Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 14

24.07.2010 (08:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2415×

14.

Pohled Edwarda:

Po Alicině zavolání všichni, jako na povel, sešli do obýváku. Při pohledu na své bratry jsem viděl jejich „nadšení“ při pomyšlení, že musí jít s Alicí nakupovat. Snažili se trávit ne moc otráveně, ale moc jim to nešlo. Sice se Jazz mohl roztrhat, aby všechny uklidnil, ale nedařilo se mu to. Tvářil jsem se trochu nadšeněji než ostatní. Mohl jsem být v blízkosti Belly, a to mi k mému štěstí zatím stačilo. Bella mě pozorovala výrazem v obličeji, který mě mátl. Byl to jen okamžik a po něm se Bella ponořila do svých myšlenek. Vytrhla ji z nich až Alice.
„Bello, nezdržuj!“ křikla na mě Alice. „Jedeš s Edwardem,“ dodala ještě. Měl jsem ohromnou radost. Budu moct být s ní chvilku sám.

„Díky, Alice,“ poslal jsem jí myšlenku. Usmála se na mě a přikývla. Úsměv jsem jí oplatil a šel ke svému stříbrnému Volvu. Bella vypadala celá zmatená. Držela si ode mne menší odstup a pomalu se šourala za mnou. To se mi moc nelíbilo. Copak jsem jí nějak ublížil? Nebo se mě pořád bojí kvůli mému vzteku? Snad ji přesvědčím o tom, že mi na ní záleží a nechci, aby se mě bála. Budu o ni bojovat za každou cenu, to mi věřte.
Jako slušně vychovaný mladý muž jsem jí otevřel dveře na straně spolujezdce. Pořád mi připadala trošku mimo, ale snad se to brzo spraví. Její výraz byl pořád zamyšlený a já začínal být trochu nervózní. Přeci jen jsem jí nemohl číst myšlenky a teď by se mi to opravdu hodilo.
„Děkuju,“ řekla mi a usmála se na mě. Její obličej prozradil, že už je malinko klidnější.
„Nemáš za co děkovat, Bello,“ řekl jsem jí a také se na ni usmál. Potěšilo mě to. Pohlédla mi do očí a já v těch jejích viděl lehce zlatavou barvu. Jak byly krásné, i když ještě malinko do ruda. Jak mě se líbily. Co líbily, já je miloval. Nejradši bych byl pořád s ní, objímal ji, líbal ji, staral se o ni, plnil její přání, miloval se s ní... Snad se má přání a mé touhy vyplní. Kéž by!
Nasedla do auta. Zavřel jsem dveře a naší normální rychlostí jsem už seděl vedle ní, startoval a pomalu se rozjel za ostatními. Bella byla ještě zamlklá a zamyšlená, takže si ani nevšimla, že už jsme vyjeli. Pozorovala krajinu z okénka a pořád nad něčím přemýšlela. Dost mě to trápilo, že jen tak kouká z okna, ale nedivil jsem se jí. To, jak jsem se při lovu předvedl, je neomluvitelné, a ani se jí nedivím, že se se mnou nechce bavit. Mrzelo mě to. Pozoroval jsem ji, ale nechtěl jsem, aby o tom věděla. Ta atmosféra v autě se dala pomalu krájet a já z ní měl divný pocit. Rozhodl jsem se to risknout.
„Nad čím dumáš?“ optal jsem se jí opatrně. Přeci jen by se na mě mohla zase naštvat a to jsem nechtěl.
„Ále, přemítám si v hlavě události posledních dní. Takového štěstí. Jo, a chtěla jsem ti poděkovat,“ dodala nakonec. Tak tohle jsem opravdu nečekal.
„Za co, prosím tě?“ Přitom jsem k ní pootočil malinko hlavu.
„Žes mě nenechal zabít toho člověka. Jsem ti moc vděčná.“ Skoro šeptala, ale i tak jsem ji slyšel. Náš upíří sluch nic nepřeslechne.
„Aha, rádo se stalo. Já se ti taky omlouvám za to při lovu. Byl jsem naštvaný, protože to byla jediná puma v okolí a já je lovím nejraději. Jsou to masožravci, takže mi nejvíc jejich krev připomíná tu lidskou. Nemusíš se bát, žádnou pomstu nekuju. Buď klidná. Ale v jednom si měla pravdu, pro příště si ji označím.“ Tomu poslednímu jsem se musel zasmát. Ani nevím, jak mě to napadlo. Nevěřícně na mě hleděla. No spíš na mě zírala, ale v jejích očích jsem něco zahlédl. Už to nebyl strach, ale radost, něha a možná i láska. Pohlédl jsem jí hluboko do očí. Přál jsem si dotknout se jí. Aspoň maličko. Odhodlal jsem se a pohladil ji po tváři. Neucukla a myslím, že se jí to líbilo. Konečně se atmosféra trochu uvolnila. Pokračovali jsme v cestě. Sice pomaleji, než ostatní, ale mě to výjimečně nevadilo. Chtěl jsem být co možná nejdéle s Bellou sám.
„Dobře, a já radši pro příště půjdu lovit s tebou, a když uvidím jen jednu pumu, mile ráda ti ji přenechám,“ usmála na mě.
Úsměv jsem jí rád oplatil. Byl jsem nesmírně šťastný, že se na mě usmívá. Strašně moc jsem si to užíval. I na ní bylo vidět, že je tu se mnou moc ráda. Její nabídka na společný lov mě překvapila, ale zároveň strašně moc potěšila. Znamenalo to, že se mnou chce strávit i další možné chvíle. Že by cítila přesně to, co já k ní? Jestli ano, budu snad ten nejšťastnější upír na celém světě. Kdyby mé srdce mohlo bít, bilo by jako na poplach a chtělo by vyskočit z těla ven.
„To by bylo šlechetné gesto,“ řekl jsem s úsměvem, „a moc rád s tebou půjdu na lov a případně se i rozdělím,“ mrknul jsem na ní. Pořád se na mě usmívala. Už se nedívala z okýnka, ale jen na mě. Celou cestu až k tomu obchoďáku, kde už Alice nervně postávala a klepala nohou do podlahy. To zas bude něco.
„Kde jste tak dlouho?“ zlobila se na nás Alice. Tentokrát vypadala jako fúrie, která nám chce utrhnout hlavu.
„Kde bychom byli? Jeli jsme hned za váma, jen asi ne tak rychle jak vy,“ dodala Bella na naši obhajobu. Abych ji podpořil, pokýval jsem hlavou.
„Takhle ale nestihneme projít všechny obchůdky do zavíračky!“ začala lamentovat Alice. Ach jo, to je teda tragédie. Skoro jako ty Shakespearovy. Pak se otočila na Bellu a řekla jí:
„Bello, v kufru Edwardova Volva jsem ti dala do igelitky nějaké oblečení, abys vypadala hezky, než ti koupíme něco pěkného na sebe. Uznej, v tom, co máš na sobě, nemůžeš jít mezi lidi.“ Sice to Belle moc slušelo, ale je také pravda, že v potrhaných kalhotách a polorozpadlé košili opravdu nemůže do toho obchoďáku. V mžiku jsem byl u auta a otvíral dveře od kufru. Podal jsem jí igelitku a otevřel dveře od spolujezdce, aby se mohla převléknout. Jako slušně vychovaný muž jsem se otočil a dopřál jí trochu soukromí na převlečení. Po chvilce jsem uslyšel zaklepání na okýnko. Otočil jsem se a otevřel jsem jí dveře. Když vylezla z auta, zůstal jsem na ni zírat a málem ji svlékal očima. Byla nádherná. Měla krásné modré šaty, krátké po kolena. K nim měla sandálky na podpatku. Byla jako princezna z pohádky. Jak já ji chtěl políbit…
Rychle jsem se vzpamatoval a pomáhal jí vylézt z auta. Upřela na mě svůj pohled a zarazila se. Nevěděl jsem proč?
„Edwarde, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se mě s obavou v hlase. Stále se mi dívala do očí. V tu chvíli mi to došlo… Moje oči! Já vůl!!! Musely vypadat jako uhel, jak byly černé díky mé touze po naší krásné Belle.
„Jojo, jsem v pohodě,“ ubezpečil jsem ji a zavrtěl hlavou. Když jsem se na ni znova podíval, byla už klidná, což znamenalo, že moje oči byly už zase zlatavé.
„Jo a mimochodem, jsi moc krásná,“ polichotil jsem jí. Kdyby mohla, červenala by se. Bylo to na ní vidět. Jak jí ty rozpaky slušely. Nemohl jsem neodolat.
„Sluší ti to, když si v rozpacích,“ dodal jsem ještě a tím jsem ji dostal ještě do větších rozpaků.
„Prosím, Edwarde, nech toho,“ prosila mě Bella. Vyhověl jsem jí, ale poznámku jsem si odpustit nemohl.
„Dobře, ale za to, že jsi opravdu krásná, já nemůžu.“ Cítil jsem, že moje oči nabraly zase barvu černého uhlí. Ach, snad to brzy přejde.
„Aha, už chápu, proč máš oči černé,“ řekla Bella a s úsměvem se mi podívala do očí. Na povzbuzení mě vzala za ruku a šla k ostatním. Děkovně jsem se na ní usmál a šel s ní za naší rodinou. Alice byla zase naštvaná.
„Zase zdržujete,“ vyřkla Alice a trochu se mračila.
„Alice, klídek. Buď ráda, že jsme si to nerozmysleli a neutekli. Myslím si, že by to nebylo tak těžké,“ poslal jsem jí. Ještě se na mě víc zamračila. Jen jsem se na ni zašklebil.
„Edwarde, udělej něco s těma očima. Mysli taky trochu na mě,“ řekl mi Jazz v myšlenkách. Na něj jsem zapomněl. Určitě cítil všechny mé pocity a touhy na sobě. Chudák Jazz. Přikývl jsem na něj a snažil se na Bellu nemyslet, ale nešlo to.
„Ede, ty už máš zase hlad? Jó, já zapomněl, ona ti Bella snědla večeři,“ smál se na celé kolo Emm. To mi ještě chyběla. Bella si opět všimla mých očí.
„Jsem v pohodě. Zvládnu to, ale potom si dojdu na menší lov,“ řekl jsem mu a zamračil se na něj.
„Tak už žádné zdržování a jde se nakupovat. Bello, pojď!“ zavelela Alice a táhla Bellu za sebou. Stále jsem měl její ruku ve své, takže mě vláčela taky. Nadšený jsem zrovna nebyl, ale nechtěl jsem se Belly pustit. Samozřejmě, že Emm a Jazz se šklebili a myšlenkách se váleli smíchy na zemi. Tady před lidmi bohužel nemohli. Dost je to štvalo. Carlisle s Esme nás tiše pozorovali a usmívali se. Carlisle objímal s láskou Esme.
„Konečně jsou všechny naše děti šťastné. Viď, Edwarde?“ promluvila na mě v myšlenkách. Musel jsem s ní souhlasit. Esme byla velmi všímavá a pocítila změnu v mém chování vůči Belle. Byla první, a ani nemusela mít žádnou vlastnost. Milující matka, ta pozná vše.
Alice zapadla do prvního butiku a už cpala Belle hromady oblečení na vyzkoušení. Když už měla plnou náruč, strčila ji do kabinky na vyzkoušení oblečení. Mě nechala stát před kabinkami. Bella si musela nejen vše vyzkoušet, ale i ukázat. Vždy, když vyšla, Alice zatleskala a já si povzdechl. Zčernaly mi zase oči. I Bella si toho všimla. Soucitně se na mě pousmála. Viděl jsem na ni, že ani ji to nebaví. Po asi dvacátém modelu, už na ni Bella lehce vyjela.
„Alice, to stačí. Už toho mám dost, a to tu nejsem ani deset minut. Navíc mě trápí, že tím mučíš i Edwarda.“ Alice koukla na mě a omluvně se usmála.
„Bráško, promiň. Já nechtěla. Však už tu za chvilku skončíme.“ A s tím na mě mrkla.
„Dobře, Edwarde, můžeš jít, zvládnu to sama.“ Vděčným pohledem a děkovným výrazem v obličeji jsem se usmál na Bellu a odešel si sednout na lavičku před ten malý krámek. Potřeboval jsem oddech. Ty modely na Belle. Jak krásná a sexy v nich byla. Nejen já jsem byl z ní mimo. I můj pohlavní úd se probudil k životu. Ó, jak těžké bylo domluvit mu, aby se zase srovnat do klidu. Bylo to náročné, ale nakonec si dal říci. Ještěže to neviděla Bella. Nevím, jak by zareagovala, a radši to ani nechci vědět. Mohla by si myslet, že jsem nadrženec, co se ji snaží dostat jen do postele.
Holky vyšly s krámu. Alice mě ověšela snad stovkou tašek a táhla zase Bellu do dalšího krámu. A takhle to pokračovalo dál. Něco málo po hodině za mnou přišla Bella, že usmlouvala Alici, abychom mohli jet domů. Byl jsem jí strašně moc vděčný. Usmíval jsem se na ní od ucha k uchu. Měl jsem strašnou radost, že už můžu opustit tenhle šílený obchoďák. Vyslechl jsem si myšlenky snad milionů lidí, kteří mysleli jen na to, co potřebují komu koupit, co naopak nepotřebují, co se jim líbí, ale nemohou si to dovolit,…
Už mi z toho šla hlava kolem. Esme s Carlislem podle myšlenek byli v multikině v posledním patře obchoďáku, kde promítali nějaký romantický film. Dlouho spolu nikde nebyli, tak si chtěli dopřát trochu klidu od nás všech. Jazz s Emmem byli v krámku s auty a dohadovali se, které auto je lepší, jestli Jeep nebo terénní čtyřkolka Honda s náhonem na všechny čtyři kola. Neshodli se, a tak toho radši nechali. Jazz pak zmizel do army shopu, kde si prohlížel zbraně. Doma měl vlastní sbírku cenných kousků, kterou by nikdy neopustil. Byla to jeho vášeň a láska, teda až po lásce k Alici, to bezpochyby. Rose vymetala salóny krásy a kosmetiku. Všichni byli celkem spokojení. Natáhl jsem k ní ruku a ona mi ji stiskla a už se jí nepustila. Hřál mě krásný pocit, že tato krásná dívka je tu se mnou. Podle myšlenek mužů, míjejících nás, to byla bohyně jejich nejtajnějších přání a snů. Ano, byla to bohyně, ale jen moje. Došli jsme k autu, nasedli a mohli se rozjet k našemu domu. Doma budeme sami a nikdo nás nebude otravovat. Chtěl jsem toho Belle tolik říct, ale ještě jsem nepřišel na to, jak. Snad mě při řízení něco originálního napadne. Ale co když ne? Co potom?

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 14: