Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 20

29.08.2010 (17:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1911×

20.

Pohled Belly:

A tohle byla naše první společná noc. A moje nejkrásnější ze všech. Prozatím.

Cítila jsem se tak krásně, nikdy jsem takové pocity neměla. Stále jsem ležela v Edwardově objetí a nechtěla se z něj hnout ani o píď. Oči jsem měla stále zavřené a vdechovala jsem Edwardovu vůni. Rozpoznala bych ji kdekoliv. Přeci jen mě po chvilce něco zarazilo… Vždyť já o něm vlastně nic nevím. Miluji ho, to ano, ale když se to tak vezme, vůbec ho neznám. Začala jsme sebou ošívat. Edward si toho všiml, otočil si mě k sobě obličejem a začal mě zpovídat.
„Dobré ráno, miláčku. Děje se něco? Jsi nějaká neklidná. Řekni mi, co tě trápí?“ Upřel na mě starostlivý pohled.
„Taky ti přeju pěkné ráno, lásko. Jen jsem si tak uvědomila, že o tobě nic nevím,“ odpověděla jsem mu popravdě.
„Jsem to ale hlupák!“ Plácl se rukou do čela. „Vždyť já ti o sobě nic neřekl, a ani o naší rodině. Promiň mi to, jsem to ale nezdvořák.“

Už se chystal vyprávět, ale podíval se z okna. I já jsem otočila hlavu k oknu. V okně totiž začal východ slunce. Oba dva jsme ho sledovali mlčky. Ani jeden z nás nechtěl přerušit tak krásný okamžik. Po chvilce se podíval na mě, vzal mi obličej do dlaní a políbil mě. Kdybychom neleželi v posteli, podlomila by se mi kolena. Líbal mě jemně, procítěně a něžné, jakoby nechtěl nic pokazit a uspěchat. Na chvíli se odtáhl, ale já byla nenasytná. Přitáhla jsem si ho zase zpátky a vzala si polibek sama. Už nebyl tak jemný a něžný, ale pěkně divoký a vášnivý. Líbala jsem ho s vervou a odhodláním. Edward neotálel a velmi rychle se zapojil. Přestávalo mi to stačit, a proto jsem zapojila do hry i svůj lačný jazyk. Vypadalo to, že v ten moment dostal Edward elektrický šok. Lehce mě povalil do peřin, natiskl se na mě a neskutečně vášnivě se mi dobýval do úst. Párkrát jsem vzdychla a úplně se mu odevzdala. Z úst se mi přesunul na krk a poté do dekoltu. Nemít na sobě tu noční košilku, tak nevím, co by se dělo dál. Přetočila jsem se a byla nad ním. Pořád jsem ho líbala, ale pomalu jsem se přesouvala z jeho úst přes bradu na jeho krk. Začala jsem ho laskat podobně jako on mě před chvílí. Z úst se mu vydral přerývaný sten. Evidentně jsem byla úspěšná. Ještě jsem ho stačila políbit mezi jamku klíční kosti, protože jsem se najednou ocitla pod ním. Hladil mě po celém těle a svými polibky líbal každý můj kousek odhaleného a obnaženého těla. Doháněl mě k šílenství. Z ničeho nic ale přestal a v mžiku ležel za mnou. Zakňučela jsem a nechápavě se na něj podívala. V tom do pokoje vlítla jak tornádo Alice.

„Promiňte, ale, Edwarde, musíš do školy.“ Tak tohle jsem opravdu nečekala. Co tu budu sama dělat?
„Máš asi tak dvacet minut na přípravu. Přesně v půl osmé je odjezd.“ A s tím zmizela. Až teď jsem se podívala na budík, co byl na poličce vedle postele. Ukazoval 7: 10. Ach jo.
Edwarda to ale moc nezajímalo, protože se vrhnul na mé rty a já se zas vnášela někde mezi nebem a zemí. Jenže nás přerušil křik.
„Edwardéééé!“ No jo, no, Alice. Edward se s lítostí ode mě dotrhl, smutně vzdychl a vylezl z postele. Zamířil si to do svého pokoje pro oblečení, které mu nachystala Alice. Mezitím i já se vyhrabala z postele, otevřela skříň plnou nového oblečení a vytáhla si černé džíny rovné a úzké, a k tomu červený tričko s nápisem Oh, Happy Day. Na nohy jsem si vzala červené conversky. Jedna tkanička byla červená a druhá černá. Mrkla jsem do zrcadla a musím uznat, že ze mě byla docela fešanda. Vyšla jsem z pokoje a padla rovnou do Edwardovy náruče. Vzhlédla jsem k němu a usmála se na něj. Usměv mi oplatil a políbil. Byla jsem šťastná.
„Miláčku, budu muset jít.“ Zakňourala jsem na protest, ale nebylo mi to nic platné, a já to věděla.
„Neboj se, budu u tebe dřív, než se naděješ. Pak ti všechno povím a dokončíme to, co jsi ráno nakousla,“ slíbil mi a já mu věřila. Sešli jsme do obýváku, kde už všichni čekali jen na Edwarda.
„No to je dost, hrdličky.“ Emm se tvářil naštvaně. „Copak jste tam celou noc dělali? Povídali si? A postel přežila?“ vyptával se Emm. Edward zavrčel a ostatní se začali smát. Rose dala Emmovi pohlavek.
„Za co?“ divil se.

To se už nedověděl, protože se všichni přesunuli do garáže, kde si posedali do aut a rozjeli se do školy. Přesněji Emm s Rose se rozjeli. Alice mi ještě vtiskla do ruky nějaký balíček se slovy: „Tady máš dárek na přivítanou do naší rodiny. Užívej ho dobře. Všechno máš zprovozněné a všechna čísla na nás jsem ti už tam dala.“ Vůbec jsem nechápala, o co jde. No nic.
Edward se ještě se mnou loučil a v jeho Volvu vzadu už seděli Jazz s Alicí. Můj milý mě naposledy objal a pošeptal mi:
„Miluji tě.“ Pak mě políbil a šel si sednout na místo řidiče. Ještě než usedl, stihla jsem ještě za ním šeptnout:
„A já tebe.“ Otočil se a naposledy se na mě usmál. Pak nastartoval a odjeli i oni. Začínalo mi být po něm trochu smutno. Za mnou stála Esme a po chvilce mě objala.

„Neboj se, on se vrátí,“ usmívala se na mě.
„Já vím,“ povzdechla jsem si a šla zpátky do domu i s balíčkem v ruce. Vůbec jsem netušila, co v něm je. Sedla jsem si na pohovku a Esme naproti mně do křesla. Čekala, až začnu rozbalovat dárek od Alice.
„Vlastně je to od nás všech,“ dodala ještě Esme. Neváhala jsem a opatrně rozbalovala tu větší krabici. Vykoukla na mě další krabice a na ní obrázek čeho si. Neměla jsem páru, co to je.
„Je mi to trapné, Esme, ale co to je a na co to je?“ Jen se na mě podívala s pochopením ve tváři a začala vysvětlovat.
„Tohle je mobilní telefon. Slouží ke komunikaci s někým, kdo je daleko. Dá se s tím volat, ale také posílat i krátké textové zprávy, takzvané smsky,“ vysvětlovala mi má nová maminka.

„Jak už ti Alice říkala, všechna čísla na nás už ti uložila. Takže když budeš něco potřebovat, zavolej. Ale teďka jim nevolej, mají vyučování. Ale můžeš jim posílat smsky. Naučím tě to a ještě si přečti tu knížku, co je v té krabici, je to návod.“ To jsou mi teda věci. Esme mi s láskou všechno ukazovala. Cítila jsem z ní tu velkou mateřskou lásku.
„Děkuju, mami.“ Vzápětí jsem si dala ruku na pusu. Co jsem to zase kvákla? Ona se na mě podívala s takovou láskou v očích, že jsem to ještě nikdy neviděla. Jistěže se na mě Edward dívá láskyplně, ale tohle bylo jiné. Tohle byla pravá a čistá mateřská láska. Kdyby jí mohly téct slzy, tekly by tady vodopády.

„Za málo, dceruško.“ A přitom mě objímala a občas jsem měla pocit, že mě umačká, ale to se stát nám upírům nemůže. Zkusila jsem tedy napsat tu smsku nebo jak se to jmenuje. Podívala jsem se do návodu, a pak stačilo už jen dát MENU, šipkami najet na obrázek psaníčka, zmáčknout pravé tlačítko ZVOLIT a kliknout na NAPSAT ZPRÁVU. Není to tak složité, jak jsem si původně myslela. Objevila se bílá plocha a na ní taková čárečka, která blikala. Už od notebooku jsem věděla, že se to nazývá kurzor, teda aspoň to tak Alice říkala. Třeba budu první upír se špatnou pamětí. I výjimky se vyskytují všude, tak proč ne u upíra, jako jsem já, že? Začala jsem si hrát s těma knoflíkama a hledat ty správná písmenka, aby to, co jsem chtěla napsat, dávalo smysl.
„Nejdříve napíšem Alici a pak Edwardovi,“ řekla jsem si v duchu.

Smska pro Alici:

Milá Alice, děkuju nejen tobě, ale i ostatním za dárek na uvítanou. Vyřiď to ostatním, prosím. Takhle s vámi můžu být pořád v kontaktu. Opravdu jsem vám moc vděčná.
Bella

Zmáčkla jsem tlačítko s nápisem ODESLAT a zobrazilo se mi KOMU? a u toho řádek. Dala jsem tlačítko s KONTAKTY a našla ALICE. A odeslala.


Tak a teď smska pro Edwarda:

Lásko, jak se máš ve škole? Alice mi dala mobil od vás všech. Moc děkuju, aspoň mi nebude připadat, že jsi daleko. Nezapomeň, moje srdce je u tebe.
Miluju Tě.
Tvá Bells

Takže operace s názvem Mobil s úspěchem dokončena. Co budu dělat dál? Možná by mohla chtít Esme pomoci? Vydala jsem se ji najít. Našla jsem ji v pracovně.
„Nepotřebuješ s něčím pomoci?“ zeptala jsem se jí.
„Jestli chceš, mohla bych tě naučit kreslit, a pak bys mi mohla pomoci kreslit návrhy interiérů, co ty na to?“ Souhlasila jsem s ní. Dala mi do ruky tužku a gumu. Poté mi přinesla náčrtník a šly jsme společné do obýváku, kde na stolku ležel můj nový mobil. Mimo něho tam byla i váza se slunečnicemi.
„Nejdříve musíš začít s něčím jednodušším. Zkus nakreslit tu vázu se slunečnicemi a potom židli v kuchyni.“ Dala jsem se hned do práce. Musím říci, že mě to začalo bavit. A taky se mi to moc líbilo. Dokonce jsem si i myslela, že ten můj výtvor je dobrý. Něco v pokoji zapípalo a zavrnělo. Lekla jsem se. Byl to jen můj mobil. Blikal tam nápis MÁTE NOVOU ZPRÁVU. Klikla jsem na to a byla o Alice.

Milá sestřičko Bello, nemusíš děkovat. My jsme rádi, že tě máme. Už se na tebe těším. Jo a ten výkres je opravdu velmi zdařilý.

Papa, Alice

Ach, ta naše jasnovidka. Ona vidí snad všechno. Mobil pípnul podruhé. Udělala jsem to samé a byla tam zpráva s nápisem Edward. S nedočkavostí jsem ji otevřela.

Má nejdražší,
ani nevíš, jak bych si přál být s tebou. Ve škole je nuda, přeci jen slyším všechno po několikáté. Díky mé schopnosti vím vše, na co všichni myslí. Nejhorší jsou myšlenky holek. Pořád mě chtějí uhnat. Však kdyby tušily, že na mě doma čeká nejkrásnější dívka pod sluncem i na slunci. Taky jsem nechal své srdce u tebe, tak ho opatruj a postarej se o něj dobře. Moc se na tebe těším.
Miluju Tě. :-*
Tvůj Edward

Po této zprávě se mi rozlil úsměv na tváři a pokračovala v malování. Najednou začal mobil zvonit. Vyjekla jsem a couvala od něho. Co po mně chce? Bouchne to? Odněkud přilítla Esme a vyděšeně na mě koukala.
„Ono to zvoní a já nevím, co mám dělat,“ prozradila jsem zahanbeně a lehce vystrašeně. Esme se pousmála a chtěla bafnout mobil, ale přestal zvonit.

„Mobil takhle zvoní, když ti někdo volá. Stačí stisknout ten zelený telefónek,“ řekla mi Esme.
„Mohla bys tu se mnou počkat, kdyby to náhodou zvonilo?“ prosila jsem ji. Přikývla.
Najednou to začalo zase zvonit. Podívala jsem se na Esme a ona to vzala úplně v klidu. Podívala se na mobil a usmála se.
„To je Edward. Na, vezmi si to. Stačí jen zmáčknout ten zelený telefonek.“

„No tak, Bells, to bude v pohodě,“ říkala jsem si. Vzala jsem si od Esme mobil, zmáčkla ten zelený telefónek a přiložila k uchu.

„Halóóó?“ zeptala jsem se. Ozval se Edward.
„Ahoj lásko, jak se máš?“
„Dobře, jen ty mi tu scházíš, ale Esme mě učí malovat.“ Vyprávěla jsem mu nejen o malování, ale i tu příhodu s mobilem.
„Bylo mi to divné, že mi to nebereš,“ řekl mi na to a lehce se zasmál.
„Příště už to bude dobré, uvidíš. Musím jít na hodinu, měli jsme teď oběd.“ Při slově oběd jsem se zasmála.
„Přijedeme něco kolem druhé odpoledne, hned po škole. Těším se na tebe. Celé odpoledne budeme už jenom spolu. Miluju tě.“
„Budu se těšit, taky tě miluju.“ A telefon ohluchl.

Moje mrtvé srdíčko se tetelilo blahem a já se s úsměvem na tváři dala opět do kreslení. Na slunečnicích jsem si dala opravdu záležet. Moc se mi líbily, proto jsem si s nimi hrála. Nakonec jsem vzala i pastely a černobílá kresba se začala pomalu zaplňovat barvami. Byla jsem tak zabraná do kreslení, že jsem ani nevnímala čas. Z práce mě vyrušil až zvuk motoru od přijíždějících aut. Moje rodinka a můj milovaný se právě vrátili ze školy. Přestala jsem s kresbou a šla je společně s Esme přivítat.

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 20: