ vypadla ze mě inteligentní reakce. Koukala jsem na něj jako na blázna. Slyšel mě vůbec?

„Udělá se ti mezi obočím roztomilá vráska a tváře ti lehce zrůžoví. Je to roztomilé,“ pronesl jako by nic.

Já už jsem nebyla jen „mírně růžová“, ale naprosto rudá vzteky.

„Neodpověděl jsi mi na otázku.“ Jen stěží jsem se držela v klidu a nevrčela. I když můj hlas k tomu neměl daleko.

„Musím tě chránit.“ Prohodil to s jemným trhnutím ramen a naprostou samozřejmostí. Myslela jsem, že to myslí vážně, než mu začalo cukat v koutcích.

Dál jsme se nedostali, protože vešel profesor. Naprosto jsem ho ignorovala. Byla jsem načuřená a trucovala jsem. Nepromluvila jsem s ním celý zbytek dne.

Doma to se mnou bylo mizerné. Nechtělo se mi nic dělat. Ani uklízet, ani vařit. Dokonce jsem neměla chuť si ani číst.

Radši jsem se vydala na lov. Pár srnek mi bude bohatě stačit na dva týdny. Přepitá, až to ve mně žbluňkalo, jsem se odvalila domů. Dala jsem si bublinkatou koupel a zalezla do peřin. Usnula jsem do pěti minut.

Přes noc mě nestrašil žádný sen a já se tak vyspala do růžova.

Do školy jsem se připravila hned, jak jsem se vzbudila, a potom jsem se už jenom nudila. Někdy je nepraktické spát jen několik málo hodin denně, a když tak žijete něco přes padesát let, začne vás to nudit. Nechápu, jak to můžou vydržet upíři.

Jo, aha. Už vím. Lehce jsem zčervenala, i když tu nikdo nebyl.

Co ale dělá Edward? Má někde přítelkyni? Krásnou upírku, která uspokojuje jeho noční tužby?

Tyhle myšlenky mě rozmrzely a naštvaly. Ach jo. Já už vážně nic nechápu…

Venku bylo hezky, nepršelo, a to je zde úspěch. Hodila jsem proto na sebe bundu a hodlala se vydat na menší procházku při měsíčku. Byla ještě tma, ale i to mělo své kouzlo. Stále jsem se cítila okouzlena zdejší přírodu. Bujné větve, zelené, vodou nasáklé mechy. To vše se mi hrozně líbilo.

Něco za mnou zašustilo. Prudce jsem se otočila, ale neviděla jsem… nic. Všude byl klid. I vzduch zůstal nehybný jako vše kolem mě. Byla jsem neklidná. Někdo tu byl, ale já nic neviděla. V tuhle chvíli jsem zatoužila po super upířím oku.

Od stromu přede mnou se najednou odloupl strom druhý. No, to nebyl strom, spíše postava. Na tu dálku jsem však nerozeznala, kdo. Byla zahalený ve tmě a ani měsíční svit nepronikl přes stín stromu. Trochu jsem se bála. Nehýbala jsem se a jen čekala.

„Promiň, to jsem já.“ Hned jsem ho poznala. Musel slyšet mé splašené srdce a zrychlený dech.

„Edwarde?“

„Jo, to jsem já.“

„Co tady děláš?“ Byla jsem zmatená.

„No, to bych se měl zeptat spíše já. Co dělá člověk uprostřed lesa v pět hodin ráno?“ pronesl trochu uštěpačně.

 To bude asi tím, že nejsem člověk, chtělo se mi vykřiknout. Nic mu do toho není.

„Jsem ve svobodném státě. Můžu si dělat, co chci,“ řekla jsem trochu umanutě.

Zase ten jeho úsměv. „Já vím, už jsi velká holka.“

To zabolelo. On si myslí, že se snažím odpoutat od rodičů. Že chci být samostatná. Co bych dala za jediný okamžik strávený se svou maminkou. Kdybych ji mohla znovu obejmout a říct, jak ji neskutečně miluji. Kdyby jen tušil…

Neudržela jsem svou masku a na tváři se mi usídlil bolestný škleb. Nechtěla jsem, aby věděl, co způsobil jedinou větou, ale on něco vycítil z mé tváře.

„Promiň, řekl jsem něco špatně? Urazil jsem tě?“ Jen jsem zakroutila hlavou. Bylo vidět, že váhá, jestli se ke mně smí přiblížit. Udělala jsem jeden krok zpět, stejně jako on jeden krok ke mně. Zase ten bolestný pohled.

„Už bych měla jít,“ zašeptala jsem a otočila se k němu zády. Pomalu jsem se rozešla zpustlou krajinou a čekala, že on se také rozběhne domů. Edward mě ale doběhl a srovnal krok s mým. Tázavě jsem zvedla oči.

„Doprovodím tě.“ Pche! Zase se ve mně vzedmula bojovná nálada.

„Nemusíš se obtěžovat.“ Ať si tu svou ochotu strčí… Ehm, nechci být sprostá. Nechápu, co blbnu. Jsem uprostřed lesa, s upírem, v klidu tu s ním klábosím a ještě ho provokuju.

Zastavil se. Automaticky jsem zastavila taky, ale stále jsem mezi námi nechala tu metrovou mezeru. On ji nenarušoval, pouze se mi podíval do očí a tak lapil ty mé do jeho sítí.

„Prosím, nech mě tě doprovodit,“ zašeptal téměř podmanivě a já se nemohla osvobodit z jeho pohledu. Rezignovaně jsem vydechla a přikývla. On se jen spokojeně usmál a pokynul mi rukou.

Vydala jsem se znovu na cestu. Edward šel potichu vedle mě a, stejně jako já, nepromluvil. Každý jsme se zaobírali svými myšlenkami. Potichu jsme kráčeli ztichlou krajinou, pode mnou křupaly větvičky, ale po Edwardovi nezůstávala jediná památka, či jediný zvuk, že tudy prošel.

Někde hluboko v lesích zahoukala sova a těsně vedle mě spadla šiška. Vše jsem vnímala desetkrát více než přes den. Všechny smysly byly nastražené a přitom jsem se cítila naprosto uvolněně. Všechen strach byl pryč. Bylo mi příjemně.

Doprovodil mě až ke dveřím. Začalo svítat. Zářivá ohnivá koule si prorazila cestu přes hory v dálce a obloha se začala zabarvovat do červena. Bylo to krásné a já ani chvilku nezalitovala, že tu chvíli trávím zrovna s ním.

Podívala jsem se na něj. Byl to pohled pro bohy. Stejně jako já okouzleně pozoroval východ slunce, které už teď způsobovalo jemné třpytění jeho alabastrové kůže. Byl nádherný a já se na něj nemohla přestat dívat. Vycítil můj pohled a ten svůj stočil ke mně. Hleděli jsme si do očí a nevnímali svět kolem. Byl jen on a já. Nic jiného, žádné starosti, žádná bolest.

Já jsem se vzpamatovala jako první.

„Ehm, tak ahoj,“ zašeptala jsem. Tato chvíle na mě působila velmi krásně a já ji nechtěla překazit svým hlasem.

„Ahoj.“ Též zašeptal, ale oční kontakt nepřerušil. Stále tam stál a hleděl mi do očí.

Začal se přibližovat, milimetr po milimetru zmenšoval tu mezeru mezi námi. Když natáhl ruku, tak jsem nevěděla. Tak moc jsem chtěla, aby se mě dotknul, objal mě, schoval ve svém náručí. Chtěla jsem to, hrozně moc. Ale ten strach. Strach, který nezapomíná. Strach, který se nejrychleji zrodí, ale nemůžeš se ho zbavit. Byl tam a já musela ucuknout. Ustoupila jsem těch pár zbývajících kroků ke dveřím a spěšně do nich vešla. Nepodívala jsem se na něj ani koutkem oka. Kdybych viděla jen záblesk bolesti v jeho očích, tak bych… mu vletěla do náruče? Dala bych mu polibek na tvář? Vtiskla bych se do jeho náruče a nechtěla se ho pustit?

Proč to dělá? Chce se mi dostat pod kůži a pak mi ublížit? Chce, abych v něj měla důvěru a pak mě zradit? Řekla bych mu své tajemství a on by ho zneužil?

Nebo je mu v mé přítomnosti dobře? Má mě rád?

A můžu se já… zamilovat… do upíra? Zamilovat. Ne, to ne. Já ho přeci nemiluju. Je mi s ním dobře. Mám ráda, když se směje a je mi smutno, když cítí bolest. Jeho pohled ve mně vyvolává zvláštní chvění a při jeho pohledu mám pocit, že mi vidí až na dno duše. Je tohle láska?

Začala jsem brečet. Žádný hysterický pláč, jen mi tekly slzy a já tak dávala průchod své bolesti. Proč musí být všechno tak těžké? Velké kapky slané vody mi po tvářích tekly proudem. Nevyznala jsem se v sobě. V mém srdci. Můj rozum mi radil úplně něco jiného a já nevěděla, komu mám věřit.

Slzy mi vždy pomáhaly. Odváděly vše špatné a nechávaly jen pocit uvolnění. Tedy, vždy to takhle fungovalo. Dnes musela být výjimka. Po půl hodině, kdy jsem byla opřená o zeď a  koukala na tu přede mnou, kdy jsem nechala slzy téct a litovala se, se nezměnilo vůbec nic. Bylo mi jen ještě hůř než předtím a cítila jsem se naprosto mizerně.

Doploužila jsem se do koupelny. Pohledu do zrcadla jsem se nevyhnula, i když bych ho raději obloukem obešla. Byla jsem jak chodící mrtvola. Bledá, opuchlé, červené oči bez výrazu.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou, abych se alespoň na chvíli vzpamatovala a našla školní tašku.

Doma jsem už neměla co dělat. Naskočila jsem do auta a v doprovodu pomalé písničky Untitled jsem se doploužila do školy. Dnes jsem jela neobvykle pomalu. Na rychlou jízdu jsem vždy potřebovala náladu a ta mi dnes scházela.

Byli tam. Stáli vedle svých luxusních aut a každý se věnoval sám sobě nebo svému protějšku. Jakmile jsem ale vjela na parkoviště, jejich pohledy se stočily na mě. I on, který doteďka živě diskutoval s Emmettem.

Podívala jsem se mu do očí. Byl smutný? Veselý? Těžko říct. Jeho pohled nevyzařoval žádné emoce.

Oči byly stejné. Přesně takové, jakými mě před necelou hodinou propaloval u mých dveří. Přesně ty samé, které mě dokázaly rozechvět a přitom mi nahnat strach. Byly to jen oči, přesto tak mocné. A čitelné.

Dokázala bych se do nich dívat celé hodiny a byla bych šťastná. Ten hromotluk Emmett mi však nedopřál ani pět minut. Chvilku nechápavě hleděl ze mě na Edwarda a zase zpátky, než mu to s hlasitým „cvak“ došlo.

Poplácal Edwarda po rameni a na celé parkoviště se rozřehtal.

„Copak, Edíku, nechce tě, co? Já to věděl. Takovýho bručouna jako seš ty…“ Edward nedopověděl. Emmett chytil takovou facku, až vyjekl. Ta blonďatá kráska se vedle něho napřímila. Vypadala jako bohyně pomsty. Tvářila se… No, že ho v nejbližší době nepustí do postele. Nechápala jsem to. Mělo by jí to být jedno. Všichni upíři mají jednu hroznou vlastnost – do všeho se montovat.

Edward vypadal, že každou chvíli vybuchne. Ruce zatínal v pěst a vráska na čele se prohloubila. Viděla jsem, že se snaží ovládat, ale určitě by mu na místě jednu velerád vlepil. Radši se otočil a zmizel v budově školy.

„Na týden máš utrum. Jo, a stěhuješ se na gauč.“ To už jsem nevydržela a rozesmála se. Měla jsem pravdu, když jsem si myslela, že na něj nic jiného neplatí.

Cullenovi se na mě podívali. Museli vědět, že jsem to slyšela, přitom jsem byla na druhé straně parkoviště. Jen ať si potrápí svoje mozečky. V duchu jsem se jim smála. Ale strach má svoje prsty všude. Zase jsem se prozradila. Měla bych si dávat větší pozor. Už toho o mně vědí hodně na to, aby si dali dvě a dvě dohromady. Naštěstí, že je to čtyři, ještě nezjistili.

Rychle jsem se vydala na hodinu. Jejich pohledy mě pálily v zádech, ale neotočila jsem se. Statečně jsem došla na první hodinu. Už tam seděl a nepřítomně hleděl před sebe. Zase mu to slušelo. Modrou košili mírně rozepnutou, bílé triko a bílé kalhoty.

Nezaregistroval ani odsunutí židle a mé tiché posazení.

„Ahoj.“ Cukl sebou. Otočil se a zaostřil na mou osobu. Kouzelně se usmál. Vynechal mi jeden úder srdce a hned na to se rozbušilo dvojitou rychlostí. Zamračil se, bolestný úšklebek se snažil zakrýt, ale já ho i tak zpozorovala.

Panebože! On si myslí, že se bojím! Tato skutečnost mi udělala hroznou radost. Jemu to bylo líto!!!

                                                           ***

Příchod učitele byl dost chaotický. Zpozdil se o několik minut a nekonečně dlouho se nám omlouval. Měla jsem ale takový pocit, že to nikomu nevadilo. V ruce držel několik papírů. Sypaly se mu z rukou a on je nemotorně sbíral.

„Promiňte mi to zpoždění,“ omlouval se znovu.

„Byl jsem naléhavě odvolán do ředitelny. Ředitel mě seznámil s velmi obtížnou situací, která ale pro vás vyplyne jako pozitivní. Kvůli poruše vodovodního potrubí jsme nuceni zavřít školu a v pondělí budete odvoláni na lyžařský kurz. Ubytování i strava je zajištěna od školy, které to zaplatíte až po akci. Vezměte si s sebou lyže, teplé oblečení a nějaké hygienické potřeby. Opalovací krém si brát nemusíte. Má být zamračeno a někdy i hustě sněžit. Pozor! Helma je povinná.“

Po učitelově projevu se ve třídě spustil šum. Každý se dohadoval, jestli pojede, a u mě bylo jasné, že ano. Milovala jsem sníh i jeho radovánky. Lyže patřily k výjimečnému sportu, při kterém jsem se ještě nepřizabila, a musím říct, že lyžování mě bavilo. Trochu mě mrzelo sluníčko. Nebude tam tak hezky a myslím, že pojede i místní upíří rodinka. Nevím, ale dělalo mi to trochu radost. Hned jsem se těšila víc.

„Posílám vám papír, kam se každý, kdo pojede, napíše. Nezapomeňte připsat vaší úroveň lyžování. Od jedničky po pětku. Nešvindlujte, stejně to poznáme a přiděláte nám jen starosti.“

Zároveň vytahoval ze své hromady čistý papír a nadepsal ho. Poslal ho po třídě a začal normální vyučování. To byla chyba. Nikdo ho neposlouchal, každého zajímal jen papír kolující třídou. Učitel se ani nesnažil získat jejich pozornost. Věděl, že to má marné.

K nám se list dostal až ke konci hodiny. Edward si ho hned přitáhl k sobě a podepsal se. Neopomenul připsat jedničku, kterou jakoby zvýraznil. Trochu – abych neporušila můj osobní prostor – jsem se k němu naklonila.

„Vejtaho.“ Jen se usmál a papír mi podstrčil. Okamžitě jsem se zapsala a jedničku jsem schválně dvakrát obtáhla.

Teď se pro změnu naklonil on.

„Kdo je tady vejtaha.“ Mrkl.

Odfrkla jsem si. Co si o sobě myslí? Věčností políbený upír se má co vytahovat. Měl na to věčnost…

Pak už jsem s ním celý den nemluvila. Děsila jsem se setkání s ním. Třeba by se mohl začít pitvat v tom ránu, a to jsem nechtěla. Stalo se, co se stalo. Beztak jsem to už nehodlala opakovat. Nebo možná…

Žádné možná!!!

Když jsem ho potkávala na hodinách nebo jen na chodbě, vládlo mezi námi zvláštní napětí. Mám pocit, že to také cítil. Něco jako: To, co se stalo… nechci o tom mluvit. Snažila jsem se mu vyhýbat a teď už ne tak z důvodu toho, že je upír. I když na tom taky něco bylo. Jeho oči mě sledovaly i v jídelně, kde jsem neměla kam utéct.

Pokoušela jsem se to jídlo rychle do sebe naházet, ale zaskočilo mi. Natáhla jsem se pro sklenici vody. Svým splašeným pohybem jsem ji převrhla rovnou k sobě na klín.

Tak dost. Měla jsem toho tak akorát. Naštvaně jsem se zvedla, nechala tác tácem, popadla tašku a utíkala na dívčí toalety.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 7. kapitola: