Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 12. kapitola

16.08.2013 (20:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4760×

12. KONEC

„Vypadáš líp, než ráno,“ poznamenal Emmett, když jsme se potkali na páté hodině.

Pohodila jsem rameny a ušklíbla se nad jeho poznámkou. „Nervozita drobet opadla.“ Povzdechla jsem si. Spolužáci se ke mně chovali stále stejně, teď mě ale díkybohu nepomlouvali a neprohlašovali za lupičku. Byl to Mike, na kterého se dívali skrz prsty, já byla ta neviditelná, ta ignorovaná. A byla jsem svým způsobem ráda. Byla jsem v hloučku svých nejlepších přátel, své rodiny, a tak mi to vyhovovalo. Navždy.

„Jak to vypadá s Charlieho přítelkyní? Už se usmířili?“ chtěl vědět. Mělo mi dojít, že v jejich domě se skutečně nic neutají, tudíž ve chvíli, kdy to zjistila Alice, už to pravděpodobně věděli všichni.

Zavrtěla jsem hlavou. „Vypadá to bledě a to mi dělá starosti. Bojím se, že se vrátí ten starý Charlie. Dnes ráno volala, než jste mě vyzvedli. Chtěla s ním mluvit, ale on už byl v práci. Požádala mě, abych mu vyřídila, že volala a že se moc omlouvá.“

Pokýval chápavě hlavou. „Nás to včera trochu vyděsilo. Vždycky byly problémy, ale nikdy na nás nikdo neposlal ani policii, natož sociální péči.“

Profesor naklusal do třídy s nezvykle veselou náladou, která přebývala, i když celou hodinu vyprávěl o nudných mitochondriích. Pečlivě jsem si zapisovala poznámky a hlavou se mi honily nejděsivější scénáře, jak by se Charlie mohl znovu změnit. Děsilo mě to.

„Přijdeš dnes?“ zeptal se mě Emmett, nabídl mi rámě a společně jsme šli do jídelny.

Nejistě jsem našpulila rty. „No, ráda bych, ale mám podezření, že se učitelé vzpamatovali z prázdnin dřív než my, takže se asi budu učit doma.“ Smutně jsem se pousmála. „Ale doufám, že brzy bude čas.“

Na obědě se Alice podivně mračila a znepokojeně se na mě dívala. Její zrak se střídavě zaostřoval a zase rozostřoval, jak nahlížela do budoucnosti. Ty její podmračené pohledy mě děsily natolik, že jsem se nakonec zeptala.

„Děje se něco, Alice?“

Překvapeně zamrkala. „Jestli se něco děje? Ne, proč?“

Pokrčila jsem rameny. „Ty mi to pověz, koukáš se na mě, jako bych se měla každou chvílí složit k zemi.“ Zamračila jsem se, když mi došlo, že něco takového by skutečně věděla dřív než já. „Nesložím se, že ne?“ zhrozila jsem se.

Usmála se. „Ne.“

To, že neodpověděla, byl záměr a já předtím nechtěně uskočila od tématu. Teď jsme byli… ráda bych řekla rodina, ale já nikdy nemohla být plnoprávný člen, ne dokud jsem byla člověk. Takže teď jsme mezi sebou neměli žádná tajemství, ale já přesto nechtěla naléhat, když zjevně nebyla ochotná mi prozradit, co ji tak rozrušilo. Tak jsem tedy mlčela a doufala, že budu dost trpělivá, abych se na ni s tím znovu neobrátila.

„Nechceš, abychom dnes přišly? Pomohly bychom ti s učením?“ navrhla náhle Rose.

Přimhouřila jsem oči. „Nemyslím si, že bude třeba, ale díky.“

„Tak bychom mohly zajet k večeru na nákupy,“ pokračovala v nabídce Alice a ve mně se hromadilo více a více podezření.

Probodla jsem je obě pohledem a založila si paže na prsou. „Tak jo, o co jde?“

„O nic. Jen jsme chtěly být s tebou,“ odpověděla nevinně Alice. A já jí to uvěřila, protože ten její srdceryvný výraz by dokázal cokoliv.

Sklopila jsem pohled, tiše zamumlala: „Omlouvám se, já… necháme to na jindy, ano?“

Byla jsem pak nějaká přešlá. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že přede mnou něco tají, a hrozně jsem se bála, čeho se to týká. Co když mě nechtějí? Ale proč by mě neustále zvali k sobě domů a využívali veškerý volný čas k tomu být se mnou? Byla jsem zmatená.

Když mě odváželi domů, v autě bylo podivné ticho a to se za tu dobu, co s nimi jezdím, ještě nestalo. Ale bylo jen chvilkové, možná mě začíná ovíjet paranoia. Emmett se přirozeně rozpovídal a ostatní nebyli pozadu. Já se snažila odpoutat své myšlenky k něčemu méně starosti obohacenému, ale někdo se dnes rozhodl, že mě potrápí, takže další krize, s kterou jsem se potýkala, byl Charlie a Ashley. Tolik jsem se bála, že se k sobě nevrátí zpět a Charlieho znovu popadne amok, že jsem se málem zoufalstvím rozplakala.

Ani jsem si neuvědomila, že už stojíme před naším domem, kdyby do mě Alice lehce nedrkla.

„Tak se uvidíme zítra,“ zavolala jsem na ně a vyšla z auta ven. Počítala jsem s tím, že Charlie už bude doma, ale jeho auto nebylo na příjezdové cestě. Zmateně jsem nakrčila obočí, a jak jsem se tak otočila, všimla jsem si Alicina starostlivého pohledu, který po mně vrhla, než jejich auto zmizelo z dohledu. Tak co se to děje, krucinál?

Pokusila jsem se zahnat veškeré negativní myšlenky stranou a rozhodla jsem se uvařit Charliemu večeři, abych mu alespoň trochu spravila náladu, při čemž jsem nakukovala do učebnic na zítřejší předměty. Na zítra jsme díkybohu neměli moc těžké předměty, ale bylo lepší být připravená, než aby mě zaskočila nečekaná písemka. Věděla jsem, že to poslední, s čím bych si chtěla dělat starosti, by byly špatné známky. A o to jsem rozhodně nestála. Já, ani Charlie.

Udělala jsem mexické lasagne podle rodinného receptu, doufajíc, že si Charlie skutečně pochutná. Ale když se nedostavil ani na sedmou hodinu, což bylo dvě hodiny poté, co jsem přijela ze školy, pustila jsem se do jídla sama a doufala, že jsem si prostě jen spletla časy jeho služeb, že se neděje nic vážného.

Umyla jsem nádobí, utřela prach, učivo na druhý den jsem uměla naprosto zpaměti… a Charlie stále nikde. V 19.55 jsem začínala být drobet nervózní, vytáhla telefon a vytočila Charlieho číslo.

„Volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte prosím volání později, nebo zanechte vzkaz po tomto tónu…“ Ozvalo se dlouhé protáhlé pípnutí, které mi ježilo chlupy na rukou.

Okamžitě jsem Charliemu sdělila, že mám opravdu starost, kde vězí.

V osm jsem stála u okna a mhouřila oči do tmy, osvícené pouliční lampou a světly z okolních domů, kterých opravdu nebylo hodně. Náhle mě napadlo, že se možná usmiřuje s Ashley a zapomněl mi zavolat, že hned tak nepřijede, a tak jsem chvíli zvažovala, jestli je mám rušit nebo ne. Jenže strach nakonec vyhrál nad ohleduplností.

„Stewartová, prosím,“ ozval se Ashleyin hlas po třetím zazvonění a já byla ráda, že Charlie napsal její číslo na papírek na ledničku, odkud jsem si ho vzala.

Zhluboka jsem se nadechla. „Ahoj… ehm, Ashley. Tady Bella.“

Slyšela jsem, jak do sebe vtáhla velké množství vzduchu, ale nedokázala jsem přijít na to, proč byla tak zaskočená.

„Bello,“ vyhrkla překvapeně. „Pročpak voláš?“

Najednou zněla tak nadějně. Vůbec jsem se v ní nevyznala. Vždycky jsem měla špatnou představivost, takže ani kdybych dostala miliony nápověd, pravděpodobně by mi to došlo jako poslední.

„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli s tebou není Charlie.“

Nastala chvíle ticha a já si nervózně kousala ret, modlíc se, že jenom neví, jak mi šetrně říct, že jsou právě zaneprázdněni jinou činností, o které bych já sama nerada slyšela…

„Charlie tu není. Vlastně jsem na cestě za dcerou do New Yorku. Tvůj otec mi od rána nezvedá telefon, tudíž jsem usoudila, že už se mnou nechce mít nic společného.“

„Aha,“ špitla jsem. „No, já se mu teď snažila dovolat několikrát, ale asi má nějakou důležitou práci. Nevadí. Užij si to v New Yorku.“ Neodvážila jsem se zeptat, na jak dlouho tam jede. Bylo mi jasné, že po nevydařeném románku s mým otcem se k západu nepřiblíží ani do příští zimy.

Rozloučila jsem se s ní a po dalším neúspěšném dovolání se Charliemu jsem zvolila další možnost, která by mi pomohla najít nějaké východisko.

Policejní stanice.

„Jel řešit nějaký případ do Masonu, prý se tam potuloval nějaký násilník, či co,“ oznámil mi chraplavý, unavený hlas policisty Stevena, zástupce táty. „Dneska celý den váhal, ale nakonec se tam rozhodl asi před hodinou a půl vyrazit.“

„To jel sám?“ vypískla jsem.

„Ne, ne,“ uklidňoval mě zbrkle, ale zněl spíš, jako by se mě snažil co nejrychleji zbavit. „Měl s sebou ještě dva policisty. Jsem si jist, že se ti brzy ozve; možná už je na cestě domů.“

„Dobře, děkuju.“ Položila jsem hovor a cítila, jak mě slzy štípou do očí. Jel vyřídit nějakého násilníka do Masonu. S dvěma dalšími chlapy. Nemůže být v ohrožení života… Ne, nemůže.

Jenže jsem neuměla dobře přesvědčit ani samu sebe a přesně jsem věděla, co potřebuju. Potřebovala jsem útěchu od rodiny. Od Cullenových.

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla zavolat Alici, mi pípla právě od ní textovka. Hned jsme tam, zněla její stručná zpráva. A byla dost výstižná, protože jsem sotva vystoupala schody do svého pokoje, otevřela okno a posadila se na postel, když už vedle mě seděla Alice s Rose a starostlivě se na mě dívaly.

„Jde o Charlieho?“ zeptala se Al a provinile se zaškaredila.

„Tak povídej,“ pobídla jsem ji.

Pohodila rameny. „Dneska jsem ho viděla ve svých vizích dost často. Pořád měnil rozhodnutí – jet do Masonu - nejet do Masonu, vzít s sebou další policisty - jít na vlastní pěst. Neustále se rozhodoval a já občas vůbec neviděla jeho budoucnost. Před dvěma hodinami se pevně rozhodl jet do Masonu s jedním policistou. A od té doby vídám jen záblesky. Snažím se vizi vyvolat, ale občas je to těžké.“ Ztěžka si povzdechla.

„Stalo se mu něco?“ zeptala jsem se tiše a nechala si téct slzy po tvářích.

Nejistě se hryzla do rtu. „Já nevím, Bello, ale věřím, že bude v pořádku. Možná mi má schopnost začíná vypovídat službu,“ pokusila se zavtipkovat, ale ani ona sama neprojevila nějaký náznak úsměvu.

„Co když mu něco je? Co když ho ztratím? Já… já bych už neměla vůbec nikoho. Absolutně nikoho!“ vyšilovala jsem a ani si nevšimla, kdy se vedle Alice náhle zjevil i Jasper. A v tu chvíli mě přemohla únava, před očima jsem měla tmu, jak mě něco nutilo zavřít víčka, mohutné zívnutí mi málem roztrhlo pusu, ale já nedbala na slušnost, schoulila se do klubíčka na přehozu a ve vteřině spala jako dudek.

Někdy k ránu jsem slyšela drnčení telefonu, ale než jsem se stačila probrat natolik, abych byla schopná vstát a jít ho zvednout, zvuk ustal a já znovu upadla do tmy.

Únava opadala a mě nějaký nepříjemný pocit nutil vzbudit se. Věděla jsem, že mi něco uniká, něco, čemu se můj mozek zatím brání, takže jsem nebyla s to přijít na to, co to je. Po chvíli se mi začaly vracet vzpomínky na minulý večer a já rozevřela v šoku oči. Vteřinku mi trvalo, než jsem rozeznala strach nad tím, že jdu do školy a že možná budu psát písemku, přestože jsem večer byla přesvědčená, že to umím, a šílený, srdcervoucí strach, že se něco zlého přihodilo Charliemu. Primitivní strach kvůli škole jsem naprosto odsunula do pozadí a vnímala ten intenzivnější.

Rychle jsem se posadila, což mi přivodila akorát zatmění před očima a zatočení hlavy. Když jsem se znovu skácela do peřin, byla jsem opatrnější.

„Alice? Rose?“ volala jsem do útrob domu. Opravdu tu večer byly, nebo to byl jen sen?

Čekala bych, že se objeví v mém pokoji mrknutím oka, ale ony vkročily pomalým krokem, ve tvářích smutný, lítostivý výraz. To mě vyděsilo.

„Holky,“ oslovila jsem je pomalu. „Co se děje?“

Alice se mi podívala do očí a já spatřila všechny ty emoce, co se v ní hromadily. Zapadlo to do sebe jako skládačka.

„Ne,“ vydechla jsem a cítila, jak ztrácím balanc. Letěla jsem k zemi, ale dva páry studených rukou mě zachytily a položily na postel. „Ne, ne… To není možné!“

„Bello,“ promluvila tiše Alice. „Já vím, že je to těžké. Charlie se stal obětí toho násilnického vraha v Masonu. Věřil prý, že to zvládne, ale on byl rychlejší. Je mi to líto. Volali to sem domů z policejní stanice. Chtěli tě k telefonu, ale nakonec to řekli nám.“

Kulila jsem oči do prázdna, neschopná slova, nebo pohybu. Obrovské slané kapky mi stékaly po tvářích a já se jen držela kolem hrudníku, abych se nerozsypala. Nemám nikoho… Charlie není… Renée není… Jsem sama. Na to, že jsou mi Cullenovi největší oporou, jsem v tu chvíli dočista zapomněla. Byla jsem schopná vnímat pouze ta slova, co pronesla Alice. „Charlie se stal obětí vraha.“ Zkušený policista, který je ve službě více než třicet let, a nějaký ušmudlaný trouba, který nedělá nic jiného, než zabíjí nevinné lidi. Jak je možné, že dopadl zrovna Charlieho?

Slyšela jsem nějaké hlasy, cítila chlad, jak si mě někdo přivinul na svou hruď, cítila klouzavý pohyb, jak se mnou v náručí někdo někam šel… Ale nedokázala jsem poslouchat, nedokázala jsem se podívat, kam to jdeme, nedokázala jsem zkontrolovat, kdo mě nese. Byla jsem mimo.

Jízdu autem jsem naprosto nevnímala, natož skutečnost, že mě někdo z auta vyndal. Pak jsem se ale začala vracet k sobě, to bylo zrovna, když mě Emmett nesl obývacím pokojem.

„Pusť mě dolů, půjdu sama,“ řekla jsem mu tvrdohlavě. Vždycky jsem byla ohleduplná, nerada jsem ubližovala lidem, i když by si to někteří zasloužili víc než dost, ale tentokrát jsem byla bezcitná k okolí. Trpěla jsem.

„Bello…“

„Říkám – postav mě,“ procedila jsem skrz zuby. Utřela jsem si vlhké cestičky na tvářích a slíbila si, že nebudu brečet alespoň před nimi. Emmett mě postavil a já udělala několik kroků kupředu, načež jsem se musela zachytit sedačky, jinak bych bývala upadla.

Byla jsem si vědoma toho, jak mě všichni pozorují obezřetným pohledem. A to jsem nevydržela. Postoupila jsem o pár dalších kroků k zábradlí, abych vyšla nahoru do „mého pokoje“, ale tehdy to ve mně znovu ruplo a já se se vzlykotem sesunula na schody a hlavu si schovala ve dlaních. To jsem ten slib moc dlouho nevydržela.

Cítila jsem Esmeiny ruce, jak mi pročesávají vlasy a tisknou si mě na její hruď, ale v tu chvíli mě to rozplakalo ještě víc. Esme mi připomněla to, že nemám maminku… že nemám domov…

„Já už nemůžu…,“ šeptala jsem, hlavu opřenou o její hrudník.

„Bude to dobré,“ řekla tiše, ale byla o tom sama těžko přesvědčená.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nebude, vždyť už jsem naprosto sama. Nemám otce, nemám matku. Jsem sirotek. Navíc, Charlie… zrovna, když to vypadalo, že…“ Další příval slz mi zabránil promluvit.

„Nikdy nebudeš sama,“ slyšela jsem hlas Rose.

„Vždycky budeš mít nás,“ doplnila ji Alice.

Další rána do mého bolestí krvácejícího srdce. „Ale já nežiju navěky,“ zamumlala jsem nejtišeji, jak jsem dovedla, ale byla jsem si jistá, že mě slyšeli.

„Potřebuje si odpočinout,“ prohlásila Esme a něco zamumlala, příliš tichého pro mé lidské uši. Pak jsem slyšela oslovení Jaspera a znovu jsem přestala vnímat okolí. Alespoň jsem teď věděla, že je to Jasper, kdo mě vždy donutí ke spánku, že to nejsem já, s kým něco není v pořádku.

Nedělala jsem si starosti s tím, že jsem zameškala školu už několikátý den. Byla jsem obeznámena s tím, že mě Esme uvolnila. Byla jsem jim za to vděčná; že mě u sebe nechávají, že se o mě starají, že mě nenutí se přetvařovat, ale nebyla jsem schopná mluvit. Stále se mi v hlavě honily myšlenky, že Charlie ani maminka už nejsou. Nedokázala jsem se s tím smířit.

Každou chvíli za mnou někdo byl, ale já sotva vnímala jejich přítomnost. Esmeino výborné jídlo naprosto ztratilo chuť – tedy alespoň pro mě -, takže jsem do sebe za den dostala sotva pár soust. Byla jsem na dně, a to doslova.

Nejhorší bylo, když za mnou asi za týden a půl po tom, co se to stalo, přišel Carlisle s Esme. Chtěli se mě opatrně zeptat, jak bych si představovala pohřeb.

„Já nemám tolik peněz,“ zasípala jsem chabě.

„My bychom to zaplatili,“ vysvětlila mi Esme.

Střelila jsem očima do jejího obličeje. „Ale to přece nemusíte. Já to nějak vymyslím.“

„Prosím, dovol nám to za tebe zaplatit.“

Zauvažovala jsem, ale nakonec přikývla.

„A je tu ještě něco,“ pokračoval Carlisle opatrně. Nečekala bych, že mě v tu chvíli může ještě něco dostat víc na kolena, ale to, co pronesl poté, to dokázalo. „Je ti teprve sedmnáct, potřebuješ opatrovníka.“

Vyhazují tě, křičelo na mě moje podvědomí. Roztřásla jsem se a nechala volně téct slzy. „Já si nejsem jistá, jestli najdu ještě někoho z rodiny. Moc lidí jsem neznala a nevím, jestli ještě někdo vůbec je. A i bez toho jsem přesvědčená, že se o mě nebudou chtít starat.“ Nechápala jsem jejich zaražené pohledy a utřela si slzy. „Ale můžu jít do dětského domova… Myslím – „

„Bello, Bello,“ zastavila mě Esme. „Takhle jsme to nemysleli. My už tě za člena naší rodiny dávno považujeme, teď bychom si přáli, abys byla oficiálním.“

Můj výraz je musel přesvědčit, že vůbec netuším, o čem to mluví. Zmateně jsem na ně koukala, neschopná si v hlavě utřídit myšlenky.

„Chtěli bychom si tě adoptovat,“ vysvětlil Carlisle.

V tu chvíli jsem se nezmohla na nic lepšího, než zašeptat: „Proč?“

„Jak už jsem řekla, dávno tě beru jako svou dceru, součást naší rodiny. Pokud to tak ovšem nechceš, můžeme zkusit vymyslet jiné řešení.“

Opravdu se mě právě zeptala, jestli se chci stát členem Cullenovy rodiny?

„Já… já bych opravdu moc ráda, ale…“ Kousla jsem se do rtu a nejistě sklopila pohled. „Opravdu to tak chcete? Vždyť jsem jenom člověk.“

Esme se usmála. „Ano, přesně tak to chceme.“

A tak se začala zařizovat adopce spolu s pohřbem. Já to vnímala jen okrajově, Cullenovi to zařizovali všechno za mě. V duchu jsem přemýšlela, jak jim to všechno oplatím, ale jelikož jsem neměla nic, co bych jim mohla nabídnout, bála jsem se, že budu zkrátka muset žít s výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem pro Charlieho nehnula ani prstem, zatímco oni udělali veškeré.

Měsíc po Charlieho smrti se měl konat pohřeb. Zaslechla jsem rozhovor Esme a Alice, jak řeší něco o adopci. Vím, že padla slova, jako není možné, nechápou, hloupí lidé a pohřeb, ale nedokázala jsem si je vložit do kontextu. Tušila jsem, že jsou nějaké problémy s tím, že bych zatím měla být někde u Seattlu, kvůli té rychlé adopci, ale Cullenovi s tím zásadně nesouhlasili. Já se k tomu nevyjadřovala, byla jsem ráda, že si nemusím dělat starosti s něčím dalším.

V den pohřbu ke mně Alice přišla, s opatrným, až přehnaným pohledem, v rukou černé šaty. Věnovala jsem jí unavený pohled, ale jakmile jsem spatřila její oči – ty zlatavé, upřímné, obětující, přívětivé oči – vzala jsem si od 0ní šaty a neváhala si je obléknout. Byly krátce nad kolena s dlouhým rukávem. Alice sama byla oblečena do černé – měla šaty, které byly lehce větší, ale jak jsem znala Alici, tak to byl jistojistě účel, protože měla v pasu černý úzký pásek. Rosalie měla nějaké upnutější, na prsou přepásané, a Esme černou sukni a halenku. Kluci přirozeně smoking. Nemohla jsem si nevšimnout, jak jejich kůže kontrastuje s černou barvou, ale doufala jsem, že si s tím na pohřbu nikdo nebude dělat starosti.

Příjezd na místní hřbitov netrval dlouho. Co mě překvapilo, byli lidé, kteří tam už byli. Hodně, hodně lidí. Netušila jsem, že měl Charlie tolik přátel. Polovinu tváří jsem ani neznala, druhou polovinu znala jen od vidění. Zahlédla jsem Charlieho kolegy, své učitele… a náhle mi došlo, že někdo chybí.

„Zavolali jste Ashley?“ zeptala jsem se bez života.

Alice, Rose a Esme si vyměnily pohled, kluci byli v autě za námi.

„Volali,“ přiznala Rose. „Sotva jsme jí řekli, co se stalo, když telefon přebrala její dcera, tuším, s tím, že určitě nepřijede. Myslím, že se složila.“

Vystoupili jsme z vozu a Rose s Esme si stouply těsně vedle mě, aby mě když tak podepřely, kdybych potřebovala. A tak jsme celá skupina šli za mužem, který měl pronést některou řeč – nějaký kněz, nebo co. Vnímala jsem ty pohledy, které po mně házeli všichni přítomní. Sledovali Cullenovy, sledovali mě. To mě drtilo ještě víc.

„Bello,“ zašeptala vedle mě Esme. „Chtěla jsi nás tu, viď?“ Vypadala nejistě a já byla překvapená, že ji tohle vůbec napadlo.

„Já jsem vám ohromně vděčná, že tu jste,“ zamumlala jsem. „Na to, co si myslí ostatní, kašlu.“ Byla jsem neurvalá, protivná, smutná, zoufalá.

A málem jsem se skácela před zraky všech těch lidí, když Charlieho rakev umisťovali do hrobu. Cítila jsem, jak mě Esme přidržuje a vzápětí ucítila Emmetta, který se postavil z druhé strany. Uvnitř jsem se cítila mizerně, že jim přidělávám tolik starostí, ale za nic na světě bych se toho nedokázala teď vzdát.

Asi se očekávalo, že i já něco řeknu, ale věděla jsem, že bych toho nebyla schopná. Esme s Carlislem to naštěstí vysvětlili, takže nenastala žádná trapná chvíle. To, co bylo opravdu, opravdu špatné, byl odchod.

„Upřímnou soustrast,“ šeptal už asi třicátý člověk a já se pokusila se jemně pousmát. Snažila jsem se přikývnout a vždy se mi to podařilo.

Když dav vyprchal, otráveně jsem zamručela: „To nejhorší, co můžete slyšet, je, když vám někdo přeje upřímnou soustrast. Myslím, že za jeden život už jsem to slyšela víc, než je zdrávo.“ Otřásla jsem se při vzpomínce na babičku, pradědečka, maminku a teď i otce a jako oživlá mrtvola se plahočila k autu.

Trochu se mi ulevovalo, když jsme přijížděli k domu. Zmateně jsem začala vnímat okolí kolem sebe. Vnímala jsem hudbu, linoucí se tiše z rádia, a poznala tóny Esméiny oblíbené od Edwarda. Viděla jsem pořádně tváře Cullenových. A došlo mi, co se děje. Nechala jsem Charlieho jít… Tím pohřbem.

Všichni jsme vystoupili a já si teprve teď všimla, jak jsou… bez života? Nejsem si jistá, jestli je to to správné slovo, ale jejich chůze byla úplně ledabylá, jako by neměli důvod se radovat. A v příští vteřině mi došlo, že za to všechno můžu já. Jo, jasně, nedávno jsem ztratila tátu, mého jediného rodiče, ale musím ho nechat jít a smířit se s tím, že už není a nebude. A nemůžu tím, že na něm budu upnutá, ubližovat lidem, které nadevše miluji a kteří pro mě poslední měsíce dělali první poslední, jen abych byla spokojená.

Vešli jsme dovnitř; oni se posadili na pohovku v obývacím pokoji a pravděpodobně čekali, že já půjdu automaticky k sobě do pokoje a nebudu si všímat okolního světu. Ale já už byla vyléčená. Ne úplně, protože rána ze ztráty rodičů ve mně zůstane navždy, ale cítila jsem se lépe.

Posadila jsem se mezi Emmetta a Alici a usmála se na všechny okolo sebe, smutným, smiřujícím se úsměvem. Jejich obličeje prozrazovaly jisté dávky šoku a překvapení, obezřetnosti a zmatenosti.

„Chtěla bych se vám všem omluvit,“ začala jsem a při svém monologu se postupně dívala do jednotlivých tváří… mé rodiny. „Omlouvám se, že jsem byla poslední dobou asi dost nepříjemná. Ani nevím, všechno jsem vnímala v jakémsi oparu a nebyla jsem schopná se z něj dostat. Já jen… že mi trvalo dlouho, než jsem se přenesla přes maminčinu smrt a i teď je to těžké, takže to byla vlastně dvojitá rána, když jsem teď ztratila i otce. Jenže už mi ani jednoho z nich nic nevrátí a já vím, že zkrátka musím jít dál. A ráda bych šla dál s vámi. Pokud tedy moje neohleduplné chování nějak nezměnilo váš názor na mě.“

Slyšela jsem, jak se Esme nadechla, aby něco řekla, ale zarazila jsem ji zvednutým ukazovákem.

„Nech mě to dokončit, prosím,“ zaprosila jsem. „Chci vám hrozně moc poděkovat, že jste zaplatili ten pohřeb, že jste vlastně všechno zařídili a já vůbec… vůbec neprojevila snahu. Ani nevím, jak bych vám to mohla oplatit. Taky jsem na vás byla určitě mnohokrát protivná, ale věřte, že jsem nechtěla. Byla jsem z toho všeho asi moc vysátá, řekla bych.“ Ušklíbla jsem se nad výběrem toho slova a viděla, jak se Emmett zakřenil, a ostatní se pousmáli. „Také vám moc děkuji za tu adopci. Nejsem si jistá, že si to zasloužím. Vždycky jsem doufala, že mě jednou budete chtít do rodiny, ale ne tak brzy a takhle oficiálně. Moc vám děkuju.“ Vydechla jsem a sklopila oči.

„Nemáš se vůbec za co omlouvat,“ pronesla Alice vedle mě. „My jsme chápali a chápeme tvoji situaci. Nikdo nemohl čekat, že budeš dělat, jakoby se nic nepřihodilo. Jsme rádi, že chceš být… Cullenová.“ Usmála se a zalovila krátce v kabelce, kterou měla položenou u nohou. Po chvíli mi podala nějaké desky s širokým úsměvem. „Tady pro tebe něco máme.“

Obezřetně jsem otevřela záklopku a nakoukla dovnitř. Šokovaně jsem vydechla, když jsem spatřila občanský průkaz, pas a řidičák. Dále tam byly ještě jiné papíry, ale moji pozornost zaujalo hlavně jméno na řidičáku, o kterém jsem si byla jistá, že je i na těch ostatních. Isabella Marie Swan Cullenová.

„Nebyli jsme si jisti, jestli budeš souhlasit,“ přiznala Esme, „ale věřili jsme, že by ses nechtěla svého příjmení jen tak vzdát.“

Přikývla jsem. „To bych skutečně nechtěla.“ Sjela jsem po průkazce pohledem a všimla si mého kostrbatého podpisu v pravém dolním rohu. Nakrčila jsem čelo. „Kdy jsem se podepisovala?“ Zvedla jsem k nim oči. „Nezfalšovali jste můj podpis, že ne?!“ Ne že by mi to skutečně vadilo, ale zdálo se to… divné.

Jasper zavrtěl hlavou. „Šel jsem za tebou asi před týdnem, abys to podepsala.“

Zamračila jsem se a znovu sklopila hlavu, jak jsem se zarděla za své předešlé chování. „Asi jsem byla trochu víc mimo, než jsem myslela.“

Kousla jsem se do rtu. Tak hrozně jsem chtěla načít to téma, ale netušila jsem, jak na to. Bála jsem se, že něco pokazím, něco řeknu špatně. Nakonec jsem ale sebrala veškerou odvahu a začala: „Když jsem teď… jakože Cullenová, chtěla jsem se zeptat, jestli… no, však víte… když teď Charlie…“

„Nejsi jakože Cullenová, ty jsi Cullenová,“ přerušila mě Alice s netrpělivým výrazem ve tváři. „A ano, budeme rádi, když s námi budeš bydlet. Vždyť teď už jsi oficiální člen naší rodiny.“ Usmála se a položila si ruku na mé rameno.

Oplatila jsem jí úsměv. „Akorát nevím, co s Charlieho domem. Moc se v tomhle nevyznám, takže netuším, co dělat. Pomůžete mi?“

„Chceš ho prodat?“ zeptala se překvapeně Rosalie.

Zaváhala jsem. „Myslím, že nemám na výběr. Vím stoprocentně, že v tom domě bych už nebyla schopná vydržet ani minutu. A asi není správné ten dům prodat, ale já musím. Nechci, abych měla možnost se tam někdy jet podívat. Nezvládla bych to.“

Carlisle se zhluboka nadechl. „Pokud je to samozřejmě tvé přání, pomůžeme ti.“

„Děkuju,“ špitla jsem, nervózní z toho, o co dalšího jsem je chtěla požádat. Styděla jsem se za to, ale doufala jsem, že by jim to jako upírům nemělo dělat problém. „Ještě o jednu věc jsem vás chtěla požádat. Vím, že se vám to možná nebude líbit a nechci vás do ničeho nutit. Je to jen požadavek, v kterém mi nemusíte vyhovět.“

„Povídej, Bello,“ pobídla mě Esme.

Zhluboka jsem se nadechla a vycítila špetku odvahy od Jaspera. Vděčně jsem na něj pohlédla a pak se otočila k ostatním. „Chtěla bych se přestěhovat. Chci pryč z Forks.“

Ty překvapené pohledy, které si vzájemně vyměnili, mě moc neuklidnily, ale doufala jsem, že se to nějak zvládne. Potřebovala jsem nový začátek v novém městě. Potřebovala jsem nechat Bellu Swanovou tady ve Forks a najít si místo s mou rodinou, kde budu Bella Swan Cullenová, kde nebudu holka, která byla obviněná z krádeže, ani holka, co je bez rodičů a adoptovala si ji ta nejtajemnější rodina široko daleko, která má z nějakého nevysvětlitelného důvodu skutečně mnoho peněz. A hlavně jsem nutně potřebovala nemít šanci vracet se do toho domu. Věděla jsem, že bych se tam jednou podívat šla, a to jsem nechtěla.

A tak jsem se se skousnutým rtem dívala do jejich tváří a doufala, že mi vyhoví. Překvapilo mě, že Alice nevěděla, o čem chci mluvit, ale vzpomněla jsem si na ty její občasné výpady a svedla to na to.

Pousmála jsem se. Konec Belly Swanové. Bella Cullenová. Bella Swan Cullenová, nevlastní dcera doktora Cullena a jeho ženy. Zasmušila jsem se a zadívala se do prázdna. Doufám, že by na mě za to mamka s tátou nebyli zklamaní, že jsem na ně zapomněla. Ale já na ně nezapomněla, vůbec ne, jen jsem se pokoušela smířit se s tím, že už jsou v jiném světě.

Muselo to tak být správné, protože mě zalil neskutečně blažený pocit a já se cítila zase šťastná. Charlieho pohřeb mi dal jisté… uspokojení. A dovolil mi pokračovat v životě. 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 12. kapitola: