Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 15. kapitola

21.01.2012 (19:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1896×

Pohled Elizabeth

Dny letěly jako voda a já si brzo uvědomila, že už nemůžu přehlížet fakta… První věcí bylo, že do Volterry jsme odlétali zítra. Dalším faktem bylo, že Jacob nejede… Asi by se totiž našim královským upírkům moc nelíbilo, kdybychom přivedli na slavnostní ples vlkodlaka. Navíc v dopise bylo: Rodina Cullenových – ne adoptovaný Jacob Black.

Připadalo mi, že jsem začínala šílet. Nikdy jsem nemluvila uštěpačně, ale teď můj sarkasmus čišel z každého slova. To bylo hodně zlé… A to nás dostává k poslednímu faktu… Nebyla jsem připravená tam jet (teď zrovna nemám na mysli to, že nemám zabalené kufry). Bála jsem se, co se tam dozvím. Šílela jsem, když jsem si vzpomněla na svou poslední návštěvu Volterry. Tak mnoho mi bylo sebráno…

A teď… teď jsem se tak strašně bála… Nebyla jsem psychicky připravená se podívat realitě do očí. Nevěděla jsem, co mě tam čeká. Bude s nimi moje maminka? To byla ta hlavní otázka… Jestli totiž ne, asi Ara vlastnoručně zaškrtím…

Z mých morbidních úvah mě probralo zaklepání na dveře. Rychle jsem se posadila na kraj postele a řekla: „Dále…“

Do pokoje vstoupil Jacob s potutelným úsměvem na rtech. Už dobrých pár dnů se mě snažil rozveselit a přivést na jiné myšlenky. Doposud se mu to moc nedařilo…

„Eli…“ zašeptal a sedl mi vedle mě. Objal mě kolem ramen a začal mnou pohupovat, jako když mi bylo šest. Objala jsem ho a zabořila mu tvář do trička, čímž jsem skryla slzy, které se znenadání objevily. Nasávala jsem jeho vůni a zhluboka dýchala. To mi vždycky pomohlo.

Jacob se trochu zavrtěl a já pomalu zvedla hlavu. Díval se mi do očí a já měla pocit, že mi ve skutečnost vidí až do duše. Začala jsem svým rentgenovým pohledem hypnotizovat jeho rty. Vážně jsem najednou dostala chuť…

Najednou se ke mně přisál, až se mi zatočila hlava. Zapomněla jsem na všechno… Úplně na všechno… Jen jsem chtěla zkoumat každý kousínek těch jeho dokonalých rtů a nikdy nepřestat. Pootevřela jsem rty a nechala se naplnit jeho jazykem. Po těle jsem cítila mravenčení a horko, které se každou chvílí stupňovalo. Už jsem myslela, že vyletím z kůže, když mě jemně kousl do spodního rtu. Mocně jsem vzdychla. Jeho to očividně také vzrušilo, a tak mě sevřel v objetí a povalil na postel.

Rychle jsem mu přetáhla triko přes hlavu a znovu vášnivě políbila. Oba jsme naráz zasténali a on se už dobýval pod mé tílko. Sama jsem se mu snažila pomáhat.

A pak, když se naše nahá kůže dotkla, cítila jsem elektrický výboj. Podívala jsem se mu do očí a on to hned pochopil. Znovu mě začal líbat a přitom si začal svlékat kalhoty…

...

Pohled Edward

Dnes… Dnes je ten den.

Den, kdy se vše změní…

Znovu jsem pozoroval krajinu a znovu se utápěl ve vzpomínkách. Všude v domě byl strašný hluk, skoro každý ještě připravoval – vlastně jenom Alice, balila všem kufry - a Eli se vášnivě loučila v pokoji s Jakem.

A já? Já se loučil se sněním a vítal realitu. Už brzy ji totiž uvidím. Měl jsem čím dál větší naději a už jsem dokonce věřil, že není mrtvá!

Znovu jsem upřel pohled z okna, právě v tu chvíli, když nad obzorem vykoukl první paprsek slunce. Přichází ten den… Je čas…

Když slunce ozářilo celou místnost, všichni už byli tady a pozorovali tu krásu se mnou. Nikdo totiž netušil, co nás bude ve Volteře čekat. Může to být také naše poslední ráno…

Moje náhlá změna emocí vykolejila Jaspera - ošil se a koukl se na Alici, která kývla, jak jsem viděl v prosklené stěně, a přišla ke mně. Položila mi ruku na rameno a dál se dívala na východ slunce. O pár sekund později jsem se otočil a zahleděl se na zamilovanou dvojici v rohu. Ještě pořád si vyměňovali slovíčka lásky.

Jacob ale můj pohled rychle zaregistroval a rychle se od Eli odtáhl. Myslím, že jsem také zahlédl, jak se začervenal. Přál jsem jim tu lásku. Chtěl jsem, aby Eli byla šťastná…

Pak jsem k němu přišel pomalým krokem.

„Jacobe…“ řekl jsem a najednou se odmlčel. „Vím, že mou dceru miluješ, a já ti tady přísahám, že ti ji přivedu zpátky.“ Jacob se mi díval do očí a neznatelně kývl na souhlas. Myšlenkami mi děkoval. Usmál jsem se a pak ho znenadání objal.

„Můj synu…“ zašeptal jsem. Sice to slyšela celá má upíří rodina, ale Eli ne – a to bylo hlavní.

Pak jsme se od sebe odtáhli a všichni se pomalu odebrali ke dveřím. Nastalo další loučení Eli a Jacoba, a tak zbytek rodiny zatím nastoupil do dvou černých Mercedesů s kouřovými skly. Dnes mělo být podle Alice slunečno. Ještě štěstí, že máme vlastní letadlo…

Za pár minut jsme byli už kompletní a vyrazili směr Seattle. Za námi zůstávalo Forks a před námi se rozprostírala nikdy nekončící nejistota…

...

O hodinu později jsme už spokojeně seděli v letadle a náš pilot právě vznesl letadlo do vzduchu. Už jsem byl zase zabrán do svých myšlenek a nevnímal okolí. Pozoroval jsem modré nebe bez mráčku a přemýšlel nad našimi společnými šťastnými chvílemi. Všechno mi to přišlo tak vzdálené. Tak dávno… Skoro jako by se to nikdy nestalo…

Podíval jsem se přes uličku a na chvíli se zahleděl na svou dceru. Zamyšleně koukala z okna a snažila se na nic nemyslet. Jako obvykle se jí to moc nedařilo. Myšlenky jí vířily od Jacoba k Ise a od Isy k Jacobovi, pak myslela na ostatní členy rodiny, vzpomínky z Volterry… Ale já se jí nehodlal hrabat v hlavě… To jsem nikdy nedělal. Jen jsem chtěl vědět, jak se cítí. A to jsem zjistil.

Cítila se tak špatně asi jako já - a to samo o sobě bylo dost zlé…

Po hodině Eli usnula. Její sny byly moc hezké. Byly plné štěstí a lásky. To bych mohl pozorovat až donekonečna… Ale já měl na práci něco jiného.

Potichu jsem vstal a došel do zadní části letadla, kde seděl Carlisle s Esmé. Na Esmé jsem se usmál a přisedl si k nim. Hned jsem se obrátil na Carlislea.

„Jak to vidíš ty – celou naši situaci?“ zašeptal jsem ponuře a zahleděl se mu do tváře. Byl jako můj pravý otec a já si k němu vždycky chodil pro rady. Tak to bylo i nyní. On o jejich plánech musí něco vědět. V to jsem nepřestával doufat…

„Edwarde… já nevím…“ řekl Carlisle a na malou chvíli mi pohlédl do očí. Byl jsem z jeho odpovědi zaskočen -  a po pravdě, nechápal jsem to. On si vždycky dokázal udělat vlastní obrázek o každé situaci. Tak proč ne teď?!

„Nedokážu říct, co nás tam čeká. Nechápu, co tím Aro sleduje...“ pokračoval potichu a znovu na mě pohlédl. I já sám jsem byl v dostatečné míře pořád zmaten. Zčásti jsem Ara chápal z jeho myšlenek, ale nikdy jsem toho starého šílence úplně neprokoukl. A teď nadešla chvíle, kdy by se mi to opravdu hodilo. Kdybych tak na chvíli slyšel jeho myšlenky… V duchu jsem se musel usmát… Vždyť já je uslyším – už brzy…

...

Už se setmělo. Všichni jsme opět seděli ve velkých černých autech a blížili se k městu. Volterra už byla vidět na obzoru… V krvavém západu slunce mi přišla ještě děsivější, než obvykle…

Za chvíli jsme už projížděli branami města. Nikde nikdo nebyl. Město se zdálo najednou opuštěné. Bez života… Až děsivé…

Eli, která seděla vedle mě, na mě se strachem pohlédla a poposedla si blíže ke mně. Podíval jsem se na ni, jak jsem doufal, utěšujícím pohledem a chytil ji za ruku. Potřebovala oporu. Vděčně se na mě usmála a pak upřela svůj zrak do nastávající tmy za okénkem. Já ji ještě chvíli pozoroval.

Ale když auto zastavilo, rychle jsem se rozhlédl kolem sebe. Byli jsme tady…

Všichni jsme bez jediného slova vystoupili a vzali tu fůru kufrů, které Alice zabalila. Ani v této situaci si nemohla odpustit tu spoustu oblečení… Ale zas tak dlouho jsem to neřešil, můžu jí za to vynadat později. Jestli nějaké bude…

Pomalu jsme přistoupili k tajné ocelové bráně. Nikde ani živáčka – natož upíra. A najednou jsem zahlédl malou temnou postavu, jak k nám kráčí z druhé strany. Takže upír už se našel. Přemístil jsem se těsně k Eli a byl na pozoru.

Snažil jsem se zaposlouchat do myšlenek příchozí, ale ona osoba si je dobře chránila. Narazil jsem na neprůstupnou hradbu. Jen černo-černá tma…

A tak jsem zůstal v nevědomosti jako ostatní… Drobná postava přistoupila až k mříži, až jsem cítil její sladkou upíří vůni.

„Vítejte,“ ozval se líbezný hlásek Jane...

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 15. kapitola: