Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? - 5. kapitola

02.07.2011 (22:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3492×

„Jaspere, néééé…“ stačila ještě zakřičet Alice, než se Jasper přiřítil k Isabelle a začal ji mačkat ve svém objetí.

Přitom neustále mlel něco v tomto smyslu: „Panebože, Isabello! Konečně jsi tady! Víš, jak strašné to bylo, když jsem musel cítit Edwardovy zoufalé pocity?! Sto let! Konečně jsi tady! Bylo to s ním na zabití! Já jsem tak strašně rád, že jsi tady…“

Já jen protáčel oči a obracel zrak k nebi. Bože, co to mám za rodinu?! Taková ostuda…

„Alice?! Půjdeš se mnou do lesa? Konečně mám klid a tak bychom mohli…“ křikl na Alici Jasper, a pak se na mě zašklebil.

Já mu to s radostí oplatil.

Za chvíli jsme jim už viděli jenom záda. Myslím, že pár stromů to nepřežije…

…

„Bello! Tak ráda tě vidím…“ říkala Esmé, zatímco mačkala mou Isabellu v mateřském objetí.

Musel jsem se nad tím pousmát. Esmé má další dceru. Za chvíli jí určitě půjde něco uvařit.

A opravdu, za chvíli jí něco pošeptala do ucha a pak odběhla do domu – do kuchyně.

Ale my, jakožto upíři, jsme to slyšeli.

„Tak, Bello, co my sis dala k obědu? Musíš mít už určitě hlad…“ šeptala Esmé…

Pak k Belle (Isabella je strašně dlouhé, a tak jsem si její přezdívku také brzo osvojil) přistoupil Carlisle a také ji objal.

„Vítám tě do rodiny, dcero…“ řekl jen krátce a šťastně se usmál. Byl opravdu rád, že budu konečně šťastný.

Pak k Belle přiběhl Emmett a zatočil se s ní. Bella vyděšeně vypískla, ale hned se s Emmem začala bavit a smát.

Mezitím jsem pozoroval Rosalii, která vše pozorovala s jistou nelibostí. Po chvíli si všimla mého zkoumavého pohledu a nenápadně zaplula do domu.

Kolem mě se prohnal Emmett s Isabellou na zádech. Oba se nepřestávali smát. Bellinu tvář zdobil nádherný úsměv, dolíčky ve tvářích a její smích… Ach…

Podívala se na mě a vykouzlila ještě krásnější úsměv, než byl ten před chvílí.

Pomalu jsem šel za nimi.

Ano, teď už budeme jedna šťastná rodina…

…

V kuchyni lítala Esmé kolem plotny a Bella seděla u stolu. Emmett seděl vedle ní a nadšeně s ní o něčem diskutoval.

Rose seděla na pohovce a lakovala si nehty. Potichu jsem si k ní přisedl. Znuděně na mě pohlédla a dál pokračovala v činnosti.

„Rose…“ začal jsem mírně. Zvedla hlavu a obdařila mě zkřiveným úsměvem. Já v klidu dál pokračoval…

„Ty nemáš Isabellu ráda?“ zeptal jsem se potichu a vyčkával.

Rose si dopilovala nehet a řekla pouhé: „Ne…“

Pak mi už nevěnovala pozornost. Vstal jsem a šel do kuchyně za mou láskou.

Té už Esmé servírovala oběd. Byly to nějaké těstoviny s masem. Příšerně to vonělo, ale podle toho, jak se do toho Isabella pustila, to muselo být výborné…

„Esmé, jsi výborná kuchařka…“ žvatlala s plnou pusou. Byla rozkošná.

…

„Iso, (další hezká přezdívka) nešla by ses se mnou projít?“ zeptal jsem se, když se Bella najedla a sledovala nějaký zábavný pořad s Emmettem.

„Jo. Jasně…“ odvětila a obdařila mě dalším krásným úsměvem.

Vyšli jsme z domu a zamířili k lesu. Jenom doufám, že nenarazíme na Jaspera s Alicí…

„A, že mě nechytíš!“ zakřičela znenadání Isa a rozběhla se. Rychle jsem se pustil za ní.

Znenadání Isa roztáhla křídla a vznesla se vzhůru. Ještě jsem přidal, ale brzy jsem zjistil, že jí opravdu nestačím. Jako nejrychlejší upír z rodiny…

Rychle jsem se zastavil. Isabella nikde nebyla. Začal jsem se rozhlížet a pozorně naslouchat.

Bylo až moc podezřelé ticho…

„ÁÁÁááá!“ slyšel jsem zaječení a v zápětí ucítil Isu, která mi skočila za krk. Bujaře se smála.

„Iso! Víš, jak jsem se lekl, že se ti něco stalo?!“ řekl jsem zvýšeným hlasem, ale na tváři mi pohrával úsměv.

„To byl účel!“ křikla Isa a rozběhla se pryč.

Bohužel pro ni, tu byly husté stromy, a tak musela pěšky.

Za chvíli jsem ji tiskl v náručí. Ze začátku dělala, že se brání, ale vzápětí se mi podvolila.

Zahleděl jsem se jí do očí. Ona se přestala smát a tvář jí nepatrně zvážněla.

Pomalu jsem se k ní přibližoval a pozoroval její reakci. Nedala znát obavy nebo pochybnosti.

Zastavil jsem se pár centimetrů od ní. Ztrácel jsem se v jejích očích. Tekutá čokoláda…

To ona překonala tu malou vzdálenost mezi námi a spojila rty v polibku.

Jen se lehce otřela svými rty o mé. Já na sebe nedal dlouho čekat a hladově jí políbil. Chvíli nic nedělala. Tohle asi nečekala. Ale vzápětí se začal i ona účastnit. Proplétali jsme své jazyky ve vášnivé hře. Jí se nepochybně líbilo. Ještě si mě přitáhla blíž a objala mě kolem krku. Chvílemi mi zajížděla do vlasů. Pak jsem ztratil rovnováhu a spadl na zem. Jí to asi nevadilo. Dál mě líbala.

A tak jsme jen pokračovali…

Do našeho nového života, plného štěstí.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? - 5. kapitola: