Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 8. kapitola

14.03.2012 (11:30) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1005×

Tak dost. Měla jsem toho tak akorát. Naštvaně jsem se zvedla, nechala tác tácem, popadla tašku a utíkala na dívčí toalety. Ignorovala jsem ceduli „mimo provoz“ na dveřích a vlítla do nich. Snažila jsem se nějak vysušit kalhoty párem ubrousků, ale vůbec to nepomáhalo. Vypadalo to děsně.

Zoufale jsem se rozhlédla po místnosti. Zrak mi padl na úhledný balíček, položený na sušáku rukou. Nevěděla jsem, jestli je pro mě, ale něco mi říkalo, že je. Natáhla jsem se pro něj. Byl na něm malý lísteček: Pro Isabellu. Nic víc, nic míň.

Roztrhla jsem papír, ze kterého vypadly nádherné, bleděmodré džíny. Usmála jsem se. Byla jsem zachráněna. Radost mě přešla, když jsem si k nim přičichla a poznala jsem upíří pach. Byla jsem nerozhodná. Nechtěla jsem po škole chodit s flekem v rozkroku, ale také mě nelákala představa, že nosím oblečení těch krvežíznivců.

Nakonec jsem si je navlékla. Byly mi tak akorát. Seděly mi perfektně. Ty mokré jsem schovala do batohu a spokojená vyšla ze záchodků.

Den uběhl rychle. Každý se bavil jen o blížícím se lyžáku. Já se vyhýbala Cullenům, hlavně jednomu určitému, ale oni vyhledávali mě. Byl to trochu začarovaný kruh, ale dneska jsem se s nimi nehodlala bavit. Tušila jsem, od koho bych ty kalhoty mohla dostat, ale té střapaté potvoře jsem děkovat vážně nehodlala.

                                                           ***

Doma jsem začala shánět teplé bundy, mikiny, trika s dlouhým rukávem, teplé ponožky… Prostě všechno teplé a pohodlné na lyže. Nebyla jsem jako upíři. Kus ledu ze mě nebyl, ale stát se mohl, jestliže se nebudu teple oblékat. Našla jsem lyže, které jsem odvezla do města na vybroušení hran, a rovnou si koupila novou sportovní tašku a obal na lyže. Spokojená z nakoupených věcí jsem se vrátila domů.

Večer jsem byla naprosto vyčerpaná. Do postele jsem proto vykoupaná zalezla už v deset a nechala se unášet spánkem.

 Zase jsem běžela chodbou. Křik, který mi trhal uši, se odrážel od stěn a zlověstnou ozvěnou se mi zabodával do srdce, které až bolestně tlouklo pod náporem rychlého běhu a strachu. Dech se mi zadrhával v plicích, každý nádech byl utrpením a já už nedokázala utíkat.

Stěny přede mnou se zužovaly, nohy každým krokem těžkly a odmítaly spolupracovat.

Opřela jsem se o ledovou stěnu. „Né. Mami,“ zašeptala jsem a se vzlyky se sklouzla po stěně na tvrdou zem.

„Promiň mi. Prosím, odpusť.“ Nemohla jsem, už ne. V srdci mi zůstala jen velká prázdná díra.

Prudce jsem otevřela oči. Byl tak živý. Sen, který mě mučil celých padesát let. Zvedla jsem se do sedu, snažila se potlačit slzy, hrnoucí se do očí. Nechtěla jsem plakat. Žádné slzy, žádná bolest.

U mých nohou se něco pohnulo. Zvedla jsem hlavu, která byla doteď skloněná a... Seděl tam on. Nohy volně svěšené podél postele. Tvářil se tak starostlivě, až se mi zatočila hlava.

„Jsi v pořádku?“ optal se potichu. Byla jsem zmatená. Nechápavě jsem se na něj podívala. To se mi musí zdát. Tohle není skutečné. Je to jen další noční můra s upírem v hlavní roli.

„Ty se mi zdáš?“ Spíš jsem to prohodila, než se ptala. Vím, bylo to inteligentní, ale já nevěděla, jak jinak se ujistit, že tohle není skutečné.

Snažila jsem se vzpamatovat ze šoku, že mi na posteli sedí upír, ať už ve snu nebo ne.

Edward nahodil zmatený výraz, který se vzápětí změnil na chápavý a nakonec na lehce pobavený.

Pokrčil rameny a naoko ledabylým tonem řekl: „Když myslíš…“

Takže se mi to zdá. Tohle vždycky říkají vysnění „lidi“ ve snech „obyčejných“ postav. Nahlas jsem zaskučela. Jen mně se zdá o smrti mé matky a o upírovi v mé posteli v jednu noc.

„Co se ti zdálo?“ pronesl trochu zvědavě. Takže zvědavý upír. To je gól! Nechtěla jsem o tom mluvit. Byť jen vzpomínka ve mně vyvolávala bolestné emoce.

„Nemusíš mi to říkat,“ řekl hned s nádechem strachu.

Jen jsem přikývla. Jeho pohled se změnil na chápavý. Měla jsem pocit, že i když bych mu to řekla, pochopil by mě. Najednou se zvedl. Posunul se o kousek blíž ke mně. Už mi neseděl u nohou, ale někde v úrovni boků. Celou dobu mi hleděl do tváře a vypadalo to, jakoby rentgenoval moje pocity. Chtěl vidět každé mé zaváhání nebo jen zachvění očních víček. Nevím, jestli jsem byla ráda. Se zmenšením mého osobního prostoru přišla i úzkost a strach. Přitom mi to bylo příjemné.

„Chápu, já mám jednu noční můru doma. Alice je někdy příšerná. To její nakupování…,“ zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Nechápe, že jsou pro mě důležitější knížky, než značka mého spodního prádla.“

Vyprskla jsem.

„Chudáčku,“ pronesla jsem naoko lítostivě, ale na to jsem se rozesmála.

„Ty potvoro jedna!“ vykřikl, ale začal se taky smát. V tu chvíli mi bylo tak dobře. Jakoby všechny starosti odplavaly a zůstala jen uvolněnost a radost. Ano, byla jsem uvolněná. V přítomnosti upíra!

„Ale máš pravdu, tohle bych nevydržela ani já. A to jsem holka.“

„To jsi ještě nepotkala Emmetta. Když ho Alice navlékla do růžové košile, spálil ji a Alici obarvil pokoj načerno. Když se vrátila z lovu, mysleli jsme, že ho zabije. A to prý ještě měl připravenou růžovou barvu na vlasy. Chudáček, musel s ní jet do Paříže a rozhodně ne obdivovat Eiffelovu věž.“ Nemohla jsem Emmetta litovat, protože jsem vybuchla smíchy. Měl sice smutný osud v náručí nakupovacího maniaka, ale z pohledu třetí osoby to bylo neuvěřitelně vtipné. I Edwardovi cukaly koutky. Na to že jsem si ho vysnila, tu seděl ve všech detailech a jeho úsměv mě dostával do kolen.

„Její přítel musí mít doma peklo,“ vysoukala jsem s úsměvem.

„Jo, to jo. Jasper od ní taky někdy utíká. Ale miluje ji i s jejími úchylkami.“

„To je ten se lví hřívou a bolestným výrazem při bližším kontaktu s lidmi?“ zajímala jsem se hned. Chtěla jsem využít jeho přítomnosti a zjistit o jeho rodině víc. Třeba to bude i pravda a já budu mít věštecké sny.

„Jo, to je on. Má ještě trochu problém s lidskou krví. Proto je důležité, aby u něj vždy někdo byl. Myslím, že Alice je za to nesmírně ráda. Miluje ho a on ji.“ Aha, takže jsem měla pravdu. Tedy s tím ovládáním.

„Alice, střapatá hlava s obličejem elfky?“ zeptala jsem se. Měla jsem s ní už co dočinění. Učebnicová honička se nedá jen tak zapomenout. Zvlášť když se honíte s upírem.

Edward se rozesmál.

„Jo, to je ona.“

Zeširoka jsem zívla, div jsem si neroztrhla pusu. Nechápu, jak můžu být i ve snu unavená.

„Měla bys spát,“ řekl Edward. Jeho ruka se pomalu zvedla. Myslím, že mě chtěl pohladit. Vyděsila jsem se a ucukla. Bylo mi s ním tak dobře, ale na tohle jsem nebyla připravená. Byla jsem ráda v jeho přítomnosti, ať ve snu, nebo v realitě, myslím, že jsem se do něj i zamilovala. Jestli to za takovou chvíli jde. Ale bála jsem se tak neuvěřitelně moc. Chtěla jsem to potlačit. Vrhnout se mu do náruče, ale nešlo to. Ten strach tam byl, nezmizel, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla.

Jeho tvář posmutněla. Spustil ruku na postel, kousek od mého boku. Nechápala jsem ho. Proč je mu to líto? Nejsem náhodou hrozba jeho rodiny? Nemá se spíš snažit zjistit, co jsem, a pak se mě pokusit zabít jako hromada upírů před ním? Proč se mi snaží pomáhat a trávit svůj čas se mnou?

Mohl toho už udělat tolik. Měl tolik příležitostí, jak mě zabít, nebo mi ublížit, a ani jednu nevyužil. Viděl mě zraněnou, zničenou a slabou, ale nic mi neudělal. Dokonce mi pomohl, postaral se o mě.

Mohla bych mu alespoň ve snu věřit?

Ano, mohla.

Natáhla jsem ruku po té jeho, položené vedle mě. Kousek od ní jsem zaváhala. Přepadly mě pochybnosti a otázky, na které jsem stejně neměla odpověď. Dotkla jsem se ho. Jen jeho dotek ve mně vyvolal mravenčení v podbřišku. Pomalu jsem jeho dlaň chytila do té své. Nekoukala jsem se na něj. Hypnotizovala jsem naše spojené ruce.

Odhodlala jsem se. Zvolna jsem si ji přiložila ke tváři. Jeho dotek mě zastudil, ale i příjemně rozechvěl. Podívala jsem se mu do očí. Bylo v nich překvapení, radost, ale i… láska? Nehýbal se, jeho ruka na mé tváři byla nehybná a chladila mé rozpálené tváře.

Mohlo uběhnout pár vteřin, ale mně se to zdálo jako celá věčnost. Věčnost s ním. S Edwardem.

Nechtělo se mi přestat. Mohla bych takhle sedět celé dny a nevadilo by mi to, ale oči se mi začaly klížit. Nedokázala jsem je nechat otevřené. Edward pomalinku vysunul ruku z té mé a pomalu mě zatlačil do peřin. Zabalil mě do přikrývky.

Ještě jednou se dotkl mé tváře. Dlaní přejel od koutku oka, přes lícní kost,až k bradě. Zachvěla jsem se.

Jeho pusa se neotvírala, přesto začal broukat melodii. Tu, kterou mě uklidňoval před necelým týdnem v tomto pokoji, i v této posteli. Bylo mi neuvěřitelně krásně. Usnula jsem do pěti minut a ponořila se do bezesného spánku.

***

„Crrr... Crrr. Crrr!!!“ No jo, vždyť už vstávám. Byla jsem úplně mrtvá. Oči nešly rozlepit od sebe a přeleželý krk odmítal spolupracovat. Jako bych celou noc nespala. Pracně jsem se vyštrachala z teplých peřin – mimochodem, vůbec se mi nechtělo – a mrkla na budík.

 „Sakra,“ vyklouzlo mi. Ten pitomej krám!!! Za deset minut mi měla začít škola a já se tu válím.

Neohrabaně jsem vyskočila a málem se přizabila o práh koupelny. Snažila jsem se v rychlosti učesat, ale tomu vrabčímu hnízdu by pomohly leda tak nůžky. Nechala jsem tedy vlasy vlasama, popadla první oblečení, na které jsem narazila, a pokoušela se ho obléct, zatímco jsem scházela ze schodů. Poslední tři jsem už skočila a smykem přibrzdila v kuchyni. Vrhla jsem se do skříňky pro džus, když… Neee!!!

Velký kalendář přišpendlený na dveřích skříňky hlásal… Sobotu?!

Myslela jsem, že se tu složím.

„Ne, ne, ne,“ mumlala jsem si a přitom naštvaně vydupávala schody zpátky do pokoje. Každému „ne“ náležitě patřil jeden schod a dupnutí. Popadla jsem budík, vyndala z něj baterky a zamkla na tři západy do skříně.

„A bude klid.“

Spokojeně jsem se zavrtala do ještě teplých peřin a rázem byla tuhá.

                                                                       ***

Druhé probuzení už bylo lepší. V jedenáct hodin jsem se cítila jako znovuzrozená, mozek si v klidu nastartoval a fungoval až do večera bez závažnějších poruch. Celý den jsem balila, balila a… Myslela na Edwarda. Ať jsem se snažila zabavit všemi možnými činnostmi, vždy se našla zbloudilá myšlenka na něj.

Ten sen, tak živý a přitom tak nereálný. Pořád jsem si přehrávala jeho úsměv, dotyk jeho ruky na mé tváři a tu melodii. Pořád a pořád jsem slyšela jeho hlas a cítila jeho vůni.

Tos to dopracovala, Swanová!

Kromě přemýšlení jsem ale stihla i zabalit. Mikiny, trička i ponožky měly své místo v kufru. Samozřejmě se tam našlo místo i pro pár knížek. Jediné, co mi zbývalo, bylo dojet si pro lyže do města. To jsem ale odložila na neděli, protože jsem byla už unavená z celodenního balení a přemýšlení a courat se po městě? Ani náhodou.

Snažila jsem se ještě něco poklidit a udělat si úkoly. Tedy pokoušela jsem se, ale moje myšlenky si lítaly, kam chtěly. Nemohla jsem se ubránit touze znovu ten sen prožít a najednou se mi nepříčila ani myšlenka, že bych ho prožila doopravdy. Žádné snění, ale skutečná realita. Bylo mi s ním tak dobře! Jediná otázka, která zůstávala nedořešená, byla: Ucukla bych? Vážně bych se k tomu odhodlala? Bála bych se?

No, tak to není jedna, ale přesto jsou to otázky, na které prozatím nevím odpověď. Jednu věc vím jistě. Miluji ho. Ano, přiznala jsem si to. Mám ho ráda, je mi s ním dobře. Ale stačí to? Stačí láska na všechny problémy, útrapy a strachy?

Do postele jsem zalezla docela brzo. V deset hodin jsem byla vykoupaná a zalezlá v posteli. Byla jsem celkem unavená, přesto jsem usnula až po půl hodině. Víte, co jsem takovou dobu dělala? Jo, správně. Přemýšlela a nad nesmrtelností brouka rozhodně ne.

Byl tam, seděl na posteli, a usmíval se.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 8. kapitola: