Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 9. kapitola

08.08.2013 (19:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4532×

9. TAJEMSTVÍ

Noha byla samozřejmě zlomená, takže jsem se vypotácela na chodbu v doprovodu Carlislea s berlemi a sádrou od prstů až ke kolenu. Byla jsem na sebe strašlivě naštvaná, protože jsem nechtěla Cullenovy zatěžovat víc, než je zdrávo, a takhle jim přidám ještě další starost – moji nemotornost. Byla jsem nešikovná i tak, ale zhorší se to, když budu mít nohu zatíženou nějakou bílou hmotou…

Alice se na mě lítostivě usmála, a jakmile Carlisle zmizel za dveřmi ordinace, pomohla mi najít stabilitu s berlemi a společně jsme vyšli z nemocnice.

V autě jsme se museli trochu jinak uspořádat, protože jsem se tam s mou nohou nevešla, takže jsem seděla na zadním sedadle uprostřed holek a nohu jsem měla nataženou pod Alicí, která měla nohy ležérně srovnané ke straně. Celou cestu jsem se ujišťovala, jestli je jí to opravdu pohodlné, a ona mi vždy odvětila, že si s ní nemám dělat starosti, hlavně aby prý bylo pohodlně mně.

Esme drobet vyváděla, když mě spatřila. Doufala jsem, že s tím nebudou dělat žádnou show a budou se ke mně chovat stále jako k soběstačné osobě, ale u lidí, jako byli Cullenovi, to bylo přání naprosto směšné. Emmett mě znovu odnesl po schodech, do pokoje, který jsem obývala minulý týden; Jasper šel za ním s taškou a Rose, Alice a Esme nás starostlivě následovaly.

Když jsem se octla na posteli, v koutku mysli jsem doufala, že mi dají soukromí, ale oni se pravděpodobně tolik báli, že nebyli schopni se hnout z místa.

„Jsi si jistá, že se ti takhle sedí dobře?“

„Nechceš přinést vodu, nebo čaj?“

„Chceš pomoct vybalit?“

„Nechceš víc polštářů pod hlavu?“

„Nemáš hlad?“

Zhluboka jsem se nadechla a pečlivě si v hlavě přehrávala slova, která jsem se chystala vypustit z úst, abych náhodou neřekla něco, čím bych je akorát urazila nebo rozesmutnila.

„Já opravdu nic nepotřebuju. Mám akorát zlomenou nohu, nejsem nijak nemocná. Nechci vás nijak odstrkovat, nebo urážet, ale mohli byste se ke mně, prosím, přestat chovat jako k naprosto neschopnému člověku?“

Esme se usmála a pohladila mě po rameni. „Jenom chceme, aby ti bylo dobře, holčičko.“

Povzdechla jsem si. „Však já vím. Jen… mě to štve. Kdybych byla šikovnější, nemusela jsem vám teď – „ Zastavil mě pohled do všech těch tváří. Měli našpulené rty a zvednutá obočí. Na jejich obličejích se teď zračila rozzlobenost a uraženost. Kruci, to jsem nechtěla.

„Nemám tu větu dokončovat, viďte že ne?“ zeptala jsem se s nevinným úsměvem.

„Ať tě to ani nenapadne,“ varovala mě Alice. „Pomůžu ti zatím vybalit věci.“ Sáhla po tašce, kterou Jasper položil vedle mé postele, a rozepnula zip. Esme mi nabídla, že mi zatím uvaří čaj, a nečekajíc na odpověď zmizela z pokoje. Emmett s Jasperem se také vypařili a Rosalie se posadila do křesla v rohu pokoje a zamyšleně se dívala z okna.

Alice mi vyndala všechno oblečení i přes mé chabé protesty, že to zvládnu sama. Za chvíli jsem měla šatník, který jsem naprosto nechápala – jeho velikost přesahovala meze a já doufala, že ho Alice neplánuje vybavit novým oblečením určeným pro mě.

Sáhla do boční kapsy, asi tam něco ucítila, a já jí v úleku vytrhla tašku z rukou, jak jsem vyskočila do sedu a natáhla se. Zmateně se na mě podívala, zatímco já jsem opatrně vytahovala svazek Shakespeara, v kterém byl bezpečně ukrytý obrázek Edwarda. Jenže co kdyby se Alice chtěla podívat dovnitř a zalistovala by stránkami? Co kdyby vypadl a ona ho spatřila? Existovalo tolik možností, jak by na to reagovala, že jsem nechtěla riskovat, která by byla ta správná.

Položila jsem knihu na noční stolek, při čemž jsem nenápadně zastrčila rohy fotografie. Pak jsem hodila tašku pod postel a podívala se na stále zmatenou Alici, ke které se teď přidala i zmatená Rosalie.

„Co to bylo?“ zeptala se Al. „Jsi na tu knihu nějak háklivá, nemyslíš? Minule jsi ji vytrhla Rose z ruky, jako by ji mohla něčím nakazit…“ Krátce se zvonivě zasmála a vyměnila si pohled s Rosalií. Já ovšem nedokázala poznat, jestli to byl smích nucený, či ne.

Pokrčila jsem rameny. „Mám ji zkrátka ráda.“ Samozřejmě že jsem na ni byla háklivá, vždyť mi ji darovala maminka, ale to jsem nechtěla říkat nahlas, protože to mohlo vypadat, jakože využívám mé očividné slabosti z maminčiny smrti k tomu, abych zakryla to, že vlastním fotku jejich ztraceného bratra.

„Nepůjdeme dolů?“ navrhla Rose a já s úsměvem přikývla, vděčná, že se téma obrátilo jiným směrem.

Zbytek odpoledne jsme tak nějak zabíjeli čas. Já navrhla, jestli by mi někdo z nich nemohl vysvětlit jeden příklad z matematiky, který mi dělá starosti, a k mému překvapení se nabídli téměř všichni. Nakonec mi ho ale po vzájemné domluvě vysvětlovala Rose. Divila jsem se, že se vůbec neošklebovali, proč v pátek odpoledne vytahovat učení, jako by to udělala většina studentů jejich věku.

Když jsem dovečeřela – ostatní prý moc nevečeří, takže si každý z nich vzal do ruky kus ovoce a zmizel ve dveřích – a o berlích došla do obýváku, Carlisle akorát přicházel domů, pozdravili jsme se a on se začal vítat se svou manželkou. Já jsem se zmateně dívala na Emmetta, jak manipuluje se sedačkami a staví je dokola kolem širšího konferenčního stolku.

Bezděky jsem se rozhlédla a uvědomila si, že stojím u té komody s fotkami. Něžně jsem se zadívala na Edwarda a zoufale si povzdechla.

„Bello?“ vyrušil mě Emmettův hlas z mého zamyšlení a já si periferně všimla, že mě Esme s Carlislem zvědavě pozorovali. „Mohla bys vyndat z té skříně dégéáčko?“

„Cože?“

„Myslím: člověče, nezlob se,“ vysvětlil s povzdechem.

„Aha,“ zamumlala jsem a otočila se ke komodě. Otevřela jsem ji a překvapeně zírala na tu hromadu krabic s různými hrami uvnitř. Začala jsem se přehrabávat, zatímco jsem naslouchala Esmeinu káravému hlasu.

„Emmette, vždyť Bella sotva stojí.“

„To mi nedošlo… Bello – „

Chtěla jsem mávnout rukou, ale zrovna jsem si všimla poloviny nápisu nezlob se a tak jsem ho rychle vyndala z té změti. „To je dobrý, už jsem to–„ Zaraženě jsem četla nápis, znovu a znovu, a pak jsem se otočila na ostatní a ukázala na krabici. Alice s Rose zrovna scházely ze schodů a Jasper vycházel z kuchyně. „Upíre, nezlob se? To je nějaká nová hra? Tu neznám.“ Slovo upíre bylo napsáno černým lihovým fixem a naprosto zakrývalo slovo člověče.

Všichni se na mě podívali a ztuhli. Pak si začali navzájem vyměňovat pohledy a já pochopila, že jsem zase sáhla vedle. Buď to vymyslel Edward, nebo je to zase nějaké jejich tajemství. Připadala jsem si zvláštně – jako by mi unikalo něco naprosto evidentního, ale nedokázala jsem přijít na to, co to je.

„No,“ prohodila jsem a schovala krabici zpátky. „Asi to nezná každý. Najdu tam někde hru i pro lidi, nebo tady na něco takového nehrajete?“ Zakřenila jsem se.

Jejich ztuhnutí opadlo.

„Počkej, já ji najdu,“ řekl Emmett a stoupnul si ke skříňce. Chvíli se tam hrabal, až ji skutečně našel. Bylo to to samé, až na oslovení na začátku názvu.

Všichni byli podivně napjatí, ale pokračovalo se tam, kde se skončilo. Carlisle Esme ještě jednou políbil a pak se oba vydali do horního patra. Emmett položil hru na stolek a společně s Jasperem ještě doopravili soustavu sedaček. Alice a Rose chvíli počkaly, až budou kluci hotovi a pak se posadily. Já jsem tam stála jako solný sloup a snažila se přehrát si znovu, co se tady stalo. Připadalo mi, že jsem tomu tajemství strašně blízko, ale cítila jsem, že to tak nechtějí, takže jsem se soustředila, abych nad tím moc nepřemýšlela.

Po chvíli jsem se dobelhala k Alici a Rosalii a posadila se vedle nich. Okamžitě se mnou začaly rozhovor na téma na míle vzdálené té zvláštní hře.

Po člověče, nezlob se jsme si pustili Titanic a tehdy se k nám přidali i Esme s Carlislem. Když stará verze Rose začala vyprávět, němě jsem pohybovala rty a říkala si ten monolog s ní.

„It‘s been eighty-four years and I can still smell the fresh paint… The china had never been used. The sheets had never been slept in. Titanic was called the ship of dreams. And it was. It really was.“ Se širokým úsměvem jsem sledovala obrazovku televize.

Když se Jack líbal s Rose na přídi lodi, cítila jsem slzy, jak se mi hrnou do očí. Tak jsem jim záviděla. Ano, teď jsem měla Cullenovy, ale kdybych potkala… - chtěla jsem říct někoho, ale to není to správné - … kdybych potkala Edwarda, bylo by všechno jinak. Zkrátka nemám nikoho, o koho bych se mohla opřít, ke komu bych se mohla přitulit a nechat se zahrnovat láskyplnými vyznáními. Rozesmutnilo mě to, ale ani jsem nepípla. Pláč se konal, až když Rose vyskočila ze člunu, protože nechtěla Jacka opustit – a pak trval až do konce.

V noci mě překvapivě proháněly zlé sny. Tentokrát se Edwardovo odmítání, Charlieho zákazy a mlácení spojilo i s maminčinou smrtí, takže jsem se kolem třetí hodiny ráno probudila s usedavým pláčem a zoufale si k sobě tiskla Edwardovu fotografii. Zhluboka jsem dýchala a snažila se vzpamatovat. Jenže jsem nedokázala zastavit vzlyky, tudíž se po místnosti rozléhalo moje zmučené popotahování a vzlykání a já nebyla schopná přinejmenším další hodinu usnout.

Ráno jsem se probudila už v půl deváté, nevyspalá a stále smutná z toho snu. Doufala jsem, že na mě nebude nic znát, když jsem scházela ze schodů, převlečená do tepláků a košile, ale všichni přítomní si toho všimli.

„Bože, ty vypadáš,“ zalekla se Alice, když mě spatřila ve dveřích, a já se dobelhala po jedné noze s berlemi až k židli.

„Dobré ráno,“ zamručela jsem otráveně. Sama jsem dobře věděla, jak špatně vypadám – taky jsem se to snažila napravit už půl hodiny, ale marná snaha.

„Co jsi dělala? Probděla noc?“ zeptala se a nevěřícně na mě kulila své nádherné zlatavé oči.

Pokrčila jsem rameny. „Téměř.“

„Zase zlé sny?“ optala se starostlivě a dala přede mě misku s mlékem, vedle níž postavila i krabici cereálií.

Přikývla jsem. „Díky.“

Jasper mě pozoroval obezřetným pohledem ze židle naproti mně, ale pokaždé, když jsem se na něj podívala, se díval jiným směrem. Častoval Alici něžnými úsměvy a já myslela, že se asi brzy zhroutím, jestli budou pokračovat. Samozřejmě příchod Rosalie a Emmetta nebyl o nic lepší, ale ti se po prvotním dvouminutovém líbání a laškování uklidnili a posadili se k snídani.

Esme přišla jako poslední a všechny informovala, že Carlisle zavolali brzy ráno kvůli naléhavému případu, ale do oběda by měl být údajně zpět. Zkontrolovala jsem tváře ostatních, zvědavá, jestli budou přesně takové, jaké jsem tušila. A měla jsem pravdu – nikdo z nich nebyl překvapený, jen kývli hlavou a ušklíbli se ve zklamaném gestu dětí, které chtěli se svým otcem strávit dopoledne. Byla to hra. A velmi dobře zahraná

Dělala jsem, že si toho nevšímám… a tak to pokračovalo po zbytek dopoledne. Klopýtala jsem z kuchyně se sklenkou džusu v ruce a berlí jsem omylem nabrala rámeček s fotkou Esme a Carlisle ve svatebním. Vykulila jsem zděšením oči a cítila, jak k tomu všemu ztrácím rovnováhu a padám dozadu, když mě chytily na kříži dvě ledové ruce a já se podívala do jiskřivých očí Emmetta. Zčervenala jsem a uvědomila si, že jsem neslyšela žádné tříštění skla. Otočila jsem se a spatřila Jazze, pokládajícího rámeček na své místo. Byla jsem si ale jistá, že předtím byl až u sedačky, za tu dobu to nemohl stihnout.

Alice se krátce před obědem pustila do projíždění programů v televizi. Sotva ji zapnula, poprosila jsem ji, aby tam dala Discovery channel, že tam často dávají pořady o Titaniku.

„Teď je tam něco o divočině,“ zamumlala nepřítomně.

Zmateně jsem nakrčila obočí. Celou dobu byla poblíž mě, kdy se stihla podívat do programu? Nic jsem neříkala a jen vykulila překvapeně oči, když jsem spatřila běžícího geparda, jak projela bezděky i program, který jsem navrhovala.

Když jsem si potřebovala trochu natočit sedačku, vynakládala jsem veškeré úsilí a stejně to bylo málo platné. Ovšem přišla Rose a sedačku pohotově odsunula tak, jak jsem potřebovala. Potlačila jsem nevěřící výraz a polkla otázku, jak to krucinál dokázala.

Celou tu dobu jsem byla zaseknutá mezi dvěma možnostmi. Buď se Cullenovi snažili nehrát si na to, co nejsou, a chtěli mi šetrně ukázat, kdo jsou, nebo se jim ta hra dneska nějak nedařila. Ať tak či tak, neměla jsem nejmenší ponětí, co by mohli být zač. Uvažovala jsem nad něčím mezi Supermanem a Spidermanem, ale za nic na světě bych se neodvážila to přiznat.

Oběd byl samozřejmě krize a já to věděla. Netušila jsem však, s čím se vytáhnout. Dieta, nebo snad nemají hlad, či chuť?

„Bello, dala bys sis těstoviny se špenátem? Nebo ti můžu udělat něco jiného, jen si řekni,“ nabídla mi mile Esme.

„Těstoviny se špenátem budou skvělé,“ souhlasila jsem a zvědavě si ji přeměřila, když dávala talíř plný těstovin do mikrovlny. Kdyby nejedla, jak by mohla tak perfektně vařit?

Náhle mě popadla zvědavost… Slíbila sis, že je necháš být – až budou chtít, řeknou ti to sami, přesvědčovala jsem se v duchu, ale už to nemělo smysl. Vypadlo to ze mě dřív, než jsem si to stačila pořádně promyslet.

„Ostatní nebudou jíst?“

Esme se na mě podívala, v její tváři nebylo po lži ani stopy. „Dají si později, jsme zvyklí jíst déle,“ vysvětlila.

Chtěla jsem poznamenat, že jsem mohla na ostatní počkat, ale raději jsem mlčela.

Po obědě jsem se posadila na sedačku v obývacím pokoji a předstírala, že poslouchám rozhovor Alice a Rose, které to částečně vyprávěly i mně, ale ve skutečnosti jsem bojovala se spánkem. Netrvalo dlouho a já jsem oči zavřela a ztratila pojem o současnosti.

Probudil mě až příchod Carlislea a já se za sebe zastyděla, že jsem se tak rozvalovala na pohovce.

„Já se omlouvám,“ zašeptala jsem Alici, když jsem se pořádně probrala.

Mávla rukou a zasmála se. „To je v pořádku. Aspoň budeš čilá na dnešní večer.“ Pak se zamyslela a zadívala se mi do očí. „Mimochodem, kdo je Stefan? Pořád jsi o něm vyprávěla ze spaní.“

Uhnula jsem pohledem. „Nikdo.“

„Dobře,“ odpověděla pomalu.

Kolem druhé jsme všichni seděli u stolu v kuchyni a já jsem se nejistě dívala na misku ovoce a v hlavě se přesvědčovala, jestli se mám nebo nemám zeptat.

„Jestli si chceš vzít ovoce, nabídni si,“ ozval se za mnou hlas Esme a já nadskočila.

Otočila jsem se na ni a cítila, jak mi horko prostupuje tvářemi. „Mohla bych si ho nakrájet?“

„Jistě,“ odvětila. „Já ti to udělám, ať nemusíš vstávat.“

Vstala jsem a odskákala na druhou stranu pultu. „Nech mě to udělat, už takhle si připadám jako malomocná.“

Emmett se zasmál, aniž by zvedl pohled od novin, které četl. „Ty jsi malomocná.“

Obrátila jsem oči v sloup, a zatímco jsem hledala prkýnko a nůž, Esme se mě zeptala.

„Co to je za řetízek, co nosíš? Je moc hezký.“

Automaticky jsem chytila přívěšek, který se na něm pohupoval, a mezi prsty mi utkvělo malé srdíčko s písmenem B uprostřed. „To je… to je od Renée, mé maminky.“

„Aha,“ pronesla Esme a bylo slyšet, že je jí líto, že to téma vytáhla. „Bello, pokud o tom mluvit nechceš, nemluvíš, ale můžu se zeptat, co se jí stalo?“

Myslela jsem si, že už jí to ostatní dávno vyzradili, ale evidentně ne.

„Bouračka,“ odpověděla jsem a pak si pro sebe tiše zašeptala, když jsem vytahovala prkýnko ze šuplíku: „Byla to moje vina.“

„Cože?“ vypískla.

Slyšela to? Samozřejmě, že slyšela.

Zhluboka jsem se nadechla a opláchla jablko pod dřezem. Pak jsem jí stručně převyprávěla celý příběh, při čemž jsem se několikrát zaškobrtla, jak moc to bolelo. Esme mě pozorovala lítostivým pohledem a pak tiše promluvila: „To je mi líto, Bello.“

„Jo, mně taky.“

Periferním zrakem jsem viděla, jak se na sebe všichni podívali.

„Víš, Bello, my bychom ti také chtěli něco říct,“ začal Carlisle.

Zvedla jsem v šoku hlavu. Konečně!

„Týká se to našeho tajemství a ty sis určitě všimla, že jsme jiní.“ Odmlčel se.

Začala jsem krájet jablko a podívala se na něj. „Poslouchám. Můžeš– Au, kruci.“ Zvedla jsem prst a zůstala zírat na červenou tekutinu, která mi vytékala z ukazováčku. Svět se se mnou zatočil a já se chytila stolu, abych neupadla. Krev mi nedělala dobře. Ale v tu chvíli upoutalo mou pozornost něco jiného, než můj krvácející prst. Cullenovi byli ztuhnutí v křeči a jejich oči byly černé jako půlnoc.

Carlisle ke mně ihned přiskočil a strčil mi prst pod vodu. Ani jsem už nepociťovala závrať, byla jsem zmatená z nich. Rychle mi ho obvázal papírovou utěrkou, co byla vedle chlebníku, a já se otočila dozadu, abych viděla, co dělají ostatní. Seděli na pohovce jako přikovaní a zatínali pěsti. Esme náhle vyskočila k oknu a otevřela ho; několikrát s ním zamávala, jako by chtěla vyvětrat, a pak ho nechala otevřené.

„Drž si to,“ zašeptal Carlisle a já ho poslechla. Odstoupil ode mě a šel ke své manželce.

„Co to bylo?“ zašeptala jsem a začala pomalu couvat. Noha mi to ale značně znemožňovala a já začala přemítat, jak se v případě nouze dostanu rychle z tohohle domu. Vyhlídky nebyly příznivé.

„Bello,“ oslovila mě Alice naléhavě a její oči pomalu nabíraly světlejší odstín. „Uklidni se – všechno ti vysvětlíme.“

„Co jste zač?“ vykřikla jsem a hlas mi přeskakoval panikou.

„Ty to víš,“ poznamenala Rose.

Odfrkla jsem; nedbala jsem na to, jestli je urazím, nebo ne – teď jsem byla skutečně rozrušená z toho, co se tu před chvílí událo. Chovali se jako… jako by toužili po mé… krvi. Otřásla jsem se. „Kdybych to věděla, neptala bych se.“

„Dobře, srovnej si svoje poznatky,“ navrhl Carlisle, jako by to snad mělo umenšit můj záchvat. Nebála jsem se jich, to nikdy, jen jsem si nebyla jistá, jestli je bezpečné být v jejich blízkosti. Nevěřila jsem, že by mi ublížili, ale měla jsem takový divný pocit, že by mohli… a já se bála toho pocitu, toho, že se jich budu bát.

„Já nechci hádat, chci to slyšet,“ zakvílela jsem. „Tak co, do háje, jste?“ Teď už mi ty nervy téměř praskaly. Začala se mi točit hlava a já si nebyla jistá, jestli to ještě vydržím. Charlie. Máma. Edward. Tajemství. Cullenovi. Zlomená noha. Noční můry. Náhle to do mě všechno napralo obrovskou silou a já myslela, že se složím. Nebyla jsem od pravdy daleko, zakolísala jsem se a v další vteřině mě zachytily studené ruce Alice.

Cítila jsem slzy v očích. „Prosím, já už to nevydržím,“ zašeptala jsem. „Je toho na mě moc.“

„Jsme upíři, Bello,“ řekla tichým hlasem, který jsem jen stěží zaslechla, ale o tom, co pronesla, jsem si byla naprosto jistá.

Na moment jsem se přestala hýbat, přestala dýchat a jenom těkala očima z jednoho na druhého. Možná čekali, že vybuchnu v hysterickém smíchu, nebo je pošlu do blázince s tím, ať se dají léčit, ale to bych nikdy neudělala. Byla to vážná věc a já neměla žádný důvod se smát, ačkoliv to, co řekla, bylo tak trochu absurdní. Jenže asi i realistické, protože jaké jiné vysvětlení se nabízí? Nejedí ani nepijí, nemají rádi krev – nebo ji spíš mají až moc rádi -, nadpřirozeně krásní, nezvykle rychlí a silní… pravděpodobně bude i nějaký háček se sluncem, ale jelikož od jejich příjezdu slunce nezasvítilo ani jedenkrát, mohla jsem o tom jenom spekulovat. Ke všemu ještě ty Aliciny řeči, jak ví všechno předem…

„Bello, řekni něco, nebo brzy zešílím,“ zaprosila a upřela na mě strachy plný pohled.

Křečovitě jsem polkla a pak se zamyslela. Vzdychla jsem a pomalu dokulhala k pohovce, na kterou jsem se posadila, po boku Rose a Alici, která si tiše sedla vedle mě.

„Co mám říct?“ zamumlala jsem. „Asi… asi jsem něco takového čekala. Většinou jsem se tu vaší hru snažila odsunout stranou a brát to tak, jak se mi to snažíte podat. Ale musíte sami uznat, že dneska se vám moc nevedlo.“ Usmála jsem se na ně nevinně a viděla, jak se na mě zmateně dívali. „Napřed Jasper zachytil tu fotku a to by to normální člověk nestihl, pak Rose odsunula sedačku jako by nic nevážila, i když já s ní měla problémy. K tomu to, co jste dělali před chvílí, byli jste mou krví jako posedlí a to jste ji na takovou dálku ani nemohli cítit. Plus ta včerejší hra Upíre, nezlob se.“

Esme se vzpamatovala jako první. „Ty jsi to o nás věděla?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Tušila jsem jenom to, že nejste lidé. Snažila jsem se vám vyjít vstříc, protože jsem od začátku cítila, že nechcete hned něco vysvětlovat, tak jsem čekala, až mi to povíte sami. Ale upřímně, moc vám ta hra na lidi nejde. Alespoň mně to tak připadalo, Charlie o té vaší zázračné dietě nemá nejmenší pochyby. A mimoto jste měli už od začátku divné řeči…“ Zamračila jsem se a probodla Alici pohledem. „To nejsou žádné ´vnitřní hodiny´, viď že ne?“

Uchechtla se a nevinně na mě zamrkala. „Možná jsem si trochu vymýšlela. Ale co jsem ti měla říct? ‚Jo, mám vize do budoucnosti, protože jsem upír a mám dar.‘“ Skepticky se ušklíbla. „To asi těžko.“

Zalapala jsem po dechu. „Vize do budoucnosti?“

„No ano,“ pokrčila Al rameny. „Jasper vnímá pocity ostatních lidí a dokáže je trochu přizpůsobit obrazu svému.“ Myslela jsem na všechny ty nečekané změny nálad, na to, jak vždycky poznal, že se bojím, a uklidňoval mě… „A to je všechno.“ Pak se zarazila. „Edward čte myšlenky.“

Kousla jsem se do rtu. On je taky upír? „O tom bych se taky ráda dozvěděla…,“ zamumlala jsem.

„Přijde na to,“ souhlasil Emmett.

Nakrčila jsem obočí a nechápavě pozorovala své prsty. „Pořád na to čekám…“

„Na co?“ zeptala se zvědavě Rose.

„Na útěk a křik, předpokládám. Samozřejmě útěk by mi moc nešel vzhledem k mé noze a křik hluboko v lese by vyděsil možná tak okolní zvířata, ale… Zkrátka se vás nebojím. Bojím se jen toho, že se vás budu bát, a to nechci. Ne, nebojím se vás.“

„Měla bys. Jsme nebezpeční,“ upozornil mě Jasper.

Šlehla jsem pohledem do jeho obličeje. „Chcete mi ublížit?“

„Samozřejmě, že nechceme,“ vyhrkla Esme.

Pohodila jsem rameny a zandala si pramen vlasů za ucho. „Potom je vše v pořádku.“

Všimla jsem si, jak si vyměnili překvapené pohledy.

„Nechceš o nás slyšet víc? Nechceš vědět, čím se živíme?“ vyptával se Carlisle.

„Jen jestli my to chcete říct,“ přikývla jsem.

„To skutečně není normální,“ divila se Alice. „Normální člověk by totiž dost panikařil. Ty nejsi ani rozrušená.“ Prohlédla si mě pochybovačně.

„Asi jsem divná,“ zamumlala jsem a potlačila osten smutku. Vždycky jsem to o sobě věděla a vždycky to tak bylo. „Mohla bych tedy něco vědět? Vyprávějte cokoliv, co vás napadne a co se mnou budete chtít sdílet. Nechci z vás tahat něco, co vám je nepříjemné.“

Esme šla zavřít okno a postavila přede mě sklenici vody a hotově nakrájená jablka v misce. Usmála jsem se a poděkovala.

A pak začali. První se slova ujmul Carlisle, který mě seznámil s jejich zvláštním stylem potravy, jak se místo lidské krve spokojí se zvířecí. Zahrnul mě do tajemství slunce, jehož paprsky na jejich pokožce údajně tančí a odráží se, tudíž upíři vypadají, jako by měli diamantovou pokožku. Emmett prohodil něco o zářící disko kouli a já si řekla, že je chci brzy vidět na slunci. Dozvěděla jsem se, proč se jim mění barva očí, jak funguje dar Alice a Jaspera – o Edwardovi nikdo nemluvil a já bych to ani nevytahovala -, zjistila jsem, že nespí, kromě krve nic nejí ani nepijí, dokáží se pohybovat světelnou rychlostí a jsou nesmrtelní. To mě trochu šokovalo, ale v další chvíli zase získali mou plnou pozornost, když mi každý z nich zvlášť vyprávěl svůj příběh.

Jejich příběhy mě dojaly a rozesmutnily zároveň. Prožívala jsem to s nimi a před očima se mi rýsoval život před proměnou. Esmeino setkání s Carlislem, její týrající manžel, smrt miminka, skok z útesu, její proměna a svatba s Carlislem. Carlisleův otec, který dychtil po honu na upíry, Carlisleova přeměna, sebezapření jeho nového já, nalezení svědomí a nového způsobu potravy, nakonec proměna Edwarda, kterou ovšem zmínil jen větou „našel jsem umírajícího Edwarda a přeměnil ho“, a pak pokračoval k záchraně Esme. Rose měla dokonalý život, dokud ji její snoubenec v opilosti se svými přáteli neznásilnil a téměř nezabil, tehdy ji našel Carlisle a zachránil ji. Emmett měl takový pohodový způsob života, i když jeho rodina na tom finančně nebyla úplně nejlíp – poranil ho medvěd, načež ho zachránila Rose, která ho dovedla ke Carlisleovi, který ho proměnil. Alice si svůj lidský život nepamatovala, ale prý něco hledala a údajně žila poblíž Biloxi v Mississippi. Nejhorší na tom bylo, že ji nějaký zatracený upír bezvýznamně proměnil a nechal ji samotnou – byla údajně naprosto zmatená a netušila, co se s ní stalo. Pak začala vídat Jaspera a Cullenovi ve svých vizích a vzpamatovala se, udala si jasný cíl a začala se živit zvířecí krví. Jasper byl voják v občanské válce, jednou ale potkal upírky, které ho proměnily, protože tvořily armádu upírů kvůli bojům o oblasti potravy – lidí.

Byla jsem z toho všeho zahlcená, ale brala jsem to statečně a kupodivu jsem sebou ani jednou necukla, nebo se necítila nebezpečně. Když jsem o tom tak uvažovala, nakonec všechny jejich příběhy měly šťastný konec, až na Edwarda, ale ten se už možná také zamiloval. Jak mi řekli – když se upír zamiluje, miluje navždy. To ve mně samozřejmě vyvolalo zoufalství a já na chvíli bojovala se slzami.

„Můžete mi říct… kam ve skutečnosti zmizel Edward?“ zeptala jsem se trhaně a odhodlaně se jim podívala do očí.

Esme si povzdechla. „Víš, jsme všichni takhle spolu,“ mávla rukou kolem sebe a mínila tím celou svou rodinu, „v párech a on byl skutečně nešťastný. Odešel od nás před třiceti lety a to, co jsme ti řekli, je pravda, jen nejel do žádné Anglie na školu, pravděpodobně se toulá někde po Americe…“ Smutně se na mě usmála a váhavě mi položila ruku na zápěstí.

„Když už jsme u toho vyzrazování tajemství,“ prohodila Alice. „Kdo že je ten Stefan?“

Škubla jsem sebou. „Netuším, jen nějaká postava z mého snu, jak jsem řekla.“ Kousla jsem se do rtu – měla bych říct pravdu, když oni se mi svěřili se svým největším tajemstvím. „Ne, není to postava ze snu. Je to kluk, kterého jsem znala. Bylo to ještě s maminkou ve Phoenixu, chodila jsem na školu na kraji města a středem pozornosti tam byl vždy a všude Stefan MacField, král tamější školy. Byla do něj zamilovaná většina holek na škole a on toho zpočátku dost využíval. Jednoho dne si najednou všimnul i mě – uznávám, byla jsem do něj zamilovaná taky, takovou tou platonickou láskou, ale tehdy mi to připadalo tak opravdové. Zkrátka si mě jednou náhle začal všímat a já už si namlouvala bůhvíco. Týden a pár dnů náš vztah vypadal, jako že spolu chodíme, i když jsme se jen párkrát za den chytli za ruku. On se spíš vyžíval v těch… činnostech, kde se moc nemluví.“ Zčervenala jsem. „Byla jsem z toho nesvá, cítila jsem se zvláštně, přestože to bylo přesně to, co jsem chtěla. Holky na škole mě nenáviděly, ale ani předtím jsem neměla moc kamarádek. A kluci se na mě posměšně dívali. Myslela jsem si, že se jim jen nelíbí, jak vypadám, a nechápou, co na mě Stefan vidí.

Pak mě vzal do baru. Mamce se to nelíbilo, ani trochu, protože už zpočátku říkala, že na tom klukovi je něco divného. Vždycky jsem se na ni prosebně zadívala a ona zvedla ruce v obranném gestu a řekla, že ví, že ho mám ráda.“ Zasněně jsem se usmála, když jsem si vzpomněla na maminčin smích, když jsem po ní házela tyto pohledy. Z koutku oka mi vytekla slza a já ji bleskově setřela, ale jim to neušlo, takže mě brzy Alice objímala kolem ramen a Rosalie hladila po zádech.

„Takže jsme tedy šli do baru. No, ehm… asi si dokážete představit, co se událo.“

„Znásilnil tě?“ vypískla Rose šokovaně a pak se její obličej stáhl do zuřivé masky.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ale pokusil se. Nakopla jsem ho do… do, a pak utekla. Cestou z baru jsem potkala jeho kamaráda a ten se mě zeptal, jestli Stefan teda vyhrál sázku, nebo ne. Mamce jsem se ten večer vyplakala na rameni a prosila ji o změnu školy. Nastoupila jsem na druhou stranu města a už ho nespatřila.

Svým způsobem jsem za to, co se stalo, ráda. Dospěla jsem, uvědomila jsem si, že to byl pouze sen pubertální holky, a začala si víc všímat lidí kolem sebe, aby se pak nestalo, že bych se znovu v někom spletla. Ale ztratila jsem důvěru v lidi a potom, co se to stalo s maminkou, a já byla nucena jít k Charliemu, jsem v ně přestala věřit nadobro.“

Pousmála jsem se na ně. „A pak jste přišli vy a všechny mé přesvědčení, že lidé jsou zkažení a stojí mi jenom za toleranci, ne-li ignoraci, jste podkopali.“

Zasmáli se.

„A my ani nakonec nejsme lidé,“ povzdechl si Emmett.

„Myslím, že to je to nejmenší,“ zamumlala jsem.

A tak jsem se dozvěděla to obrovské tajemství, které přede mnou skrývali celé dva týdny. A nebála jsem se, díky bohu. Věřila jsem jim stejně tak, jako po celou dobu, a nic se nezměnilo.

Omlouvám se, že jsem nepřidala kapitoly za dva dny, jak jsem slíbila. Tento týden dělám příměstský tábor pro malé děti, je to taková menší brigáda, ale faktem je, že máme se ségrou osmnáct dětí od půl osmé od rána do pěti do večera, včetně jejího dvouletého syna. Večer vždycky padnu naprosto zmožená a proto jsem si vůbec neuvědomovala, že nějak zapomínám přidávat kapitoly. Jednu vydám ještě dnes večer, snad, a druhá by mohla být už zítra večer. Abych vám to vynahradila. :-)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 9. kapitola: