Po delší odmlce jsem opět zpátky a přináším další pokračovnaší Belly a Edwarda. Jak to dopadlo, když spolu odjeli domů? No to se dozvíte po přečtení této kapitolky. Komentíky moc potěší a předem za ně děkuji. Dneska budu hodná a nebudu dávat počet komentářů pro dlaší kapitolku. NO, řeknětě, jaká jsem??? :-D Vaše semiška :-)
01.08.2010 (12:15) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2703×
15.
„Můžeme jet spolu domů,“ řekla jsem mu a v jeho očích jsem viděla úlevu a nesmírnou radost. Usmál se na mě, napřáhl ruku a společně, ruku v ruce, jsme šli k autu, abychom mohli jet konečně domů. To byste nevěřili, jak dokážou nákupy utahat i upíra. Těšila jsem se, až budu doma. A s Edwardem. Měla jsem ohromnou radost.
Došli jsme k autu. Edward mi otevřel dveře, abych mohla nasednout. Vzápětí už startoval a opouštěl parkoviště. Dívala jsem se jen na něho. Nejvíce mě fascinovaly jeho oči. Pokaždé, když jsem se do nich podívala, topila jsem se v nich. Byly tak okouzlující. Milovala jsem je. A nejen je, ale i jeho pokřivený úsměv, pod kterým se mi podlamovala kolena, přestože jsem upír. Lituju dívky lidí, které při pohledu na Edwarda omdlívaly. Edward sice sledoval silnici, ale víc než ji, pozoroval mě. Měla jsem ruku položenou na stehně.
Najednou jsem na ní ucítila něčí dotyk. Bylo to příjemné. Moc dobře jsem věděla, že ta ruka patří Edwardovi. Podívala jsem se na něj a už zase hleděla do jeho očí. Usmívala jsem se na něj. I na něm bylo vidět, že je šťastný tak jako já. Usmíval se na mě tím svým pokřiveným úsměvem. Vzal moji ruku do své a po celou dobu cesty domů ji už nepustil.
Po zaparkování před domem a jeho pomoci mi z auta, jsme šli ruku v ruce dovnitř. Nebála jsem se, ale měla jsem obavu z toho, co se teď bude dít. Věřila jsem mu, ale před ním jsem nikoho neměla. Dobře, byla ve mně malá dušička. Snad mě nebude do ničeho nutit?
HUDBA ( k naplnění atmosféry se mi sem hodila, tak snad se bude líbit i vám)
Vešli jsme do obýváku a posadili se na pohovku. Nemluvili jsme a jen si hleděli do očí. Všude bylo ticho. Nekonečné ticho. Trapné ticho.
Ticho prolomil Edward.
„Já bych ti chtěl něco říct.“ Bylo na něm vidět, že je nervózní.
„Pokračuj, jen směle do toho,“ usmála jsem se na něj a pokynula rukou.
„Víš, Bello,“ začal, „mám tě rád. Už od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil v lese. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil. Jsem tu jako upír už 109 let a samota je jedna z nejhorších věcí věčnosti. Co jsem tě poznal, tento pocit se ze mě vytratil neznámo kam. Jsi mé světlo v temnotě, která byla jen kolem mě a najednou zmizela. Mé mrtvé srdce se znovu díky tobě probudilo k životu. Bells, miluji tě.“ Tu poslední větu zašeptal, ale v tom naprostém tichu by bylo slyšet i spadnout špendlíkovou hlavičku na podlahu.
Dívala jsem se mu do tváře a v mysli hledala ta správná slova. Jeho tvář posmutněla. Chytla jsem ho za ruku.
„Edwarde,“ promluvila jsem na něj a dívala jsem se mu zpříma do očí, „já ti chci také něco říct, ale nevím, jak začít. I já tě mám ráda. Sice jsem se tě ze začátku bála, ale postupem času, co tu jsem, jsme si tě velmi oblíbila. Nikdy jsem zatím nenašla lásku k nikomu. Až při poznání tebe jsem poznala, že k tobě něco cítím. Nejdříve jsem byla sama v sobě zmatená, ale postupně jsem si uvědomila spoustu věcí. Ale to, že tě miluji, jsem poznala až díky tvým černým očím a umučeného obličeje v tom krámku. Edwarde, miluji tě z celého svého mrtvého srdce. Po každém tvém pohledu mnou projede krásný pocit tepla. Našla jsem konečně svou lásku a teď jsem šťastná.“
Pořád na mě hleděl jako na svatý obrázek. Přisunul se ke mně blíž a uchopil můj obličej do svých dlaní. Byli jsme od sebe jen pár milimetrů, když se mě šeptem zeptal:
„Smím?“
„Přímo musíš,“ odvětila jsem.
Neváhal už ani vteřinu a přitiskl své rty na ty mé. Líbal mě lehce a něžně. Po chvíli mi to přestalo stačit, tak jsem do hry zapojila i svůj jazyk. To jsem ale neměla dělat. Jakmile jsem se dotkla svým jazykem jeho, ihned se zapojil. To byl teprve tanec. Oba jazyky se doplňovaly a užívaly si jeden druhého. Tolik vzrušení jsem v životě neživotě nikdy nezažila. Nakonec jsme se od sebe odtrhli a já zůstala v jeho náručí. Objímal mě s láskou a hladil mě po zádech. Dělal mi na nich uklidňující kroužky. Přetáhl si mě potom k sobě na klín a držel mě ve svém náručí.
Takhle jsme spolu zůstali sedět do té doby, než jsme uslyšeli motory od přijížděcích aut. Takže se všichni už vrátili. Co teď?
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Kdo jsem? 15:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!