Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 12. kapitola

02.01.2012 (12:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1770×

Naše louka… Myslí mi okamžitě proběhlo několik obrazů zároveň. Byly to ty nejšťastnější okamžiky mé existence. Tady jsem zažil všechno štěstí - tady jsem začal žít svůj život. Našel jsem zde důvod a smysl své existence. A teď? Stojím tu, se zlomeným srdcem a nevím co dál. Vše, co mi bylo vždy milé, se mi snažil a stále snaží někdo vzít. Něco mi bylo navráceno, ale to, pro co jsem od začátku žil je stále tisíce kilometrů ode mě.

Najednou zpod mraků vysvitlo slunce a celá louka se zalila sluneční září. Ale to, co se nejvíce rozzářilo, jsem byl já – krvelačná zrůda, upír… Znovu a znovu jsem se mučil vzpomínkami na minulost. Stále jsem si v hlavě přehrával nejšťastnější okamžiky mého pozemského bytí…

...

Nevím, jak dlouho jsem se utápěl ve svých myšlenkách, ale když se slunce začalo přibližovat k vysokým stromům, začal jsem pomýšlet o návratu domů. Domů… už nikdy to nebude domov, jak býval…

Dost! Zakřičel jsem na sebe v duchu. Už se nebudu týrat každou vzpomínkou na ni. Už na ni přestanu myslet… Navždy…

Ještě jednou jsem se rozhlédl a pak se rozběhl k domovu. Cestou jsem se snažil na nic nemyslet, ale moc se mi to nedařilo. Jako kdyby upír mohl svou mysl vyprázdnit…

Už jsem se blížil k naší vile a přemýšlel, co asi dělají ostatní. Zaobírají se také myšlenkami na Isabellu? Nebo mají už tam dost svých vlastních starostí? Bůhví… No… nebo taky neví…

Zastavil jsem se a pomalým krokem a strojeným úsměvem na tváři vešel do domu.

Tam panoval poměrný klid. V obývacím pokoji seděla Rose se spící Eli na klíně. Vedle ní seděl Emmett, který k mému velkému překvapení seděl klidně, držel svou ženu za ruku a láskyplně se díval na mou dceru. Všichni ostatní byli pryč.

Když jsem se objevil, Rose se na mě otočila, usmála se a ústy němě naznačila, že Elizabeth před chvílí usnula. Kývl jsem na souhlas a snažil se jí poděkovat. Jen mávla rukou a usmála se na Eli, která spokojeně oddechovala. Vypadala jako milující matka, která pro své dítě udělá vše na světě…

Až na to, že Rose nebyla matka, nikdy jí být nemohla a Eli nebyla její dcera. Nebral jsem to tak, že by se mi ji snažila sebrat a přivlastnit si ji, bral jsem to tak, že Eli potřebuje mateřskou lásku a Rose ji má ráda jako vlastní. A já jsem ve svém aktuálním rozpoložení moc nefungoval jako otec, kterého teď má dcera potřebuje…

Přistoupil jsem ke křeslu a pomalu, abych nezpůsobil nějaký hluk, si sedl. Opřel jsem se a potichu vydechl. Byl jsem tak unavený… ne fyzicky, ale duševně takovým způsobem, že jsem toužil také na pár hodin usnout a zapomenout na krutou realitu.

Zavřel jsem tedy oči a silou vůle se snažil vypnout. Rose a Emmettovi jsem musel připadat jako blázen, protože jsem takto seděl asi hodinu, pravidelně oddechoval a opravdu jsem musel vypadat, že spím. Tedy pro někoho, kdo ve skutečnosti neví, kdo jsem…

Po této malé hře, při které jsem se snažil oklamat hlavně sám sebe a svou podstatu, jsem uslyšel na příjezdové cestě rychlé kroky a namáhavý dech. Rychle bušící srdce dokazovalo, že to je člověk, ale jeho pach to dost vyvracel… Byl to vlkodlak a podle myšlenek, jak jsem za okamžik zjistil, to byl Jacob.

No, super… pomyslela si hned Rosalie, když i ona zachytila jeho pach. Emmett hned ztuhnul, ale já mu naznačil, ať v klidu sedí.

Za pár sekund se ozvalo hlasité zabušení na dveře a já si zanadával, že mě to nenapadlo hned a nešel jsem otevřít. Teď ještě vzbudí Eli! Ihned jsem vyletěl z křesla a hnal se ke dveřím, aby to psisko nestihlo zaklepat ještě jednou. Eli má dost hluboký spánek, ale v komatu zase není…

A ano, Jacoba opravdu nemám rád…

Otevřel jsem dveře a zahleděl se mu do tváře. Snažil se vypadat přívětivě a i jeho myšlenky naznačovaly, že se chce chovat… no, slušně…

„Ahoj, Edwarde… Je tu Bella?“ zeptal se a natahoval krk, aby zahlédl někoho v domě. Rozhodně jsem ho nechtěl pustit dovnitř, zvlášť když tu mám dceru. Ještě by se rozzlobil, že Isabella zmizela, a přeměnil by se a bůhví, jak by to pak dopadlo…

„No, o tom bych si s tebou rád promluvil…“ na chvíli jsem se odmlčel a pohlédl za sebe, „venku.“

Hned jsem ho vystrkal z prahu ven a dál do lesa a připravoval se, jak mu takovou zprávu sdělit… No, Jacobe, Bella se obětovala pro naši dceru, která už je doma – ale nepustím tě k ní, neboj… a sama zůstala ve Volteře. Už se nikdy nevrátí, takže… nazdar… Tak takhle asi ne, ale byla by to rozhodně lákavá představa.

„Edwarde, co se tady děje?! Kde je Bella?!“ zeptal se zmateně Jacob a těkal očima ze mě na náš dům. Tak to ani náhodou, kamaráde… pomyslel jsem si a přinutil ho, se mi podívat do očí. Už jsem měl připravenou dokonalou řeč…

„Jacobe… Isabella odjela do Volterry, aby osvobodila naši dceru… a aby Eli mohla domů, obětovala se a slíbila, že už tam zůstane… nemá…“ zajíknul jsem se, „nemáme nejmenší naději…“

Jacob mlčel… zíral na mě, čelist napjatou a nevydal jedinou hlásku, myšlenky měl dosti zmatené, hodně sebevražedných nápadů – to především… k Belle musel mít opravdu silné pouto – přátelské, podotýkám pouze přátelské…

A pak se stalo něco, co jsem mohl očekávat… a nikdy na to nezapomenu…

„Tati!“ zakřičela má dcera a přes všechny protesty Rose a Emma se ke mně rozeběhla. Skočila mi do náruče a dokonce jsem zahlédl malý náznak úsměvu. Dalo by se tedy říci, že se pomalu z vytrpěných hrůz vzpamatovávala… Po tom, co se se mnou dostatečně pomazlila, jsem ji postavil na zem. A pak…

„To snad ne!“ zaúpěl jsem zoufale a Eli jsem si posunul za sebe. Tak to je fakt super! Už jsem to měl na jazyku, ale pak jsem se zastyděl.

Jacob nevychovaně a s otevřenou pusou zíral na mou pětiletou dceru Elizabeth a já mohl pomocí jeho myšlenek poprvé sám zkusit, jaké to je – otisknout se…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 12. kapitola: