Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 16

03.08.2010 (13:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2703×

16.

Pohled Edwarda:
Dveře obchodního centra se opět ochotně otevřely a přivítaly tak další skupinku nedočkavých lidí. Každý z nich se za něčím hnal. Každý byl v poklusu. Nikdo se nezastavil a nepomohl ženě, které se o patro výš rozsypal nákup.
Prý se tomu říkalo starosti všedního dne...
Zavál ke mně slabý větřík z venku. Byl prosycený mnoha vůněmi, ale zaujala mě jen jedna s nich. Ta Bellina.
Jen teď jsem měl šílený pocit zloby a vzteku. Nevěděl jsem, co to je...
Když Bella procházela svou ladnou chůzí okolo všech těch mužů a oni si ji promítali ve svých hlavách v různých nemravných pozicích a polohách.
Mohl jsem se zbláznit! Šílel jsem!
Sledoval jsem, jak se ke mně Bella svou ladnou chůzí přibližuje a mermomocí se snažil potlačit touhu vstát, a všem těm mužům zlámat vazy. Taková drzost!

,,Edwarde?" Bella zlehka položila svou ruku na mé rameno.

,,Můžeme jít. Alice a ostatní si tu dokoupí, co budou potřebovat," usmála se na mě. Nálada se mi hned vyhoupla o kousek výš. Nemusím už poslouchat ty oplzlosti. A budu s Bellou chvíli sám...
Vyhoupl jsem se na nohy a jako slušně vychovaný muž jsem Belle nabídl rámě. Možná jsem si tím podvědomě namlouval a věřil, že jsem snad vychovanější, než všichni ti mladí chlapci, otcové od rodin, dokonce i páni v důchodovém věku! I když i těm bych mohl hravě dělat otce... Prostě mě dopalovala představa, že by byla v jiném mužském náručí, než v tom mém!
Dovedl jsem Bellu až k autu a otevřel jí dveře od spolujezdce. Usmála se na mě a nasedla.
Cestou jsem po ní pořád pokukoval. Nemohl jsem si pomoct. Byla tak nádherná! Ty její oči... Bože! Miloval jsem je. Měly sice ještě náznak rubínové barvy, která dávala znát, čím se kdysi živila. Ale to bylo právě to nádherné. Jejich barva. Už byla míchaná se zlatou. Vypadalo to čarovně.
Bella si mírně povzdychla. To upoutalo mou pozornost. Ona se ovšem jen zavrtala hlouběji do sedačky auta a dál pozorovala míhající se krajinu za okýnkem. Vypadala zasněně a na tváři jí hrál jemný úsměv. Byla naprosto dokonalá. Moje bohyně...
Neudržel jsem se a opatrně naháhl ruku k té její, abych se jí mohl dotknout. Neucukla. Jen se na mě překvapeně otočila a potom se usmála.
Když jsme zaparkovali u domu a oba vystoupili, vzal jsem Bellu za ruku. Chtěl jsem aspoň na chvíli vědět, jaké to je, mít ji jen pro sebe.
V obývacím pokoji jsme se usadili na gauči. Bylo to zvláštní...
Chtěl jsem se Bells dotýkat, chtěl jsem vědět, jak sametová dokáže být její pokožka. Chtěl jsem ji líbat a zjistit, jak umí být něžná. Chtěl jsem se na ni dívat, zapamatovat si tak její krásné obličejové rysy a tělesné křivky.
Byl jsem do ní blázen. A to jsem ji znal jen pár hodin... Co se může stát, když s námi bude žít další dny, měsíce, roky? Rozhodl jsem se.

HUDBA (snad se vám bude líbit)

,,Bello," oslovil jsem ji opatrně. Trochu se lekla. Přemýšlela? Proč jsem nemohl vědět, o čem přemýšlí?
,,Asi bych ti měl něco říct," pravil jsem. A připadal si tak nějak... nemotorně. No, vyznání lásky neříkám jen tak na potkání.
Bella vycítila, že jsem si nejistý a chytla mě za ruce.
,,Povídej. Jen směle do toho," usmála se.
Dodal jsem si odvahy.
,,Víš, Bello... Nevím, jak bych ti to řekl. Tenkrát v lese, když jsem tě poprvé uviděl... něco se ve mně se pohlo. Tehdy jsem si to ještě nechtěl uvědomit, ale líbila ses mi. A když jsme tě přivedli domů... Vůbec jsem nechápal Aliciny myšlenky a Jasperovo vnímání. A nevyznal jsem se ani v sobě! Uchvacoval mě každý tvůj úsměv, každý, byť sebemenší pohyb, pohnutka... Jenže pak přišel lov. Vůbec nechápu, co to do mě tehdy vjelo. Byl jsem jako smyslů zbavený, promiň mi to... Když jsem tě potom viděl celou roztřesenou, jak se mě bojíš, bylo mi toho všeho moc líto. Nechtěl jsem, aby ses mě bála," zavrtěl jsem hlavou a poraženecky ji svěsil. Připadalo mi, že jakkoli bych pokračoval, nikdy bych alespoň trochu nedokázal popsat, jak šíleně jsem se cítil. Napadla mě už jenom jediná věc, kterou jsem Belle potřeboval sdělit...
,,Já... Miluju tě," zašeptal jsem tak tiše, že jsem si nebyl jistý, jestli mě vůbec slyšela.
Slyšela. A neodpovídala.
Připadal jsem si jako hlupák. Marně jsem doufal, že by třeba mohla Bella ke mně cítil to samé... Najednou jsem ale zaznamenal její hebké ruce na těch svých.

,,Edwarde..." hlesla a já zbystřel. ,,Já nevím, co mám říct. Tak dlouho jsem to v sobě dusila! A ty si pak sedneš a vyleze z tebe tohle..." pohodila rukama.
Překvapeně jsem se na ni podíval.
,,No co tak koukáš?" zasmála se. ,,I Emmett si už myslím stihnul všimnout, jak mi pokaždé, když se mě dotkneš, naskočí husí kůže. Víš, tam v lese, při lovu, jsem se tě hodně bála. Ale potom..." Na chvíli se odmlčela a na její krásné tváři se objevil pobavený usměv. ,,No, tvoje chování - ta galantnost - mi k pomstě moc nesedělo. A taky ty černé oči..." uchichtla se. Pak ale zvážněla a zhluboka se mi podívala do očí.
,,Miluju tě, Edwarde Cullene."
Byl jsem v koncích.
Tahle úžasná upírka s kaštanovými vlasy mi právě oznámila, že...
Chytl jsem její božskou tvář do svých dlaní a hodlal ochutnat její plné rty. Těsně před nimi jsem se ale zastavil.
,,Smím?" zeptal jsem se ještě.
,,Musíš!" zachichotala se a sama se na mě natiskla.
Její rty, které chutnaly po jahodách, se jemně otíraly o ty mé. Myslel jsem... tušil jsem, že jsem v nebi. Nikde jinde jsem být nemohl. Nešlo to. Bylo to tak úžasné!
Bella do polibku zapojila i jazyky. A gejzír potlačované touhy bouchnul...
Když jsme se od sebe po pár neskutečně krátkých chvílích oddělili, přitáhnul jsem si Bellu k sobě na klín. Pevně jsem ji objal a cítil se... báječně.
Měl jsem pocit, jako bych létal. Byl jsem v povznesené náladě - Bella konečně patří jenom mně!

Jenže když se na příjezdové cestě k domu ozvaly auta naší rodiny, zatrnulo mi.
Jak se bude Bella chovat teď?
A jak se mám chovat já?

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 16: