Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 9. kapitola

25.03.2012 (20:00) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1317×

Byl tam, seděl na posteli a usmíval se. Vypadalo to na velmi samolibý úsměv, ale přesto šťastný. Posadila jsem se a pozorovala jeho rozesmátou tvář. Byla jsem ráda, že je šťastný a hlavně... že přišel. Tedy do snu.

Mlčky jsme na sebe koukali. Každý se snažil něco vyčíst z pohledu toho druhého. V tom jeho jsem vypozorovala radost, štěstí, nadšení, samolibost a ještě něco jiného. Lásku? Ne, to jsem se spletla. Možná jsem to tam chtěla vidět, ale reálně to tam nebylo. Reálně. To slovo mě přinutilo myslet na to, že jsem ve snu. Tohle se neděje. Není to skutečné, tak proč se tím zabývat? Stačilo by se trochu snažit a já bych se probudila. Procitla bych a on by zmizel... a to nechci. Seděl mi u nohou, své měl spuštěné podél postele a ruce v klíně.

„Ahoj," zašeptal. Oči ze mě nespustil. Propalovaly mě a já měla pocit, že mi vidí až na dno duše. Nemohla jsem ucuknou, byla jsem lapena do jeho sítí.

„Ahoj," špitla jsem nazpátek. Oba jsem se znovu ponořili do tichého mlčení. Ani jeden z nás neměl odvahu přerušit to ticho a zničit tak tuto chvíli. Já už to ale nemohla vydržet. Bylo mi jedno, jak krásnou tichou hodinku překazím, ale to ticho...

„Alice se na tobě vyřádila," prohodila jsem s úsměvem a prohlížela jsem si ho. Naoko, samozřejmě. Nebyl v tom žádný postranní úmysl!!!

„To měla být poklona?" ujišťoval se s cukajícími koutky.

„Ano i ne, můžeš si vybrat." Atmosféra se uvolnila, ale pomyslné elektrické vibrace jsme cítili oba. Tedy já, on byl výplodem mé fantazie.

„Já si vybírám spíše to ne. Abych měl co zlepšovat." Uličnicky na mě mrkl a já se zašklebila. Já si myslím, že u něj snad už ani nic zlepšit nejde, ale když mě chce utopit ve své kráse, bude mi muset dávat umělé dýchání, ne?

„Povídej mi něco o sobě," vyhrkl najednou po minutě, kdy mu tvář hyzdil nerozhodný výraz. Tato žádost mě zarazila. Nevěděla jsem, co bych mu měla říkat. Tedy, co bych mu chtěla říkat.

„A co bys chtěl vědět?"

Docela jsem se bála, co z něj vypadne. Přece jenom ani ve snu bych mu nechtěla říct o svém „malém tajemství". Edward dělal, že přemýšlí. Najednou jako by mu nad hlavou blikla žárovička. Mimochodem, až s příliš velkým nadšením, řekl:

„Víš co, mám dvacet otázek, na které mi musíš odpovědět."

To mě nakrklo. Já nic nemusím a ještě ke všemu ve snu a upírovi!!!

„Ne-e. Máš jich pouze deset a na dvě nemusím odpovídat.," kladla jsem si podmínky, ale přitom jsem se proklínala. Měla jsem říct pět a ne deset.

Bylo vidět, že se mu to nelíbí, ale má smůlu. Chlapeček.

„Tak dobře," přistoupil na můj kompromis, ale spokojen nebyl. Myslela jsem, že se rovnou zeptá na něco o mojí výjimečnosti, ale ouha. On se vážně chtěl o mě, jako o mé osobnosti, něco dozvědět.

„Tmavě modrá," nelhala jsem.

„Hmm, za druhé. Oblíbená květina?" usmál se a já na něj.

„Kopretina," hned jsem odpověděla. Zase pravda. Milovala jsem ji.

„Čistá a neposkvrněná," řekl. „Přesně jako ty," dodal s něžným úsměvem.

„Ne, to ne!" vyhrkla jsem zcela automaticky. Nebyla jsem ani jedno z toho. Vždyť to já! Kvůli mně jsou moji rodiče mrtví. Jen kvůli mně. Kdybych se nenarodila... každému by bylo líp.

„To určitě ne. Vždyť já je zabila!!! Kvůli mně zemřeli." Zarazila jsem se. Přikryla jsem si rukou ústa, jako by to mohlo pomoci slovům vrátit se zpět. Nechtěla jsem to říct, ale zároveň se mi neuvěřitelně ulevilo. Do očí se mi tlačily slzy, které jsem se snažila potlačit. Prozradila jsem něco, co jsem nechtěla v životě nikomu říct. Natož upírovi!!! Ale... byl to první člověk – upír –, kterému jsem to pověděla. Bylo to... uvolňující a úlevné. Jedna slza si prorazila cestu a přetekla přes tvář, kde zanechala svou mokrou stopu. Stopu bolesti.

„Neplač, prosím. Nechci... abys plakala," šeptal naléhavě Edward. Podívala jsem se na něj přes slzy. Jeho oči jsou studánkami smutku, lítosti, ale i radosti. Chtěl natáhnout ruku k mé tváři, ale já nemohla. Jako už několikrát jsem ucukla. Byla to impulzivní reakce na tuto situaci. Bylo mi neuvěřitelně smutno, jeho bolestivý pohled mě zraňoval více než samotný fakt, že jsem mu prozradila to, co jsem prozradila. Snažila jsem se posunout více dozadu. Dál od něj. Od jeho očí.

Tiše jsem plakala, ale i přes slzy jsem mu hleděla do očí. On jen v němé pomoci mě uklidňoval. Nesnažil se již ke mně přiblížit. Pozoroval mě a mlčky trpěl jako já. Jen jeho bolest jsem nechápala. No a vlastně svoji také ne. Jen z poloviny.

Po několika minutách jsem se pomalu vyhrabala z peřin a zamířila do koupelny k umyvadlu. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a snažila se tak trochu smýt i svoje neštěstí a smutek.

Vrátila jsem se zpět do pokoje. Edward už neseděl na posteli, ale stál uprostřed pokoje, pohled upřený na dveře do koupelny. Proto když jsem se do nich postavila, měl by hledět na mě. Jeho pohled byl však stočený někam „doblba". Koukal jakoby skrz mě, byl duchem nepřítomný.

Přistoupila jsem opatrně k němu. Jednou rukou jsem mu zamávala před obličejem, ale nic. Ani se nepohnul, nejevil žádnou známku života. Zkusila jsem lusknutí a tlesknutí, ale pořád nic. Ani to s ním nehlo. Začínala jsem se bát. Žeby se zasekl? Přiblížila jsem svůj obličej k tomu jeho asi na třicet centimetrů volného prostoru.

„Baf!"

„Uá!" S řevem jsem uskočila a vlezla na postel. Málem jsem dostala infarkt. Srdce se mi rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí, myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi.

Edward se rozesmál. Lámal se v zádech a vystavoval svoje bílé rovné zuby na odiv. To mě naštvalo. Mně se nikdo smát nebude. Uraženě jsem mu ukázala záda a mračila se na stěnu přede mnou. Jeho smích se ozýval neustále. Jakoby se nikdy neměl uklidnit. Přestávalo mě to bavit. Ač jsem si musela přiznat, že se mi jeho smích moc líbil, tak tohle přehnal.

Zmlkl. Neslyšela jsem ho pohybovat se, ale najednou se přede mnou zjevil v celé své... kráse?! Už se nesmál, přesto jeho oči zářily pobavením. Rychle jsem uhnula pohledem, aby neměl šanci mě omámit. Dívala jsem se na stranu, ruce založené na prsou, a čekala. Viděla jsem, jak si ke mně pokleknul, aby byl ve stejné výšce jako já. Odmítala jsem se však na něj podívat. Roztála bych a nedokázala se zlobit.

„No tak, nezlob se," škemral, ale i tak mu koutky úst cukaly. Uraženě jsem odfrkla.

„Bells, nebuď uražená."

„Já nejsem uražená!" vykřikla jsem s hlasem o oktávu výš. Prudce jsem trhla hlavou, až se mi kolem hlavy rozvířily vlasy, a rozhodila rukama. Snažila jsem se tvářit jako bůh pomsty. Naštvaně jsem se mračila a nedávala jsem najevo, jak mě jeho pozornost těší.

„Byl to jen vtip." Očima se zavrtával do těch mých, které jsem v návalu zlosti zvedla. Tála jsem jako nanuk na slunci. Když přidal ještě úsměv... Začaly mi taky cukat koutky. Než jsem se naplno rozesmála, zpozorovala jsem jeho zvětšující se úsměv. Ale to už moje pusa měla jinou práci, než znovu se urazit a pronést nějakou sarkastickou poznámku. Najednou mi ta situace přišla nesmírně vtipná.

„Odpuštěno?" zeptal se pro jistotu.

„Ano, ale už to neuděláš." Naoko jsem zpřísnila výraz.

„Slibuji."

Začaly se mi klížit oči. Po druhém zívnutí mě zabalil do pokrývky a začal broukat. Zase tu samou melodii na tom samém místě. Krásnou melodii.

„Co to je?" zeptala jsem se už v polospánku.

„Tvá ukolébavka."

                                                        ***

Ráno, ač krásné a slunečné, tak neskutečně otravné. Nesnášela jsem balení. Toho zmatku, uklízení, sepisovaní, skládání. Nebavilo mě to, ale pokud jsem si chtěla užívat sněhových radovánek, musela jsem to udělat.

Vylezla jsem z postele a ranní hygienu provedla v rekordním čase. Zato u skříně jsem se zasekla. Hleděla jsem na tu hromadu a čekala, až na mě z ní nějaký ten komplet vyskočí. Bohužel, tak se nestalo a já si musela vytáhnou oblečení sama a přitom přemýšlet, že z této salvy budu muset balit. Bylo toho neskutečně moc a já přemýšlela, jak se mi to vejde do kufru. V černých teplákách a vytahaném tričku tmavě modré barvy s dlouhým rukávem jsem byla spokojená. Žaludek mi hladově zakručel a já si šla něco udělat k snídani.

Nepřítomně jsem krájela chleba. Myšlenky mi zase ujížděly někam, kam neměly. Zase ten sen. Tak reálný a přesto neskutečný. Cítila jsem se v jeho přítomnosti dobře, přímo skvěle. Povídat si s ním bylo uvolňující a krásné. Žádné problémy, žádná bolest. Měla jsem pocit, že když bych mu to prozradila, nezneužil by to. Ale co ta jejich rodina? A taky ho vůbec neznám!!! Jsou to jen pitomé sny, žádná skutečnost. To, co ti tam napovídal, nemusí nic znamenat.

„Au!" V prstě mi pulzovalo. Krev byla všude kolem mě a mně se udělalo šoufl. Snažila jsem se rychle se dopravit k umyvadlu pod vodovod. Dělaly se mi mžitky před očima. Konečně. Pustila jsem vodu, která se hned zabarvila do červena. Zaskučela jsem. Vidíš, co děláš? To je kvůli tobě!!!

Studená voda mi za chvíli prst znecitlivěla a i krev přestala téct. Z horní poličky nad dřezem jsem vytáhla náplast a zalepila jsem si prst, který už pomalu zarůstal.

„Ach jo," nahlas jsem si povzdychla a svezla se po lince dolů. Pořád jsem cítila krev a moje čichové buňky to žaludku předávaly jako radioaktivní odpad.

Pomaličku, hodně pomaličku jsem se zvedla a začala tu spoušť uklízet. Přitom jsem nedýchala. Jako poloupír jsem sice dýchat musela, ale vydřžela jsem dlouho se zadrženým dechem.

Když byla kuchyň perfektně vygruntovaná, nadechla jsem se. Nechala jsem ostrý pach dezinfekce vyhnat mi všechnu nevolnost a myšlenky na tu zpropadenou bytost.

Neměla jsem chuť znovu se pořezat, a tak mi muselo stačit müsli s mlékem. Rychle jsem to do sebe naházela, přitom jsem pošilhávala po hodinách na stěně přede mnou. Ve městě jsem měla být pro lyže až za hodinu, ale stejně jsem měla nutkání pořád kontrolovat čas. Možná tím, jak jsem se těšila.

Snažila jsem se jíst pomalu, ale přesto jsem měla ještě pár minut čas. Nevěděla jsem, jak ten čas zaplnit smysluplnými věcmi, proto jsem radši vyrazila dříve.

V obchodě byli velmi vstřícní a... trošku vtíraví. Proto jsem se ani nijak nedivila, když mi do oka padla jedna nádherná lyžařská bunda a já si ji odvezla domů. Je pravda, že moje konto se trochu tenčilo, ale co se dá dělat. Lásce neporučíš.

Doma jsem si lyže opatrně přibalila do vaku k botám a pustila se do toho oblečení. Bylo toho hodně a já někdy musela násilím bojovat o místo v kufru. Trička, kalhoty, bundy, mikiny... Zapomněla jsem na něco? Jo! Ponožky. Po pokoji jsem lítala jako splašená po celý den. Trošku jsem bláznila, což je pravda, ale já se tak těšila...

K pozdnímu obědu jsem si připravila výtečné lazaně. S chutí jsem je snědla. Uf, to balení je nesmírně vyčerpávající.

Popadla jsem dvě připravené kovové termosky a utíkala do lesa. Naplnila jsem je srnčí krví a sama jsem se trochu napila. Doma jsem je uložila úplně na dno kufru do tajné přihrádky. Pro všechny případy. Nechtěla jsem pak z nutnosti shánět krev po horách a Culleny jsem žádat také v žádném případě nechtěla.

Když jsem dobalila poslední věci a s úlevou a pořádnou silou zavřela kufr, měla jsem ještě dost času do večera. Lehla jsem si do postele v botách, v oblečení a relaxovala jsem. Vychutnávala jsem si tu chvilku klidu a nechala myšlenky plynout. Uvolnila jsem tělo i mysl a nechávala se oddávat odpočinku. Bylo to příjemné. Na nic nemyslet.

Večeře! Blikla mi hlavou kontrolka, když jsem se probudila. Musela jsem usnout. Žaludek asistoval při vaření hlasitými projevy. Na stůl jsem si položila mé kulinářské dílo – chleba s marmeládou – a hladově se na to vrhla. Zapíjela sem to krví ze zásob a byla maximálně spokojená. A žaludek taky.

Talířek jsem si po sobě umyla a uklidila. Nervozně jsem stála u linky, rozhlížela se po perfektně uklizeném domě a... začala na mě působit cestovní horečka. Měla jsem nutkání znovu přebalit kufr, zkontrolovat, jestli něco nechybí, nebo naopak nepřebývá.

Zazvonil telefon. Konečně vysvobození. Utíkala jsem ho do obýváku zvednout, ale zakopla jsem o práh.

„Sakra," uklouzlo mi.

Popadla jsem telefon do rukou.

„Swanová." Hlásila jsem poslušně a čekala odezvu.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 9. kapitola: