Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 16. kapitola

25.08.2013 (20:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5411×

16. DOHODA

Asi dvě hodiny poté, co jsme přijeli ze školy, se ukázal Edward se středně velkým kufrem. Vzhledem k tomu, že toho moc nepotřeboval, jsem odhadla, že to bude všechno. Seděla jsem zrovna s Esme u večeře a ona mi vyprávěla o prvním projektu, který jí tady zadali, když náhle zvedla hlavu a zadívala se ke dveřím.

„Co se děje?“ zeptala jsem zvědavě.

„Edward přijel,“ usmála se na mě povzbudivě a vzala si ode mě prázdný talíř.

„Počkej, já to umyju,“ nabídla jsem jí, ale ona zavrtěla hlavou a o pět vteřin později už se otáčela od dřezu, talíř uklizený ve skřínce, kde být má.

V obývacím pokoji už byli všichni. Edward se, poté, co si své věci odnesl do svého pokoje, usadil na pohovku vedle Carlislea a Jaspera a ostatní si poposedali na sedačky. Já tam stála jako tvrdé Y a nevěděla jsem, co dělat. Mohla jsem si sednout k nim, samozřejmě, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to vhodné. Od té doby, co se Edward objevil, jsem si znovu začala připadat jako vetřelec.

„Pojď si sednout k nám, je tady pro tebe ještě místo,“ zavolal na mě Edward a posunul se blíž k Jasperovi, abych si mohla sednout mezi něj a Carlislea.

Značně jsem zaváhala. Rozhlédla jsem se, jestli ještě není nikde volno, ale všechno bylo zabrané. Nechtěla jsem být tak dramatická, že bych si přitáhla židli z jídelny, takže jsem se s hlubokým nádechem odhodlala a posadila se na místo, které mi Edward udělal. Podívala jsem se na Alici naproti mně, ale ona propalovala pohledem Edwarda – a ten pohled nebyl zrovna nejhezčí.

„Tak co budeme dneska dělat?“ zeptal se Edward, ignorujíc fakt, že na něj teď celá rodina ostražitě kouká.

„K večeru si chceme zahrát nějakou stolní hru,“ oznámil mu Emmett.

Edward přikývl. „Skvělé.“ 

Zavládla chvíle ticha, a pak se rozpovídali. Vzpomínali na společné zážitky, zatímco já se tam krčila vedle Edwarda a snažila se předstírat, že se bavím s nimi, ačkoliv to, co vyprávěli, jsem naprosto neznala. Připomínali si časy strávené různě po světě a někde během toho vyprávění si Edward položil paži za mě na opěradlo. Ztuhla jsem a srdce se mi zrychleně rozbušilo. To to musí dělat i tady přede všemi? Neříkal náhodou, že nechce, aby to věděli?

Střelila jsem mu pohledem do obličeje, ale on se díval na vyprávějícího Emmetta a pobaveně přikyvoval. Vůbec nevěnoval pozornost tomu, že ho sleduju. Všimla jsem si, že mě pozoruje Alice s Esme, a tak jsem si s nimi vyměnila pohled. Ony se tvářily jaksi starostlivě, ale jako by klidně, jako by se snažily vsugerovat si, že Edward by nic špatného neudělal.

Jak jsme tak seděli, jeho ruka sklouzla o trochu níž a on se dotknul mého ramene, které halilo pouze tenké triko se tříčtvrtečním rukávem. Lehce jsem se zachvěla – mohlo to vypadat, jako že mě jeho chladná kůže ostudila, ale ve skutečnosti to bylo úplně něčím jiným. A ironie byla, že jediný Edward to pochopil, protože se pousmál a vzápětí mě prstem jemně a nenápadně pohladil po rameni, že to jeho rodina vůbec neměla šanci zahlédnout.

A já toho začala mít akorát tak dost. S rudými tvářemi jsem vstala a rychle od něj odstoupila. „Zajdu si zatím nahoru číst. Až začnete hrát, tak mě zavolejte, dobře?“ Nečekala jsem, až budou souhlasit – všichni si totiž povzdychli, vyměnili si pohled nebo se lehce vyčítavě dívali na Edwarda - věnovala Edwardovi letmý, varovný pohled a rychle odešla.

Tak on si snad ještě bude hrát s mými nervy – jako to dělal celý den, nepřestane ani před naší rodinou, lamentovala jsem naštvaně v duchu, když jsem vycházela schody a následně zapadla do pokoje. Otevřela jsem svou oblíbenou knihu a ponořila se do příběhu Williama Shakespeara.

V půl osmé jsem odložila knihu s tím, že ji dočtu zítra, a vydala se do koupelny. Nechtělo se mi jít zpátky dolů v lehkém pyžámku od Alice, a tak jsem si vzala dlouhé pyžamové kalhoty, které vypadaly téměř jako tepláky, tílko a na to větší triko s nápisem I´m in love with baseball, které mi daroval Emmett krátce předtím, než jsme se stěhovali.

Dole už bylo všechno přichystané – hra, která obvykle bývá pro čtyři hráče, byla teď naprosto jiná, namalovaná na veliké čtvrtce pro deset lidí, sedačky byly kolem stolku rozmístěné tak, jako když jsme tu hru hráli posledně. Všichni si posedali a Edward ještě posouval krátkou sedačku pro dva. Nevím, co mě to napadlo, ale naprosto hloupě jsem si znovu sedla vedle něj. Jako bych se mu dobrovolně nabízela.

„Takže, Bello, pravidla jsou stejná jako u normálního člověče,“ vysvětlil mi Emmett hned poté, co se usmál na mé triko. „Jen rušíme ty bonusy, které by nezvládli všichni.“

Přikývla jsem a pustili jsme se do hry. Byla jsem ráda, že jsem si nepřipadala podivně, když jsem tam tak seděla v pohodlném oblečení, zatímco ostatní měli džíny, halenky…

Hned na začátku hry se chytila Alice, která šla s první figurkou jasně do cíle, při čemž my ostatní jsme bojovali s tím, abychom vůbec hodili šestku. O pár kol později už jsme každý měli alespoň jednu figurku v domečku. Zvláštní bylo, že jsem si ani nepřipadala dětinsky. Hrát tuhle stolní hru v sedmnácti letech mě nijak netrápilo, a nikdo jiný s tím také problémy neměl. Zasmáli jsme se, když se Emmett snažil hodit číslo tři, aby se dostal do domečku, protože kostce našeptával různé hlouposti. Trochu jsme si postěžovali, když Carlisle místo figurky, kterou mohl vyhodit Esme, raději vybral figurku druhou, která byla hned na začátku, a Esme hravě dojela do cíle.

Hra se téměř chýlila ke konci, každému chyběla jedna figurka – jen Alice měla všechny v domečku. Popojela jsem pár políček dopředu a podala kostku Edwardovi. Snažila jsem se ho co nejméně dotýkat, protože jsem nevěděla, co má zase za lubem. Celou dobu se na mě díval tak nějak vypočítavě, jako by na něco čekal. Edward hodil kostkou a o dvě vteřiny později už strkal do mé figurky a vracel ji na začátek. Vyhodil mě.

Neunikl mi jeho vítězný úšklebek, a tak jsem se zamračila a čekala, jak bude pokračovat Jasper, ale Edward náhle zvolal: „Tak to asi bude odměna, ne?!“

Zdvihla jsem zmateně hlavu. „Jaká odměna?“

Místností se rozlehlo Alicino tiché vrčení. „Žádná odměna nebude, nech ji na pokoji.“

„Ale vždycky jsme to tak hráli,“ namítl Edward.

„Hráli jsme to tak, pokud to bude dvojice do páru, ne takhle,“ přidala se Rosalie.

Edward Rose oplácel naštvaný pohled. „Já myslím, že by si Bella odměnu zasloužila.“

Ignorovala jsem ten pocit, který mnou projel, když jsem zaslechla své jméno z jeho úst, a nahněvaně se zeptala: „O čem to sakra mluvíte?“ Nelíbilo se mi, že mluvili o mně, aniž bych věděla, oč se jedná.

Jasper, propalujíc Edwarda rozzuřeným pohledem, mi krátce vysvětlil: „Chtěli jsme hru udělat zajímavější, a tak jsme si sestavili jistá pravidla a bonusy. První v domečku se mohl třeba napít…“ Nejistě nakrčil čelo a odmlčel se. „No, zkrátka jiná pravidla. Jedno z pravidel se týkalo také vyhazování, takže když jeden z dvojic, myslím jako z páru, vyhodil toho druhého, musel mu dát za odměnu polibek.“

Vrhla jsem po Edwardovi zuřivý pohled. „Ale my nejsme pár.“

„Přebýváme tady,“ opáčil.

„Navíc se řeklo, že ty pravidla se ruší.“

„Jen ty, které by nezvládli všichni. Líbání ti určitě jde velmi dobře.“ Skryl pobavený úsměv a já ho probodávala očima.

„Edwarde, to stačí,“ klidnil ho Carlisle. „Hrajeme dál.“

Jmenovaný naštvaně vydechl a podíval se na mě tím stylem, který jasně říkal, že si to brzy vybere. A já se začala bát. Když mě dneska ráno políbil, brala jsem to tak, že to tak zkrátka dělá, že mi chtěl ukázat, že se skutečně změnil, ale teď tady? Říkal přece, že nechce, aby to někdo věděl, proč by to teď riskoval pro jeden polibek od někoho, jako jsem já?

Hra pokračovala a já byla čím dál víc nervózní, jak se blížila ke konci. Nejhorší bylo, že jsem musela jet poslední figurkou, jiná mi nezbývala, a ten počet, který jsem měla popojet, se rovnal počtu políček, kterých ode mě byl Edward vzdálený. Neměla jsem na výběr a musela jsem ho vyhodit.

„Dvojitá odměna,“ poznamenal vedle mě suše.

Skončila jsem předposlední hned před Edwardem, který ovšem z toho nebyl tak zklamaný, jak jsem čekala. Carlisle, Jasper a Emmett se rozhodli, že půjdou na lov, a já tam zůstala s Alicí, Rose, Esme a Edwardem na sedačce.

„Asi si půjdu lehnout,“ poznamenala jsem po chvíli.

„Dobře,“ špitla Esme, kontrolujíc pohledem Edwarda. „Dobrou noc.“

Starostlivě jsem se jí dívala do obličeje a rozpoznávala tu ztrápenost a smutek. Věděla jsem přesně, proč se tak cítí – nechtěla, aby byly v její rodině nějaké rozepře. A tak jsem cítila potřebu se jí omluvit, ačkoliv to tak docela nebyla má vina.

„Promiň, Esme,“ zašeptala jsem a Esme nebyla jediná, která se na mě překvapeně podívala. „Za to, že to tady všechno komplikuju. Omlouvám se. A dobrou noc.“ Rychle jsem odešla, než mohl někdo něco říct. Nechtěla jsem slyšet řeči typu, že to není má vina.

Nahoře v chodbě jsem zpomalila a nakonec úplně zastavila na konci, kde bylo okno od stropu až po zem. Nádherně tam byl vidět měsíc, který byl teď plný. Začalo mi být vedro, a tak jsem si sundala triko a zůstala jenom v tílku. Opřela jsem se o zeď a zamyšleně ho pozorovala. Vzpomněla jsem si, jak jsem takový měsíc pozorovala u Cullenových ve Forks… tehdy ještě bylo všechno jednodušší, protože jsem si myslela, že Edwarda od rodiny drží jeho smutek nad samotou.

Vzdychla jsem zrovna ve chvíli, kdy za mnou zavrzaly prkna podlahy. Vystrašeně jsem se otočila a spatřila tmavou postavu Edwarda, který se za mnou tiše plížil.

„Lekla jsem se tě,“ zamumlala jsem.

„Promiň,“ šeptl. „Co tu tak stojíš?“ zeptal se, zatímco se postavil proti mně a opřel se o druhou zeď.

„Je odtud nádherný výhled na měsíc.“

„Nejhezčí je vidět z jednoho smrku kousek odsud.“

Pokrčila jsem rameny. „No, já nejsem upír, takže šance, že se tam vyšplhám, je minimální.“

„Můžu tě tam někdy vzít,“ nabídl a zněl tak nevinně, že jsem dostala vztek, na co si to tady kruci hraje.

Sarkasticky jsem odfrkla. „Ne, díky. Zas takový sebevrah nejsem.“

Edward se automaticky napřímil a ublíženě se na mě podíval.

Kousla jsem se do rtu a v duchu si vynadala, proč jsem raději nedržela pusu, protože se ve mně zase objevila ta Bella, která měla Edwarda ráda a která byla pevně rozhodnutá odhalit jeho tajemství, proč tak touží dělat něco, co ve skutečnosti ani nechce a co ho trápí. „Omlouvám se, já – „

Ale to už byly jeho rty zase přisáté na mých a on mě svým tělem mačkal na stěnu za mými zády. Upustila jsem tričko, které jsem držela v ruce, a pokusila se od sebe Edwarda odstrčit. Tentokrát se mi to ani trochu nelíbilo – nebylo to něžné, hezké; bylo to kruté, příliš vášnivé, chtivé a bezohledné. Tvrdě mě mačkal mezi zdí a svým tělem a opravdu to nebylo příjemné. Chytil mě za paži a trochu ji roztouženě zmáčknul. Nahnula jsem hlavu na stranu a on mě začal líbat na krku – byl tam ale takový nejistý a já si mohla jen domýšlet, že bojuje s touhou po krvi. Jakmile mi znovu zmáčknul paži, bolestně jsem zasténala.

„Edwarde, to bolí,“ zaskučela jsem tiše.

Teprve ve chvíli, kdy ode mě Edwarda odtrhla Alice s Esme, mi došlo, že mě vlastně slyšel celý dům. Rosalie mě chytla do náruče, než jsem mohla upadnout na zem, jak se mi podlomila kolena.

Edward frustrovaně zavrčel a nevinně vysvětlil, že jenom chtěl vyřešit ty odměny. Vytrhnul se holkám a zmizel za dveřmi svého pokoje.

Vyděšeně jsem se za ním dívala, neschopna uvěřit tomu, že byl tak hrubý. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to udělal znovu. Ano, po dnešku – když přeskočím dnešní večer – jsem si myslela, že se třeba trochu uklidnil a přestane mě otravovat. Nečekala jsem, že se pustí znovu a ještě s takovou vervou.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Rose lítostivě a Alice s Esme k nám popošly.

Přikývla jsem, vyprostila se z jejího sevření, sebrala ze země triko a mlčky odešla do svého pokoje. Nechala jsem je tam, jak na mě lítostivě a starostlivě koukaly. Bylo mi jedno, že to bylo neohleduplné, když mi teď pomohly; potřebovala jsem si zkrátka lehnout a přestat myslet.

Jakmile jsem se dotkla pokožkou postele, rozplakala jsem se a snažila se nevydat moc zvuku, protože jsem nestála o to, aby Edward věděl, že jsem kvůli němu na dně. Zoufale jsem si na hrudník tiskla jeho starou fotografii a pokoušela se usnout. Stále jsem cítila Edwardův pevný stisk na rukou a vždy, když jsem si to uvědomila, jsem se rozplakala nanovo.

Někdy k ránu jsem se probudila s křikem díky noční můře, kterou jsem zapomněla hned po probuzení. Ale strach a šok, které mnou zmítaly, mi napověděly, že bych měla být ráda, že si to nepamatuju. Rozhlížela jsem se vyděšeně po pokoji a lapala po dechu. Když se otevřely dveře, srdce se mi rozbušilo světelnou rychlostí a slzy se mi spustily znovu z očí, protože jsem byla přesvědčená, že je to Edward.

„Nech mě být,“ zašeptala jsem tiše a sunula se dál ode dveří po široké posteli s peřinou přitisknutou pevně k hrudi.

„Bells, to jsem já,“ ozval se starostlivý hlas Esme a já se úlevou rozplakala. Jestli bylo jeho záměrem vyděsit mě k smrti, tak se mu to skutečně povedlo.

Esme si sedla ke mně na postel a já se vděčně opřela o její rameno. Pohodlné to nebylo, vůbec ne, ale aspoň jsem se cítila příjemně a v bezpečí. Cítila jsem její ruku, jak mi projíždí vlasy.

„Neboj se,“ šeptla tiše. „Odešel krátce poté, co… Zkrátka tu není a přísahám, že se tě už nikdy nedotkne, Bello. Opravdu.“

Setřela jsem si horké slzy a nahmatala fotku, která mi ležela v klíně. Tiskla jsem si ji k sobě, zatímco jsem usínala, ale přestože Esmeina přítomnost měla velice uklidňující účinky, v mé hlavě se mi stále honily ty bolestivé myšlenky. Tolik to bolelo… Renée, Charlie… A když už jsem konečně dostala to, po čem jsem tak horečnatě toužila několik měsíců, totiž najít Edwarda, tak se všechno obrátilo vzhůru nohama a on je jiný. Nejhorší bylo, že moje naděje, že někde uvnitř je ten starý Edward, pomalu vyprchávala.

Moje snaha nemyslet na celý včerejší večer byla naprosto marná, protože hned při snídani jsem byla terčem lítostivých a starostlivých pohledů, které mi všechno akorát připomínaly. Pomalu, bez života, jsem pojídala vločky s mlékem a pokoušela se nevnímat ostatní, ale jakmile jsem umyla nádobí ze snídaně, rychle, aby mě od toho Esme nemohla odehnat, moje trpělivost dovršila a já se na ně od dřezu otočila.

„Já jsem opravdu v pohodě,“ ujistila jsem je. „Nemusíte na mě koukat, jako bych měla každou chvílí začít vyvádět.“ Nechtěla jsem na ně být nepříjemná, ale jejich pohledy byly všechno jen ne příjemné.

„Promiň,“ řekla kajícně Alice. „Nechtěli jsme tě naštvat, máme jen starost.“

Chvíli ticha prořízlo zvonění mého telefonu a já přiskočila k pultu, abych se podívala, kdo volá. Jakmile jsem postřehla to neznámé číslo, zbledla jsem a ztuhla. Bůhví, proč jsem si myslela, že by Edward volal přímo sem, aby ho slyšela celá rodina. Kde sehnal číslo? Možná se chce omluvit, aby to před nimi vypadalo, že je mu to skutečně líto, a někde v soukromí na mě zase uhodí…

„Ano?“ zvolala jsem do telefonu, jakmile jsem ho zvedla.

„Ach, Bello. Tady Regina Kennishová,“ ozvalo se ze sluchátka. „Omlouvám se, že tě obtěžuju tak brzy ráno, ale nastala tu nepěkná situace. Včera večer mě přepadla horečka a já s ní bojuji ještě teď. Myslíš, že by šlo, kdybys za mě zaskočila už dneska?“

Její zpráva mi přinesla podivnou úlevu. Edward neví, kde pracuju, a já budu moct být chvíli sama. „Jistě, že nevadí.“

„Na zítra dej ceduli zavřeno a já budu doufat, že v pondělí mi bude lépe.“

„Určitě. Brzy se uzdravte a zatím nashle.“

„Děkuju, Bello. Na shledanou.“

Odložila jsem telefon a otočila se zpátky na ostatní.

„Já to chápu,“ špitla jsem. „Ale…“ Proč se zase objevila ta touha bránit Edwarda? „Vlastně se ani nic nestalo.“

„Proč ho bráníš?“ zeptala se tiše Rosalie. „Jsem si jistá, že včera jsi ho nepolíbila ty první, ani se ti to trochu nelíbilo. Proč to teď zlehčuješ?“

„Abyste si nedělali starost,“ vyhrkla jsem lehce výbušným tónem. „Edward je možná teď jiný, ale dříve byl… Prostě to přestaňme řešit, ano? Chci vám poděkovat, že jste mi včera pomohly,“ otočila jsem se výslovně k holkám, „ale neobviňujte ho z ničeho.“

Všichni na mě překvapeně koukali a já vzdychla. „Musím dneska do práce, tak se asi uvidíme až k večeru.“ Jemně jsem se na mě pousmála a vyběhla nahoru se převléknout do džínů. Netušila jsem, kolik dneska přijde zákazníků, a rozhodně jsem nechtěla vypadat uboze v teplácích, nebo tak. To se nehodilo.

Když jsem přišla dolů, pocítila jsem vinu za to, jak je odbíjím, když se ke mně chovají velmi pěkně. „Já se omlouvám. Jen nechci, abyste došli k závěru, že na něj budete naštvaní. Jestli jsem na něj naštvaná já nebo ne, to nechte na mě, a chovejte se k němu čistě nestranně.“ Kousla jsem se do rtu. „Prosím.“

Popadla jsem mobil a z komody vyndala klíčky o Alicina Porsche. „Můžu si ho půjčit?“

Alice se usmála. „Jistě. Říkala jsem, že už je tvoje.“

„Dobře,“ vzdychla jsem, hodila na sebe bundu a otočila se, mrkajíc, abych potlačila slzy. „Nezlobíte se na mě, že ne?“

Esme nevěřícně zakroutila hlavou. „Proč bychom se na tebe proboha měli zlobit?“

Pokrčila jsem rameny. „Já nevím. No, tak zatím.“ A zmizela jsem dřív, než jsem to mohla ještě víc zkazit. Slyšela jsem Emmettovo: „Měli jsme tu být. On by dostal řádně za vyučenou a ona by neměla tak hloupé nápady“ a přidala jsem do kroku.

Můj první den coby knihovnice dopadl na výbornou. Po prvních třech zákaznících jsem se trochu osmělila a více se angažovala ve výpomoci, zda jim mohu nějakou knihu najít a podobně. Nebylo to vůbec těžké a já měla ještě čas na vlastní četbu. Vzhledem k tomu, že jsem měla jenom dopolední, jsem přesně ve dvanáct otočila ceduli, napsala lísteček, který oznamoval, že další den, v neděli, bude knihovna zavřená, a šla si dát oběd do vedlejší restaurace. Nespěchala jsem vůbec domů, a tak jsem si špenátové ravioly obzvlášť vychutnávala.

Chvíli jsem si ještě četla na parkovišti v autě, ale pak jsem uznala, že vykrucování bylo už příliš, a vydala se zpět domů, ačkoliv jsem se obávala, co mě čeká. Netušila jsem, jestli Edward bude tak odvážný, aby přišel do domu, protože jsem ani já nemohla vědět, co se chystají Emmett s Jasperem vyvést, a jak se k němu budou chovat ostatní. Zase mi ho začalo být líto, protože jsem věděla, že to, co dělá, ve skutečnosti takhle dělat nechce, ale něco ho nutí být takový. A už jsem toho měla dost, protože mě unavovala stále ho litovat a přitom snášet ty jeho výlevy.

Když jsem přijížděla k domu, několikrát jsem se zhluboka nadechla a udělal se mi knedlík v krku, jak jsem spatřila stříbrné Volvo zaparkované na place před garáží. S malinkou dušičkou jsem vkročila dovnitř, obávajíc se nejhoršího. Nevěděla jsem, čeho víc bych se měla bát – jestli toho, že na sebe budou křičet, nebo toho, že na sebe budou všichni nezvykle klidní a přátelští.

„Je vůbec někdo doma?“ zamumlala jsem si pro sebe tiše, když jsem procházela chodbou, doprovázená mučivým tichem, které mi neprozradilo vůbec nic. Vešla jsem do obývacího pokoje a automaticky překvapeně ucouvla vzad, ačkoliv jsem něco takového čekala.

Esme, Edward a Emmett s Jasperem seděli na pohovce před puštěnou televizí, která byla ztlumená snad na nejnižší hlasitost – a i bez toho to nevypadalo, že by se na ni někdo díval. Emmett s Jasperem seděli na jedné straně a Esme s Edwardem na druhé. Kupodivu se nezdálo, že by tu vládlo nějaké napětí.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je, i když oni o mé přítomnosti věděli už dávno.

„Ahoj,“ oplatili mi sborově, jen Esme posléze dodala, jak bylo v práci.

Pohodila jsem rameny a posadila se mezi Emmetta a Esme. „Celkem dobře. Na první den si myslím, že téměř výborně. Kde jsou ostatní?“

„Carlisle má službu a holky vyrazily na nákupy,“ oznámil mi Jasper. „Chtěly na tebe počkat,“ - ušklíbla jsem se - , „ale myslely si, že se budeš tvářit přesně takhle.“ Zasmál se.

„Je dobře, že jely. Se mnou by si moc neužily,“ poznamenala jsem a kysele se usmála. Můj pohled zabloudil k Edwardovi, který se tomu mému snaživě vyhýbal. Byla jsem zvědavá, jestli tu před mým příjezdem proběhla nějaká hádka, nebo bitka, ale samozřejmě jsem se nezeptala.

Náhle byla televize zajímavější než cokoliv jiného, protože nikdo nevěděl, co říct. Esme po chvíli vstala s tím, že se musí podívat na ty návrhy. Jasper s Emmettem se posadili k oknům na zem a rozložili si své složité šachy, které nebyly jenom jedny, ale rovnou šestery s přespříliš složitými pravidly, které chápali jenom oni dva. Edward si otevřel knihu, jež ležela na konferenčním stolku, a začetl se do ní. Já si tedy vyndala svého Shakespeara a ponořila se do příběhu.

Když jsem knížku dočetla, zaklapla jsem ji a netrpělivě vzala tašku a odebrala se k odchodu. Sedět vedle Edwarda takhle nečinně, dělat, jako by se nic nestalo. Vím, že jsem ráno Cullenovy prosila, aby ho z ničeho neobviňovali, ale tohle mě drtilo, protože jsem nevěděla, co si on myslí, co oni dovolí, aby si přečetl z jejich myšlenek.

Vystoupala jsem rychle schody a snažíc se jít normálním krokem jsem zašla do pokoje, kde jsem se svalila na postel. Zavřela jsem na chvíli oči, ne za účelem spánku, ale abych se na chvíli uklidnila. Ne že by to zabralo… Stočila jsem hlavu na stranu a položila knihu s fotkou na noční stolek. Ani jsem si neuvědomila, že uvnitř ta fotografie je, ale věděla jsem, že si jí Edward nevšimnul.

Cukla jsem sebou, když se ozvalo drobet rozzlobené klepání na dveře.

„Kdo je?“ zavolala jsem otráveně.

„Já,“ ozvalo se neutrálně, že jediné, co jsem rozpoznala, byl mužský hlas.

„Já může být kdokoliv,“ opáčila jsem.

Dveře se otevřely a já rychle vyskočila z postele, nahněvaně se koukajíc na Edwarda. „Nemyslím si, že bych ti dovolila, abys vešel.“ Nevěděla jsem, kde se ve mně vzala ta statečnost, ale náhle jsem pocítila rozčilení a vztek za to, co mi provádí. Cítila jsem i strach, ale ten jsem hravě dokázala potlačit.

„Tohle ti na schodech vypadlo z knížky,“ oznámil mi tvrdě a přísně mi podal fotografii.

Ztuhla jsem a měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Že bych se mýlila? Odolala jsem pokušení otočit se a zkontrolovat, jestli v té knize ta fotka není. Bylo by to hloupé, když ji teď držím v ruce, poté, co mi ji tam ne zrovna jemně nacpal.

„Co to má znamenat?“ procedil skrz zuby.

Zapomněla jsem na lítost a dala do svých slov veškeré pocity, které mnou zmítaly. „Seznamte se, Edward Cullen – milý, laskavý, obětavý, láskyplný a láskyhodný, který má patřičnou úctu k ženám a své rodině, kterých si váží – a Edward Masen – přesný opak; totiž protivný, agresivní, hrubý a příliš sebevědomý, který si lásku nezaslouží a nikdy se mu jí ani nedostane, dokud se zase nezačne chovat normálně.“ Zaťala jsem zlobně čelist, která hned povolila, a já se překvapeně a lítostivě podívala do Edwardových očí, kterými projel odlesk bolesti, smutku a výčitek svědomí, který zmizel tak rychle, jako se objevil, a on se otočil a odešel.

Kousla jsem se do rtu a zavřela zoufale oči. Tohle jsem asi přehnala, pomyslela jsem si bezmocně v duchu a složila si hlavu do dlaní. Co bych měla teď dělat? ptala jsem samy sebe. Jenže jsem přesně věděla, co bych měla dělat, i když jsem si zrovna nepřála, aby nás poslouchal celý dům.

Vyšla jsem na chodbu a rozhodným krokem – protože jsem věděla, že když zaváhám, je to v háji – jsem přešla k jeho dveřím a zaklepala.

Nikdo se neozýval, a tak jsem otevřela a vkročila dovnitř. „Edwarde?“

Zahlédla jsem ho, jak sedí u piana, ale nehrál na něj. „Edwarde,“ špitla jsem tiše, když jsem viděla jeho výraz – netvářil se nijak, ale poznala jsem, že uvnitř trpí. Neznala jsem ho, ale připadalo mi, jako kdybych ho znala věčnost, a tak jsem poznala, že není v pořádku.

Přešla jsem k němu a posadila se vedle něj.

„Edwarde,“ zašeptala jsem znovu a dívala se na něj, ačkoliv on se soustředěně díval na klávesy. „Já se moc omlouvám. Bylo to hrubé a navíc bych ti neměla vyčítat, jaký jsi.“

Otočil hlavu a podíval se mi přímo do očí. „Ale ano, měla. Protože jsi to ty, na koho jsem byl poslední dva dny nezvykle protivný. Choval jsem se k tobě… velice nevhodně. Vím, že je to chabá omluva, ale promiň mi to.“

Překvapeně jsem zamrkala. „To je v pořádku,“ špitla jsem tichým hlasem. Nebyla jsem schopna přidat na hlasitosti, v krku jsem měla knedlík a mozek mi šrotoval na plné obrátky, protože část mého já mu chtěla oddaně padnout do náruče a udělat všechno, co by chtěl, a druhá chtěla odejít pryč od jeho lží.

„Není,“ namítl. „Moc se ti omlouvám a doufám, že můžeme začít od znova.“

Jak na mě upíral devastující sílu jeho očí, nebyla jsem schopná udělat nic jiného, než přikývnout. Ve chvíli, kdy se krátce naklonil, jsem poznala, že je něco špatně, ale nebyla jsem sto se odtáhnout.

Místnost prořízlo zvonění jeho telefonu. Vzdychnul a o chvíli později už někoho ujišťoval, že – cituji – „Tess, dnes večer přijedu“.

Smutně jsem zavrtěla hlavou a usmála se na něj. Nemohla jsem přece čekat, že se kvůli mému proslovu změní. Ne kvůli mně. Mě možná nechá na pokoji, ale to neznamená, že zruší všechny ostatní.

„Takže dohodnuto,“ kývl.

Zopakovala jsem jeho přikývnutí, a zatímco jsem odcházela, jsem mu odsouhlasila: „Dohodnuto.“ Překotně jsem vyšla z pokoje a cíleně šla do sprchy, kde jsem pod hlasitým proudem vody tlumila své vzlyky. 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 16. kapitola: