Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 10

10.07.2010 (22:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2725×

10.

Pohled Edwarda:

Všichni jsme vyšli ze dveří a vydali se k lesu. První šel Emmett s Rose, pak Carlisle a Esme, Alice a Jazz. Bella šla až za nimi. Asi nechtěla jít jako první, ale radši někde vzadu. Přece jsme ji nemohli nechat jít poslední, a tak jsem šel nenápadně až za ní. Všimla si mě jen periferně, ale i tak mohla vidět, že jsem se usmál. Ano, líbí se mi. Už jsem si to dokázal přiznat. Ale jak na to bude reagovat ona? Není jako ostatní? Povrchní? Chtít Cullena kvůli jeho bohatství a krásné tvářičce? Dumal jsem. A málem mi unikl její letmý, druhý pohled s úsměvem. Jak krásně se usmála. Ne, nemohla být jako polovina holek ze školy. Určitě ne.
Po chvíli jsem však zaslechl něco, co znělo jako pláč. Přesněji náš upíří pláč, vzlykot. V tu ránu se na ni všichni dívali. Přispěchala k ní Esme.
„Copak se děje, holčičko?“ zeptala se a už jí drtila ve svém náručí. V jejích očích se čišel strach a obava o ni. Zase jsem ji chtěl obejmout já sám. Ani nevím, kde se ve mně vzaly tyto pocity. Možná byly pohřbené velmi hluboko, ale začínaly se pomalu a jistě drát na povrch. Po očku jsem se podíval na Jazze. Poznal jsem na něm své pocity. Alice na mě mrkla.

„Bráško, ty ses nám zamiloval!“ poslala mi v myšlenkách. Záporně jsem zakroutil hlavou. Takový radostný výraz jsem u ní ještě neviděl. Ještě mi poslala svou vizi:
Já s Bellou v objetí hledící na kolébku s malým miminkem. Oba usmívající se na sebe a šťastní.
Nechápal jsem to. Vždyť ji ani neznám. Je možné, že je ona ta pravá? Tyhle otázky a myšlenky mi proudily hlavou stále dokola. Přerušila je až Bella.
„To nic,“ řekla Esme, „jen je krásné, jakou rodinu tvoříte. Dojalo mě to. Vzpomněla jsem si na to, že já žádnou rodinu nemám. Všichni stojíte při sobě a máte se rádi. Nikdy jsem to neviděla ani nezažila,“ rozvzlykala se jako malé dítě.
„ Bello, neplakej. S Carlislem jsme přemýšleli o tom, jestli bys nechtěla u nás zůstat. Jistěže u nás zůstaneš do doby, než si budeme jistí, že nenapadneš člověka. Ovšem kdybys chtěla, rádi bychom tě přijali do rodiny,“ dopověděla jí. Nevěřícně jsem na ni zíral. Opravdu to myslela vážně? Vůbec na to ani jeden nemysleli, proto mi to asi uniklo. Ona oněměla a nevěřícně na ni zírala.
„Ostatní souhlasí?“ Očima těkala po ostatních. Všichni se usmívali, až na Rose. Na Rose jsem se zašklebil. Škleb mi oplatila, takže jsme si byli kvit. Bella se po mně ohlédla. Usmál jsem se na ni od ucha k uchu. Evidentně jí to udělalo radost, protože se jí ulevilo, soudě podle výrazu obličeje.

„ Nikdo není proti,“ odpověděla jí Esme.

„Pokud opravdu nikdo není proti, ráda s vámi budu bydlet.“ Jen co jsem to dořekla, Esme s Alice ji málem umačkaly radostí.
„Já to věděla!“ pištěla Alice na celé kolo. „Musíme jet nakupovat.“ Jen co vyřkla tuhle větu, začali jsme se všichni hrozně šklebit na protest.

„Žádné výmluvy neberu!“ otočila se na mě. Zase viděla, jak mám v plánu se z toho vykroutit a co mám v plánu. Ach jo, někdy je její schopnost opravdu otravná.
„Teď bychom mohli pokračovat v cestě na lov,“ promluvil Carlisle, který byl celou dobu zticha.
Esme ji naposledy objala a my mohli pokračovat dál na lov.
Nevím, co do Belly vjelo, ale najednou se rozeběhla, jakoby jí za patama hořelo, směrem do lesa.
„Edwarde, běž za ní!“ křičel na mě v myšlenkách Carlisle. Nerozmýšlel jsem se a vyrazil za ní. Nemusel jsem vynaložit moc velkou rychlost, protože jsem ji dohnal hned vzápětí. Netuším, jak se to mohlo stát, ale postavil jsem se jí nevědomky do cesty. Už nestihla uhnout a prostě mě sejmula. Povalila mě na zem a sama se válela kousek ode mne.
„Co to jako bylo?“ lehce naštvaně na mě vyjela. „To se člověk, teda upír, nemůže ani chvíli proběhnout, když se všichni ostatní šinou jako šneci?“
„No, chtěl jsem tě zastavit, abys nám neutekla třeba na severní pól,“ smál jsem se jako malej kluk.
„Tak teda dík, ale co kdybych tam vážně chtěla, hm?“ Po této větě mi zkameněla tvář. Ona nás chtěla opustit? Souhlasila přece, že s námi bude bydlet, tak proč?
„Opravdu?“ podezíravě si mě prohlížel.
„Jasně, že nechtěla, ty pako!“ řehtala se, až se válela po zemi. Ta mi teda dala. Kdybych nebyl upír, asi by to se mnou švihlo.
Najednou tu byli všichni okolo a smáli se. Carlisleovi a Esme cukali jen koutky, asi nechtěli pokazit atmosféru a zároveň se zbavit autority. Málokdo by si toho u nich všiml, ale my ne. Emmett s Jasperem se tlemili a váleli po zemi jako předtím Bella. Dokonce i Rose se smála a lehce se na Bellu usmála. Tak tohle jsem opravdu nečekal. Že by ji začala mít trochu ráda?
„Teda, ségra, ty jsi ale číslo! Takhle to už Edovi nikdo dlouho nenandal,“ řechtal se pořád Emmett jako kůň. Měl jsem chuť ho na místě roztrhat a spálit. No, ale pak by mi to Rose do konce věčnosti vyčítala. Tuto myšlenku jsem zahnal tak rychle, jak přišla. Když se všichni uklidnili, šli jsme konečně lovit.
„Bello, sejdeme se za hodinu tady na tomto místě. Nebudeme daleko, a kdyby něco, zasáhneme,“ řekl Carlisle.
„Edwarde, buď jí na blízku a pomoz jí, synu,“ poslal mi ještě otec myšlenku a zmizel jako ostatní. Zůstal jsem s Bellou sám.
„Poddej se svým instinktům a nadechni se,“ poradil jsem jí. I ona si všimla, že ostatní zmizeli. Poslechla mě. Nadechla se a v tu chvíli ucítila vůni srnek, které se pásly nedaleko. Rozeběhla se za tou vůni a hnal se jako tornádo. Skoro jsem jí nestačil, jak byla rychlá díky posedlosti po krvi. Jakmile je uviděla, vrhla se na mě a obě zakousla naráz. Vypila je postupně. Stál jsem opodál a se zájmem jsem na ni hleděl. Slušelo jí to. Měla ladné pohyby. Obdivoval jsem ji jen chvíli. Nedalo mi to a promluvil jsem na ni.
„Musím uznat, že ti to docela jde,“ zavolal jsem na ni polohlasem. Otočila se a hledala mě. Po hlase mě určitě poznala, jen nevěděla, kde jsem. Poté, co mě zbystřila, zašklebila se na mě. Jak roztomilé.
„Bavíš se dobře?“ ptala se mě.
„Docela jo,“ zasmál jsem se.
„Fajn, vidíš, už to zvládnu sama, takže můžeš jít,“ řekla mi a zmizela jako pára nad hrncem. Zůstal jsem zírat a trčet zarytě na místě. Po chvíli jsem se probral a vyrazil si taky něco ulovit, abych nepřišel zkrátka. Vyhlídl jsem si jednu pumu, co spala na nedalekém kameni, kde se v poledne vyhřívala. Připravil jsem se ke skoku, ale než jsem stačil dokončit skok, už se někdo skláněl nad jejím krkem a krmil se. Začal mě popadat vztek.
„Hele, ta měla být moje. To si nezvykej, mi krást večeři,“ začal jsem lamentovat. Dostalo mě, že ten, kdo mi ukradl mou milovanou pumičku, byla Bella.
„Smůla, hochu,“ smála se mi, když pumu zahrabávala. „Ale neměl jsi ji označenou, tak jak jsem měla vědět, že je tvoje? Příště jí na krk dej ceduli s nápisem Reserve, ju?“ smála se dál. Jenže to už mě pohltil vztek a já po ní skočil. Začali jsme se prát. Doháněla mě skoro až k šílenství. Bránila se, škrábala, kopala, ale nedařilo se jí to. Poté, co vyzkoušela všechny své pokusy, se trochu zklidnila. Povolil jsem trochu stisk a zadíval se jí do očí. Ta mrška toho využila a kousla mě do ruky. A já si myslel, že vyzkoušela všechno, já hlupák. Využila toho, vymanila se z mého sevření a prachsprostě zdrhla.
„No počkej, holka, to si vypiješ!“ pomyslel jsem si a uháněl největší rychlosti za ní.
Doběhl jsem až k ostatní. Ani jsem nevěděl, kde se tady vzali. Těkal jsem očima po všech, co tu byli. Jen Carlisle s Esme chyběli. Alice měla v očích takové malé ďáblíky s jiskřičkami a pořád se postupně usmívala. Nechápal jsem ji. Nemohl jsem přijít na co myslí, protože si překládala Shakespeara do čínštiny.
„Copak Edíku?“ dobíral si mne Emm.
„Kde je ta potvora?“ vyštěkl jsem na něj.
„To myslíš jako mě? Jsem ti přece říkala, že sis ji měl označit,“ zařvala na mě Bella zpoza zad Alice.
„Brácha, klídek. Tak si ji příště vážně označ, aby se nic takového znova nestalo,“ poradil mi Emm a už se zase s Jazzem váleli smíchy na zemi. Bože, a tohle že je můj bratr? Měl jsem chuť je oba dva zastřelit, ale asi by mi to bylo prd platný.
„Myslím, že lov nám dneska bohatě stačil, takže je načase jít domů,“ řekla Alice a spolu s Bellou běžely na místo, kde jsme se měli setkat s Carlislem a Esme. Když jsem je míjel, zasyčel jsem na Bellu:
„Pomsta bude sladká!“ a běžel jsem dál na místo, kde jsme se měli sejít. V duchu už jsem měl vymyšlený plán, co jí provedu, a musím říct, že až začnu svůj plán uskutečňovat, budu se u toho náramně bavit. Sice se mi líbí, ale to ještě přeci nic neznamená.

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 10: