Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 24. kapitola

08.10.2013 (07:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 5045×

24. PŘETVÁŘKA

„Au,“ zaskučela jsem, když mě první tvrdě přirazil ke stěně. Vybrali perfektní místo. Zašli za roh, kde nebylo osvětlení a z restaurace tam nebylo vidět.

„Ale no tak, kotě, nebuď netykavka. Vždyť se ti to určitě líbí,“ zamumlal jeden a mě do nosu udeřil pach nějakého silného alkoholu. Muž, který převzal vedení, se na mě trochu nalepil a potom s překvapením odskočil. „Kurva, ona je těhotná.“

„No a? Jestli se bojíš – i když nevím čeho – pusť mě k ní,“ zamručel další a ten první muž opravdu odstoupil. Ten druhý byl hrubější a mě napadlo, jestli už takový chlípník někdy znásilnil těhotnou ženu.

„Nechte mě,“ špitla jsem a pokusila se s ním prát.

„Přece bys nevyváděla.“ Naklonil se ke mně a přisál se svými rty na mé. Zvednul se mi žaludek, ale zvracet se mi nedařilo.

Náhle jsem uslyšela dva výkřiky, pár vteřin po sobě, a viděla, jak ti dva další muži padli k zemi. Netrvalo dlouho a chlap, který se na mě tak tlačil, byl pryč. Zmateně jsem se rozhlédla a spatřila jsem Edwarda, jak mrsknul s tím mužem o zeď, a taky jsem si všimla, jak má zaťatou čelist, jako by si říkal, že ho nesmí zabít, i když by moc chtěl. Úlevou se mi podlomila kolena a já se podél stěny sesunula k zemi.

S vyděšeně vykulenýma očima jsem pozorovala, jak muž padá k zemi, a jak se Edward nenávistně dívá na všechny tři ležící bytosti. Náhle jeho oči střelily ke mně a on spatřil můj vystrašený výraz.

„Bello,“ zašeptal a zvednul ruce v obranném gestu. Pomalu ke mně přistupoval. „Neboj se. Já ti neublížím.“

Co to kruci povídá? Nechápala jsem, proč mě ujišťuje, že mi neublíží. Vždyť mi právě zachránil život! Vypadal tak strachy plně, jako by si myslel, že se ho bojím, že jsem okamžitě vystřelila do stoje a objala ho.

Schoval si mě ve svých pažích a opřel si tvář o mé temeno. Cítila jsem se tak bezpečně, jako ještě nikdy. Vnímala jsem, jak mě vzal do náruče a mlčky nesl k autu, zatímco já jsem tiše plakala. Šok a úleva se na mě poznamenaly.

Jízdu autem jsem téměř nevnímala, byla jsem přitisknutá k Edwardovu boku a on mě ochranářsky objímal. Nikdo z nás nic neříkal a já byla vděčná, protože bych nedokázala odpovídat. V krku jsem měla knedlík a dech se mi třásl.

Když Edward zaparkoval před domem, bleskovou rychlostí obešel auto a vzal mě znovu do náruče. I za to jsem byla ráda, protože ani chůzi bych asi nezvládla. Měla jsem zavřené oči a klepala se. Brzy mě obklopilo teplo a já poznala, že jsme uvnitř. Zaslechla jsem šokované mumlání.

„Bože, co se stalo?“ ozvala se vystrašeně Esme. Otevřela jsem oči, protože jsem doufala, že pohled na někoho z rodiny aspoň vymaže ty obrazy z mé mysli. Esmein obličej byl starostlivý a vyděšený, což mi moc nepomohlo. Otočila jsem se na Edwarda a pozorovala raději jeho obličej.

„Cos jí provedl?“ zavrčel Emmett rozzuřeně.

„Já vám to všechno povím, jen ji odnesu nahoru,“ odpověděl jim Edward a nepatrně zrychlil.

Cože? Odnese mě? Zmateně a vylekaně jsem na něj kulila oči. Najednou mě položil na postel, přehodil přese mě přikrývku, pohladil po vlasech a už se vzdaloval.

„Ne!“ vykřikla jsem, když vycházel na chodbu, a já si uvědomila, co ta jeho slova znamenala. Zastavil se a překvapeně se na mě otočil. „Prosím, nechoď. Nenechávej mě samotnou.“

„Ale já – „

„Prosím. Oni vědí, že jsi mi neublížil. Řekneme jim to zítra. Jen mě nenech samotnou.“

Vrátil se ke mně a lehl si vedle mě. Stulila jsem se podél jeho boku, hlavu si položila na jeho hruď a nechala jsem se konejšit. Brzy se znovu spustil tichý pláč.

Ani jsem si nebyla jistá, kdy pláč ustal, a já usnula. Jediné, co jsem věděla naprosto jistě, bylo, že Edward se ode mě za celou noc ani nehnul.

Ráno jsem se probudila brzy, už jsem nebyla unavená a cítila jsem se docela čile.

„Dobré ráno,“ ozvalo se mi vedle hlavy a já se podívala na Edwarda, který mě starostlivě pozoroval. Jeho výraz mi připomněl události ze včerejšího večera a já se je okamžitě snažila vytěsnit ze svých vzpomínek. Přála jsem si, abych od té chvíle, co jsem vyšla z restaurace, všechno zapomněla.

„Dobré,“ zamumlala jsem a pomalu se posadila. Byla jsem stále oblečená do té modré halenky, ale jinak jsem měla pouze kalhotky. Tázavě jsem se otočila na Edwarda s mírně pozvednutým obočím. Na tohle jsem připravená nebyla.

„Já… jenom jsem ti sundal kalhoty, aby ses necítila nepohodlně. Doufám, že se nezlobíš. Nic víc jsem neudělal. Přísahám.“ Zdál se tak vyděšený, že něco provedl, že mě to pobavilo. Navíc vypadal, že si ještě olízne dva prsty a nastaví je do vzduchu, aby udělal čestný skautský.

„Nezlobím se,“ uklidnila jsem ho a pousmála se.

Posadil se taky, natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. „Jak se cítíš? Jsi v pořádku?“

Můj výraz značně povadl. „Ano, už se mi daří na to nemyslet, tak už o tom nemluvme.“

Nevěřícně na mě hleděl.

Pokrčila jsem rameny. „Vždycky mi šlo dobře zapomenout na špatné věci.“

Dala jsem si rychlou sprchu a převlékla se do pohodlných tepláků a volnějšího trička. Měla jsem ovšem hrozný hlad, a tak mi Edward nabídl, že mi půjde udělat snídani.

Když jsem Edwarda našla v kuchyni a spatřila jeho zoufalý výraz, ihned mi došlo, že mu budu muset pomoci. Nevadilo mi to, a tak jsme se společně pustili do kuchtění palačinek. Já pomalu pila hrnek krve a začala jsem se trochu uvolňovat, když po mně Edward přestal házet ty ostražité, starostlivé pohledy, které vypovídaly, že čeká, že mě popadne hysterický záchvat.

Měla jsem ruce celé od mouky a vajíček a náhle mě zasáhla inspirace, jak ho rozveselit.

„Hele, Edwarde, ještě tohle,“ řekla jsem mu a on se v domnění, že má ještě něco přidat, otočil. V tu chvíli jsem hrstku mouky hodila do jeho obličeje a jeho nos a kus tváře byly celé pokryté bílým popraškem.

Edward po mně šlehnul rádoby naštvaný obličej a zamumlal něco ve smyslu: „jo tak ty takhle“. Zakřenila jsem se na něj, ráda, že jsem ho rozptýlila od těch jeho pohledů, jenže jsem si nevšimla, že má v plánu mi to oplatit. Ruka, která byla plná mouky a která se ke mně pomalu, ale jistě blížila, jsem si všimla, až když byla těsně přede mnou. Zamrkala jsem, až se mi z řas sesypaly drobečky mouky. Pak jsem sáhla do misky s vodou, pocákala ho a k tomu přidala i tu bílou věc, co zažehnala válku. Na Edwardově obličeji to nádherně drželo.

Rychle jsem oběhla stůl, než přejde do útoku, a schovala se za něj. Ne že bych si snad myslela, že mám šanci, ale i on mě mohl teď zastavit s tou poslední várkou a neudělal to. Byla to prostě hra a on se na chvíli choval tolik lidsky, jako by mi chtěl udělat radost, což mě zahřálo až do konečků prstů.

„Víš, že tě chytím mrknutím oka, že jo?“ zeptal se mě pobaveně a opřel si dlaně o stůl naproti mně.

„Ne, když nebudeš podvádět,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

Obrátil oči v sloup. „Chytím tě i tak.“

Odfrkla jsem a provokativně se na něj podívala. Přikrčil se. „Neopovažuj se!“ varovala jsem ho.

Hlasitě jsem vyjekla, když stůl přeskočil, chytil mě jednou rukou kolem pasu a zaklonil mě k zemi. Potom mi na obličej naplácal trochu mouky.

Našpulila jsem rty a dívala se do jeho rozzářených, pobavených očí, které byly plné dětinských jiskřiček. „Spokojený?“ zeptala jsem se ho.

Usmál se a políbil mě na rty. Potom se trochu odtáhl a zašeptal: „Teď už ano.“ Otřel si nos o můj a já se zachichotala.

No, jestli si myslel, že mi ta krátká pusa stačila, tak je na omylu, předla jsem v duchu a vrhla se na jeho rty znovu. Líbal mě tak něžně a přesto vášnivě, že mi naprosto vykouřil všechny rozumné myšlenky z hlavy. Pomalu se se mnou postavil a vysadil mě na stůl. Bylo mi tak i pohodlněji. Edward mě nepřestával líbat. Vpletla jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíž k sobě. Bylo to… dokonalé.

Najednou se ozvalo zakašlání a ke mně se začala probourávat realita. Totiž skutečnost, že v domě nejsme sami. Odtáhla jsem se od Edwarda a spatřila Alici, která zrovna s Rosalií vcházela do místnosti, oběma cukaly koutky a jejich oči se snažily nedívat se na nás. Jako by to nestačilo, za nimi ještě přišli Carlisle s Esme. Já byla samozřejmě pořád ve stejné pozici. Totiž přilepená celým tělem na Edwarda, nohy obmotané kolem jeho boků a ruce vpletené do jeho vlasů – ani jsem si ty nohy pořádně neuvědomila, bylo to automatické, což mě krapet děsilo.

Esmein výraz byl zpočátku šokovaný, nevěřící a taky trochu nejistý a starostlivý, ale pak se změnil na radostný a něžný a mně ihned došlo, že tohle byl její sen od začátku. Carlisle se potěšeně usmál.

Moje líce hořely temnou červení a já si přála propadnout se do země. Vyměnila jsem si s Edwardem provinilý, rozpačitý pohled a on pak ode mě odstoupil a pomohl mi slézt ze stolu. Odkašlala jsem si a znovu se pustila do práce s palačinkami, tentokrát už bez hloupostí.

Během kuchaření jsem přemítala. Copak Edward neslyšel myšlenky příchozích? Proč se neodtáhl dřív? Co to má všechno znamenat? Byla jsem rozpolcená a zmatená a po celou dobu mého přemýšlení se mi ukazovaly pouze dvě možnosti.

Zaprvé, Edward se chtěl vytáhnout s tím, že už se ho nebojím, že už ho klidně líbám dobrovolně, a tak dovolil, aby nás načapali. Chtěl ukázat, že se na něj sama lepím, ani nemusí hnout prstem.

Zadruhé, byl tak ponořený do našeho polibku, unesený, že nevnímal okolí. Že si dokonce ani neuvědomil, že se k němu blíží něčí myšlenky, protože byl plně soustředěný na mě.

První možnost byla pláče hodná, druhá neuvěřitelná. Mohl by cítit to samé jako já? Nevnímat své okolí, jen se věnovat tomu druhému? Mohl by být také… zamilovaný?

Ty myšlenky byly tak nemožné, že jsem nad nimi raději zavrtěla hlavou, než abych si dělala plané naděje. A rozhodně se mi nechtělo přemýšlet nad tím, že mě jen využívá, protože chce své dítě a já jsem teď jediná, s kým se může líbat, protože ty ostatní poslal k vodě. Mám mu věřit tak moc, že budu raději doufat v druhou možnost?

Zavrtěla jsem lehce hlavou a nasypala si na palačinky cukr se skořicí. Ještě mě napadla jedna verze – možná mě prostě líbal a bylo mu jedno, jestli nás někdo uvidí nebo ne. Jenže to by nedokázalo rozsoudit pravdivost první ani druhé možnosti.

Nespokojeně jsem našpulila rty a pak nahodila neutrální výraz, abych náhodou nepřilákala něčí pozornost. Posadila jsem se ke stolu zrovna ve chvíli, kdy dovnitř vešli kluci, kteří ihned usedli k ostatním.

Snažila jsem se jíst, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že mě všichni pozorují. A taky že ano. Viděla jsem na nich, že jim je líto, že s tím musí vyrukovat, ale zvědavost byla silnější než oni.

Alice se tedy pousmála a nevinně se zeptala: „Užili jste si to včera?“

Edward přikývnul, evidentně rozhodnutý se o tom víc nebavit, ale já cítila nutnost říct jim pravdu. Byla to přece naše rodina a dělali si starosti. Neexistoval žádný důvod – dokonce ani fakt, že se mi o tom vůbec mluvit nechtělo – proč jim to neříct.

Zhluboka jsem se nadechla a odložila příbor. Edward mě pod stolem chytil za ruku a já mu za to povzbudivé jsem-tady-s-tebou gesto byla moc vděčná.

„Bylo to úžasné. Chvíli nám teda trvalo, než jsme se zbavili sebevědomé číšnice, ale i to se nakonec povedlo.“ Vyměnila jsem si s Edwardem pobavený pohled. „A ono se vlastně ani nic nestalo. Jen mě přepadl jeden chlápek před restaurací. Edward ho vyděsil, a tak už neobtěžoval.“

Zmíněný na mě vrhl nechápavý, překvapený pohled a já sama byla překvapená z toho, co jsem řekla. Lhala jsem, abych je uklidnila. Jenže jsem lhala a to jsem vůbec neměla v plánu. Ale mám riskovat to, že budou bezcílně vyšilovat kdykoliv, kdy někam půjdu?

„No,“ opravila jsem se a kousla se do rtu, „ehm, možná ti chlapi byli tři, ne jeden. A možná si asi chtěli užít, ne mě přepadnout. A možná, ale jenom možná…“ Přimhouřila jsem oči a nevinně se dívala do jejich čím dál, tím víc vyděšených obličejů. „Je ode mě Edward sundal tak, že s nimi hodil o zeď.“

Vzdychla jsem a sklopila pohled. „Ale jsem v pohodě.“

„Bože můj,“ vydechla Esme, „a neudělali ti nic?“ Jelikož seděla vedle mě, objala mě jednou rukou. Pak si evidentně všimla mé ruky, která se ztrácela v Edwardově dlani, a s pousmáním se drobet odtáhla.

„Ne,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. „Edward mě včas zachránil.“

„Měl jsem být rychlejší,“ zamumlal, načež jsem ho prsty pohladila po hřbetu ruky.

„A cos vůbec dělal, že byla sama venku?“ sjel ho naštvaně Emmett.

Nakrčila jsem zmateně čelo. Včera, když jsme odcházeli, byl samý vtípek a nejapné řeči. Když jsme pak přišli, tak si pamatuju, že trochu vystartoval, protože si myslel, že mi Edward něco udělal. Ale teď? Copak je moje důvěra v Edwarda větší, než Emmettova?

„Platil jsem,“ přiznal Edward. „Belle bylo v té restaurace už špatně a tak se šla ven nadýchat čerstvého vzduchu.“

„Byla to moje chyba,“ zastala jsem ho. „Měla jsem počkat u dveří té restaurace, ale já se vydala trochu dál, abych se posadila na lavičku.“

„Hlavní je, že jsi v pořádku,“ ukončil debatu Carlisle.

Usmála jsem se.

Následující týden se zdálo, že se všechno obrací k lepšímu. Miminko bylo klidné, Emmett přestával po Edwardovi házet vražedné, ostražité pohledy,… S Edwardem jsme měli zvláštní vztah. Chvílemi to vypadalo, že nás spojuje pouze chtíč a miminko. Já si byla jistá, že k Edwardovi cítím víc, ale nedokázala jsem uvěřit tomu, že by to tak bylo i z jeho strany. Trápilo mě, že možná pro něj funguje jenom jako inkubátor a někdo, kdo se nechá bez ostychu líbat. Dál to samozřejmě nezašlo – ani v jednom směru; totiž nevyznali jsme si lásku, ani jsme se spolu znovu nevyspali.

Bylo zrovna pondělí. Ostatní byli ve škole, Carlisle v práci a Esme jela na nákup s tím, že ještě vyřídí jednu zakázku kousek dál za městem.

Po obědě jsem se šla posadit do obýváku, abych si na chvíli odpočinula. Edward se posadil za piano a spustil mně povědomou skladbu. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, aby mi došlo, odkud že tu skladbu znám. Je to ta o muži, co hledá své ztracené srdce.

Vstala jsem a došla k Edwardovi. Počkala jsem, až se na mě podívá.

„Můžu?“

„Samozřejmě,“ přikývnul. Stále hrál, ani se nemusel dívat na klávesy.

Chvíli pokračoval mlčky a já bych byla ta poslední, kdo by to ticho, v kterém se ozývaly jen smutné, zoufalé a občas něžné tóniny, chtěl přerušit.

Edward se na mě najednou podíval. „Poznáváš ji?“

Tiše jsem kývla.

„Má nový přechod,“ oznámil mi a místností se rozlehly tóny tak něžné, tak romantické, tak šťastné, tak nesmělé, že jsem se mlčky rozplakala. Věděla jsem, co ten přechod naznačuje.

Edward přestal hrát, natáhl ruku a pochytil slzy, které se mi koulily po tvářích. Nejistě se na mě díval.

„Ten muž už našel své ztracené srdce?“ zašeptala jsem velmi tiše.

Kývl. „Našel ho už dřív, ale teprve nedávno zjistil, kdo ho měl u sebe.“

„Edwarde,“ vzdychla jsem.

Začal se nahýbat k polibku, ale já nemohla. Nevěděla jsem, jestli si jenom nezahrává s mými city. Možná že čekal dost dlouho a už ho nebaví jenom líbání. Možná si teď myslí, že mě zlomí, a já se s ním vyspím.

Vymanila jsem se z jeho sevření a prudce se postavila. „Já tohle nemůžu,“ špitla jsem a otřela si tváře, které i potom zůstaly mokré, protože z mých očí se valilo víc a víc slz.

Ublíženě se na mě podíval. „Ty mi nevěříš, viď?“

Kousla jsem se do rtu. „Já…“

Zavrtěl hlavou a vstal. „Nemohl jsem ani doufat, že bys mi věřila.“ Pomalu se odebíral k odchodu.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho zničeně. „Já ti věřím, ale – „

„Ale ne dost. Slíbil jsem si, že se budu snažit. Nevím, co víc mám udělat.“ Najednou se na mě vyděšeně podíval. „Ty necítíš to samé, že ne? To je háček.“ Zavřel na chvíli oči a než jsem stihla protestovat, zamumlal: „Jsem hlupák.“ a zmizel z domu.

Prudce jsem vydechla a objala si hrudník. Bylo to jako by mi do srdce vypaloval díru. Proč to udělal? Hraje si se mnou, nebo ne? Byla jsem tak zmatená, tak zraněná, že jsem nevěděla, co je pravda. Pomalu jsem se sesunula k zemi a tam bezmocně plakala.

„Bello!“ ozval se o tak deset minut později zděšený výkřik a za chvíli už u mě klečela Esme, její krásný obličej byl zděšený.

„Já jsem v pořádku,“ pípla jsem a popotáhla.

„Co se stalo? Ty jsi upadla?“

Zavrtěla jsem hlavou. Už jsem nemohla nalézt slova. S novými slzami a novým vzlykotem jsem se posadila a padla Esme do náruče. Teď jsem potřebovala maminku, které jsem se mohla vyplakat na rameni. Zvedla mě a šla se se mnou posadit na gauč.

„Esme, já mu nemůžu věřit,“ postěžovala jsem si se vzlykotem.

Její ruka mě překvapeně přestala hladit po zádech, ale pak zase začala. „Myslela jsem, že ty mu z nás věříš nejvíc.“

Ignorovala jsem její poznámku. Ano, skutečně to tak vypadalo. „Co když si jen zahrává s mými city? Co když jsem pro něj jen někdo, s kým se může líbat, kdy chce. Někdo, kdo mu porodí dítě, a pak už pro něj nebudu vůbec nic.“ Zvedla jsem k ní zrak.

Esme se zamyslela a upírala na mě pohled plný starostí. „Miluješ ho?“

Zamrkala jsem, nejistá, jestli vůbec vím správnou odpověď.

„Miluješ?“ naléhala Esme.

Pomalu jsem přikývla. „Myslím, že ano.“ V životě jsem nikoho nemilovala, jak jsem měla vědět, že tohle je ono? Cítila jsem, že ano, ale…

„Měla bys mu věřit. Díky tobě se změnil a já jsem si jistá, že to není přetvářka. Ani Jasper nemá pochybnosti.“

Přimhouřila jsem oči a naklonila hlavu na stranu. „A neříkáš to jen proto, že bys chtěla, abychom byli spolu?“

Usmála se a zavrtěla hlavou. „I když si to moc přeju, vás dva miluju jako své vlastní děti a vaše štěstí je důležitější než mé.“

„Takže si myslíš, že to je chyba mu nedůvěřovat?“

„Potom všem to určitě chyba není, je lepší být obezřetná. Ale vzhledem k tomu, s čím vším se ti Edward svěřil – tobě, ne nám – bych tipovala, že se tě nesnaží obalamutit.“

„Zkusím to,“ přísahal jsem jak jí, tak sama sobě.

Esme se rozhlédla po pokoji. „A kde vůbec je?“

„Snažila jsem se mu šetrně vysvětlit, že s tou důvěrou na mě musí pomalu, ale on to pochopil tak, že o něj nemám zájem. Odešel.“

„Brzy se vrátí,“ ujistila mě.

„V to doufám,“ zamumlala jsem a sklopila pohled. Byla jsem přesvědčená, že jakmile se vrátí, nebudu schopná se mu vyznat v lásce. Nebudu schopná mu vložit tolik důvěry a říct mu, že ho miluju, věřit, že mě nezklame, že nevyužije mé slabosti z lásky, aby se se mnou vyspal…

Esme šla odnést nákup do kuchyně a já jí šla pomoct, i když mě horečnatě přemlouvala, ať raději odpočívám.

Když se postupně v domě sešli všichni ostatní, začala ze mě opadat ta vcelku obstojná nálada. Padaly otázky typu: „Bello, kde máš Edwarda?“ nebo „Bello, kde je Edward?“ Nikdo se nezeptal Esme, všechny ty otazníky a pohledy byly směřované jen a pouze mě. A co jsem jim asi tak měla říct? Edward odešel, protože si myslí, že o něj nemám zájem? Už jsem to řekla Esme, opakovat to znovu by mě zabilo.

A tak jsem se na ně jen bezvýrazně podívala a řekla: „Musel na chvíli odejít. Brzy se vrátí.“

To je sice moc neuklidnilo, ale mně to v tu chvíli bylo celkem jedno. Chtěla jsem Edwarda – jeho náruč, jeho polibky, jeho úsměv, jeho samotného…

Ve chvíli, kdy se v obývacím pokoji vytvořila naše obvyklá sestava, mě v hrudi bolestně píchlo. Na krátké sedačce, kterou jsem obývala, jsem seděla normálně. Jenže tentokrát jsem tam byla sama, vždycky na ni se mnou totiž seděl i Edward.

Do očí mi vhrkly slzy – chtěla jsem ho zpátky. Věřila jsem, že se do večera vrátí, ale v hrudi jsem cítila takovou prázdnotu, že tu není, že mi přišlo, že odešel snad navždy. Zamrkala jsem a dívala na prázdné místo vedle sebe. V televizi běžel nějaký film, ale já mu nevěnovala nejmenší pozornost. Myšlenky smutku do mě narážely jako rozbouřené vlny do skal. Co když opravdu odešel na dlouho? Ty otravné slzy se převalily přes okraj a já poznala, že musím pryč.

Zvedla jsem se do stoje s rukou na břiše a naprosto bez jakékoliv emoce, ať už na hlase nebo v obličeji, jsem řekla: „Jsem unavená. Půjdu chvíli odpočívat nahoru.“

Nebyl to úplný výmysl – potom všem jsem skutečně byla unavená, jenže bylo krátce po půl páté a spát se mi nechtělo. Odpočívat jsem mohla i u nich, ale plakat se mi před nimi nechtělo, přestože mě pravděpodobně stejně uslyší.

Byla jsem si vědoma toho, že na mě všichni starostlivě a nechápavě zírají. Kromě Esme nikdo nevěděl, co se děje. Nejenže jsem neměla sílu jim to povědět, ale také jsem jim nedokázala pohledy opětovat. Jasně, jsou moje milovaná rodina a já bych, ať už by se stalo cokoliv, za ně dala ruku do ohně, ale v tuhle chvíli prostě jen museli vědět, že na ně nekašlu, že jen potřebuju být sama.

Rychle jsem vypochodovala schody nahoru. Nepochybovala jsem, co budu dělat, takže jsem nebyla překvapená, když jsem vešla do Edwardova prázdného pokoje a rovnou si to namířila k šatní skříni. Díky Alice a její nakupovací a zároveň i uklízecí mánii měl Edward ve svém šatníku obrovský pořádek. Nedělalo mi tudíž problém najít v těch milionech různých druhů oblečení, látek a barev obyčejné bavlněné triko.

Zabořila jsem nos do tmavě modré bavlny a zhluboka se nadechla. Příval pocitů, který do mě narazil společně s vůní, mi znovu vehnal slzy do očí a já se s tichým vzlykotem vydala do svého pokoje.

Stulila jsem na posteli do klubíčka tak, jak mi to jako těhotné břicho dovolovalo, a čmuchala k Edwardovu tričku. Jeho přítomnost to nemohlo nahradit, to rozhodně ne, ale dalo mi to malinkou kompetenci. Zavřela jsem oči a přivolávala si představy o tom, že se Edward vrátí, že si to vyříkáme, nebo že nikam neodešel, že to myslel smrtelně vážně, vyznali jsme se ze svých citů a líbali se do skonání světa.

Ani nevím, kdy jsem usnula, ale když jsem se probudila, bylo pár minut po šesté hodině ranní a já se zdála čilá. Dokonce bych prohlásila, že jsem se vyspinkala do růžova, ale to by mi v posteli místo voňavé trička musel dělat společnost sám Edward.

Řekla jsem si: buď klidná, on se vrátí. Motivace to byla dobrá.

Ale po pěti dnech postupně přestala fungovat. Bylo to čím dál, tím horší. Dny se vlekly, noci jsem přežívala se zmuchlaným tričkem a hromadou kapesníků na půlce postele, která měla patřit Edwardovi. Cullenovi si o mě dělali starosti, viděla jsem to na jejich starostlivých obličejích, ale pokaždé, když se mě snažili obejmout a uklidnit, jsem se jim vytrhla z náruče a spěchala se schovat před jejich zraky. Přála jsem si, abych znala cestu na tu louku, kde bych byla nejenže z dohledu Cullenových, ale i z jejich doslechu. Ale sama jsem moc dobře věděla, že bych se tam pravděpodobně ani nevydala, protože od toho pátečního večera jsem měla takový zvláštní pocit, že to místo patří Edwardovi… a mně. Nám dohromady. A nedokázala bych tam jít bez něj.

Jedla jsem, pila – krev a lidské tekutiny – ale jediný důvod, který to mělo, bylo miminko v mém bříšku. A Cullenovi samozřejmě. Pro sebe samotnou už jsem nedělala téměř nic. Našla jsem starou Edwardovu fotku, kterou jsem už několik týdnů nevyndala, a začala jsem si ji po nocích tisknout hrudi jako tenkrát, když jsem ho ještě neznala osobně, nebo znala, ale věděla jsem, že se změnil.

Dny jsem většinou trávila zalezlá v pokoji, nebo – když jsem byla doma jenom já a Esme, protože ostatní byli příliš okatí v tom, jak mě pozorovali – v obývacím pokoji. Můj pohled byl přichycený buď na piano, nebo k vstupu do místnosti. Občas, když jsem zaslechla nějaký nový zvuk, jsem celá ztuhla a vyčkávavě se dívala směrem, kterým by se mohl objevit.

Mé chování mě trochu děsilo. Protože… pokud to skutečně tenkrát nemyslel vážně a udělal to jenom proto, aby mě dostal do postele, plyne z toho, že po porodu si najde nějakou krásnou upírku, do které se navěky zamiluje, a já zůstanu sama se svou bolestí. Vyšiluji po pěti dnech - co se mnou udělá věčnost, pokud se stanu upírem?

K vaší obavě, jak budou teď přibývat nové kapitoly. Jde tady taky o to, kolik toho budu mít do školy. A když toho mám opravdu hodně, jsem pak večer ráda, že si pustím nějaký seriál nebo třeba napíšu kousek k další povídce, ale opravovat a publikovat, atd. se mi vůbec nechce. Ale to samozřejmě neznamená, že to dělat nebudu. Myslím, že kapitoly by mohly přibývat třeba jednou za pět dní, což není tak hrozné, předtím to bylo jednou za dva dny. :-)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 24. kapitola: