Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 11. kapitola

24.07.2011 (12:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2929×

Pohled Edwarda

„Ahoj, miláčku…“ zašeptal jsem mé milované Ise. Vraceli jsme se z lovu a já běžel napřed. Chtěl jsem ji překvapit. Nepochybně se mi to povedlo. Při zvuku mého hlasu lehce nadskočila, ale pak se otočila a se zářivým úsměvem ve tváři mě objala.

„Konečně jsi tady… moc se mi po tobě stýskalo,“ řekla a zahleděla se mi do očí. Vyzařovala z nich nehynoucí láska…

Musel jsem ji políbit. Bylo to takové nutkání…

Hned se ke mně přitiskla a objala mě kolem krku. Prsty mi vjížděla do vlasů. Já své ruce také nenechal zahálet. Přejížděl jsem jí po zádech. Nahoru a dolu…

Pak jsem se zastavil na zapínání podprsenky a jedním dobře mířeným pohybem ho rozepnul. Isa se na mě překvapivě podívala. Já na ni mrknul a obdařil ji svým pokřiveným úsměvem, který tak milovala. V očích jí pohrávaly jiskřičky.

„Chci tě!“ zašeptal jsem jí do ucha. Isa zvedla jedno obočí a rozhlédla se po kuchyni.

„Tady?“ zeptala se mě.

V té chvíli jsem ji vzal do náruče a odnesl ji do svého pokoje. Vlastně do našeho…

Už tu dokonce měla skříň. Jak ráda zdůrazňovala.

„Edwarde, počkej…“ vzdychla Isa, když jsem ji líbal na krku a pokračoval dolů. Překvapeně jsem zvedl hlavu a zahleděl se jí do očí. Ještě nikdy mě nezastavila.

V jejích očích jsem hledal odpovědi na mé otázky. Co se stalo? To už mě nechce? Byl jsem zmatený.

„Iso, děje se něco?“ zeptal jsem se, když mi došlo, že mi nic jen tak od sebe neřekne. Hleděl jsem na ni a nemohl si nevšimnout jejího nerozhodného výrazu a pochybností.

„J-já ti musím n-něco říct…“ Překvapeně jsem se na ni díval a čekal, co…

„Ano, miláčku? Co se děje?“ zeptal jsem se jí a snažil se naznačit, že ať se stalo cokoliv, ve mně najde oporu.

Zhluboka se nadechla.

„Já jsem těhotná,“ řekla poměrně klidným hlasem.

V tu chvíli se se mnou zatočil svět. „Cože?“ vypadlo ze mě. Tvářil jsem se překvapeně.

Isa se na mě podívala s jasným otazníkem ve tváři. Musela si myslet, že mi přeskočilo, ale já opravdu…

„Edwarde, my bude mít miminko!“ zakřičela na mě, jako bych byl hluchý. Už musela být asi hodně naštvaná - nad mou nechápavostí.

Sakra! Teď mi to došlo!

Dítě?! Já?

Dítě!

Jo!

Sakra, sakra, sakra…

Isabella se tvářila jako bůh pomsty. Měla ruce v bok a na tváři výraz, který jsem ještě nikdy neviděl.

„Tak to je úžasný!“ zakřičel jsem najednou a silně ji objal.

„Edwarde! Au! Drtíš mi kosti…“ Rychle jsem ji pustil, ale dál se usmíval jako měsíček na hnoji.

Myslí mi proběhla představa mě jako otce.

Jak chovám to malé stvoření v náručí, Isa stojí vedle mě a šťastně se usmívá…

Mé mrtvé srdce jakoby ožilo. Zaplnila mě vlna tepla, která se šířila od srdce, do každého kousku mé existence. Toho tepla, jaké jsem nezažil už sto let.

Byl jsem šťastný a připadal jsem si živý. Ne jako živoucí kámen, ale jako člověk, který je šťastný…

„Miluju tě!“ zašeptal jsem Ise, která mě s láskou v očích už chvíli pozorovala.

„I já tebe…“ odvětila a spojila naše rty v tom dokonalém polibku.

Snažil jsem se do něj vložit vše, co jsem cítil. Všechno to štěstí, lásku, spokojenost a radost…

„Měli bychom to říci ostatním,“ začal jsem po chvíli absolutního ticha, kterou jen přerušovalo naše namáhavé dýchání po tom báječném polibku.

Ležel jsem si s Isabellou v náručí. Ona se zvedla na lokty a zahleděla se na mě.

„Ano, to bychom měli…“ odpověděla mi. Spíše to jen tak konstatovala.

Kývl jsem na souhlas a pomohl jí vstát z postele.

Ruku v ruce jsme vyšli z pokoje. Vstříc naší rodině.

Pomalu jsme sešli po schodech do obýváku. Ostatní nás zmateně pozorovali. Teda až na jednoho.

Vlastně jednu… Rose seděla na pohovce a přátelsky se usmívala na Isu. Nechápal jsem to. Ale pochopil, podle jejích myšlenek…

Zajímavé.

Isa jí pohled oplatila a trochu se uvolnila. Stiskl jsem jí víc ruku, na důkaz, že jsme v tom spolu.

Předstoupili jsme před rodinu a já si jen tak mimochodem odkašlal. Isa na mě zmateně pohlédla. Aha, já zapomněl, jak zastaralé gesto…

Ted jsme už měli plnou pozornost rodiny. Zmateně nás pozorovalo pět párů zlatavých očí.

„Asi je to na mně, co?“ zašeptal jsem jí do ucha co nejtišeji. Doufal jsem, že mě ostatní neuslyší.

Ise se na tváři objevil úsměv a nepatrně kývla. Hm, ještě ze mě má srandu.

Zhluboka jsem se nadechl…

„Rodinko! Chtěl jsem vám oznámit, že je Isa těhotná! Budeme mít dítě!“ zakřičel jsem z plných plic, přivinul se k Ise, políbil ji do vlasů a pozoroval reakci ostatních.

Chvíli na nás zírali s otevřenou pusou, ale pak se vzpamatovala Esmé a začala nám gratulovat.

Ostatní se také přidali. Po chvíli jsem měl celou košili promočenou. Isa plakala – ale štěstím.

Pak jsem uslyšel nadšené myšlenky. Hodně nadšené…

„A sakra!“ pomyslel jsem si.

„Tak, abych začala připravovat svatbu, ne?“ vypískla nadšeně Alice a oči se jí zaleskly…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 11. kapitola: