Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 12. kapitola

25.07.2011 (18:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3009×

Sluneční paprsky mě lehce pošimraly na tváři. Probudila jsem se. Spokojeně jsem si protáhla ztuhlé svaly a pootevřela oči. Rozespale jsem se rozhlédla po pokoji. Ale to, co jsem hledala, tu nebylo. Edward…

Byla jsem v pokoji sama. Převalila jsem se na záda a zívla. Přišlo mi, že jsem vůbec nespala. Po oznámení té radostní zprávy jsme s Edwardem nenápadně zmizeli. Museli jsme to oslavit. Ach… To byla noc…

Něco zašustilo. Zašátrala jsem rukou kolem a nahmatala přeložený list papíru. Na vrchu bylo napsáno: Isabella.

Roztřesenými prsty jsem to otevřela a dychtivě začala číst.

Milá Isabello,

omlouvám se, že tu nejsem. Ale musel jsem nutně odjet do města. Něco si zařídit. Přijedu hned, jak to bude možné.

P.S.: Alice ti vzkazuje, že se máš u ní zastavit. Chce po tobě něco se svatbou.

Tvůj Edward

Odložila jsem dopis na noční stolek a zachumlala se do peřin. Tak Alice něco chce na svatbu…

To známe, Rose mi vyprávěla, jak Alice plánuje svatby. Je to horší než na vojně. Ale co, stejně nemám co dělat a pár hodin s Alicí mi neuškodí.

Nakonec jsem se odhodlala, že vstanu. Prudce jsem vstala, ale zamotala se mi hlava. Spadla jsem zpátky do postele. Ach…

Udělalo se mi nevolno. To už jsem do koupelny běžela bez jediného zaškobrtnutí. Bože! Jak já tu ranní nevolnost nenávidím…

Budu se muset podívat, co dalšího mě v těhotenství čeká.

Vyčistila jsem si zuby, abych se zbavila té pachuti v ústech a šla se obléknout. Taky jsem usoudila, že by nebylo na škodu, kdybych něco snědla. Dobelhala jsem se dolů a pozorovala, co se to tam děje.

Takovou podívanou jsem v životě nezažila. Alice seděla uprostřed pokoje v tureckém sedu a ostatní jako sudičky stáli kolem ní.

Byla tam obrovská nástěnka s různými barevnými čarami a poznámkami. Korunu tomu dodávalo okolí. Všude se válely barevné mašle a kusy látek. Také nechybělo mnoho zmačkaných papírů, poházených všude kolem. Esmé z toho musí šílet.

Ale teď se všechny zraky obrátily ke mně. Rozpačitě jsem se usmála a málem sletěla ze schodů.

Esmé se okamžitě přiřítila ke sporáku a už mi dělala něco k snědku. O dvě minuty později jsem seděla u stolu a přede mnou byly na talíři dva krásné dozlatova opečené tousty. S chutí jsem se do nich pustila.

„Moc děkuju, Esmé…“ opakovala jsem neustále mezi jednotlivými sousty. Bylo to vynikající. Koukám, že se Esmé začíná překonávat.

Po jídle jsem byla přinucena sednout si v obývacím pokoji do křesla a Alice mi začala vysvětlovat svůj plán.

Skoro jsem ji nevnímala. Hlava mi létala ze strany na stranu, jak mi ukazovala tohle a pak zase támhleto…

„Alice, zpomal, vždyť ji zahltíš…“ snažila se mě zastat Rose. Vděčně jsem se na ni podívala.

Ale Alice dál odříkávala svůj plán. Jediné, co jsem z toho pochytila, je, že svatba by měla být za dva dny. To ale není možné stihnout.

Ale vlastně…

Je to možné. Toto je přeci rodina upíru a s Alicí v čele je možné vše…

Asi po další hodině, kdy jsem z každé věty pochytila asi dvě slova, jsem se s Alicí přesunula do jejího pokoje. Prý bych si měla vyzkoušet své nové svatební šaty…

„Ach…“ vydechla jsem nad tou nádherou. Na nic jiného jsem se nezmohla. Alice stála vedle mě a usmívala se jako dítě, které vidí rozsvícený vánoční stromeček. Já musela vypadat podobně…

Ty šaty byly… ne, to se nedá popsat. Byly nadpozemsky krásné. Jako by mi je seslala sama bohyně. Docházela mi slova.

„Tak co na ně říkáš?“ zeptala se mě Alice nadšeně, když jsem se vynadívala.

„Alice, ty jsi… fantastická…“ vydechla jsem stále užasle.

„Díky,“ odvětila Alice s danou dávkou nadšení.

„Zkusíš si je?“ zeptala se po další chvíli naprostého ticha.

Němě jsem zakývala na souhlas. Byla jsem úplně mimo. To snad není možné… Nevrátila jsem se do nebe? Skoro jsem nevnímala Alici, která mě první svlékla a pak mi dala ty úžasné šaty.

Jak se mi ta jemná látka třela o kůži, měla jsem sto chutí si štěstím zavýskat.

A pohled do zrcadla mě úplně odzbrojil. Vypadala jsem jako… nejkrásnější princezna z té nejúžasnější pohádky. Ne že bych si nějak fandila, ale tyhle šaty by rozzářily každého.

Šaty byly korzetového střihu a sukně volně splývala až na zem. Bílá látka krásně podtrhovala mé tmavé vlasy a oči. Má černá křídla také nevypadala špatně. K těm šatům se hodila. Jako doplněk… úžasný!

Šťastně jsem se zatočila kolem dokola, ale zatočila se mi hlava a zase se mi udělalo nevolno. Alice to na mně poznala a rychle mě odvedla do koupelny. A tak další pracně dělaná snídaně byla pryč…

Ach jo…

„Bello, myslím, že by taky nebylo na škodu, kdyby tě Carlisle vyšetřil, jestli je vše v pořádku…“ začala po chvíli Alice. Souhlasila jsem s ní. Bude dobré, když budu vědět, že jsem v pořádku a mé děťátko také…

Rychle mě dovedla ke Carlisleovi do pracovny a pak rychle odběhla vybírat svatební kytici. Samozřejmě mi předtím sundala ty úžasné šaty.

„Bello, tady si lehni a uděláme ultrazvuk…“ řekl Carlisle a ukázal na lůžko.

Poslušně jsem si lehla a čekala, co bude dál…

Carlisle se ke mně přisunul židli, vyhrnul mi tílko a natřel mi na bříško nějakou chladivou věc. Pak k němu přiložil přístroj a za chvíli jsem mohla vidět své lůno na obrazovce počítače.

Něco tam bylo. Nedokázala jsem to určit, ale podle toho, jak se Carlisle tvářil, muselo být všechno v pořádku.

„Bello, vypadá to, že to bude holčička. Také roste jako normální dítě, ne zrychleně nebo něco takového. Slyším její srdíčko. Má správný rytmus.“

Zaposlouchala jsem se a opravdu… Uslyšela jsem takový třepotavý zvuk. Tak to je moje děťátko! Po tváři mi stekla jedna slza štěstí. Usmála jsem se na Carlislea  a on mi úsměv oplatil.

Pak naklonil hlavu na stranu a tvářil se podivně.

„Bello, Edward se vrací…“ řekl a obdařil mě dalším úsměvem.

Hned jsem vyskočila a rozběhla se dolů. Naštěstí se mi už neudělalo zle.

Vylétla jsem z domu, jako by mi za patami hořelo. Edward stál u domu a s láskou v očích mě pozoroval.

„Edwarde, my budeme mít holčičku!“ zakřičela jsem a vrhla se mu do náruče.

Byla jsem nepopsatelně šťastná.

Svatební šaty ZDE

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 12. kapitola: