Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 30. kapitola

17.01.2010 (14:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1614×

30.kapitola – Kráčet po cestě

Neznámá osoba

Je zajímavé sledovat tu pošetilost. Tu důvěru v něco, co třeba nemůže vyjít, ale oni v to věří, jak bláhoví jsou. Jenomže všichni věříme, že se něco povede. Všichni věříme, v něco lepšího a možná je jen na nás zda se pak i stane. Slyšeli jste to už? Ano, máte pravdu.   Říkám vám tato slova pořád dokola a dokola, abyste si i vy uvědomily, že náš osud je jen v našich rukou a v žádných jiných. Je jen na nás jak to všechno dopadne, je jen na nás jak to všechno skončí nebo začne.

Ve Forks to ožilo. V pěti ubohých minutách se poklidný život Cullenů obrátil o 360stupňů a oni teď plánují jít do bitvy. Bít se za ty životy, které ctěný Aro promrhal. Které jen tak bezmyšlenkově zabil. Chtějí se bít s těmi nejmocnějšími. Ne pro slávu ani pro moc. Pro svobodu a právo. Pro nový svět bez diskriminace, ovšem musíte to vše brát s určitou nadsázkou, jelikož všechno není tak jak se zdá.

A teď se naši hrdinové vydávají na strastiplnou cestu. Na cestu ve které musí přesvědčit spoustu upírů, ukázat všem, že už bylo dost nadvlády a přemluvit je, aby s nimi šli.  Tohle není a nikdy nebude lehký úkol. Tohle ani není úkol, spíš.... dalo by se to označit za poslání? Nutnou pomoc? Zoufalé jednání? Je tolik  pojmů, které by to dokázaly vystihnou, ale přece jenom žádný z nich není ten pravý. Nemůžeme pojmenovat něco tak zbrklého, ušlechtilého, sebevražedného...

Ne, to nejde. Ale my můžeme sledovat jejich cestu a doufat, že ji zvládnou. Najdou tolik upírů, tolik osob, kteří by byli schopní jít pro Vulturiúm.Bojovat za svoji svobodu, ukázat ostatním, že se n ebojí a dát to všem najevo. My můžeme jenom doufat, a to je jediné co můžeme v tuto chvíli udělat. Doufat...

Bella

Seděla jsem v autě a na místě řidiče seděl Edward. Jeli jsme nejvyšší možnou rychlostí jaké Volvo dokázalo udělat a nedělali si těžkou hlavu s předpisy. Policisté v tomto městě zřejmě ještě pořád pochrupují a pokud ne, tak by nás stejně nechytili. Nás ne.

Na letiště jsme dorazili ani né za deset minut, tak rychle jsme jeli, ovšem to teď bylo jedno. Rychle jsme nakráčeli dovnitř a vyřídili ty ubohé formality s letkami, které nám Carlisle předem objednal.

Věděla jsem, že jsem se na něj mohla spolehnout. Carlisle nikdy v tomhle ohledu nezklamal. Vždycky věděl jak má správně jednat, byl proto jako stvořený. Vždycky dokázal vymyslet plán, který pokryje všechny naše potřeby, vždycky dokázal udělat něco co zachránilo situaci. A když ne, což se stávalo hodně málo, tak se o to alespoň pokoušel. Carlisle byl ten nejoddanější upír ze všech.

Ani né za dalších pět minut jsem seděla v letadle, samozřejmě v první třídě, jak jinak a zřetelně jsem dávala na jevo jedné z letušek, že pití prozatím oželím. To stejné pak udělal i Edward.

,,Tohle nemám ráda,“ zamumlala jsem směrem k němu, když ta protivná holka odešla. Obočí jsem měla stažené k sobě, zkazila mi už tak dost pochmurnou náladu.

Edward se uvolněně zasmál. ,,Je to její práce,“ podotkl. Pokrčila jsem rameny.

,,Nevěděla jsem, že v popisu práce letušky je cpát cestujícím za každou cenu nějaký nápoj z jejich nabídky.  Kdybych to věděla, hned bych se k ním přidala“ Tu poslední větu jsem řekla opravdu hodně sarkasticky, abych tak dala na jevo svoje pobouření. Ta holka prostě nebyla normální...

Opět se zasmál. ,,Tahle práce by se pro tebe nehodila,“ pošeptal  mi do ucha. Jeho dech mne ovanul... měla jsem pocit, že opět slyším tlouct mé srdce, ovšem byl to jenom pocit, pravda byla jiná...

,,To je tvůj názor,“ odsekla jsem. ,,Já si myslím, že se pro ni dokonale hodím,“ popíchla jsem ho.

,,A já si myslím, že ne,“ zamumlal mi těsně u ucha. ,,Jsi pro ni až moc dobrá...“

Usmála jsem se a sladce jsem vzdychla. ,,Když myslíš,“ připustila jsem zdráhavě.

,,Já to vím...“

***

Cesta měla trvat nanejvýš pár hodin, jelikož jsme letěli do Los Angeles což bylo trošku dál, ovšem někde jsme začít museli a L.A. bylo dokonalé místo, kde jsem často potkávala odvážně upíry, kteří byli schopní jít se mnou proti Arovi a jeho rodině, pokud jsem si dobře pamatovala.

Každá další minuta mi ovšem přišla jako další hodina. Měli jsme jít pěšky, pomyslela jsem si a vzduchu se mi vynořila vzpomínka na to uvolnění při tom osvobozujícím běhu, ovšem pak jsem odhrnula kus závěsu od okýnka a opět si připomněla proč jsme neběželi.

Zpropadené slunce, pomyslela jsem si a znechuceně dala závěs opět dolů. Tohle byl další problém na naší cestě. Slunce před kterým se budeme muset schovávat. Ovšem Alice nám řekla, že první dva dny bude zataženo, což nám tu práci trochu ulehčilo. Zbytek týdne budeme muset nějak přežít...

Ani vlastně nevím jak, ale za nedlouho se ozval z repráčku hlas pilota, který nám sděloval, že za chvilku budeme přistávám. Byla to pro mne úleva. Nikdy jsem neměla moc ráda letadla. Připadala mi... hrozitánská! Já vím, ovšem je to něco jako... součást mne. Vždycky se budu zdráhat letadel a vždy když bude možnost tak pojedu na motorce a nebo v autě. Do letadla mě jen tak nedostanou.

Když letadlo přistálo, sebrali jsme si co nejrychleji všechny naše věci, bylo jich opravdu málo, a vydali se z letiště pryč.
Jakmile jsem vyšli z letiště vem, ovanul mě vítr velkoměsta, pocítila jsem pocit deja vu, tak jako vždycky, když dojdu na nějaké místo, kde jsem byla. Ať už sama a nebo s Lucasem. Rychle jsem se zorientovala v novém prostoru a bez jakéhokoliv dalšího slova zamířila na západ k té méně obydlené části L.A. Edward šel za mnou a nic neříkal. Buď neměl co a nebo byl prostě jenom chytrý, jelikož v tomhle rozpoložení bych toho moc nenapovídala.     Bylo tu tolik vzpomínek...

„Tys vážně nikdy nebyla na pouti?“ zeptal se překvapeně. Tohle bylo to nejkrásnější období jaké jsem s ním prožila. Bylo to vlastně to poslední krásně období s ním.
Zavrtěla jsem hlavou. „Pouť je nepotřebná,“ namítla jsem a sladce se usmála.
Teď zavrtěl hlavou on. „Ne. Pouť je novinka a všechno se musí vyzkoušet, tak pojď,“ vykřikl radostně a tahal mě za sebou do víru lidí...

Nejkrásnější den strávený na různých kolotočích, s ním...

Rychle jsem zatočila za roh ulice. Měli jsme štěstí, no, tedy jak řekla Alice, slunce bylo za mraky, takže jsme se mohli volně pohybovat po velkoměstě. Ovšem jenom dva dny, na ty zbývající budeme muset vymyslet něco originálnějšího.
Carlisle říkal, že máme sehnat co nejvíce odvážlivců, kteří by šli proti Italské rodině a já věděla, že právě nejvíce těchto odvážlivců najdu zde, v L.A., jelikož v L.A. to upíry žilo...

„Kam to míříme?“ zeptal se, poprvé za celou dobu.

„Za jedním starým známým,“ zamumlala jsem, zcela soustředěna na cestu. Nevěděla jsem, zda tam ještě bude, ale vždycky tam byl. Už po celá staletí se živil... krví lidí, ovšem byl to ten nejfajnovější upír jakého jsem kdy potkala.

Neřekl nic, jen mne dohnal svým rychlým krokem a chytl mne za ruku, čímž mi prokázal velikou službu.
Teď jsem ho potřebovala. Jako nikdy dřív a tím, že mě držel mi ukázal, že je se mnou...

Cítila jsem ho. Byl blízko.
„Už jsme tu,“zamumlala jsem směrem Edwardovi, který mi svíral ruku a dodával mi odvahu.
Bydlel pod mostem. A kdo vlastně? Charlie. Ten nejprašivější upír z celého světa, který si pamatoval snad i něco z Egyptské éry...

Byl tu, to jsem věděla jistě. Udělala jsem posledních pár kroků blíže k mostu společně s Edwardem po boku.

„Víš to jistě?“ zeptal se překvapeně. Zřejmě nečekal, že budeme hledat někoho mezi spícími bezdomovci.

„Naprosto,“ kývla jsem jistě. „Cítím ho,“ dodala jsem a skryla úsměv, kdy se i on zhluboka nadechl.

„Charlie!“ zavolala jsem do tmi a čekala. Ozvalo se nesouhlasné mumlání, ale to mi bylo jedno. Charlie nespal, nikdy, jelikož je upír, takže jako jediný se nám ozve. Teda, doufala jsem v to... Když se nic neozývalo zavolala jsem znova.

„Charlie! Ty prašivej upíre vylez ven,“ zavolala jsem znova a řekla to tím tónem jaký to říkával Lucas. To ho zřejmě upoutalo a za nedlouho se ze tmi ozvali šoupavé kroky.

A pak se ze tmy vynořil Charlie ve své kráse. Upír, který zná všechny upíry v L.A., a nejen to. Upír, který nám pomůže. Stoprocentně...

„Isabello?“ zeptal se překvapeně a já se přiškrceně usmála.

Carlisle

„Jak to sakra myslíte?“ zeptal se Sam. Byl v rudý v obličeji a celý se třásl. Bylo na něm vidět, že se moc dlouho neudrží, ovšem zatím... zatím byl člověk, což se nedalo říct o těch ostatních vlkodlacích okolo něj.
„Tak jak to říkám,“ řekl jsem chlácholivě, ovšem přitom hlasem plným autority.

„Tím chcete říct, že ani ne za měsíc si sem nakráčí armáda upírů?!“ zeptal se vztekle.  „Jenom kvůli té nové upírce?“
Přikývl jsem. Vlci zavrčeli.

„A co sakra chcete po nás?!“ zeptal se vztekle a přešlápl z nohy na nohu. Věděl jsem, že o to, o co je požádám, si žádný jiný upír ještě nikdy netroufl a taky jsem věděl, že tohle nemusí dopadnou dobře, ovšem mohl jsem doufat.

„Vaši pomoc,“ řekl jsem s klidem a parta nedospělých vlkodlaků včetně Sama vztekle zavrčela.

„Cože?“ zeptal se překvapeně. Povzdechl jsem si. „Pomoc?!“ zeptal se a tentokrát ne naštvaně, ale posměšně. „Proč bychom vám k čertu měli pomáhat?“

Tentokrát jsem se usmál já, přiškrceně a celý nesvůj.

„Možná, že... že... z dobré vůle?“ zeptal jsem se a bylo to jediné na co jsem dokázal přijít. Čekal jsem cokoliv, ovšem... to co mi řekli jsem nečekal už vůbec. Tedy, spíše jsem nečekal, že... že budou souhlasit. A věděl jsem, že tohle nebude zadarmo. Nikdy nic nebylo zadarmo. Nikdy....

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 30. kapitola: