Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 21

16.09.2010 (17:30) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1941×

21.

Edward:

Bella mi ležela v náručí a já vdechoval její vůni. Vůni, která už po zbytek života bude tou první a jedinou. Stejně jako Bella.

Když jsem zavřel oči, zjevily se mi ty její. Zlatavé s červeným žilkováním. Ano, živila se lidmi. V tu dobu ale ještě neznala jiný styl života. Vegetariánství. Byla odkázaná jen na lidskou krev, která navíc ještě tak lákavě voní... Kdybych se zrodil tak, jako ona a nebyl vedený Carlislem ke zvířecí krvi, jsem si jistý, že bych vedl stejný... život.

Bella se nepříjemně ošila a vymanila se z mého sevření. Nechápal jsem tu změnu.

„Dobré ráno, miláčku. Děje se něco? Jsi nějaká neklidná. Řekni mi, co tě trápí?“ zeptal jsem se. Vypadala zmateně. A provinile.

„Taky ti přeju pěkné ráno, lásko. Jen jsem si tak uvědomila, že o tobě nic nevím,“ zamumlala stydlivě. Musel jsem se tomu zasmát. Nakonec jsem si to ale uvědomil... Plácl jsem se do čela a nešťastně zanadával:

„Jsem to ale hlupák! Vždyť já ti o sobě nic neřekl, a ani o naší rodině. Promiň mi to, jsem to ale nezdvořák.“ Bella se na mě ale jen nesměle usmála a pohladila mou kamennou tvář.

Zrovna když jsem se chtěl dát do vypravování, se na obzoru objevilo, právě se rodící, slunce. Bella se po něm ohlédla.

Jeho první paprsky dopadly na naši kůži, která se zatřpytila. Jindy mramorová, bílá pokožka nám hrála všemi barvami. Bella jako u vytržení sledovala vycházející sluce, jeho silné a mladé naoranžovělé paprsky a já... Já jsem sledoval ji. Její fascinaci, pootevřené rty a mělký dech. A měl jsem neuvěřitelnou chuť ji políbit...

Jemně jsem uchopil její krásnou tvář. Otočila se na mě a usmála se. V očích jí zajiskřilo.

Pochopila.

Sama se ke mně natáhla a svými štíhlými pažemi mě objala okolo krku. Tím se vyvýšila a měla teď nade mnou a polibkem kontrolu. Teda... jako by někdy neměla, říkal jsem si.

Bella se ladně sklonila, prameny kaštanových vlasů se jí svezly podél obličeje. Znovu se usmála a její rty se dotkly těch mých. V tu chvíli jako bych dostal ránu elektrickým proudem. Belliny rty byly tak jemné, tak něžné... Celé to bylo neskutečně dokonalé. Ale jako bychom neměli dost. Přetočil jsem se nad moji bohyni a jemně, opatrně ji hladil po celé délce jejího těla. Po její sametové pokožce, která po mých dotycích jako by volala.

Pak jsem ale konečně zaregistroval Aliciny myšlenky. Odtáhl jsem se od Belly a ta nesouhlasně zamručela.

Do pokoje vtančila Alice.

„Promiňte, ale Edwarde, musíš do školy,“ nadšeně zacvrlikala. Na chvíli se zastavila u francouzkého okna, odkud zvědavě vykoukla ven na nebe. Pak se jenom uchichtla a otočila se zpátky k nám.

„Máš asi tak dvacet minut na přípravu. Přesně v půl osmé je odjezd,“ dodala a zase jako duch zmizela.

Oblečení máš v pokoji! připomněla mi.

Já už jsem ji však vnímal jen okrajově. Kdo by to taky dokázal, kdyby měl vedle sebe něco tak dokonalého a neposedně se vrtícího nedočkavostí po polibcích, jako je Bella?

Nikdo.

Ani já. Zamilovaný upír. Blázen.

Bella byla tak úžasně něžná a tak roztomile křehká... Tedy, aspoň já jsem tu křehkost viděl. Ovšem -

„Edwardéééé!“ zaječela v už nastartovaném autě Alice. Podle zvuku jsem poznal svoje Volvo. Panebože, za co jsi mi přidělil takovou sestru?

„Miláčku, budu muset jít,“ zamumlal jsem. Bella zamručela a chtěla mi okolo pasu obtočit nohy, ale vyprostil jsem se.

,,Promiň," naznačil jsem a spěchal do svého pokoje, kde jsem se převlékl do věcí, které mi Alice nachystala.

„Lásko, tak já peláším do školy.“ Nakoul jsem do Bellina pokoje. Okamžitě jsem ji měl zavěšenou okolo krku. A kňourala. Tomu jsem se musel zasmát.

„Neboj se, budu u tebe dřív než se naděješ. Pak ti všechno povím a dokončíme to, co jsi ráno nakousla,“ slíbil jsem. Její oči zněžněly a ona přikývla. Spolu jsme pak sešli dolů, do obýváku.

„No to je dost, hrdličky,“ zahudroval Emmett. „Copak jste tam celou noc dělali? Povídali si? A postel přežila?“ rýpnul si. V tu chvíli po něm šlehly Esmé s Rose pohledem. Ta druhá neváhala, udělala ty dva kroky, které ji dělily od Emmetta, a vlepila mu pohlavek. A jak to pěkně luplo!

„Za co?“ zakňoutal ublíženě.

Rose jen protočila očima a nijak to nekomentovala. Zato Esmé vypadala spokojeně. Byla totiž ráda, že se s Emmettem vypořádal někdo jiný. Nechtěla před Bellou hned vypadat jako bezcitná... ženská, která mlatí svoje děti. Musel jsem nad tím zavrtět hlavou.

Přesunuli jsme se do garáže.

Pomalu jsem vycouval se svým Volvem z garáže a čekal na Alici s Jasperem, kteří stepovali u Belly. Moje elfí sestřička právě předávala Belle balíček. Podle všeho to měl být mobilní telefon. Pořídili jsme ho Belle, tedy hlavně Alice pořídila, aby se s námi mohla kdykoliv spojit, ať už budeme jakkoli daleko.

Když Alice konečně naprosto natěšená nastoupila i Jasperem do auta, dostal jsem od Belly ještě poslední polibek na rozloučenou a od Esmé mateřské pocuchání vlasů. A mohlo se jet...

Celou cestu do školy sebou Emmett podivně mlel a ošíval se. To by nebylo nic divného, kdyby si ovšem v mysli nepřehrával statistiky odehraných zápasů baseballu v posledních padesáti letech. Něco tu nesedělo.

Zamračil jsem se.

Otočil jsem se na Alici. Ta jenom pokrčila rameny. Ježiši...

Stromy se komíhaly okolo auta a pozvolně řídly. Odbočil jsem na hlavní silnici, která nás navedla až do Forks. Jasper si za tu dobu snad stihl rozkousat ret, jak byl z Emmetta nervózní.

Najel jsem na parkoviště, na naše obvyklé místo. Už když jsme otevřeli dveře od auta a ani nestihli vystoupit, Jessica Stanleyová s Lauren Malloryovou už stihly vzdychat. V tu chvíli se Emmett zarazil a hned nato rozzářil.

Jessica! bliklo mu nadšeně hlavou.

Jessica? To se zbáznil? Nebo se mu chce zase tak hrozně ženit, že potřebuje Rose popudit? Když navíc přehlédneme fakt, že Jessica není z nejkrásnějších...

No, prostě divný... Ale když to tak chce, proč bych mu bránil?

Pomalu jsem vystoupil z auta. Až moc pomalu. Vzpomněl jsem si totiž na Bellu. Na její krásný úsměv. Najednou jakoby mi ztěžkly nohy, na tváři se vyrýsoval úsměv... Byla krásná... Byla moje.

Došoural jsem se až ke skříňkám, odkud jsem si vzal učebnice a blok na poznámky z hodiny. Rekvizita, ale přeci jen používanější...

Když jsem dorazil do třídy a usednul na svoje místo, učitel se zrovna objevil ve dveřích. Tlačil před sebou malý stolek na kolečkách s televizí. Takže se budeme dívat na video.

Povzdechl jsem si - hodina bude trvat dvakrát pomaleji...

Pan Banner založil kazetu do přehrávače a zhasnul. Do potemnělé místnosti vyšlehlo světlo z úvodních reklam a hlas Michaela Douglase z připravovaného filmu, který vyšel už před dvaceti lety, zařval přes celou místnost.

,,Ztlumte to!" hystericky zaječela jedna z mých spolužaček. Myslím, že jsem ani neznal její jméno. V mysli se mi ale najednou zjevila úplně jiná osoba.

Bella.

Jak dlouho už jsem ji nesevřel v náručí? Jak dlouhá doba uplynula od toho, kdy se naposledy otřely její rty o ty moje? Půl hodiny? A přesto jsem měl sto chutí zvednout se a běžet zpět za ní...

Edwarde! zaječela Alice v myšlenkách. Okamžitě s tím přestaň! Za chvíli budeš zase u ní!

Potichu jsem zamručel. To mi snad dělá naschvál...

Celý den se mi šíleně vlekl. Bellu jsem měl stále v hlavě, pořád jsem ji cítil. Jakoby byla můj stín. Biologie díky filmu a mým myšlenkovým toulkám utekla docela rychle, ale s trigonometrií a historií to bylo daleko horší. Musel jsem dávat pozor. Jednak abych se podvědomě nerozhodl zmizet ze školy za Bellou - tedy na Alici. A pak taky abych aspoň podvědomě vnímal. Jistě, jsem upír, může se soustředit na tisíc věcí najednou, navíc čtenář myšlenek, ale přece... Nechci riskovat vyhazov ze školy. To bych měl pak od Emmetta na talíři denno denně snad půl století...

Zazvonilo.

Zmateně jsem zamrkal, abych se probral a pomalu si začal sbírat učebnice ze stolu.

,,Ahoj!" zavýskl někdo u mé lavice. Jessica Stanleyová?!

,,Ehm... čau?" Byl jsem zaskočený. Nechápal jsem, co to dělá... K lavici mě chodila zdravit, když jsme sem nastoupili. Po každé hodině, kterou jsme měli společnou. Do té doby, než jsem jí jasně vysvětlil, že jaksi nemám zájem...

,,Jak se vede?" zeptala se trochu nejistě. Že by z ní začalo vyprchávat odhodlání? Moment, jaký odhodlání? Zavrtěl jsem hlavou a začal se soustředit na Jessičinu mysl.

Neříkal náhodou, že po mně jede? Říkal! Tak proč teď tak hloupě civí?

Vykulil jsem oči. Já jsem jí říkal, že po ní jedu?!

Pak se jí ale hlavou mihla Emmettova tvář. A já jsem si vzpomněl...

Když jsem s Jasperem mířil na trigonometrii a on na společenské vědy, které jsme měli ve stejné budově, míjel nás poskakující Emmett. Celá chodba se musela klidit ke stěnám, aby udělala Emmettovi místo. Ten poskakující si v hlavě prozpěvoval jen jediné jméno:

Jessicááá, Jessicááá, Jesicááá!!! Já jsem na to příííšééél!!! Jessicááá, Jessicááá, Jessicááá!!!

Jasper se na mě jen zmateně podíval. Tehdy jsem jen pokrčil rameny a nechal to být. Zato teď jsem měl chuť roztrhnout Emmetta vejpůl, protože už vím, co to mělo znamenat!

On proti mně normálně poštval Jessicu!!!

,,Dobrý," usmál jsem se rozpačitě. ,,Uvidíme se na příští hodině!" rozloučil jsem se rychle. Věděl jsem, že to není správné, ale i přesto jsem doufal, že jí třeba na čerstvě vytřené podlaze ujede noha a ona si ji zlomí. Nebo spadne ze schodů. To by ji možná mohlo zneškodnit na delší dobu... Možná, že kdybych do ní třeba ještě šťouchnul -

Edwarde Anthony Masene Cullene!!! zapištěla na mě v myšlenkách Alice znovu.

No co? Občas se událostem trochu musí pomoct, ne? V myšlenkách jsem si to pěkně odkýval, když už to za mě neudělají jiní, ale skutečně jsem to nemyslel vážně. Jsem přece ještě z doby nalízaných seladonů dvacátého století a i dědečkovi Jessiky bych já sám mohl dělat otce...

Po další přetrpěné hodině, kterou jsem měl navíc znovu s Jessicou, jsem vztekem už téměř šlehal nosními dírkami oheň. Tohle snad ani není možný! Nejenže si rádoby nenápadně výstřih už tak odvážného trička stahuje až k pupíku, ale navíc se na mě ještě ve skoro plné třídě nalepí svými prsy a pořádně nahlas se ptá, kdy ji teda konečně pozvu na to rande, jak jsem slíbil. Já tomu Emmettovi fakt urvu hlavu! A myslím, že když to Rosalii ještě pořádně vysvětlím, tedy to, že na nás Emmett poštval člověka, ještě ráda škrtne sirkama! Vždycky jsem byl docela kliďas, ale tohle už je vážně moc!

,,Emmette!" zařval jsem skoro přes celou jídelnu. Sedící studenti jen nadskočili. Zuřivě jsem secvaknul čelist a dupavě si to mířil přímo ke svému povedenému bratrovi. Seděl už s Rose a Jasperem u našeho stolu. Slyšel jsem jen jeho tiché:

,,O - ou!"

,,Co to má znamenat?" zasyčel jsem a ztěžka dosedl.

,,Co jako?" zeptal se strašně udiveně. Nenápadný asi jako pěst na oko.

,,Jessica!"

,,Ahoj!" U stolu je objevila i Alice. ,,Edwarde, klídek!" usmála se. ,,Přesně za dvě vteřiny ti přijde esemeska od Belly..." Nastalo ticho, jen Emmett v duchu citoval tanečního mistra ještě z lidského života:

Á dva tři...

Na tři mi zabrněl v kapse u kalhot mobil. Vytáhl jsem ho a zprávu si přečetl.

Nahlas, nahlas! skandovala Alice v myšlenkách. A tak jsem spustil:

Lásko, jak se máš ve škole? Alice mi dala mobil od vás všech. Moc děkuju, aspoň mi nebude připadat, že jsi daleko. Nezapomeň, moje srdce je u tebe.
Miluju Tě.
Tvá Bells

To je taková romantika... rozplývala se jindy docela tvrdá a nepřístupná Rosalie.

A tak jsem rychle, ale o to víc procítěně napsal odpověď:

Má nejdražší,
ani nevíš, jak bych si přál být s tebou. Ve škole nuda, přeci jen slyším všechno po několikáté. Díky mé schopnosti vím vše, na co všichni myslí. Nejhorší jsou myšlenky holek. Pořád mě chtějí uhnat. Však kdyby tušily, že na mě doma čeká nejkrásnější holka pod sluncem i na slunci. Taky jsem nechal své srdce u tebe, tak ho opatruj a postarej se o něj dobře. Moc se na tebe těším.
Miluju Tě. :-*
Tvůj Edward

,,Tak co, ty Romeo?" dobíral si mě Emmett. ,,Kdy vyrazíš za svou Julií?" Rose zlostně sykla, ale já jsem se neudržel.

,,Ty jdi radši zneškodnit Jessicu, než s Jazzem použijeme tvou hlavu jako kopačák!" V tu ránu Emmetta nebylo. Jen se ležérně opíral o stůl, u kterého seděla Jess společně se svými přáteli. Můj povedený bratr na ni zrovna házel omamující úsměv alá kůň s vyraženými zuby, z kterého by padla leda tak opilá veverka (a ještě ta by musela být pořádně omráčená), a zkoušel na ni svoje balící praktiky, které vyčetl v jakémsi Bravíčku nebo co. Rose se už zvedala od stolu, že si to s ním pravděpodobně půjde vyřídit, ale zastavil jsem ji.

,,Klid, nemyslí to vážně." Přikývla, ale nesouhlasně si přitom začala brblat.

Měl bys zavolat Belle, ozvala se v myšlenkách. Ona by ti totiž určitě zavolala! Jenom to neumí... zabrumlala nespokojeně. A měla pravdu. Natáhl jsem proto po mobilu, který ležel na stole a rychle vyťukal Bellino číslo. Jenže to nezvedala. Co se děje?

Zkus to ještě jednou, nabádala mě moje elfí sestřička. A opravdu. Bella napodruhé hovor přijala.

„Halóóó?“ ozval se v telefonu její zvídavý hlas.

„Ahoj lásko, jak se máš?“ zeptal jsem se, šťastný, že ji opět slyším.

„Dobře, jen ty mi tu scházíš," povzdychla si. ,,Ale Esmé mě učí malovat!" řekla pyšně. Dokonce mi vylíčila i story s mobilem. Tomu jsem se musel smát. Alice to určitě věděla...

,,To jsem rád," usmál jsem se. ,,Musím jít na hodinu, měli jsme teď oběd,“ zamumlal jsem nešťastně.

„Přijedeme něco kolem druhé odpoledne, hned po škole. Těším se na tebe. Celé odpoledne budeme už jenom spolu. Miluju tě,“ dodal jsem.

„Budu se těšit, taky tě miluju.“ A telefon ohluchl.

Střelil jsem pohledem po ostatních. Jasper ze mě byl celý rozněžnělý, Rose se taky usmívala. A Alice... ta se právě probírala ze své vize.

Moment, vize? Jaktože jsem si toho nevšiml?

Ona jen vykulila oči a skousla si ret.

,,Ajeje..." zahihňala se.

Vtom se do jídelny přihnal Emmett. Jen máchal rukama, děs ve tváři.

,,Průser!" vydechl skoro udýchaně.

,,Co je?" nechápal Jasper. Emmett se ale otočil na mě.

,,Já... Ede! Víš jak jsi říkal, že mám Jessicu nějak zneškodnit? Napadlo mě, že bych k tomu mohl použít ty pouta, co Jazz musel kvůli sázce šlohnout tomu policajtovi v Seattlu. No, připoutal jsem ji v jakýmsi kumbálu k vodovodním trubkám a když jsem pak zkoušel odolnost těch pout, aby je náhodou nemohla přetrhnout, trochu jsem to přehnal a trubky praskly. Všude stříká voda!" zavřeštěl hystericky.

A sakra...

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 21: