Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 8.kapitola

06.07.2009 (10:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2815×

Pohled Edwarda – Nerozhodnost

Jakmile jsme byli domluveni na lov rozešel se zbytek rodiny do svých pokojů. V obýváku jsme zůstali jen já a Isabella. V pokoji zavládlo poklidné  ticho a já ho prolomil jako první. Řekl jsem to první co mě napadlo.

,,Milovala jsi ho?“ zeptal jsem se a ihned toho litoval, když jsem viděl její zmučený obličej. Po chvíli ale nasadila masku a odpověděla.

,,Milovala. Byl moje všem. Můj kyslík, moje slunce. Já nevím jak to mám říct. Já ho prostě nadevše milovala. Kdyby řekl abych skočila útesu, skočila bych. Kdyby řekl že odchází..odešla bych s ním. Kdyby řekl že už mě nemiluje…milovala bych ho i přes to. Dokázala bych mu milionkrát odpustit, zabít se a udělat další a další blbosti než abych mu řekla že ho nemiluji, jelikož by to nebyla pravda.“ Tohle jsem nečekal. Nikdy jsem nikoho nemiloval, takže nevím jaké to je, ale po té co mi to řekla si můžu alespoň zčásti představit jaké to pro ní je. Je velice zajímavé že v její přítomnosti odchází ten rebel Edward a nastupuje úplně nový upír.

,,Bolí to hodně, když někoho takhle ztratíš?“  zeptal jsem se aby nestála řeč.

,,Ano.“ Řekla smutně. ,,Já nevím jak to popsat. Jakoby kdyby chyběla má druhá polovina. Už nemůžu normálně dýchat. Je to hrůza. Fyzická bolest je oproti tomu jen škrábnutí.“ Povzdychla  si. ,,Ale abych řekla pravdu..dost mi pomáháš. Víš že jsi mu podobný, máte skoro všechno stejné. Dokonce i chování. Připomínáš mi ho.“ Řekla pološeptem abych to slyšel jen já. Najednou mě zahřálo u srdce.

,,Já cht-“ chtěl jsem taky něco říct ale přerušila mě Esme.

,,Tak vaše pokoje jsou přichystané. Máte tam všechny potřebné věci. Kdyby něco stačí zavolat.“ Jen jsem přikývl. Koukl jsem se na Isabellu. Díval se směrem ke mně. Zřejmě čekala že jí něco řeknu ale já jsem to už nemohl říct. Ale mohl jsem udělat alespoň něco.

,,Dobrou noc,“ odmlčel jsem se a přemýšlel jestli to mám říct. Ale nakonec jsem se přemohl a nejistě jsem vyslovil její jméno ,,Bello.“ A odešel jsem směrem k mému dočasnému pokoji.

Otevřel jsem dveře a nestačil se divit co tahle rodina dokáže.

Pozn.: takhle by to mělo vypadat...nevím jestli jsem se trefila...

Ocitl jsem se v černo-bílem pokoj. Uprostřed místnosti velká postel. Hned za ní byla u stěny komoda a napravo od ní bylo okno s výhledem na les. Hned vedle okna byla velká šatní skříň. Nakoukl jsem do ní a mě se naskytl pohled na kamínky oblečení. Bylo to perfektní. Na podlaze byli parkety a před postelí byl hustý černý koberec. Vedle skříně byli dveře které vedly do koupelny.

Otevřel jsem je a opět žasl nad tou dokonalostí. Bylo to opět černo-bílá koupel. V rohu byl velký sprchoví kout propojený s vanou. Vedle něho bylo okno. Pak tam byla přepážka a za ní byl záchod. Naproti němu bylo pak velké umyvadlo, poličky a zrcadlo.

Vrátil jsem se zpět do pokoje a rozhlížel se. Můj zrak padl na police na zdi. Byli tam CD-čka s různými interprety a velká Hifi věž. Vedle poliček byl velký kožený gauč a konferenční stůl.

Pustil jsem rádio a zaposlouchal jsem se do perfektních tónů Debussyho skladby, posadil jsem se na sedačku a přemýšlel nad Isabellou.

Nikdy jsem nic takového necítil. Vždy když jsem v její přítomnosti mám divný, ale zároveň příjemný pocit u srdce. Zvláštní. Zavřel jsem oči. A jako první mi se mi před očima objevila ona. Její úsměv, její vlasy, její hlas…její vůně…

No tak dost. Edwarde Masene, tohle už vážně přeháníš! Okřikl jsem se. Nesmím na ni myslet. Nesmím! Zakázal jsem si. Opět jsem zavřel oči a přemýšlel. Jenomže se v mých myšlenkám opět objevila ona. Tohle už je vrchol! Nesmím na ni myslet.

Celý rozčílený jsem vypnul rádio a vyskočil z okna ven. Musím si jít pročisti hlavu. Musím Rozběhl jsem se a běžel kam mě nohy nesl. A hádejte kde jsem se objevil Na louce. Nechápu co to se mnou je. Vždyť je to jenom upírka. Říkal jsem si v duchu. Ale krásná okouzlující upírka. Uval se malý klásek v mé hlavě.

,,Dost!“ křikl jsem. Pár ptáků se polekalo a vyletělo z lesa. Chytl jsem se za hlavu jak nějaký blázen a myslel na něco jiného než na nic. Takhle tu moc dlouho nevydržím. Řekl jsme si a zhluboka se nadechl. Do nosu mě udeřila sladká vůně

Cítil jsem její vůni. Byli to směsice všech vůni světa. Byli tam růže, skořice, máta, frézie..všechno co jsem jako člověk miloval a přesto to mělo jedinečnou esenci. Smetně jsem si povzdechl a řekl si sám pro sebe.

,,Jseš v tom až po uši Edwarde. Jsme zvědav jak splníš úkol.“ Ano jsem v tom až po ušil, nebo alespoň částečně. Něco mě k Isabelle táhne. No něco..spíše všechno mě táhne k Isabelle.

Smutně jsem si povzdechl a vydal se ke Cullenům. Běžel jsem jenom chvil. Nebil jsem zrovna daleko a dorazil jsem právě když Emmett volal Isabellu aby si pohla. Rychle jsem skočil do pokoje a jako vítr prosvištěl koupenou. Vlezl jsem do skříně a vybral tmavé rifle a k tomu černé triko. Musel jsem uznat že mi to docela padne. Pak jim musím poděkovat. Řekl jsem si v duchu a vyrazil jsem dolů.

Všechny jsem zdvořile pozdravil a čekal na tu nejhlavnější. Čekal jsem na Isabellu. Slyšel jsem každý krok co udělala, slyšel jsem všechno, jako ostatně každý tady v místnosti. Pak práskli dveře od jejího pokoje a mě se naskytl pohled na….na tu nejkrásnější upírku pod sluncem. Dořekl za mě ten hlásek v zadu v hlavě. Ihned jsem ho okřikl a opravil se. Naskytl se mi pohled na Isabellu. Měla na sobě černé úzké kalhoty, k tomu dlouhé fialové tričko na široká ramínka a na nohách botasky. Vlasy měla volně rozpuštěné a z nich vycházela kouzelná vůně. Její vůně.

Jak bylo vidět dávala si na čas. Scházeli schody pomalu a její usměv se pomalu rozšiřoval. Dívala se na mě. Došla až k nám a obdarovala všechny zářivým úsměvem. Jak to tak vypadalo měla o hodně lepší náladu než včera. To všechny-podle jejich myšlenek potěšilo. Carlisle byl nadšen, že je opět alespoň z části šťastná. Slyšel jsem v jeho myšlenkách,že to je prý díky mě a to mě ještě víc potěšilo. Byl jsem nad míru spokojen že je to kvůli mně.Ale hned na to jsem se okřiknul. Je to jen úkol…je to jen úkol. Úkol. Opakoval jsem si v duchu.

Na lov jsme jeli dvojmo auty. V prvním jel Emmet, Rosalie, Alice a Jasper. A v tom druhém já, Isabella, Carlisle a Esme. Cesta byla docela dlouhá a já se nudil. Přemýšlel jsem jestli mají u Allenů piano a přitom mě napadla geniální melodie. Byla smutná, ale zároveň i tak veselá a hezká. Prostě okouzlující.

Nikdy před tím jsem na piano moc nehrál, ale jako člověka mě do toho rodiče nutily a tak jsem hrál. Arovi se občas líbili moje skladby, hrál jsem je na různých akcích. Byl jsem prostě Arův oblíbenec. Bohužel on ne.

Byl ve všech směrem skoro jako můj otec. Edwarde se, Edwarde tam…a pořád to samí dokola. Byl jsem středem pozornosti a to se mi nikdy moc nelíbilo. Jediný s kým se dalo ve Volteře mluvit byl snad Felix a Alec. Ano tito dva byly snad jediný mí přátelé. Měli jsme spolu takový tajný spolek. Už ani nevím co jsme tam dělali, jediné co vím je že jsme se přitom dost bavili.

Dojeli jsme na větší mýtinu uprostřed lesa. Všichni naráz vystoupily z aut a rozhlíželi se kolem. Nakonec promluvil Carlisle.

,,Takže..asi si dáme rozchod. Tak za 2 hodiny tady. Přeji příjemný lov.“ Řekl a odběhl s esme někam do lesa.

,,Já jdu na medvědy. Kdo jde se mnou?“ odpal se emmet a všechny si nás měřil od hlavy až k patě. Přemýšlel jsem jestli mám jít a nakonec usoudil že bych měl. Aspoň přijdu na jiné myšlenky, řekl jsem si a promluvil

,,Já bych rád šel.“ Řekl jsem diplomaticky a mile se pousmál.

,,Dobře, přidá se k nám ještě někdo?“ zeptal se Emmett podruhé a nakonec se přihlásil i Jasper. Rozloučil se s Alicí a vyběhl do lesa. V závěsu za nám Emmett a pak já. Poslední co jsem slyšel než jsme se ponořil do hlouby lesa byl zvonivý hlásek.

,, Já jdu na pumy.“ Pak jsem se začal plně věnovat lovu.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 8.kapitola: