Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 14. kapitola

21.08.2013 (20:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5333×

14. NEČEKANÉ

„Tak jaký je plán?“ zeptala jsem se zvědavě, když jsem v neděli obědvala, a upřela pohled na Esme a Rose, které seděly v kuchyni se mnou a dělaly mi společnost.

Esme nakrčila čelo. „Jaký plán?“

„Škola, práce… Tohle všechno. Kdy to půjdeme zařídit?“ Doufala jsem, že to zase neudělali beze mě. Samozřejmě, byla jsem ráda, že mi tak pomáhali, že mě přijali jako člena rodiny se vším všudy, takže jsem si skutečně nemusela dělat starosti s penězi, nebo tak, ale už tak jsem jim přidělávala dost námahy. Nechtěla jsem, aby za mě vyřizovali věci, které bychom měli dělat společně.

„V nemocnici byl Carlisle už v pátek, když jste byli nakupovat,“ přiznala Esme. „A do školy jsem volala; máme tam zajít zítra odpoledne, až bude po vyučování, prý vyřídíme papírování a nejpozději ve čtvrtek můžete nastoupit.“

Zašklebila jsem se. Chtěla jsem nový začátek, to ano, ale v nové škole se mi začínat nechtělo. Budou všichni koukat, pomlouvat… Jediné světlé místo byla má rodina, za což jsem byla ohromně vděčná. Ironií bylo, že já, člověk, který nesnáší pozornost ze všech lidí na světě nejvíc, bude právě za pár dní zářit v neviditelném světle, které nutí všechny kolemjdoucí dívat se na něj. Možná by ta nechtěná pozornost byla menší, kdybych nenastupovala se čtyřmi dokonalými, nádhernými bytostmi, které jsou na tom s odporem ke klepům asi stejně jako já.

„A co ty?“ uvědomila jsem si, že i ona zmiňovala nějakou malou společnost pro architekty.

Pokrčila ledabyle rameny. „Budu pracovat z domova. Prý mi v případě nouze dají nějakou práci, ale asi tu nejsou tak důvěřiví, jako jinde.“

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Až to přijde, vytřeš jim zrak.“

Esme se usmála. „To rozhodně.“

„Nádech, výdech. Zkrátka se uklidni, mysli na to, že budeš mít nás, a přestaň se stresovat.“

„To se ti lehko řekne,“ zamumlala jsem a probodla Alice pohledem v zrcadle. Otráveně jsem sledovala, jak mi dává do vlasů… něco, co je údajně mělo udělat kudrnatější. „Určitě je tohle nutnost?“

Zvedla obočí. „Ano. K tomu úžasnému kompletu, co jsem ti vymyslela, musíš mít perfektní účes.“

„Jsem si jistá, že rozpuštěné vlasy, bez žehlení, natáček nebo sponek by byly stejně dobré, jako cokoliv jiného,“ namítla jsem chabě.

Zavrtěla hlavou. „Žádné takové.“ Chvíle ticha byla přerušována akorát Alicinou samomluvou, které jsem stejně nerozuměla, protože byla na upíří frekvenci a pronesena tak tichým hlasem, že jsem sotva věděla, že něco říká. „A nezapomeň zajít do té knihovny,“ připomněla mi.

Obrátila jsem oči v sloup. „Samozřejmě, že na to nezapomenu. Zítra toho kromě školy a práce moc nemám.“

„Ještě tě tam nevzala,“ upozornila mě.

Zaraženě jsem se na ni pootočila.

Zvedla ruce v obranném gestu. „Ne že bych snad něco věděla…“

Vykulila jsem oči. „Ona už se rozhodla? Jak?“ O práci v knihovně jsem žádala už v pondělí; zvedla mi to nějaká postarší paní, která mě ujistila, že si na mě určitě najde čas, ale až do čtvrtka má dovolenou. Schůzka byla tedy domluvená právě na čtvrtek, a jelikož v tento den je otevírací doba jen dopoledne, musela jsem tedy promeškat prvních pár hodin. Nikomu se to nelíbilo – já chtěla přijet s Cullenovými najednou, abych si to odbyla, a oni zase nebyli spokojení, že si chci hledat práci. Jejich peníze jsou i moje peníze, to mi neustále opakovali, ale já se cítila hloupě, a tak jsem chtěla taky přiložit ruku k dílu.

Ne že by snad těch pár babek, co si vydělám, byla bůhvíjaká suma, ale…

„Bello, té paní je přes pětašedesát let, nemá tam žádnou výpomoc, jsem si jistá, že šikovná holka jako ty, která na ni zítra zapůsobí, i kdyby nechtěla, je přijatá bez jakýchkoliv výmluv. A proto vím, že je o tobě rozhodnutá už teď. Občas teda váhá, protože neví, jestli nejsi nějaká ztřeštěná puberťačka, co to nebude brát vážně.“

Pousmála jsem se. „Doufám, že se jí budu líbit.“

„Víš, že to nemusíš dělat, viď?“ ujišťovala se po několikáté a začala mi natáčet poslední volný pramen vlasů.

Vzdychla jsem. „Já vím, Al, ale měla bych. A chci. Mám ráda knihy. A i kdybych pracovat nemusela, aspoň té paní pomůžu.“

Pokrčila rameny. „Když myslíš…“

Alice mi opravdu připravila pěkné oblečení – tuším, že to bylo jedno z toho, které jsem v pátek na nakupování zamítla, protože bylo příliš drahé. Béžový top, který byl dole ohraničený volánky, byl doplněn páskem a černou krátkou bundičkou, plus černými úzkými kalhotami. Samozřejmě doplňky jako delší řetízek kolem krku a náramek nesměly chybět. Dalo mi práci ujednat si své nenápadné drobné hodinky s černým koženým páskem, protože mi stále nutila koupit si nějaké stříbrné. Boty jsem naštěstí uhrála bez podpatku, ale musela jsem přemlouvat. Byly to hnědé baleríny. Řeči o tom, že je sice začátek března, ale rozhodně není takové teplo, přešla mávnutím ruky a tím, že ve škole je určitě topení. Na skutečnost, že jsem si nechala před třemi lety zarůst ušní dírky, reagovala trochu rozmrzele, ale už to věděla z dřívějška, takže se žádná extra scéna nekonala. Vlasy mi na pravé straně zapletla už od vrchu do copu a zbytek nechala rozpuštěný. Musela jsem uznat, že mi to celkem slušelo… Jistě, Rose a Alice byly vyfiknuté podobně, ale jejich kráse jsem se nikdy nemohla rovnat. Alespoň ne do té doby, dokud nebudu upírem.

„Vypadáš nádherně,“ řekla Esme s něžným výrazem, když jsem se chystala konečně nastoupit do auta. Ostatní už odjeli, Carlisle odjel brzy ráno do práce a já měla být za deset minut v knihovně, kde jsem se měla sejít s paní Reginou Kennishovou.

„Díky,“ poděkovala jsem s červenajícími se tvářemi. Naklonila se ke mně a políbila na čelo. Přesně jako by mě maminka vyprovázela na můj první den do školy…

„Držím ti palce,“ popřála mi a pohladila mě po paži. „I když je předem jasné, že jsi přijata.“ Mrkla na mě.

„Děkuju,“ řekla jsem znovu. Byla jsem z toho nervózní; neustále mi všichni opakovali, jak tam chodit nemusím, ale jestli už tam jdu, tak si nemám dělat starosti, protože už teď jsem přijata a to ještě ta paní neměla šanci poznat mě osobně. Bála jsem se, že něco zvorám, a budu muset hledat něco jiného. To by totiž znamenalo, že jsem mou rodinu zklamala… Nezvládla jsem něco tak primitivního jako práci v knihovně.

Šlápla jsem na plyn Alicina Porsche a vyjela do města. Přála jsem si to mít, co nejdříve za sebou, a přidat se k rodině, i když to znamenalo současně nastoupit na novou školu.

Kde se knihovna nachází, jsem zjistila už toho prvního dne, protože kousek od ní mě Esme s Carlislem vysadili, takže bezmocné tápání po městě jsem měla z krku. Pár lidí, co se na náměstí procházelo, se na mé auto udiveně podívalo, a pak také na mě, když jsem z něj vylezla. Jenže jsem netušila, jestli zrovna tihle lidé už slyšeli, že se máme přistěhovat do Canmore, nebo je to pro ně žhavá novinka. Nechala jsem zvědavce být a vyrazila přímo k té drobné stavbě, která byla vražená mezi obrovské domy, které se na náměstí nacházely.

Už zvenčí to mělo své kouzlo – červená byla tedy trochu zašlá, ale nápis Kennish's Library byl vyveden nádherným černým písmem v kurzívě, takže tomu dodával tu magickou atmosféru, kterou knihovna má mít.

Cedulka otevřeno, jenž visela na dveřích, mě ujistila, že klepat bych rozhodně neměla. Vešla jsem tedy dovnitř, aniž bych zaváhala, protože mi bylo jasné, že v momentě zaváhání bych mohla celou tuhle snahu zahodit za hlavu, protože už bych nenašla znovu odvahu. Uvnitř na mě dýchla vůně knih – to jsem milovala.

„Á, slečna Cullenová,“ zavolala na mě žena, která seděla v křesle za stolem hned vpravo u vchodu. Měla šedivé krátké vlasy, brýle na nose, přes které na mě koukaly dvě modré oči, které vypadaly tolik moudře, že jsem si náhle připadala jako malá, pětiletá holčička. Ta žena na sobě měla fialový úpletový svetr a její ruce byly ověšené několikery náramky. Před sebou měla poházené papíry.

„Dobrý den,“ dostala jsem ze sebe, když jsem se vzpamatovala. Ta paní v sobě měla zvláštní kouzlo – jako stařenka z pohádky. Taková ta divná, co se vždycky zjeví, poradí a zase zmizí. Zavrtěla jsem hlavou, abych se nenechala unášet takovými hloupými představami, a přistoupila jsem k ženě blíž. Předtím jsem se bála, že něco zpackám, ale náhle jsem věděla přesně, co říct. „Jsem vám hrozně vděčná, že jste si na mě udělala čas. Moc bych si přála najít si nějakou brigádu a pracovat mezi knihami… to by byl pro mě sen.“

Usmála se a vstala. Působila tak křehce, že jsem se lekla, aby se nezakymácela a nespadla, ale ona držela pevně na nohou, obešla stůl a podala mi ruku. „Regina Kennishová, těší mě. Můžeš mi říkat Gino.“

Snažila jsem se nepůsobit tolik v šoku.

Ale asi se mi to nepovedlo.

„No, nedívej se na mě tak. Pokud máš ráda knihy a chceš si najít práci, já jsem ráda, že ses rozhodla hledat místo u mě. Už tady na to moc nestačím. Divila by ses, ale do téhle knihovny chodí lidé více než do vedlejšího knihkupectví, a to tu nemáme ty nejnovější bestsellery.“ Mrkla na mě.

Nejistě jsem se pousmála. „Takže jsem přijata?“

„Jistě,“ spráskla ruce. „Chápu, že máš školu, takže mi jen řekni do kolika, a podle toho se zařídíme. Doufám, že soboty a každou třetí neděli s tebou můžu počítat.“

Rychle jsem přikývla. „Jak budete chtít.“

Vysvětlila jsem jí, že rozvrh ještě nemám, ale jakmile ho dostanu, dám jí vědět. Byla velmi vstřícná a nabídla mi, že můžu začít až ve středu, abych se v nové škole zaklimatizovala a neměla toho na pondělí příliš. Mé překvapení a vděk nebylo možné vyjádřit slovy, ačkoliv jsem se o to několikrát pokoušela. Pokaždé jen mávla rukou.

Ukázala mi celou knihovnu, vysvětlila papírování a já ji v jedenáct musela přerušit s tím, že už bych skutečně potřebovala být někde jinde. Rozloučily jsme se a já rychle vyrazila směrem ke škole.

Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, ale brala jsem to tak, že to byla jen náhoda. Nechtěla jsem se zaobírat myšlenkami, které se mi často snažila vnuknout Alice nebo Rose -  totiž, že mi to život dluží. Věřila jsem, že když to tak začnu brát, právě život se mi za mé myšlení vymstí a já všechno zničím. Není to tak? Bojíme se na něco vůbec pomyslet, protože se obáváme, že by se to tím pádem nemuselo vyplnit… Jako bychom svá přání neměli říkat nahlas.

Nepřítomně jsem projížděla městem a málem jsem minula odbočku, která vedla k místní škole. Vypadala přesně jako na obrázcích, takže jsem nebyla překvapená. Parkoviště bylo plné a já si kupodivu našla volné místo hned vedle Rosaliina kabrioletu. Vyskočila jsem ven a zamračila se na zataženou oblohu. Zatímco jsem vyndala tašku z místa spolujezdce, přemítala jsem, jak dlouho mi bude trvat najít přijímací kancelář…

„Ty jsi tu nová?“ ozval se za mnou sametový hlas a já šokem ztuhla. Ten hlas… Srdce se mi snad zastavilo a pak se rozeběhlo světelnou rychlostí. Špatně se mi dýchalo a hlava se mi točila. Nemohla jsem se tam podívat. Byla jsem přimrznutá na místě, neschopná pohybu.

„Slyšíš mě?“

Tentokrát už jsem se obrátila a zírala v šoku, radosti, nevěřícnosti… na obličej muže, kterého jsem už několik měsíců vídala pravidelně ve svých snech. Na muže, s jehož fotkou každý večer usínám. Na muže, kterého jsem neznala, ale připadala jsem si, jako bych ho znala celý život. Na muže, kterého jeho rodina už desítky let vyčkává.

Na Edwarda Cullena.

„Jsi tady,“ vypadlo ze mě šeptem, aniž bych si uvědomila, co říkám.

Zamračil se a mě popadla touha ty vrásky na čele okamžitě vyhladit. Bůhví, že v tu chvíli jsem toužila padnout mu do náruče, nadechnout se jeho vůně a už ho nikdy nepustit. „Ty mě znáš?“

„Asi jsem si tě s někým spletla,“ zamumlala jsem rychle. Nebyla jsem si jistá, jestli by měl vědět, kdo jsem. Možná ho rozzlobí, že jsem si tak nějak přivlastnila jeho rodinu a vecpala se do ní.

Pokřiveně se usmál a mně se podlamovala kolena. „To nevadí, můžu být, kým chceš.“ Udělal ke mně rozhodný krok a na chvíli se zaraženě díval na můj obličej. Jako by mu něco náhle došlo a to, co to bylo, ho vůbec nerozveselilo… Ale jednal dál – přitlačil mě na dveře vozu a zhluboka se nadechl. „Takže… ty jsi tu nová, ano?“

„A-ano,“ zakoktala jsem, nervózní z jeho blízkosti.

„Potom se ti představím,“ prohodil tím svým dokonalým hlasem, v kterém ale zněla jakási arogantnost, z které jsem vůbec neměla dobrý pocit. „Edward Masen. A jen pro tvou informaci, moc se mi líbíš.“

Nakrčila jsem čelo. Co to tu krucinál plácá? „Cože?“ Masen? Líbím?

„Ty víš, co myslím, zlato,“ zašeptal a naklonil se blíž.

Špatně! křičelo něco v mé hlavě. Takhle by to být nemělo. On by takový být neměl. „Tak počkat,“ zarazila jsem ho, vykroutila se z jeho náruče ve chvíli, kdy se překvapeně zarazil, a rychle od něj odstupovala, zatímco jsem zamykala dálkovým ovládáním auto. „Co se s tebou stalo?“ zašeptala jsem velmi potichu a pak zoufale utekla z parkoviště. Byla jsem si jistá, že se za mnou zmateně dívá, ale já… Panebože, co to s ním bylo?!

Zalila mě obrovská úleva, když jsem spatřila nápis, který hlásal přijímací kancelář, a vděčně do té místnosti vběhla. Černovlasá paní za pultem si mě měřila zvědavým, pochybovačným pohledem, který se ovšem ihned změnil v přívětivý, když jsem se ohlásila jako Cullenová. Zdálo se, že tohle jméno snad otevírá dveře do všech koutů světa.

Mé přání, které jsem několikrát v duchu vysílala Bohu – totiž abych venku nepotkala znovu Edwarda – se kupodivu vyplnilo, a tak jsem si oddechla a vydala se na poslední hodinu, kterou stihnu. Angličtinu.

Přišla jsem jen o dvě minuty později do hodiny a profesor, který tento předmět vyučoval, se na mě podíval stejným výrazem jako paní v kanceláři. Nechápal, co jsem zač, a pravděpodobně si o mně myslel, bůhvíjaká jsem chudinka.

„Pomůžu vám?“ zeptal se zmateně.

Cítila jsem, jak mi červeň naplňuje tváře, jak se na mě celá třída dívala. Neodvážila jsem se podívat se přímo na ně, zjistit, jak se tváří.

„Jsem Isabella Cullenová,“ pípla jsem a odolávala nutkání sáhnout si na rozpálené líce. „Nová studentka.“

Ticho, které s mým příchodem panovalo ve třídě, se teď ještě více prohloubilo.

Krucinál, teď jsi to řekla! Jsi Cullenová! Máš dělat čest téhle rodině, tomuhle jménu, ne se chovat takhle…

„Přestěhovala jsem se sem s mými sourozenci. Dnes mám nastoupit, jen jsem se zdržela,“ řekla jsem rozhodným hlasem, sama překvapená svou odvahou a kuráží. Opětovala jsem učiteli pohled a čekala, až se vzpamatuje.

„Och ovšem,“ vyhrkl náhle. „Posaďte se, slečno Cullenová.“ Rukou mávl ke třídě. Kdybych nebyla Cullenová, sotva by si mě všimnul. Čím to ale bylo? Penězi, kterými očividně rodina Cullenových oplývala? „Jmenuji se Nathan Stryder a budu vás učit angličtinu a občanskou výchovu. Tady si můžete sednout k vaší sestře.“ Mávl někam do místnosti.

Zmateně jsem se rozhlédla po třídě a spatřila Alici, jak se v předposlední lavici u okna pobaveně kření. Potlačila jsem úsměv, kývla a s hlavou vzpřímenou se k ní rozešla. Když jsem zaplula do lavice, vyměnily jsme si pobavený pohled. Ať jsem na Edwarda dokázala zapomenout na jakkoliv dlouho, Alicina přítomnost mi ho zase připomněla. Pokusila jsem se tvářit, že jsem v pořádku, ale nikoho jsem neoblafla.

„Co se děje?“ zeptala se mě, když zazvonilo a my se pomalu vydaly do jídelny. „Celou hodinu jsi byla taková… zaražená. Stalo se něco? Neuspěla jsi v té nové práci?“

Mávla jsem ledabyle rukou. „Ale ano, uspěla. Nic se neděje, jen jsem se asi zamyslela.“

Neměla jsem nejmenší tušení, jestli by bylo správné říct jí, koho jsem viděla. Brzy to určitě zjistí, ale… měla by se to dozvědět ode mě? Nebyla s mou výmluvou spokojená, ale nechala to být a vyprávěla mi, jak slyšela vtipné dohady skupinky kluků, kteří se dohadovali, který z nich sbalí Rose nebo ji.

„Ostatní už jsou uvnitř?“ zeptala jsem se zvědavě.

Přikývla. „Ano. Pojďme,“ pobídla mě a otevřela dveře jídelny.

Předtím, než jsem vešla, jsem se instinktivně podívala dozadu přes rameno – jako by mě něco volalo, abych tak udělala – a spatřila nevěřící, šokovaný a zmatený pohled Edwarda Cullena, který s vykulenýma očima zíral na mě a Alici. Ta ho ale neviděla.

Rychle jsem vešla dovnitř a zhluboka dýchala. Nedokázala jsem si představit, jak bude probíhat jejich setkání. Bylo mi líto, že se Edward – očividně – změnil. Náhle jsem se ho bála. Bála jsem se toho, co se mohlo stát, kdybych ráno nezachovala chladnou hlavu a neodstrčila ho. Chtěla jsem ho, ale ne tehdy, když se choval takhle. A už vůbec jsem nestála o to, aby mě do něčeho nutil, nebo něco bral jako samozřejmost.

Nabraly jsme si rychle jídlo v prázdné frontě a přešly místnost, než nás zavalí dav studentů, k naší rodině. Já tedy spěchala hlavně z toho důvodu, abych se nestřetla s Edwardem dřív, než bylo nutné. Ale zdálo se, že právě Edward se z toho zjištění, že jeho rodina je ve stejném městě jako on, vzpamatovává někde venku, protože ať jsem vchodové dveře hypnotizovala jakkoliv dlouho, Edward se v nich neukázal.

„Také jste to cítili?“ zeptala se zvědavě Alice, když jsme se posadily a já začala pomalu pojídat zapečené brambory.

Pokusila jsem se nedat na sobě nic znát, ale pomalu jsem zvedla pohled a poslouchala, oč se jedná.

„Ano,“ přitakal Emmett a přikývl. „Je tu další upír.“

Odložila jsem příbor a složila ruce do klína. Musela jsem jim to říct, když se k tomu Edward pravděpodobně neměl. Vzdychla jsem a starostlivě pozorovala jejich obličeje.

Jasper zmateně nakrčil čelo. „Ale ten pach je tak podivně povědomý, jako by to byl – „

„Je to Edward,“ vyhrkl jsem rychle, jak už jsem to v sobě nemohla držet, a vzápětí zčervenala.

„Cože?“ vyhrkly čtyři sametové hlasy ve stejnou chvíli.

Pokrčila jsem rameny. „Už jsem měla tu čest a…“

„A?“ pobídla mě Alice a její oči zářily jako už dlouho ne.

„Bylo to divný,“ usoudila jsem.

„On je skutečně tady,“ zašeptala náhle Rosalie a upřela pohled někam za mě.

Za chvíli už Edward stál u nás a upíral na Cullenovy něžný pohled, který se hodně vzdaloval od toho, kterým se na mě díval dnes. Alice vstala a pevně ho objala, po ní se přidala i Rose a kluci. Já jsem stála a mračila se do stolu.

Edward se otočil od Jaspera a podíval se na mě. Obočí mu překvapeně vylétlo vzhůru a on se na mě nevěřícně zadíval. „Zase ty?“

Věnovala jsem mu rádoby nebojácný pohled, ale uvnitř jsem se svírala zoufalstvím a nedůvěrou.

Rozhlédl se po rodině. „Ehm, neuniklo mi něco?“

Alice se usmála, ale bylo vidět, že je nějaká zmatená. „Edwarde, tohle je Bella, člen naší rodiny. Ano, ví o nás.“

„A jak to, že je…no, Cullenová?“ zeptal se zmateně.

„Dlouhý příběh,“ řekla jsem mu.

„On čte myšlenky,“ zamumlal vedle mě Jasper.

„Ou,“ uniklo mi z úst.

Edward našpulil naštvaně pusu a pak zavrtěl na Jaspera hlavou. „Já jí číst myšlenky nemohu. Netuším, proč tomu tak je.“ Znovu se na mě podíval takovým zvláštním výrazem, z kterého mi naskočila husí kůže, a mé srdce prudce zrychlilo. Něco mezi nenávistným, naštvaným a zkoumavým výrazem. Byla jsem si jistá, že za ním vidím něco víc, ale bylo to jako by schované za maskou, kterou si pečlivě udržoval.

Sklopila jsem zrak, abych se z jeho pohledu vymámila. Náhle se ozval klapot podpatků a já zvedla hlavu. Vysoká dívka, velmi vkusně oblečená – možná bych použila oblečená/neoblečená, ale zase tak odhalená nebyla – s dlouhými rovnými zrzavými vlasy přikročila k Edwardovi, položila mu ruku na rameno a zašeptala: „Už na tebe čekám. Půjdeme?“

Nejistě se na ni usmál. „Jistě, už jdu. Počkej venku, Char.“

Char mu věnovala – předpokládám – svůdný úsměv a odkráčela pryč.

Alice se pousmála – v jejích výrazech už jsem se tak dobře vyznala, že jsem viděla ten nejistý, zmatený a nevěřící záblesk v jejích očích. „Přítelkyně?“

Edward se podrbal za uchem. „Tak nějak.“

Když se ozvaly další podpatky, dala jsem si nenápadně ruku před pusu, abych se nerozesmála. Samozřejmě, vtipné to nebylo, bála jsem se ho a zároveň byla naštvaná a zoufalá, ale on byl tak roztomile neohrabaný, když se snažil působit před svou rodinou, že se nic neděje, že jsem opravdu málem vyprskla smíchy.

Blondýna s kudrnatými vlasy a podle mě nádhernýma modrýma očima, jíž prsa málem vypadly z trika, objala Edwarda zezadu kolem krku a zkousla si ret.

„Řekl jsem ti zítra, Chloe,“ sykl na ni naštvaně.

Buď je úchylný na písmeno C, nebo si to nedokážu vysvětlit. Chloe zvedla hlavu a odkráčela nejbližším vchodem z jídelny.

Emmett zvedl obočí. „A tohle byla…?“

„Další přítelkyně,“ zamumlala jsem bezděky sarkasticky.

Edward zaťal čelist. „No, já už musím jít.“

„Přijď večer, bydlíme v našem starém domě,“ vyhrkla Alice. „Carlisle s Esme se tě velmi rádi uvidí. Moc jsi nám chyběl.“

„Vy mně taky,“ zašeptal a odešel pryč. Oni tu bolest v jeho hlase asi nepostřehli, ale mně se zdála nesmírně zřetelná. Lítostivě jsem se dívala na dveře, kde zmizel, a pak jsem slyšela, jak se Alice tiše zeptala: „Co to bylo?“

Opřela jsem si lokty o stůl a schovala si obličej do dlaní, zatímco jsem potlačovala slzy. Najednou jsem cítila Jasperovu dlaň na mém rameni. „Bells, proč ses tak bála?“

„Já nevím,“ zamrmlala jsem do dlaní.

U stolu panovalo ticho, a tak jsem vzpřímila hlavu, zamrkala jsem, abych odehnala slzy, a spustila: „Už jsem se s ním předtím potkala, když jsem přijela z té knihovny. On…“ Alice se natáhla přes stůl a položila mi dlaň na mé složené ruce. Zhluboka jsem se nadechla a vypověděla jim, co se stalo.

Všichni na mě s vykulenýma očima zírali a já se lekla, že si myslí, že jsem si to všechno vymyslela.

„Věříte mi, že ano? Já bych nikdy nic takového netvrdila, kdyby to nebyla pravda, ani –„

„Věříme ti,“ ujistila mě Rose. „Jen je těžké uvěřit tomu, že by Edward byl schopný něčeho takového. A jsem si jistá, že by nikdy neudělal nic, co by bylo proti tvé vůli.“

Bezmocně jsem zavrtěla hlavou. „Já myslím, že byl víc než jen odhodlaný. Prostě čekal, že budu na stejné vlně.“

„Ty dvě holky před chvílí mi připadaly divné, ale netušil jsem, že by to mohlo znamenat, že se z našeho gentlemanského Edwarda stal školní děvkař.“ Emmett se mračil s pohledem upřeným do prázdna, svírajíc ve své mohutné dlani Rosaliinu ruku.

„Nemůžu uvěřit, že to říkám,“ řekla Alice, „ale my tě před ním ochráníme, když bude třeba.“

„Ne,“ vyhrkla jsem. „To nechci. Nechci, abyste dělali něco, čím byste ho odstrkovali. Vím, že to zní divně potom, co jsem vám teď řekla, ale podívejte, on je člen vaší rodiny. Víc právoplatný než já – i když je teď údajně Masen, nebo co…“

Rosalie zamrkala. „Masen?“

Kývla jsem. „Tak se mi ráno představil.“

„Masen se jmenoval, když byl člověk. Edward Anthony Masen,“ vysvětlil mi Emmett.

Pohodila jsem rameny. „Možná jen nechtěl, aby byli problémy s tím, že jste takhle roztroušení po světě,“ navrhla jsem jim. Nechtěla jsem, aby došli k tomu závěru–

„Nebo prostě už nechce patřit do naší rodiny,“ zamumlala Alice smutně.

–ke kterému se právě dostali.

Zavrtěla jsem hlavou. „Tak to určitě není. Možná se zkrátka bál, co byste řekli tomu, kdybyste ho našli dělat to, co dělá teď.“

„Musel čekat, že se to nikomu z nás líbit nebude,“ pronesl tvrdě Emmett a nesouhlasně se zamračil. „A podle mě se vůbec nebojí ani se za to nestydí.“

„To není pravda,“ bránila jsem Edwarda bojácně.

Čtyři páry zlatavých, překvapených očí se mi zabodly do obličeje.

„Copak jste si nevšimli, jak se na vás díval? Přesně jako vy jste se dívali na něj… Jste rodina a on k vám patří. A tohle je možná jen takové zoufalé přechodné období.“

„Upíři netrpí přechodným obdobím,“ namítla Rose.

Vzdychla jsem. „Myslela jsem to tak, že se třeba cítil hodně zoufale, že od vás odešel, že nikoho nemá, že zkrátka začal dělat hlouposti. Možná se to nezdá, ale naprosto ho chápu.“ Zčervenala jsem. „Tedy, že zrovna děvkařství je dobrý nápad, to si nemyslím, ale nějak se vyrovnat potřebuje.“ Možná už vzdal celou šanci potkat lásku své existence, věčnou lásku…

Zamyšleně jsem se dívala do prázdna, zapomněla jsem na to, že jsem vlastně mluvila k nim. Edwarda jsem skutečně chápala. Byl sám, byl zoufalý, žil mezi zamilovanými páry a on sám nikoho nepotkal už několik desetiletí… Vzdal víru v to, že má šanci na věčnou lásku a začal se s tím vypořádat svým vlastním způsobem. Jenže bylo také dost možné, že je to nevratná změna… Otřásla jsem se.

Alice mě pohladila po předloktí. „Ty stále myslíš, že je to ten starý Edward, viď? Ten z fotografie.“

Slzy se mi znovu natlačily do očí, ale bleskově jsem je zahnala. „Musí tam být někde uvnitř.“

Když jsem šla s Rosalií a Alicí na hodinu občanské výchovy, kterou mimochodem vyučoval tentýž učitel, s kterým už jsem se ráno setkala. Byly jsme všechny zamyšlené, ale tohle všechno opadlo, když jsme ve třídě zjistily, že tuto hodinu sdílíme s Edwardem. Lavice byly široké a vešli se tam tři lidé, takže jsme seděly my tři společně. A Edward – bohužel a bohudík – před námi. Oba dva s Edwardem jsme seděli u okna a jeho lavice byla prázdná.

Profesor měl zpoždění. Podívala jsem se na holky, které Edwarda pozorovaly zamračeným, znechuceným výrazem. Všimly si mého pohledu a střetly se s mýma očima. Tázavě jsem kývla hlavou a ony mi šeptem vysvětlily, že Edward si zpříjemnil přestávku s nějakou slečinkou. Věděly, že to slyší, i já to věděla. A myslela jsem, že puknu starostí a bolestí, když jsem viděla, jak natočil hlavu k oknu s velmi bolestným výrazem. Z nějakého důvodu jsem k němu měla vytvořené pouto - vidím na něm, jak se cítí, přestože nikdo jiný ne; jeho bolest je očividně i má bolest. A to se mi vůbec nelíbilo. Možná to bylo mou závislostí na jeho fotografii...

„Aha,“ špitla jsem tiše a pak rychle změnila téma. „Do kolika má dnes Carlisle?“

Alice se jemně usmála, jako by pochopila můj záměr. „Do tří. Stejně jako dneska my.“ Pak se naklonila mírně dopředu a řekla směrem k Edwardovi: „Můžeš přijít klidně hned po škole.“

Otočil se na ni celou horní polovinou těla, což ve mně vyvolalo dojem, že se brání. „Ještě mám nějakou práci, ale možná to budu moct odložit.“

„Práci?“ opáčila Rose. „Myslíš nějaké… děvky?“ Z jejích očí šlehaly blesky. Byla jsem tak ráda, že nás v tu chvíli nikdo nevnímal, všichni si vesele nahlas klábosili a naší čtveřici nevěnovali nejmenší pozornost.

Edwardovi se v očích zase zaleskla ta pro ostatní neviditelná bolest a výčitky svědomí. Nechápala jsem to – viděla jsem jasně, že se mu také moc nelíbí to, co dělá, ale z nějakého nepochopitelného důvodu s tím nechtěl, nebo nedokázal přestat. Zvláštní bylo i to, že si toho odlesku nikdo z Cullenových nevšiml.

„A i kdyby jo, co je vám do toho?“ prskl naštvaně.

Tentokrát to byla Rosalie s Alicí, které se zarazily a s ublížením v obličeji se od něj lehce odtáhly.

„Já… omlouvám se,“ zašeptal kajícně Edward, když si všimnul, že skutečně přestřelil. Mně nevěnoval ani jediný pohled. „Jen zkrátka takový teď jsem, tak mi to, prosím, nevyčítejte.“ Podíval se na mě a zvednul jeden koutek ve svůdném úsměvu. „A rád bych poznal tebe, krásko.“

Ztuhla jsem a jenom na něj zírala, dokud se neotočil. Zhluboka jsem se nadechla a říkala si, že tam někde prostě musí být ten starý Edward, na kterého jeho rodina čekala. Na kterého jsem já čekala. Alice s Rose se na jeho záda dívaly tím způsobem, že mi bylo jasné, že na něj v mysli křičí něco jako: „Dotkni se jí a zabijeme tě!“

Profesor naklusal do učebny s omluvou, že se opozdil, a ihned začal výuku. Samozřejmě, že nezapomněl zmínit, jak moc vítá ve své třídě slečny Cullenovy. Pak se zvláštně zadíval do lavice před námi a drze se zeptal, jestli náhodou nejsme s panem Masen nějak příbuzné. Edward se k vysvětlování neměl, a tak Alice vymyslela historku o tom, že jsme všichni bydleli kousek odsud, ale kvůli soukromým záležitostem jsme se museli na určitou dobu rozdělit. Teď jsme ale zase v plné parádě. Jasně tak tedy všem vysvětlila, že Edward je Cullen, který občas používá jen své rodné příjmení; že je náš nevlastní bratr a adoptovaný syn Esme a Carlislea.

Zdálo se mi, že studenti akorát nabrali na zvědavosti jak to, že je teda Alice s Jasperem a Rosalie s Emmettem spolu, když jsou vlastně sourozenci, i když nevlastní. Měla jsem dojem, že jsem zaslechla něco o tom, jestli už Edward spal s některou z nás, ale to jsem se snažila nevnímat.

Když hodina skončila a Edward odešel ze třídy dřív, než jsem vůbec mohla začít uklízet pomůcky do tašky, moc jsem si přála, abych už byla doma. Nebo možná by byla lepší ta malá louka, kde nikdo není – až na cizího upíra, který by mi možná mohl ublížit. Náhle jsem pocítila divný pocit, že mi něco uniká… Jenže co?!

„Teď máš hodinu s Jasperem,“ informovala mě Alice a bylo na ní vidět, že mi to závidí. Ona sama šla s Rosalií a Emmettem na zeměpis.

„Já vím,“ řekla jsem a s tím, že se sejdeme u aut po vyučování, se vydala do třídy španělštiny.

Španělština byla neskutečně nudná hodina, a tak jsem měla bohužel více času na přemýšlení. Byla jsem si vědoma Jasperova starostlivého pohledu, který na mě po celou dobu upíral, ale nebyla jsem sto se na něj podívat. Nechtěla jsem vědět, nač myslí, ani co mi chce říct. Buď mě uklidňoval tím, že Edward bude jistě brzy jako dřív, což jsme nikdo nemohl vědět jistě, nebo by mi vysvětloval, že přestože je teď Edward jiný, nikdy se mě nedotkne.

„Bello,“ oslovil mě tiše.

Pootočila jsem k němu hlavu a pokusila se být silná a nedat tolik znát své emoce – nemusím podotýkat, že v přítomnosti Jaspera je to snaha naprosto marná, ani skutečnost, že všichni Cullenovi mě vždycky prokoukli, ačkoliv moje lež byla sebevěrohodnější.

Jazz zaváhal. Jasně, co by měl říct, abych se cítila klidná?!

„Víš, že se nemusíš bát, viď?“ vydechl nakonec.

Kousla jsem se do rtu a pak se semknutými rty přikývla. „Vím, Jaspere. Ale přesto… nejhorší je, že… Zkrátka to vím.“ Říct mu, že nejhorší na tom je, že jedna moje část by si přála, aby mě Edward políbil, jsem tedy skutečně nechtěla. Byla to dosud nepoznaná touha, která se objevila s obrovskou silou a prudce na mě útočila pokaždé, když se Edward objevil poblíž, nebo jsem na něj byť jen pomyslela. Samozřejmě, ve chvílích, kdy se choval jako obyčejný hajzl, jsem na tohle neměla vůbec myšlenky, ale jinak to tam bylo. Bylo to jako by se za těch sedmnáct let mého života, kdy jsem znala jen některé hlady, všechny ty lidské hormony nahromadily a teď to na mě zkoušely. A já to nedokázala ovládnout už jen proto, že jsem na Edwarda myslela a snila o něm předtím, než jsem ho skutečně potkala. Jenže tenkrát jsem ještě nevěděla, že bude… nebude stejný.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ vyhrkla jsem najednou, nechtíc přímo odběhnout od tématu, ale celkem se mi to hodilo, protože jsem už nechtěla vysvětlovat, jak se věci skutečně mají. Měla jsem Edwarda ráda, ale toho starého, toho z fotografie, a musela jsem věřit, že se znovu objeví. A do toho tu ještě byl sukničkář Edward, který se mě pravděpodobně rozhodl zničit.

„Jistě.“

„Myslíš si, že to Edward jen hraje?“

Och, to byla rozhodně špatná otázka. Chtěla jsem přece použít tu o tom, jestli starý Edward je stále uvnitř toho nového! Měla bych teď raději držet pusu na zámek, abych ve své bezmoci neřekla něco, co jsem nechtěla. Jako třeba teď.

Jasper nechápavě přimhouřil oči. „Jak to myslíš?“

„Špatně jsem položila otázku,“ řekla jsem a pokusila se znít důvěryhodně, aby nepoznal, že mlžím. „Myslela jsem, jestli si myslíš, že někde uvnitř je Edward stále ten starý gentleman, o jakém jste my vyprávěli?“

Jasper pokrčil rameny. „Těžko říct. Probereme to později.“ Učitel zrovna zavelel, ať si začneme psát poznámky, a tak nebyl čas na klábosení. Ulevilo se mi, že Jasper mému uklouznutí nevěnoval příliš pozornosti. Doufala jsem, že už si na to víckrát nevzpomene.

Stále tu totiž byly otázky, které jsem si chtěla – o kterých jsem nějak věděla, že bych měla, že musím – nechat pro sebe. Několik věcí jsem musela držet v tajnosti z nějakého mně nepochopitelného důvodu. Jako ta událost v lese – cítila jsem, že by to mělo být mé tajemství. Nebo ten odlesk v Edwardových očích, že se mu to, co dělá, nelíbí – ten odlesk, který Cullenovi neviděli. A nakonec domněnka, že je to celé hra, kterou má Edward tendenci hrát.

Tohle bude ještě dlouhá pouť a já se obávala, že přestože zatím nežiju navěky, bude to delší, než bych čekala. 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 14. kapitola: