Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 14. kapitola

17.01.2012 (17:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1667×

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že něco takového uslyším. Nikdy v životě… Všech nadějí jsem se vzdala už před lety. A od té doby jsem už nikdy nepomyslela, že bych svou maminku mohla ještě někdy vidět. A tato informace mi vnukla naději…

Konečně jsem ucítila i fyzickou změnu. Trochu jsem zavrávorala a zatmělo se mi před očima. Už jsem si myslela, že skončím na zemi, ale Jacob mě v posledním okamžiku zachytil. Vděčně jsem se mu zahleděla do očí a samozřejmě postřehla tu vlnu žalu a bolesti, kterou jsem dokázala rozpoznat a bezpečně určit její důvod. Má mamka byla s Jacobem dlouholetá přítelkyně, brala ho jako bratra a on ji jako sestru – aspoň tak mi to všichni kdysi vyprávěli…

Po mém malém vnitřním monologu, který jsem slavnostně zakončila skoro-pádem, se atmosféra v domě trochu změnila. Všichni se trochu uvolnili a už nebyli tak napjatí, než když přede mnou skrývali tak podstatnou informaci. Což tahle rozhodně byla…

Pak mě napadlo se zeptat na to nepodstatnější, co mě v tuto chvíli zajímalo…

„Otevřeli jste to?“ zeptala jsem se šeptem a pevně se chytla Jacobovy ruky. Potřebovala jsem oporu a můj vlčí přítel mi ji ve značné míře poskytoval.

Zadívala jsem se na Alici a ta jen zakroutila hlavou. Srdce se mi rozbušilo. Jako by moje tělo reagovalo na zalepený dopis – pokusilo se změnit jeho obsah. Těšila jsem se na otevření dopisu a zároveň se i k smrti bála. Co se stalo? Co od nás chtějí?!

„Alice, udělej to ty…“ zašeptala jsem znovu a sevřela víc Jacobovu ruku. On mi stisk oplatil. Pak se na mě Alice chvíli upřeně zahleděla a nakonec pomalým lidským krokem došla ke kuchyňské lince a vzala krémově zbarvený dopis.

Všichni jsme nastražili uši a nikdo ani nedutal. Kdyby teď upadnul na zem špendlík, určitě bych ho slyšela i já. Celým domem se rozléhalo rozlepování obálky, až mi z toho běhal mráz po zádech. Připadala jsem si jako v nějakém hororu, všichni čekáme a ani nevíme na co a všude je cítit nejistota a strach… - asi tak nějak jsem se cítila…ta nejistota mě ubíjela… Navíc moje srdce bušilo tak nahlas, že jsem si už myslela, že mi vyskočí z hrudi. Jacobovu ruku jsem sevřela tak silně, že mi zbělaly kloubky. On se na mě podíval a povzbudivě se usmál.

Pak se ale všechna naše pozornost obrátila na Alici, která sklopila oči ke krémově zbarvenému a jistě hodně drahému dopisnímu papíru a začala nahlas číst jistě Arův rukopis…

„Drahá rodino Cullenových… Rád bych vás tímto osobně pozval na výroční ples, který se bude konat za čtrnáct dní. Doufáme, že se účastníte… Se vší úctou… vznešený vládce Aro…“

„To je všechno?!“ vyhrkla jsem se zmateně. Nikde ani zmínka o mojí mamince. Nic…

Rychle jsem přilítla k Alici a vytrhla jí papír z ruky. Nečekala to a tak na mě jen překvapeně zírala. Rychle jsem očima přelétla ty dva řádky úhledného a hrozně kudrlinkovaného písma a se znechucením ho vrátila Alici do napřažené ruky. Pak jsem se radši šla posadit na sedačku. Myslím totiž, že bych už dál stát nevydržela a v brzké době spadla v mdlobách k zemi…

Potom jsem se znovu rozhlédla kolem sebe. Rose s Emmem stáli pořád na stejném místě, Esmé s Carlislem seděli pořád vedle mě, můj otec neustále stál zády k nám, pohled upřený z okna. Z části jsem chápala, jak mu je…

Na jazyku mě začala pálit další otázky, ale zatím jsem se dokázala ovládat. Zatím…

Pohled Edward

Už od té doby, co jsem se vrátil z louky, mi přišlo v lese něco divného. Měl jsem opravdu divný pocit a tak jsem spěchal domů. Tam všichni seděli kolem stolu a hypnotizovali bělostnou obálku, která si jen tak ležela uprostřed stolu. Už v jejich myšlenkách jsem viděl nadepsanou zpáteční adresu. Volterra…

Rychle jsem se vrhnul na dopis jako lev na svou kořist. Čichal jsem k němu a snažil se zachytit Bellinu vůni. Teda jestli mám ještě šanci – jestli… není mrtvá… Ostatním jsem musel připadat jako úplný blázen.

S povzdechem jsem se od obálky odtáhl a začal si prohlížet zdobné Arovo písmo. Neušlo mi, že je tento dopis zvlášť nakrášlený a písmo až přemíru zdobné. Mělo mi to něco sdělit. Informaci, kterou jsem chtěl a potřeboval…

Hned jsem chtěl dopis otevřít, ale pak jsem si vzpomněl na Elizabeth. Bylo by to vůči ní nefér. Ona, stejně jako já měla právo slyšet obsah dopisu. A ne později než ostatní… Musel jsem vidět její reakci a ona zas mou.

Nebyli jsme příkladový otec a dcera… Já jí nic nezakazoval, ona věděla, kde má své hranice a já zase, že se jí nemám hrabat v hlavě… Zvlášť od té doby, kdy si uvědomila, že má Jacoba ráda a začala s ním chodit. Tomu jsem se musel v duchu zasmát – přišlo mi to směšné. Hlavně tak nazvané. Oni spolu už vlastně chodili od jejích pěti let. Jake jí nespustil z očí a ona se na něj pořád věšela. Trochu jsem žárlil… Ale ne moc. Elizabeth potřebovala lásku, něhu a hlavně pozornost. Jacob jí to vše dával. Já totiž tolik ne. Uzavřel jsem se do sebe a nedával najevo své city – teda aspoň tak, jak to šlo. Někdy se mi stejně zkřivila tvář do bolestného úšklebku, když Eli udělala něco, co mi připomnělo Isu. A to se stávalo často. Víc než bych chtěl…

A teď?

Teď jsem byl v koncích. Všechny staré rány se otevřely a já už nedokázal skrývat svou bolest. Někdy jsem si přišel strašně moc sobecký. Skoro nikdy jsem totiž nepomyslel na Elizabeth, která musela stejně těžko nést ztrátu matky. Pořád jen zahleděný do sebe…

Ale jak jsem viděl Elin výraz po tom, kdy jí Alice řekla, že přišel dopis z Volterry, oči se mi otevřely. Uvědomil jsem si, co snad nikdy. Elizabeth mě potřebuje… právě teď víc než jindy…

Vrátil jsem se ze svých vzpomínek a znovu se zahleděl do temnoty lesů přede mnou. Ta tma mi připomínala krutou skutečnost. Skutečnost, že se musím rozhodnout. Rozhodnout se pro snění nebo realitu. Buďto odjedeme do Volterry a zjistíme pravdu, nebo… nevím co… Je možné, že kdybychom se nedostavili, Aro by pro nás poslal vojenskou výpravu. Ten ples a to všechno byla jen záminka. Aro nás chtěl. Všechny…

Pomalu jsem se otočil od okna a pohleděl do zlomených očí mé dcery, kterou jsem tak dlouhou dobu nechápal a neuvědomoval si její city. Jak ke mně, tak k Jacobovi, celé rodině, své matce…

Pohlédla na mě uslzenýma očima a já si znovu uvědomil, že ji miluju. Strašně moc…

Ale teď jsme měli důležitý úkol. Úkol, který jsme museli splnit – a to co nejdříve. My do té Volterry opravdu jet museli…

Elizabeth si v hlavě pořád přehrávala tolik věcí, na které se chtěla zeptat. Doufal jsem, že dostane odvahu a řekne to. Mohl jsem jí odpovědět i takhle a ona to věděla. Ale myslím, že právě teď získala odvahu se zeptat nahlas.

Ještě hlasitě polkla a zavrtěla se Jacobovi v náručí. Pak sklopila oči, vzala do ruky dopis, který teď opět ležel na stole, a zahleděla se do něj.

„Doufáme, že se účastníte?“ zeptala se a pohlédla na mě nejistým pohledem. Ještě v patnácti letech neuměla tak dobře číst mezi řádky jako my ostatní.

„To znamená, že je to povinné…“ řekl jsem a pohlédl na ni soucitným pohledem. „Nebo něco podobného významu…“ dokončil jsem a odkašlal si. Pak jsem sledoval, jak Eli zase zabořila pohled do dopisu. Moje odpověď jí zatím stačila. Ale začínala se sama psychicky připravovat na další otázku, která jí samotné dělala značné potíže - jen ji vyslovit. Já to už věděl, na co se chtěla zeptat. A nebyl jsem z toho také dvakrát nadšený. Hlavně z mé odpovědi, kterou jsem měl připravenou, a už se nedala ničím změnit.

Eli rychle polkla a pohlédla každému v místnosti do očí.

„Musíme tam jet?“ zeptala se nejistým hlasem a znovu na mě pohlédla. Tentokrát to byl prosebný pohled. Nechápal jsem to. Ona tam nechce?

No, ovšem… I já sám jsem se bál pravdy. Co když je Isa mrtvá… A Eli muselo napadnout to samé. Věděla, že ji tam čeká pravda a teď si také uvědomila, že to zvládne. Ať už je jakkoliv krutá…

„Ano.“ Zněla má blesková odpověď.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 14. kapitola: