Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 13. kapitola

09.01.2012 (19:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1818×

Pohled Elizabeth

O deset let později…

„No tak, Jaku, kde jsi?! Já vím, že…“ volala jsem do ztichlého lesa a rozhlížela se na všechny strany. Jacob se mi zase někde schovával a teď na mě určitě z nějakého křoví vyskočí – pro něj to byla úžasná zábava, ale pro mě už ne. Možná když jsem byla malá holka, ale teď, když jsem už skoro dospělá…

„Áááá! Jaku!“ vypískla jsem, když jsem na zádech ucítila něčí dotek. Určitě to byl Jacob – jeho ruce bych poznala všude. Otočila jsem se a pohlédla do jeho oříškových očí, ve kterých jsem se už tak dlouhou dobu ztrácela. Milovala jsem ho… To jsem věděla jistě.

„Lásko, promiň, jestli jsem tě vyděsil…“ zašeptal mi laškovně do ucha, usmál se na mě svým okouzlujícím pohledem, o kterém věděl, že na mě vždycky zabere, a začal zkracovat vzdálenost mezi našimi rty. Vždy se mi přitom rozbušilo srdce a šly na mě mdloby. A teď to nebyla výjimka. A pak… když se naše rty spojily do toho dokonalého polibku, vznesla jsem se do výšin a přestala vnímat své okolí. Jeho rty padly přesně do těch mých, ta hebkost, ten přirozený pohyb a ten pocit…

„Neomdli mi tady…“ ozvalo se mi těsně do ucha a pak zasmání. Za tohle jsem ho milovala, vždycky věděl, jak se cítím – vždy to na mně poznal. Měl mě dokonale přečtenou…

„Neboj!“ křikla jsem a začala od něj utíkat. Smála jsem se svým, jak všichni říkali, zvonivým smíchem a pak se ohlédla - jak jsem to udělala, Jake po mně blýskl šibalský usměv a začal si svlékat triko. Na nic jsem nečekala, znovu se zasmála a začala utíkat, co mi síly stačily. Za chvíli jsem za sebou uslyšela běh vlkodlačích tlap.

Ale přece jenom jsem tak trochu zčásti upír, takže mi ještě chvíli nestačil. Opravdu jen chvíli, protože vlkodlak je vlkodlak…

Pak dusot ustal. Chvíli jsem ještě běžela a dumala nad tím, jestli to není léčka. Mohl běžet oklikou, ale pak mě přemohl zvláštní pocit. Rychle jsem se otočila, ale to jsem neměla dělat, přímo za mnou stál jeden „menší pejsek“ a dělal na mě doopravdy psí očka. A věděl, že tohle na mě také vždycky zabere. On snad věděl všechno…!

Nakonec jsem podlehla své touze a dala mu mlaskavý polibek na čumák. Ozvalo se štěkavé zasmání a pak na mě Jake mrkl těma svýma obříma očima. Znovu jsem se začala uculovat. Pak se mi snažil posunky naznačit… opravdu netuším, co… začal totiž kroutit hlavou a protáčet oči a ukazovat bokem. Ale vypadalo to tak komicky, že jsem se málem smíchy skácela k zemi.

Pak odklusal ke keřům, na které ukazoval, a já konečně pochopila, že se mi snažil naznačit, že se jde přeměnit. Taktně jsem se otočila a koutky mi neustále cukaly v úsměvu. Někdy mě přemáhala zvědavost se kouknout, ale… doposud jsem to vydržela… Však já ho jednou uvidím nahého! Začala jsem se červenat a sama si zanadávala, na co myslím. Je mi přece patnáct! Teda jsem jako zčásti upír o dost vyspělejší, ale stejně…

Moje další úvahy přerušily Jacobovy rty, které se mi začaly dobývat na krk. Byla jsem celá rozechvělá a slastně přivírala oči. Kdyby mě tak viděl táta!

„Možná bys měla začít být o něco více chápavější...“ zašeptal mi a já hned vystřízlivěla. Naoko jsem na něj pohlédla nazlobeně a praštila ho od ramene. Pak jsem se zase dala na zběsilý útěk.

Změnila jsem zprudka směr a uvědomila si, že bychom už měli jít domů. Bude se stmívat a já musím být doma před setměním – teda my. Jacob u nás bydlí. Už deset let…

Hned, jak pochopil, jakým směrem jsem se to vydala, přiskočil ke mně a uzavřel mě ve svém horkém objetí.

„Ne, ještě ne. Doma mi pořád Edward kontroluje myšlenky…“ zašeptal zoufale a přitiskl se ke mně ještě blíže. Opět jsem ucítila, že se moje srdce vydalo na zběsilý závod kupředu.

„Ale Jaku, už opravdu musíme… bude se už stmívat a já musím být doma před setměním – víš, co všechno by se mohlo stát…“ Můj hlas vyzněl do prázdna a Jake trochu ztuhl. Nepochybně si to pamatoval. A já také. Já jsem se před deseti lety ztratila v lese – tedy neztratila, unesli mě. Upíři… A také si moc dobře pamatuji ty následky. Má rodina už nikdy nebude úplná…

„Dobře, tak jdeme…“ zašeptal Jacob do ticha, které nastalo. Pokusila jsem se o drobný úsměv a chytla ho za ruku. Věnovala jsem mu jeden soucitný pohled a takto, ruku v ruce, jsme se vraceli potemnělým lesem domů…

...

Už z dálky jsem slyšela, že je něco jinak. Z domu se ozýval neuvěřitelný hluk, určitě se dohadovali – slova jsem nedokázala rozpoznat – přeci jenom nejsem úplný upír. Rychle jsem vešla do dveří a vtom všichni ztichli. Na okamžik jsem se zadívala do každé tváře.

Rose stála nejblíže dveřím a zkoumala mě pohledem. Sama se snažila zamaskovat překvapení a jisté podráždění. A jenom netušila, jaké… Po chvíli můj pohled nevydržela a zahleděla se jinam. To bylo špatné znamení. Rose totiž nikdy neuhýbá pohledem…

Po jejím boku stál Emmett a držel ji kolem pasu. Chránil ji. To bylo na první pohled jasné. Ale na mysl mi vyvstala další otázka. Proč? Co se to tu děje?!

Zahleděla jsem se do dalších tváří. Esmé a Carlisle… Oba seděli na gauči a drželi se za ruce. Představovali základy naší rodiny a na tu teď očividně přišla krize…

Alice a Jasper stáli u vchodu do kuchyně. Alice se na mě z nejasného důvodu dívala… soucitně? Proč?! To jsem nedokázala zjistit. Teď by se mi hodil tátův dar čtení myšlenek. Nebo aspoň nějaký… Ne, já prostě musela být bez daru…

Jacob za mnou se ošil. Pach tolika upírů už mu po těch letech moc nevadil, ale takhle hustou atmosféru snad ještě také nikdy nezažil…

Po chvíli jsem ucítila nepatrnou změnu nálady. Ten klid… Jasper! Nazlobeně jsem se na něj podívala, ale on mě nebral na vědomí. Koukal z okna, nebo na něco, co bylo blízko okna…

Také jsem se podívala tím směrem a konečně zahlédla svého otce, jak stojí u okna, ruce mu visí mrtvolně podél těla a sám vypadá jako kus žuly. Tady je jádro věci. Mého otce to velmi vzalo. Stalo se snad něco ma…

„Co se děje?“ zeptala jsem se do ticha, které přetrvávalo od našeho příchodu. V tu chvíli se na mě obrátilo šest páru zlatavých očí. Táta stále zíral z okna.

Pak promluvila Alice: „Přišel dopis z Volterry…“

Zkameněla jsem.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 13. kapitola: