Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 15. kapitola

19.08.2011 (11:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2827×

Pohled Edward

Políbil jsem Isabellu na spánek. Ona se ke mně překvapeně otočila a křečovitě se usmála. Já jí úsměv oplatil. Byl na ni zábavný pohled.

„Už budeme přistávat,“ řekl jsem a nespustil ji z očí. Ona křečovitě svírala sedadlo a pořád zírala dopředu. Občas střelila pohledem k přístrojové desce.

Vysvětlovala to tak, že když je v letadle ona, je dost pravděpodobné, že se zřítí. Neustále jsem jí musel připomínat, že by to ani nevadilo. Ona má křídla a já jsem nerozbitný. Vlastně vůbec nechápu, proč se bojí. Je přeci anděl. A bojí se výšek…

„Hele, sleduj řízení…,“ odvětila mi přiškrceným hlasem a sevřela sedadlo tak pevně, že jí zbělely všechny klouby. Obdaroval jsem ji svým pokřiveným úsměvem a provedl manévr, že se celé letadlo nahnulo doprava. Znovu jsem se usmál a Isa zděšeně vykvikla.

Zasmál jsem se hurónským smíchem. Ona mi věnovala jeden úšklebek a pak nenápadně vyplázla jazyk.

Tak tohle jí nedaruju!

Tentokrát jsem nahnul letadlo doleva. Vzadu něco vypadlo z přihrádky. Oba jsme se za tím zvukem otočili. Byl to malý černý batůžek. Isabellin.

Ona vstala a s roztřesenými koleny šla dozadu. Něco tam delší dobu přerovnávala. Alice jí zabalila takových věcí, že se nám to málem ani nevešlo do letadla. Byla hrozný maniak.

Po chvíli se Isa konečně vrátila. Znovu jsem se na ni usmál, ale její tvář nevykazovala žádné emoce. Jen strnule zírala na něco před sebe. Podíval jsem se tím směrem.

Aha… Odkašlal jsem si. Ona sebou trhla, podívala se na mě a sedla si.

„Měla by ses připoutat, lásko. Brzy budeme přistávat,“ řekl jsem a zahleděl se jí do tváře. Do jejích dokonalých rysů. Nikdy se toho nenabažím… Znovu jsem se usmál.

„Ale… to… to… to přeci… nejde…,“ vykoktala ze sebe Isa, stále hledíc na malý ostrůvek, uprostřed ničeho s krásnou bílou pláží a zelenavými palmami.

„Lásko!“ řekl jsem a upřel na ni svůj propalující pohled.

„Ano?“ zeptala se potichu. Hlavu měla skloněnou, ale stále mě po očku sledovala.

„To je Andělský ostrov. A od teďka je tvůj…,“ řekl jsem pyšně a sledoval její reakci. Vykulila na mě své čokoládové oči a srdce se jí splašeně rozběhlo kupředu. Tváře jí zčervenaly. Očividně se mi snažila něco říci, ale nebyla schopna jediného slova.

„J… j…ja… já… ach…“ vyšlo z ní. Byla úplně vedle. Nebezpečně rychle jsem se blížil k přistávací ploše. Jelikož ona nebyla schopna pohybu, musel jsem jí zapnout pásy já. Ani se nebránila.

Napadla mě jedna myšlenka. Teď jsem strašně toužil po tom, abych uměl číst ty její.

Vysunul jsem podvozek a hladce přistál. Isa stále zírala před sebe – neschopná jakéhokoliv pohybu.

Vzdychl jsem a vzal ji do náruče. Opět se nebránila. Stále zpracovávala tuto novou informaci. Anebo ne? Otevřel jsem dveře od letadla a vyskočil ven.

Pomalým lidským krokem jsem se vydal do džungle. Kufry počkají…

O pár minut později stromy začaly řídnout. A za chvíli jsem stál před naším novým domem. Podíval jsem se na Isu v mé náruči. Věděl jsem, jakou reakci můžu očekávat. A nemýlil se…

Isa ještě víc vykulila oči – jestli to ještě jde a pootevřela pusu údivem. Já se na ni s radostí díval. Přesně tuhle reakci jsem očekával.

Pomalu jsem došel k domu. Byl podobný tomu ve Forks. Prosklené stěny, velké světlé místnosti a nejnovější nábytek. Vše – co by si člověk kdy mohl přát.

Otevřel jsem dveře a vešel do obýváku, který byl sladěný do béžové. Opatrně jsem položil Isu na sedačku a pozoroval její reakci. Nic…

Stále byla jinde.

Pak jsem se vrátil pro kufry. Ani ne za dvě minuty jsem byl zpět. Isa stále ležela na pohovce, ve stejné poloze a se stejným výrazem. Po chvíli si mě všimla. Asi to bylo tím, že jsem dost nahlas položil kufry na zem.

„Edwarde…,“ vydechla. Nedokázal jsem určit, jaké emoce měla ve tváři. Bylo to smíšené. Jen co to dořekla, stál jsem vedle ní a držel ji za ruku. Ona se po dlouhé době usmála a natáhla se pro polibek. Teda, aspoň tak jsem to viděl já.

Začal jsem ji líbat. Nejprve jsem jen zlehka otřel své rty o ty její. Srdce se jí rozbušilo. Přejel jsem podruhé… Slastně zavzdychala. Přejel jsem potřetí… Vrhla se s chtíčem na mé rty. Pootevřela ústa, sama se mi nabízela. Já výzvu přijal a začal naše jazyky proplétat ve hře plné vášně. Oba jsme slastí zavzdychali. Znovu jsem ji začal vášnivě líbat. Ona lapala po dechu a mně to přinášelo slast.

Pak se zčista jasna odtáhla. Překvapeně jsem na ni zíral. „Co… to? To… ehm…“

Teď jsem nebyl schopný mluvit zase já. Co se stalo? Ještě nikdy se neodtáhla.

Isa se usmála. „V letadle jsem strávila hodně hodin. Chtěla bych se opláchnout a převléct se,“ řekla.

Přikývl jsem. „Kde je koupelna?“ zeptala se ještě. Vzal jsem ji do náruče, doufaje, že jí to nevadí, a běžel s ní po schodech nahoru.

Očividně jí to nevadilo. Přitulila se ke mně a zavřela oči.

„Tady je naše ložnice,“ řekl jsem a ukázal na dveře. Isa hned zpozorněla.

Pomalu jsem otevřel dveře. Isa mi netrpělivě pokukovala přes rameno.

„Ach… Edwarde…,“ zašeptala unešeně. Zadívala se na mě lesknoucíma očima. Byla dojatá…

Uprostřed pokoje stála velká bílá postel s nebesy. A na saténových prostěradlech bylo z okvětních plátků rudé růže nakresleno obrovské srdce.

„Miluju tě…,“ zašeptal jsem své manželce do ucha. Ona se na mě zadívala stále uslzenýma očima a políbila mě.

Já jí začal polibek s vervou oplácet. Oba jsme byli vzrušení. Isa se ke mně tiskla a slastně vzdychala. Objal jsem ji pevněji a přejížděl jí rukou po páteři. Zavřela oči a užívala si tento dotyk. Ale mně to už nestačilo.

Dychtivě jsem se přesunul k posteli a něžně ji položil na plátky růží. Byla nádherná. Znovu jsem si musel připomenout, že je moje – a to navždy.

Ale to mi už Isa přejížděla po hrudi a snažila se rozepnout knoflíčky u mé košile. Já jí zase slíbával každé holé místečko na krku. Po mém doteku jí tam naskočila husí kůže. Její šaty se mi líbily, a tak jsem jí je opatrně rozepnul a stáhnul dolů. Pohled na ni jen v černém krajkovém prádle mě přiváděl k šílenství.

Chtěl jsem ji. A to teď hned. Ona na tom byla nepochybně stejně. Sama si chtěla rozepnout podprsenku. Ale moje ruka ji zastavila. Jedním nacvičeným pohybem jsem ji rozepnul a odhodila na druhý konec místnosti. Ise jsem věnoval jeden pokřivený úsměv. S nepřehlédnutelnými jiskřičkami v očích mi ho oplatila.

Moje košile a kalhoty už byly také pryč. Znovu a znovu jsem jí přejížděl prsty po jejím dokonalém těle. Ona se s přivřenýma očima prohýbala a zatínala zuby do rtu, aby slastí nevykřikla.

Jedním drobným trhnutím jsem jí zbavil posledního kousku oblečení. Podívala se na mě s roztouženým výrazem. Teď mi přišlo, že jí dokážu přečíst každou myšlenku. Chtěla to stejně jako já. A tak jsem neváhal a sám si sundal poslední svršek.

S chtivým výrazem si mě k sobě přitáhla a znovu mě políbila. Oběma našimi těly pulzoval elektrický proud.

Ale rozhodl jsem se, že ji ještě trochu poškádlím. Z jejích úst jsem se přesunul na krk a dále na její fantastická ňadra. Jazykem jsem každý vrcholek dvakrát obkroužil a pokračoval níž. Slíbával jsem každé holé místečko jejího bříška, které ještě nevykazovalo žádné známky těhotenství.

Rukama jsem bloudil po jejím těle a rty pokračoval dál. Teď už kňučela slastí. Bylo to k nevydržení, ale já se přesvědčoval, že ještě chvíli…

Bude to stát za to.

Něžně jsem se otřel rty o její místečko. Ona vykřikla. Políbil jsem ji ještě jednou a pak ji začal laskat jazykem.

Ona se v mém objetí svíjela v křečích rozkoši a já nehodlal přestávat.

„Edwarde!“ vykřikla z posledních svých sil. Moje sebeovládání se zhroutilo. Bez dalšího přemýšlení jsem spojil naše těla v jedno.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 15. kapitola: