Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 13

22.07.2010 (07:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2565×

13.

„K čemu ta velká almara?“ optala jsem se.
„Ta je na tvé nové oblečení. Myslím, že je nejvyšší čas na nákupy. Rodinóóó, jde se nakupovat! A všichni!!!“ zvolala Alice.

Pomalu se všichni objevili v obýváku. Kluci nevypadali moc nadšeně, ale snažili se tvářit co možná nejmíň otráveně. Jazz sice každých pár vteřin posílal uklidňující vlnu klidu, ale moc se mu to nedařilo. Nejvíc, co mě zaujalo, byl výraz Edwarda. Odevzdaný, zmatený. Ale proč? Nechápala jsem. Byla jsem ponořená do svých myšlenek, ze kterých mě vytrhla Alice.
„Bello, nezdržuj!“ křikla na mě Alice. „Jedeš s Edwardem,“ dodala ještě. Tím mě rozhodila ještě víc. Bude se mi mstít? Chystá na mě něco? Ten pocit nejistoty, co se ve mně najednou objevil, by se dal krájet.
„Snad přežiju ve zdraví,“ ujišťovala jsem sama sebe a šourala se k Edwardově stříbrnému Volvu. Edward už stál u dveří spolujezdce, které držel, a čekal, až nasednu na místo pro spolujezdce. Co se děje, že se ke mně chová tak galantně jako gentleman? Že by to byla ta jeho pomsta? To asi těžko.
„Děkuju,“ řekla jsem mu a usmála se na něj.
„Nemáš za co děkovat, Bello,“ řekl mi na to a usměv mi oplatil. Nemohla jsem popadnout dech, teda kdybych ovšem nějaký měla, že? V jeho očích bych byla schopná se utopit. Ta jejich barva.
„Ach!“ vzdychla jsem si jen tak pro sebe v duchu, aby mě Edward neslyšel. Někdy je ten upíří sluch opravdu otravný, ale co nadělám. Ještěže mi Edward nemůže z nějaké zvláštnosti číst myšlenky. To bylo jediné mé štěstí.
Zatím, co jsem si hloubala ve své mysli, Edward mezitím nastoupil, nastartoval a rozjel se za ostatními. Pozorovala jsem krajinu okolo z okýnka a nechávala svou mysl proudit, jak se jí chtělo. Snažila jsem se nemyslet na nic, ale to nešlo. Přemítala jsem v myšlenkách události posledních dní. Tolik věcí, co se stalo. Našla jsem rodinu, která je ochotná se o mě postarat, a která ze mě udělá kultivovaného člověka. No, spíš kultivovanou upírku, abych byla přesná.
„Nad čím dumáš?“ optal se mě opatrně Edward. Nejistota v jeho hlase byla zřejmá. Čeho se bojí? Že po něm vystartuju? I kdyby mě naštval, nevystartovala bych po něm. Teď už vím, že ne.
„Ále, přemítám si v hlavě události posledních dní. Takového štěstí. Jo, a chtěla jsem ti poděkovat,“ dodala jsem nakonec.
„Za co, prosím tě?“ zeptal se a přitom se na mě pootočil.
„Žes mě nenechal zabít toho člověka. Jsem ti moc vděčná.“ Skoro jsem šeptala, ale i tak mě musel slyšet naším dokonalým sluchem.
„Aha, rádo se stalo. Já se ti taky omlouvám za to při lovu. Byl jsem naštvaný, protože to byla jediná puma v okolí a já je lovím nejraději. Jsou to masožravci, takže mi nejvíc jejich krev připomíná tu lidskou. Nemusíš se bát, žádnou pomstu nekuju. Buď klidná. Ale v jednom jsi měla pravdu, pro příště si ji označím,“ zasmál se. Nevěřícně jsem na něj hleděla. Co hleděla, přímo zírala. Potom mi pohlédl do očí a pohladil po tváři. Po té poslední větě jsem se taky zasmála. Konečně se atmosféra v autě uvolnila. Jeho dotek na mé tváři mě pálil, ale byl příjemný.
„Dobře, a já radši pro příště půjdu lovit s tebou, a když uvidím jen jednu pumu, mileráda ti ji přenechám,“ usmála jsem se na něj. Úsměv mi opětoval a já se cítila šťastná. Moc se mi líbí, a ulevilo se mi po téhle naší rozpravě.
„To by bylo šlechetné gesto,“ řekl s úsměvem, „a moc rád s tebou půjdu na lov a případně se i rozdělím,“ mrknul na mě. Moje mrtvé srdíčko se rozkmitalo a rozbušilo takovým způsobem, že kdyby opravdu bilo, roztrhalo by se na tisíc kousků. Tetelila jsem se blahem.
To už jsme dojeli k nějakému obchodnímu centru se čtyřmi poschodími.
„Kde jste tak dlouho?“ zlobila se na nás Alice.
„Kde bychom byli? Jeli jsme hned za váma, jen asi ne tak rychle jak vy,“ dodala jsem na naši obhajobu.
Edward pokýval hlavou na souhlas.
„Takhle ale nestihneme projít všechny obchůdky do zavíračky!“ začala lamentovat Alice. Pak se otočila na mě a řekla mi:
„Bello, v kufru Edwardova Volva jsem ti dala do igelitky nějaké oblečení, abys vypadala hezky, než ti koupíme něco pěkného na sebe. Uznej, v tom, co máš na sobě, nemůžeš jít mezi lidi.“ Jednou jsem jí musela dát za pravdu. Moje potrhané kalhoty a polorozpadlá košile mluvily za vše. Edward už otvíral kufr svého auta a podával mi igelitku. Odemkl mi auto a otevřel dveře. Sedla jsem si, on zavřel dveře a otočil se, aby mi dopřál trochu soukromí na převlečení. Stál u dveří, aby nikdo nemohl nakukovat dovnitř. Byla jsem mu vděčná. To, co jsem našla v igelitce, mě málem porazilo na kolena. Tohle si mám jako vzít na sebe? Nezbláznila se jen tak náhodou? V tašce byly totiž modré šaty na uzounká ramínka a jejich délka byla jen málo pod zadek. K tomu tam byly ještě sandálky na vysokém podpadku. Musela jsem si to obléknout, protože nic jiného mi nezbývalo. Když jsem se oblékla, zaťukala jsem na okýnko. Edward se otočil a otevřel mi dveře. Teď zíral zase Edward. Oči mu málem vypadly z důlků. Trochu jsem se polekala, protože jeho oči nebyly karamelové, ale černé jako uhel. Zarazila jsem se...
„Edwarde, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho s obavou v hlase.
„Jo jo, jsem v pohodě,“ ubezpečil mě a zavrtěl hlavou. Jeho oči opět nabraly tu krásnou karamelovou barvu. Trochu mě to uklidnilo. Dál jsme to nerozebírali a šli za ostatníma.
„Jo a mimochodem, jsi moc krásná,“ udělal mi kompliment. Byla jsem lehce v rozpacích. Normálně bych se červenala, ale díky mému upírství to nešlo.
„Sluší ti to, když jsi v rozpacích,“ dodal ještě. Tím mě dostal do nich ještě víc.
„Prosím, Edwarde, nech toho,“ prosila jsem ho, i když se mi to na jednu stranu líbilo.
„Dobře, ale za to, že jsi opravdu krásná, já nemůžu.“ Už mu zase oči zčernaly.
„Aha, už chápu, proč máš oči černé,“ řekla jsem mu. Došlo mi to. Už to nebylo tak těžké uhodnout. Byla to touha, a z jeho očí přímo sálala. Vzala jsem ho za ruku, abych ho povzbudila. Děkovně se na mě usmál. To už jsme přišli k ostatním, kteří stáli před dveřmi toho obrovského nákupního střediska.
„Zase zdržujete,“ vyřkla Alice a trochu se mračila.
„Ede, ty už máš zase hlad? Jó, já zapomněl, ona ti Bella snědla večeři,“ smál se na celé kolo Emm. Teď jsem si vzpomněla na Edwardovy oči. Jen co jsem na něj pohlédla, už je měl zase zlatavé.
„Jsem v pohodě. Zvládnu to, ale potom si dojdu na menší lov,“ řekl mu Edward a zamračil se na něj.
„Tak, už žádné zdržování a jde se nakupovat. Bello, pojď!“ zavelela Alice a táhla mě za sebou. Já se pořád držela Edwarda, takže jsem ho táhla taky za sebou. Chudák. Vypadali jsme jako provázek. Kluci se šklebili a Esme s Carlislem jen tiše přihlíželi. Esme se usmívala a Carlisle ji objímal.
To už Alice zapadlo do prvního krámku a v tu ránu měla plnou náruč ramínek s oblečením.
„Tohle všechno si zkusíš,“ řekla, když mi to všechno podávala. Jen jsem protočila panenky. Co se dalo dělat? Nic. Vůbec nic, a tak jsem poslušně zalezla do kabinky a zkoušela si všechny modely, které mi Alice vnutila do kabinky. Každý jí schválený model jsem jí musela ukázat na sobě. Ona vždycky zatleskala a Edward zas po každé vzdychl. Jeho oči byly nepřehlédnutelné. Copak to Alice nevidí? Když už chtěla Alice ukázat další model, utnula jsem ji.
„Alice, to stačí. Už toho mám dost a to tu nejsem ani deset minut. Navíc mě trápí, že tím mučíš i Edwarda.“ Alice koukla na Edwarda a omluvně se na něj usmála.
„Dobře, Edwarde, můžeš jít, zvládnu to sama.“ Edward se na mě omluvně podíval a já přikývla. Zmizel jak pára nad hrncem. Nedivím se mu, protože některé modely byly opravdu až moc odvážné. Už mi bylo jedno, jestli ohrozím rodinu nebo ne. Došlo mi to: miluju Edwarda. Podle jeho chování, jednání, a teď už i očí, jsem věděla, že ani já mu nejsem lhostejná. Ten pocit mě hřál po celém těle a bylo mi jedno, že mě Alice tahá po obchodech a terorizuje neustálým oblékáním a svlékáním různých značkových kousků oblečení. Po hodině mě to přestalo bavit a oznámila jsem jí, že jedu domů. To se jí nelíbilo, ale nakonec jsem ji usmlouvala a to tím, že mi může koupit cokoliv na nošení, co se jí bude líbit. Velikost už měla v oku, tak mi už nic nebránilo, abych mohla jet domů. Ještě sehnat Edwarda. Nemusela jsem ho hledat moc dlouho, seděl totiž před krámkem.
„Můžeme jet spolu domů,“ řekla jsem mu a v jeho očích jsem viděla úlevu a nesmírnou radost. Usmál se na mě, napřáhl ruku a společně, ruku v ruce, jsme šli k autu, abychom mohli jet konečně domů. To byste nevěřili, jak dokážou nákupy utahat i upíra. Těšila jsem se, až budu doma. A s Edwardem. Měla jsem ohromnou radost.

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 13: