Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 22. kapitola

25.09.2013 (07:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5557×

22. ZJIŠTĚNÍ

Vypochodovala jsem schody a zabouchla se v pokoji. Opřela jsem se o dveře a v hlavě si s hlubokým nádechem ještě jednou zrekapitulovala to, co jsem teď udělala. Nikdy jsem na Cullenovy nekřičela! Nebyla to jenom výmluva, nýbrž holý fakt, když jsem se ihned uchýlila na tom, že za to můžou mé těhotenské hormony. Křičela jsem na všechny okolo sebe, toužila jsem po Edwardovi, přestože mi ublížil… Bála jsem se, co nastane další.

Objala jsem rukou bříško, které bylo nepatrně větší, a přemítala, co bych teď měla dělat. Chtěla jsem se jít omluvit za své chování, ale nebyla jsem tolik odhodlaná tam jít hned, a tak jsem to odložila na potom. S učebnicí jsem si zrovna nechtěla krátit čas, přestože se pondělí nemilosrdně blížilo a já v pátek zameškala vyučování. A i bez toho jsem netušila, jestli bych vůbec ještě měla školu navštěvovat. Mám na mysli v tomhle stavu. Jako těhotná jsem teď měla spousty nevýhod – nevolnosti, omdlévání, záchvaty vzteku… A to jsem ještě nepočítala skutečnost, že v určitých chvílích budu potřebovat Edwarda, aby uklidnil našeho malého broučka. A upřímně, nestála jsem o přihlížející drbny z místní střední o nic víc, než o mou nechtěnou závislost na Edwardově přítomnosti. Bylo to k pláči. Avšak jsem si byla jistá, že ani on sám by veřejně nepřiznal, že se mnou čeká dítě. Takříkajíc by mu to zkazilo reputaci a na mě by si dlouho ukazovali jako na tu, která byla zbouchnutá v sedmnácti letech.

Vzdychla jsem a nechala si tyto myšlenky na pozdější dobu. Odlepila jsem se ode dveří a plánovala se ponořit do nějakého příběhu z mé skrovné knihovničky, ale bylo mi hrozné horko. Nezdálo se mi, že bych měla přímo horečku. Myslím, že v těhotenství se tomu říká návaly.

Můj nynější nával horka mě donutil popadnout ručník ze zásuvky a vlézt si do koupelny, kde jsem si plánovala dát dlouhou, ničím nerušenou, vlažnou sprchu. Byla jsem ráda, že to ničím nerušenou se mi skutečně podařilo, protože jsem nevysvětlitelně čekala rádoby nečekaný vpád Edwarda.

V mém náhlém popudu jít se zchladit jsem si jako naschvál zapomněla čisté oblečení a nechtělo se mi znovu nasoukat do roláku a dlouhých tepláků, když mi bylo horko, a tak jsem se zabalila do ručníku a šla si pro věci.

Řekla jsem si: můj pokoj je stále můj pokoj, i když ho se mnou Edward bude sdílet přes noc, a tak jsem ze sebe shodila ručník a odhodila ho na postel. Celá nahá jsem se potom otočila k šatně, když jsem si všimla drobného, téměř neznatelného pohybu u okna a v další chvíli jsem ztuhle pozorovala Edwarda, který se s temným pohledem díval na mé tělo.

Rychle jsem zareagovala a obalila se znovu ručníkem, tváře rudé stydlivostí a podrážděním.

„No tak, už jsem tě viděl,“ zamručel svůdně, ale jeho hlas byl zvláštně chraplavý a nejistý.

Tím prohlášením mi vehnal slzy do očí, které jsem bleskově potlačila. Ano. Ano, viděl, ale neměl. Ne, dokud bych mu to sama nedovolila.

Snažila jsem se nedat znát, jak to se mnou zamávalo. Otočila jsem se k šatníku a sklonila se k šuplíkům, když vtom jsem ucítila ledové, něžné rty, jak se mi otřely o rameno. Proti své vůli jsem se zachvěla, ale hned jsem se vzpamatovala. Ignorujíc, jak moc mi byl ten dotyk příjemný, jsem se napřímila a naštvaně se otočila na Edwarda.

„Co to děláš?“ okřikla jsem ho rozzlobeně.

„Co myslíš?“ opáčil a udělal ke mně rázný krok.

Zvedla jsem ruce dlaněmi vzhůru a on se zastavil. „Já nechci.“

„Jsme partneři. Čekáme spolu dítě, tohle je přece samozřejmost.“

„Já nehodlám být partnerkou někomu, kdo jich má na každém prstě dalších pět. Ne-li víc.“

Zavrtěl hlavou a trochu ublíženě nakrčil čelo. „Od té doby, co – „

„Já nechci slyšet žádné další lži, Edwarde. Prostě mě nech.“ Popadla jsem oblečení, co jsem si vyndala, a pelášila do koupelny.

Mé tělo ovládal smutek, šok a radost. Smutek proto, že jsem si tolik přála, aby v té činnosti pokračoval, ale nemohla jsem se nechat tak snadno svést. Šok, že uposlechnul mé odmítnutí. Radost, že mě poslechnul, protože to znamenalo, že třeba lituje svého předchozího chování a už nikdy nechce udělat nic, co by se mi nelíbilo. Všechny ty pocity mě nutily si znovu myslet, že se vrací starý Edward. Jenže jsem to nebyla já, kdo ho vysvobodil, ale naše nenarozené dítě, které mu začalo ukazovat ten správný směr, který Edward po cestě věčností ztratil.

Převlékla jsem se do pohodlných tříčtvrtečních elastických kalhot a trika s krátkým rukávem. Když jsem si k zrcadlu stoupla bokem, bylo krásně vidět mé vystouplé bříško, vykukující skrz upnutější triko.

Cítila jsem, že teď by měla přijít na řadu ta omluva, popřípadě rovnou téma školy.

Nervózně jsem nakoukla do mého pokoje, jestli tam stále není Edward, ale nebyl tam. Bylo ovšem otevřené okno, takže jsme nemusela mockrát hádat, kam šel. Zvláštní bylo, že pokaždé, když se na mě naštval, nebo se něco stalo, tak zmizel do lesa. Dřív jsem si myslela, že chodí za těmi holkami, aby mu „spravily“ náladu, a můj názor nezměnilo to, že se mi před chvílí pravděpodobně snažil říct, že od té noci se mnou s nikým nebyl, což tvrdila ve čtvrtek i Alice… Můj názor nezměnilo nic. Jen zkrátka už bych teď mohla říct: „on takový není“. Teď, když přece čeká dítě, by se mohl změnit nadobro.

Ale nikdy mu nemůžu věřit, že skutečně za nikým nechodí. Zase tak velkou důvěru k němu nemám.

Pomalými, ne moc odvážnými kroky jsem sestupovala ze schodů, nejistá, protože jsem nevěděla, za co přesně bych se jim měla omlouvat. To, co jsem řekla, byla pravda. Opravdu už mě unavovalo, jak o mě neustále pečovali. Vím, byla jsem člověk, oni upíři – například u Esme jsem si byla jistá, že je nadšená, že mě má, protože má komu vařit, o koho se starat, komu dalšímu částečně nahradit matku. A teď jsem byla i těhotná, což jim určitě přidalo víc starostí, ale stále žádný důvod, proč by se mnou měli jednat jako s dítětem. Přesně jsem si pamatovala ten den, kdy jsem si zlomila na tělocviku nohu. Musela jsem ten víkend být u Cullenových, protože mě Charlie vykázal z domu.

Ta starost, ta lítost, ta ohromná štědrost, kterou tenkrát Cullenovi oplývali, aby mi usnadnili všechno možné… to zkrátka mluví za vše. Oni už takoví jsou. A mají potřebu mě chránit, protože jsem nejzranitelnější článek v téhle rodině. Nemůžu jim to zazlívat, a ani nechci. Jen jim musím nějak šetrněji říct, že by mohli trochu zmírnit. A pokud by to šlo, trochu víc šetrně než předtím.

Jasper a Emmett, kteří už se vrátili z lovu, seděli u televize a sledovali nějaký baseballový zápas. Alice seděla vedle Jaspera čelem k němu a měla přes jeho nohy přehozené ty své, kde měl on položené ruce. Al v ruce držela časopis a listovala jím, i když to vypadala, že spíše chtěla zaměstnat ruce. Carlisle seděl v křesle a četl si nějakou tlustou knihu, Esme seděle vedle něj a luštila nějakou hádanku nebo sudoku. Zkrátka věci, které měly extrémní obtížnost, aby mohla Esme trochu zapřemýšlet. Rosalie byla v houpacím křesle v rohu, na klíně notebook a něco prohlížela. Prostě normální rodinná idylka. Každý dělal věci, které činí po celou svou věčnost. Edward běhal po lesích a já právě postávala v rohu místnosti s výčitkami svědomí.

Odkašlala jsem si, ale nikdo se na mě neotočil. Že bych to vážně tolik přehnala? Vzdychla jsem a šla si sednout mezi Emmetta a Jaspera.

„Omlouvám se, jak jsem předtím vystartovala. Nechtěla jsem takhle vyjet,“ řekla jsem rychle, jak jsem byla nervózní z jejich reakce.

Esme ke mně zvedla pohled. „V pořádku.“ A pak ho zase stočila ke knize.

„Nezlobíte se na mě?“

Alice pokrčila rameny. „Proč bychom měli?“

Zamračila jsem se. „Protože jsem na vás byla hnusná.“

„Mělas pravdu,“ přidala se Rosalie, aniž by zvedla pohled od obrazovky počítače. „Asi to s tou péčí trochu přeháníme. Jen o tebe ale máme starost.“

„Já vím. Už jsem si to uvědomila. Byla jsem jen předtím…“ Výmluvy, výmluvy, výmluvy, křičelo moje podvědomí. V poslední době nic jiného neumíš! Ach, je toho na mě moc, napodobovalo mě. Už nevím, co mám dělat. Těhotenské hormony. Edward. To všechno. Už to zkrátka nezvládám. A mělo pravdu.

„Teď se vymlouvám,“ přiznala jsem. „Nechtěla jsem na vás tak vyjet. Byla jsem trochu nervózní a myslím, že i to těhotenství tomu trochu dopomohlo. Každopádně jsem to nemyslela zle. Já vás mám hrozně moc ráda. Jste moje rodina. Už ani nepoužívám to jako. Prostě jste moje rodina. S tou péčí – myslím, že mi akorát vadí, že jsem prostě nejslabší v rodině, nejzranitelnější člen. A přijde mi, že mě musíte pořád ochraňovat.“

„Chráníme tě stejně, jako sebe navzájem,“ pronesla Esme a něžně, maminkovsky se mi podívala do očí.

Nemohla jsem se přinutit to neudělat, a tak jsem na ni vrhla významný, všeříkající pohled.

„Dobře,“ připustila po chvíli. „Možná že na tebe jsme trochu víc starostliví. Ale věř mi, že kdyby kdokoliv z nás byl člověkem, věnovali bychom mu přesně tu samou péči.“

„Lidskost – to je problém,“ zašeptala jsem tiše.

„To není žádný problém,“ nesouhlasila Rose. Jenže ta to nikdy nemohla posoudit objektivně, protože jejím velikým snem bylo být člověkem a moct mít děti. Měla jsem dojem, že si sama o sobě myslela, že by se kvůli tomu dokázala vzdát i Emmetta, ale občas, když jsem viděla, jak na sebe koukají, jsem tyto myšlenky zaháněla a byla si jistá, že něco takového by neudělala.

„Zatím možná ne,“ zabručela jsem. „Ale co až porodím? Mám stárnout po vašem boku?“

Každý z nich mi věnoval nejistý pohled a já hned pochopila, co tím myslí.

„Já ty legendy četla taky,“ přiznala jsem. „Vím, co se může stát. A chci se ujistit… Kdyby to v poslední vteřině bylo – já nebo dítě, slibte mi, že napřed zachráníte miminko.“

Šok v jejich tvářích a okamžitý nesouhlas jsem nečekala. Myslela jsem, že vědí, že raději zemřu, než abych žila dál s tím, že to drobné škvrně uvnitř mě už není mezi živými.

„Bello, to po nás nemůžeš chtít,“ zašeptala Alice a přišlo mi, že má tak trochu nakřáplý hlas, což bylo u upíra velice zvláštní.

„Ale můžu,“ stála jsem si na svém. Otočila jsem se ke Carlisleovi, protože mi bylo jasné, že hlavně on bude u porodu. „Carlisle, slib mi to. Prosím.“

Zavrtěl hlavou a já už málem ztratila veškeré nervy a rozplakala se. Nebyli ochotni zachránit mé dítě, kdyby bylo na sklonku života, kdyby to znamenalo, že mě ztratí. V tomhle případě mě to nedojalo.

„Udělám všechno proto, abych zachránil vás oba,“ dodal. „To přísahám.“ Upřímnost v jeho očích byla tak zřetelná, že bych nedokázala pochybovat ani na chvíli.

Viditelně se mi ulevilo. „A má záchrana by určitě vedla k… přeměně, že ano?“

Carlisle se vyhýbavě zhluboka nadechl. „Pokud nebude jiná cesta a ty si to skutečně přeješ.“

„Přeju si to. A i kdybych to snad nechtěla, nemyslím si, že mám nějakou jinou možnost. Má rodina jsou upíři, mé dítě je částečný upír, takže šance, že i ono bude nesmrtelné, jsou veliké. Nechci stárnout, zatímco vy všichni budete vypadat jako dvacetiletí modelové. A chci být s vámi.“

Vypadalo to, že mé starosti pochopili, a dokonce se mi i zdálo, že o nich už dříve přemýšleli a tohle jim také připadalo jako jediné východisko. Byla jsem ráda, že jsem tohle téma načala, protože nejenže jsem teď měla záruku, že zachrání mé dítě a zároveň se budou věnovat mně, ale viděla jsem, že i oni jsou s tím tak trochu spokojeni. Samozřejmě jsem si nemyslela, že by mé dítě nechali jen tak zemřít, ale bála jsem se, že se budou snažit zachránit mě a na něj nezbude šance.

„A ještě jsem s vámi chtěla mluvit o škole. Fakt bych si přála odmaturovat, ale vzhledem k tomu, že ještě nemám dokončený ani třetí ročník a zdá se, že ani ten mi letos nevyjde… No, zkrátka jsem ještě schopná chodit do školy, ale nevím, jak to u těhotných studentek funguje a už vůbec ne u těch, co musí pít krev, protože čekají malého upíra, který každou chvíli nečekaně kope takovou silou, jakou nemá ani sama maminka.“ Těhotenství mi přineslo i drobet prořízlou pusu, jak tak na to koukám. Většinou jsem říkala vážné věci trochu zastřeně, nikoliv bez obalu.

„Asi bys měla školu přerušit ze zdravotních důvodů. Koneckonců, na střední školu budeš mít celou věčnost.“ Carlisle se usmál. „A Esme beztak pracuje z domova, bude tu s tebou.“

„A já taky,“ ozval se náhle hlas Edwarda a já překvapeně stočila pohled do míst, odkud jsem ho slyšela. On se mezitím v celé své kráse přesunul přímo přede mě a nějakým neviditelným posunkem naznačil Emmettovi, aby se posunul, a on sám si sednul vedle mě. Bylo to zvláštní, ale když jsem si to tak zpětně přehrála, Emmett se na Edwarda téměř ani nepodíval, bylo to naprosto automatické gesto, jako bych já uhnula stranou, aby si Rosalie mohla sednout k Emmettovi, a podobně.

„To teda ne,“ protestovala jsem, aniž bych věděla, proč se mi ta představa vlastně příčí. „Ty můžeš chodit normálně do školy, já to tu s Esme zvládnu.“

„Skutečně?“ zvolal. „Až budeš potřebovat, aby ti někdo uklidnil dítě, víš sama moc dobře, že na nikoho jiného než na mě nereaguje. Alespoň ne tolik. Potřebuješ mě tady.“

„Já tě vůbec nepotřebuju,“ odsekávala jsem slovo po slově a hněvivě se mu dívala do očí.

Nevěděla jsem, proč vždycky, když on něco řekne, nevypadá, že by toho litoval, ačkoliv vidí, že mě to zabolelo, ale když já nějak zaútočím na něho a jeho výraz vyzařuje jasné známky zklamání a bolesti, okamžitě se stáhnu. Znamená to, že pro něj mám větší slabost, než se zdá? Že má bolest s ním vůbec nic nedělá?

„Dobře, chovám se jako pitomec,“ zamumlal si pro sebe tak tiše, že jsem si ani nebyla jistá, jestli to skutečně řekl, a podíval se mi do očí. „Bello, budu tady s tebou, i kdybys mě nepotřebovala, protože já potřebuju vás. Chci se o vás starat, otcem budu v životě pravděpodobně jen jednou a nehodlám tu příležitost promarnit. Takže tě snažně prosím – dovol mi tu s tebou zůstat a být vám na blízku.“

S překvapením rozšířenýma očima jsem na něj zírala. Mozek na mě křičel, ať mu řeknu, že mu na to neskočím, když na mě vyrukuje s takovými sladkými řečičkami, ale uvnitř duše a v srdci jsem jasně cítila, že za jeho slovy není žádná přetvářka.

No, nemohla jsem odmítnout. Díval se na mě tak prosebně, v očích mu planula ta samá něha, kterou jsem u něj už tolikrát viděla, že se mé srdce rozbušilo rychleji. Takhle nějak jsem si vždycky představovala svou reakci, až potkám svého Romea. A navíc jsem si uvědomila, že tohle je ten Edward, kterého jsem měla poznat. Ten, který žil s rodinou Cullenových předtím, než odešel. Ten, který chtěl počkat na tu pravou, ne se vyspat s každou dívkou, na kterou narazí. Ten, který nenávidí svou druhou polovinu. Ten, který složil tu nádhernou skladbu na piano – tu, která vypráví o muži, co hledá své ztracené srdce.

Když jsem pak večer stála v koupelně, převlečená do pyžamových kalhot a tílka, znovu jsem si celé odpoledne přehrávala. Bylo neuvěřitelné, kolik věcí se za celý den událo. Od ranní nevolnosti, přes pití krve a Edwardovy povzbudivé úsměvy, k silnému kopání miminka a Edwardově nutné přítomnosti, k hádce a dohodě, že Edward bude přes noc u mě.

To poslední mě v tu chvíli děsilo nejvíc. Nebyla jsem si jistá, co přesně mě čeká, až přijdu k sobě do pokoje.

Zadívala jsem se na sebe do zrcadla a přejela si rukou po břiše. Jako by miminko vycítilo, že mu chybí dotyk tatínka, začala zběsile bušit. Nerozuměla jsem tomu, ale v ten moment mě moc nezajímalo, proč se to děje, ale spíš jak to zastavit. Zasténala jsem a chytila se umyvadla, abych neupadla.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, ale žádná dechová cvičení mi nepomohla. Do očí mi vtryskly slzy a já neměla ani sílu je setřít. „Edwarde,“ zaplakala jsem bezmocně.

Nemohla uběhnout ani vteřina a už se otevřely dveře nemožnou rychlostí, hlučně třískly o skříň a chvíli se třásly. Edward v nich stál, v očích neskrývanou paniku a strach. Hned mu došlo, co se děje. Přiskočil ke mně, sesunul se vedle mě na kolena a rychle přiložil ruce na bříško.

Úlevně jsem vydechla a spontánně si položila hlavu na jeho rameno, jak jsem byla ráda, že přišel. Otřela jsem si mokré tváře a vzdychla. „Děkuju.“

Mlčel, podsunul pode mě jednu ruku, druhou stále na mém břiše, a lehce si mě vyhodil do náruče. Vynesl mě z koupelny přímo do postele, kde mě jemně položil do přikrývek. Jako deja vu mnou projela vzpomínka na tu noc, kdy mě taky takhle krásně uložil do postele, v které mě potom také připravil o panenství. Tu vzpomínku jsem ihned zahnala, protože teď se skutečně choval pěkně a já nechtěla nic pokazit. Ne teď, když jsem ho potřebovala.

Pomalu ze mě ruce sundával a miminko skutečně bylo klidné. Vrátil se na svou stranu postele, podíval se na stránku v knize, na které skončil, a odložil ji na noční stolek. Pak se na mě podíval.

„Jsi unavená?“

Mlčky jsem přikývla a on zhasnul. Polkla jsem, otočila se na bok a pokoušela se usnout. Přání dobré noci bylo tak trochu nemístné, i bez toho, že byl upír.

Náhle jsem ucítila, jak se jeho vypracované svalstvo otřelo o má záda. Ztuhla jsem a mé srdce uhánělo nadlidskou rychlostí. Edward mezi nás ale vtěsnal trochu přikrývky, to asi, aby mě úplně nestudila jeho chladná pokožka. Pak si jeho dlaň našla pod peřinou cestu k mému břichu a tam ladně spočinula.

V první chvíli mi nedošlo, o co mu jde, ale pak jsem si uvědomila, koho to vůbec mám za zády, a přestala jsem být tak překvapená.

„Ne, Edwarde, tohle ne –,“ začala jsem protestovat, přesvědčená, že by nikdo v domě nedovolil, aby tu proběhlo něco, co bych nechtěla, doufajíc, že ani sám Edward by se nesnažil mi ublížit, když teď nosím jeho dítě.

„Já ti nechci ublížit,“ zašeptal chraptivým hlasem. „Ani ti udělat něco, co by se ti nelíbilo.“ Myslela jsem, že dodá, že mu nemusím lhát, protože ví, že se mi to s ním líbilo – něco podobného už párkrát zmínil, i když se to zrovna netýkalo naší společné noci – ale on řekl úplně něco jiného.

„Jen mi dovol takhle tu být. On navíc před chvílí kopal, tak kdyby začal znovu…“

Potlačila jsem šok z toho, co řekl, a otočila jsem se na něj. Ve tmě jsem rozeznala jeho oči, které ostře kontrastovaly s jeho bledým obličejem. „On?“

Provinile se usmál. „Může to být i ona. Jen si spíš představuji chlapce.“

Zarděla jsem se. „Já taky. Vidím malého klučíka s bronzovými vlásky, rozházenými do všech stran, a s čokoládově hnědýma očima,“ přiznala jsem své sny.

„Přemýšlela jsi nad jmény?“ zeptal se znenadání a mě tím trochu vykolejil, protože se to spíš podobalo domluvě dvojice, která čeká prvního společného potomka a která se miluje. My jsme sice potomka čekali, prvního taky, ale zamilovaní jsme nebyli. Začervenala jsem se nad svými myšlenkami.

„Zatím ani ne. Je moc brzy. Myslíš, že kluk by měl být Edward. Nebo Charlie.“

Těšilo mě, že nevyzvídal.

„A holčička… Napadlo mě Renée, po mé matce, a Esme, to zase po tvé. Renesmee.“

„Geniální a jedinečné,“ usmál se.

Zeširoka jsem se na něj usmála a pak jsem se otočila k němu zády a zavrtala se do jeho náruče, nenápadně, samozřejmě. Do náruče, v které bylo najednou opravdu příjemně. Přikryla jsem svou dlaní jeho ruku. Ale ne proto, abych ji sundala. Ten okamžik byl ještě kouzelnější ve chvíli, kdy obě naše dlaně spočívaly na mém břiše, ve kterém se skrývalo naše malé miminko. Necítila jsem žádné pochyby ohledně Edwardových činů. Věděla jsem, že kdyby se mě snažil oblafnout, Jasper by mě včas varoval, že jeho úmysly nejsou čisté. Ale já nepotřebovala Jaspera, abych zjistila, jak vážně to myslí. Určitě šlo o to malé, co nosím, ale někde uvnitř jsem pevně věřila, že možná… možná i já mám na jeho chování jistý podíl.

Slyšela jsem ještě tiché „sladké sny“ a snad rty ve vlasech, ale dost možná to byla Edwardova brada, kterou si o mě opřel; byla jsem příliš unavená, abych tomu věnovala větší pozornost. A pak už jsem upadla do hlubokého spánku.

O chvíli později – nebo mi to tak alespoň přišlo – se mi zdál divný sen. Byla jsem si téměř jistá, že to je sen. Edward s někým mluvil tlumeným hlasem; neviděla jsem ani Edwarda, ani toho druhého, ale zdálo se mi, že spolu telefonují, protože jsem slyšela pouze Edwardův hlas, ničí jiný.

„Leno, nebuď hloupá, prober se a jdi se věnovat někomu jinému. Já už skutečně nemám zájem… Ne, už s tím končím… Ano, s vámi všemi. Důvod je jednoduchý – už mě ta přetvářka zkrátka nebaví… Ne, nehodlám v tom pokračovat za ničími zády.“ Odmlčel se a chvíli poslouchal. „A co kdyby ano? Co kdyby to skutečně byla jen jedna dívka? Prostě už se se mnou nesnažte spojit, protože nejsem dostupný. Našel jsem někoho, s kým chci trávit čas, a je mi naprosto ukradené, jestli je to v posteli, nebo ne… Že bych byl frajer, kdybych měl víc holek? Děláš si legraci? Říká se přece, že frajerem je ten, co všechny nechá kvůli jedné. A právě to teď učiním… Vlastně vůbec nevím, proč se s tebou o tom vybavuji, Leno… Ano, bylas tady první. Samozřejmě, ano, stále jsi má dobrá přítelkyně, ale obávám se, že už tvé požadavky nesplním.“ Vzdychnul. „Dobře. Tak sbohem, Leno.“

To jméno mi utkvělo v mysli, a když se potom sen přelil v další, viděla jsem před očima dívku s modrýma očima a světle hnědými rovnými vlasy svázanými do falešného culíku, jak se na mě pozorně dívá z třetí lavice v učebně angličtiny. Lena Gillisová. Studentka, která se mnou sdílí pár předmětů. Většinou jsou to ty, které mám i s Edwardem. Ten její pohled mi vždycky vrtal hlavou, ale asi jsem tomu nikdy nevěnovala přílišnou pozornost. Ve snu jsem tedy logicky zauvažovala a usnesla se na tom, že Lena má co do činění s Edwardem. A podle toho hovoru v mém snu se jí Edward snažil vysvětlit, že se změnil a už nemá o jeho „zábavu“ zájem. Bohužel, sen je sen, ne realita.

Když jsem se ráno probudila, cítila jsem v nose lahodnou vůni, která mě nutila, abych se zhluboka nadechovala pořád dokola a dokola. Hloupě jsem se u toho usmívala.

Zprudka jsem otevřela oči, když ke mně dorazila skutečnost. Vůně, která mě tak omamovala, pocházela z Edwardovy pokožky, konkrétně z jeho hrudníku, na kterém jsem měla položenou hlavu, pootočenou tak, aby se nos dotýkal trika.

Nevěděla jsem, jak přesně bych měla reagovat. Na jednu stranu mi to bylo příjemné, ačkoliv jsem ležela na tvrdém kameni, který navíc studil. A na druhou stranu jsem se styděla, že jsem se k němu takhle tulila. Samozřejmě ta část, která zvažovala nad tím, že jsem na Edwarda byla přece naštvaná a rozhodnutá, že se ho budu štítit, neměla žádnou váhu. Tuším, že to všechno opadlo v ten moment, kdy měl přiložené ruce na mém břiše a šeptal, jaký je to zázrak.

„Dobré ráno,“ ozvalo se nade mnou mile.

Odkašlala jsem si a zvedla se na loktu, abych se rozespale podívala do Edwardova lehce pobaveného, ale zjihlého obličeje. Netušila jsem, proč má takový výraz, ale byla jsem si jistá, že s přetvářkou to nemá nic společného.

„Dobré,“ oplatila jsem mu a s přimhouřenýma očima jsem se pozorněji zadívala na jeho cukající koutky. „Něco k smíchu?“

Stiskl rty k sobě a zavrtěl hlavou. Jeho oči mimoděk stočily pohled k mým vlasům a mně ihned došlo, co se stalo.

Ani jsem se neodvážila sáhnout si rukou na to vrabčí hnízdo, které určitě sídlilo na mé hlavě.

„Vypadám hodně blbě?“ zeptala jsem se a nejistě se zašklebila.

Zavrtěl znovu hlavou. „Ne, sluší ti to.“ Upřímně se usmál. „Opravdu.“

„Ha, ha, ha,“ řekla jsem ironicky a posadila se. Podívala jsem se na Edwarda, abych zjistila, co dělal celou noc, a na nočním stolku jsem si všimla obalu knihy, kterou jsem neznala.

„Co čteš?“ vypadlo ze mě zvědavě.

Mrknul směrem, kterým jsem se dívala, a pohodil rameny. „Andělé a démoni. Půjčil jsem si ji v knihovně. Budu ji mít brzy dočtenou, pokud budeš chtít, mohu ti ji půjčit.“

„To bys byl hodný, díky,“ přitakala jsem rychle, protože mou mysl ihned zaplnily myšlenky týkající se knihovny. Neříkala Gina náhodou, že od té doby, co jsme přijeli, u ní nebyl? Lhala mi snad, nebo má tu knihu půjčenou delší dobu? Netušila jsem, proč, ale první možnost mi připadala reálnější. Musela vědět, že kdyby mi prozradila, že ji Edward stále navštěvuje, budu se jí vyptávat na miliony otázek. Takhle jim předešla a vytrpěla si jich jenom pár.

Edward se na mě přívětivě usmál a já si dovolila doufat, že to bude lepší.

V pondělí ráno šli Carlisle s Esme vyřídit do školy to, že už tam dále studovat nebudu. Alespoň ne teď – to samozřejmě řekli řediteli, protože jinak bylo v naší rodině jasné, že v té škole už se neukážu. Jestli porod přežiju, bude ze mě upír, který bude v první chvíli hlavně lačnit po krvi, a navíc bych prošla takovou změnou, že by to nikomu neuniklo.

Přispala jsem si, takže když jsem se vzbudila, Esme už byla doma a připravovala mi snídani. Edward seděl v křesle v rohu mého pokoje a psal něco do jakéhosi sešitu, jehož obal byl hnědo-fialový. Zvědavost byla silná, ale nakonec jsem ji přemohla.

Musela jsem zavolat Gině, a tak jsem se vysprchovala, vyšla z koupelny a oznámila to Edwardovi, čímž jsem mu chtěla taktně naznačit, jestli mi nechá soukromí. Stejně uslyší všechno, co obě řekneme, pomyslela jsem si, ale stejně jsem si přála, aby odešel – chtěla jsem si aspoň myslet, že mám soukromí. Nechystala jsem se tedy říkat nic důležitého, ale bylo dost možné, že se Regina zmíní o Edwardovi a mé návštěvě v knihovně o tom víkendu, kdy se to stalo. Od té doby jsme spolu měly pár střetnutí, ale byly tak krátké, že jsme si stihly pouze popřát hezký zbytek dne a sdělit si, jak se máme.

Edward trochu znejistěl. Že by konečně pochopil, že jsme oba dva vedli rozhovor s tou samou osobou, která si to nutně nemusela nechávat pro sebe?

„Jistě,“ řekl a zmizel z místnosti.

Musela jsem Regině vysvětlit, že kvůli zdravotním důvodům musím přerušit práci. Zprvu byla vylekaná a několikrát se ujišťovala, že to není vážné. A pak pronesla pár vět, že jsem si v jednu chvíli myslela, že snad ví, že jsem v jiném stavu. O tom ale nepadla ani jednou řeč, a dokonce se nezmínila ani o Edwardovi.

Edward se choval velmi mile, večer se o nic nepokoušel, pouze si lehnul za mě a položil mi na chvíli ruku na břicho. Poté ji sundal a byl mi na blízko pro případ, že bych ho potřebovala. Vůbec mi nevadilo, že s ním teď sdílím jednu postel. Všechno bylo v pořádku. Přišlo mi, že ostatní jsou stále obezřetní, ale například Esme a Alice se zdály, že začínají důvěřovat mému úsudku a postupně se uvolňovaly, když mi Edward náhodou promluvil k břichu. Dříve se ihned napnuly a vypadaly, že po něm skočí. Jasper byl ještě soustředěnější než obvykle a často se držel stranou. Carlisle s Emmettem a Rosalií prostě Edwarda pozorovali. Nechovali se k němu jako předtím, než odešel, tím jsem si byla jistá, ale ani ho úplně neodsuzovali.

Ve středu, když všichni přijeli ze školy, jsem se velmi nudila. Jelikož jsem se nemusela učit, hrnek každodenní dávky krve jsem měla v sobě, všechny knihy v mé skrovné knihovničce už jsem měla přelouskané nejméně pětkrát a v televizi nic zajímavého nedávalo, začala jsem propadat panice. Nedovedla jsem si představit, co budu zbylé měsíce dělat. Jestli to teda budou měsíce, mé břicho totiž vypadalo velice… obrovsky. Byla jsem těhotná dva a půl týdne a každý by řekl, že jsem tak ve čtvrtém měsíci. Naštěstí jsem se mohla pohybovat normálně, to mi problémy nedělalo.

Vzdychla jsem a vstala z postele, odhodlaná s nudou něco udělat. Edward byl asi někde po domě, Carlisle s Esme na lovu, Jasper s Rosalií, Alice a Emmettem seděli u televize u soutěžního pořadu. To bylo velmi zábavné. Moderátor na obrazovce pokládal soutěžícím různé druhy otázek – od sportu, po filmy, knihy, až k historii. Soutěžící měli na uhodnutí minutu. Ve verzi Cullenovy rodiny to vypadalo následovně. Emmett, Jasper a Rose seděli před obrazovkou v tureckém sedu a snažili se odpovědět dřív než ostatní. Nevěděli úplně všechno, a proto za nimi na sedačce seděla Alice, která listovala časopisem a příležitostně odpovídala na otázky, jejichž odpovědi vyčetla z budoucnosti. Chvíli jsem tam s nimi byla, protože to byla skutečně zábava, ale pak jsem odešla.

Zrovna jsem se chystala se tam vrátit, jestli už třeba nedělají něco jiného. Vylezla jsem na chodbu a zrak mi padl na Edwardovy dveře. Mohla bych si přece půjčit tu knihu, napadlo mě. Bůhvíkolika stránková kniha by určitě zaměstnala mou pozornost.

Krátce jsem klepla, a když se nic neozývalo, vstoupila jsem. Proč ne? říkala jsem. Nejhorší, co mohu objevit, je tajný dopis, který mu napsala nějaká bláznivá středoškolačka. Skutečně jsem si nedokázala představit, jaká tajemství by mohl skrývat.

Okamžitě jsem přešla k poličkám a mezi hromadou knih a papírů v jednom fochu jsem se pokoušela najít tu správnou knihu.

Ozvala se tlumená rána, jak na koberec dopadl jakýsi sešit. Teprve, když jsem se ohnula, abych ho zvedla, jsem si uvědomila, že je to ten hnědo-fialový, do kterého si v pondělí ráno něco zapisoval.

Nechtěla jsem, opravdu ne, ale tím pádem se sešit rozevřel v půlce a já nemohla odolat.

Kdyby to byla má věčná láska, byl bych schopen vzdát se všeho. A neudělal jsem to náhodou? Možná že pro mě už ale žádná taková neexistuje – nikdo, kdo by mě miloval opravdovou láskou, není. Udělal jsem mnoho hříchů a je pozdě, abych si někoho zasloužil. Přesně jak to tehdy řekla Bella. Musím se začít chovat znovu normálně. Takhle už to dál nejde. To, co jsem jí udělal… Teď ani nevím, jak se chovat. Rodina nás divně pozoruje, jejich myšlenky jsou starostlivé a obezřetné, že ani nevím, jestli něco tuší. Mate mě to.

Uhodla jsem, že se jedná o zápisek z té doby, než jsme zjistili, že jsem těhotná.

Co ale Toby? Nedlužím mu to náhodou? Potom všem?

Toby? Zrovna jsem chtěla číst dál, abych zjistila víc informací o záhadné postavě v Edwardově životě, když se za mnou ozvalo ostrým, rozzlobeným hlasem: „Co to děláš?“

Předpokládám, že jste poznali, že Bellino těhotenství není úplně podle originálu. Je sice zrychlené, ale bude trvat o pár týdnů déle než by mělo. Snad nebude ta nepatrná změna vadit. Chtěla jsem jim dát jen víc času... :-) 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 22. kapitola: