Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 22

07.10.2010 (22:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1442×

22.

Pohled Alice:
O tom, že se bráška Edward zamiluje, jsem věděla už měsíc dopředu. Moje vize ještě nikdy nezklamaly, takže pochybuju, že by se to stalo zrovna teď. Prostě vědma, no.
Abyste rozuměli, mám taky dar. Jak už víte, můj manžel Jazz a bratr Edward mají také dary. Já vidím budoucnost několik hodin dopředu. Vize přicházejí samy od sebe už od doby, co jsem potkala Jaspera. Tedy vlastně jsem já čekala na něho.

To byla první moje vize: Já v baru a do dveří vchází mladík, voják. Moje láska.

Od prvního okamžiku jsem věděla, že ON je ten pravý a vyvolený. On je moje osudová láska, v kterou jsem ani nedoufala. Stalo se všechno tak, jak jsem viděla. Přišel ke mně, podíval se mi do očí a usmál se.
„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ řekla jsem mu. Pamatuju si to přesně, jako by to bylo včera.
„Omlouvám se, madam.“ Na tohle nikdy nezapomenu. Bude to v mém srdci navždy zaryté na věky až do konce věčnosti. A určitě ještě mnohem déle.

Vzápětí jsem dostala druhou vizi: Velký dům v lese. Pět upírů žijících pospolu. Zlaté oči. Zvířecí krev. Nová velká rodina, naše rodina.

Vše jsem sdělila Jasperovi, jak se můj milovaný jmenoval, a vydali jsme se na cestu. Po celé cestě mi vyprávěl Jasper celý svůj příběh. Byl vojákem v jedné americké kavalérii. Seržant Jasper Whitlock. Jak krásně to znělo. Můj seržant, zasmála jsem se v duchu. Upírem se stal při hrozící občanské válce. Zachraňoval ženy a děti. Všem pomáhal při převozu do tábora blízko města Meadowland do bezpečí. Poté jim pravidelně dovážel zásoby potravin a vodu, aby měly dostatek jídla na přežití, nějaké deky, přikrývky a trochu oblečení, aby jim v noci nebylo chladno. Při jedné zpáteční cestě potkal tři ženy: Mariu, Lucy a Nettie . Už na první pohled byly až neuvěřitelně krásné. Nikdy nikoho tak krásného nepotkal. V té době o upírech nic nevěděl. Kdyby mu někdo řekl, že existují, vysmál by se mu a nevěřil by mu. Samozřejmě jim šel naproti, sesedl z koně a vydal se jim pomoci. Ptal se jich, zda něco nepotřebují či jen zabloudily. Maria se k němu přitočila a odpověděla mu, že jediné, co teď potřebuje, je mužná síla. Zadívala se mu do očí a … Víc si nepamatoval, jen ukrutnou bolest, která ho spalovala. Měl pocit, že umírá, a přál si co nejrychlejší smrt, aby se zbavil té bolesti. Po nějaké době to všechno ustalo a on procitl. Otevřel oči a spatřil ty tři. Maria mu vysvětlila, co se z něj stalo a proč ho potřebuje. V té době se vedly spory o území mezi upíry. Konaly se masakry s armádami novorozených skoro každý den. Díky tomu, že měl vojenský výcvik, měl i strategii a velmi dobře dokázal určit pohyb protivníka. Po objevení svého daru využil svou moc na protivníka. Soupeřovi se rozklepala kolena nebo mu poslal bláznovství. Pak už to bylo čistě jen na novorozených. Pokud z armády něco zbylo, když se nezlikvidovali sami, byla to taky jeho práce. Kvůli svému daru cítil všechny pocity jeho obětí. Nakonec pochopil, že je jenom Mariinou loutkou. Myslel si, že ho k Marii poutá láska, ale mýlil se. Opustila ho i se svými přítelkyněmi. Už ho nepotřebovala. Po jejich zmizení se vydal sám na vlastní pěst hledat nějaké útočiště. Po pár dnech našel ten bar, kde mě potkal. Aspoň nějaký šťastný konec.

Já si ze svého lidského života bohužel nepamatuju nic. Třeba časem na něco přijdu při hledání nebo z nějaké vize. Možná je to velká škoda, přeci jen by bylo pěkné vědět, kdo jsem byla. Když se to tak vezme, není Bella jediná, kdo si nic nepamatuje ze svého lidského života. Přeci jen nám zahýbe našimi životy. Sice nic nevidím, ale tuším to. Mám nějaké podezření, že se mě to nějak bude týkat. No, uvidíme, co bude dál.

Na místo jsme dorazili za necelé tři dny. Podle cedulí okolo jsme zjistili, že jsme v malém městečku jménem Forks. Byl večer, v domech se svítilo a všude okolo byl klid. Prošli jsme nenápadně městem až k lesu. V lese jsme se už pohybovali naší přirozenou rychlostí. Dům, přesněji řečeno menší vilku, jsme objevili záhy. Vevnitř se svítilo. Přišli jsme blíž, ale než jsme stihli udělat cokoliv, před domem se objevilo pět upírů. Jasper se postavil přede mne jako živý štít. Podle mé vize k žádnému boji dojít nemělo, tak jeho reakce byla zbytečná.
„Jaspere, klid. Nic mi nehrozí,“ usmála jsem se na svého milého. Obešla jsem ho a vydala se blíže k obyvatelům vilky.
„Jmenuji se Alice. A tohle je Jasper,“ pokynula jsem rukou.
„Zdravím vás, Esmé, Carlisle, Rose, Emmette a Edwarde. Přišli jsme k vám, protože jsem vás viděla ve své vizi. Máte zajímavý způsob žití mezi lidmi a my bychom chtěli s vámi žít jako rodina. Přijmete nás jako nové členy vaší rodiny?“ Všichni zkoprněli a koukali vyjeveně. Nakonec promluvil Carlisle.
„Pokud se chcete stát členy naší rodiny, pak v tom nevidíme problém pod podmínkou, že bude žít na zvířecí krvi. Jako my,“ řekl nám.
„Rádi přijímáme vaši nabídku. Mohli bychom teď jít společně na lov? Byli jsme asi před dvěma dny,“ řekla jsem jim. Jazz už měl oči úplně černé, já jen lehce.
„Zajisté, jdeme na lov. Edwarde, buď ve střehu,“ stačil mu ještě říci Carlisle.
„To není nutné, podle mě se nic nestane,“ odpověděla jsem Carlisleovi.
„Jak si můžeš být tak jistá?!?“ řekl Edward lehce naštvaně.
„Mám dar. Vidím budoucnost. Mám vize o událostech, které se stanou, pokud se dotyčný tak rozhodne.“ Zíral na mě jako do výkladní skříně na nějakou velmi výhodnou akční nabídku, která byla neuvěřitelná.
„A ty, Jaspere, máš taky nějaký dar?“ optal se šokovaný Edward mého milého.
„Ano, umím ovládat emoce nebo je vyvolat. Předvedu.“ Najednou se Emmett chvilku smál jak pominutý, pak se tvářil jako by mu někdo umřel, pak jako by mu uletěly včely a nakonec byl vyděšený jako malý kluk. Bylo mi ho trochu líto.
„Jazzi, myslím si, že jako názorná ukázka to bohatě stačilo.“ Jazz mě poslechl a Emmett tu stál zase v pohodě jako předtím.
„Páni, tak to bylo teda něco. Nechtěl bych se s tebou dostat do křížku, věř mi, chlape,“ říkal Emmett Jasperovi.
Lov nakonec dopadl tak, jak jsem předpověděla. Nikdo nebyl raněn a žádný člověk se zde nevyskytoval, což bylo pro jeho dobro. Dozvěděli jsme se o naší rodině mnoho informací. Jediný, kdo měl dar, byl Edward. Uměl číst myšlenky. Byl na tom podobně jako Jasper, i jeho jeho dar ovlivňoval ve svém žití nežití. Ono číst myšlenky všem okolo je sice užitečné, ale divím se, že se Edward z toho ještě nezbláznil.

Součástí této rodiny jsme už přes čtyřicet let. Po pěti letech našeho vztahu mě požádal Jasper o ruku. Byla jsem nadšená a souhlasila. Svatbu jsme měli v kostele ve Forks. Oddával nás pan Weber, místní farář. Za svědky nám šli Carlisle a Esmé. Byla to malá svatba jen v rodinném kruhu. Nebylo koho zvát, protože nikoho jiného jsme zde neměli a také neznali. Stala se ze mě paní Alice Whitlocková. Jak krásně to znělo. Oba dva jsme ale používali jméno naší rodiny, Cullenovi. Jen když jsme jeli někam sami dva, tak nám Jasper obstaral pasy s příjmením Whitlockovi. Líbánky jsme si užili na ostrově Esmé, který dal jako svatební dárek Carlisle Esmé. Většinou tam na svatební cestu jezdí všichni. Rose a Emm se totiž brali minimálně desetkrát, ne-li víckrát. Bylo to takové usmiřovací gesto, když opravdu Emm Rose naštval nebo urazil. Vždycky to pak zachránila svatba.

Moc dobře si pamatuju, když přišla vize o Edwardovi a tajemné dívce. Bylo to někdy o letních prázdninách po škole. Seděli jsme na zahradě v altánu. Já, Esmé a Rose jsme si prohlížely časopisy o módě, Edward něco opravoval nedaleko nás, už ani nevím, co to bylo. A to má upír dokonalou paměť. Nějak jsem se o to nezajímala. Carlisle byl v nemocnici a Emm s Jasperem hráli šachy. Najednou jsem ztuhla.

Vize: Edward a nějaká dívka na louce. Objímají se a líbají. Louka byla rozkvetlá, ale okolo už byly barevné stromy. A konec.

Všichni se kolem mě seběhli. Nikdo nevěděl, co se děje. Jen Jazz tohle už moc dobře znal, takže nepanikařil. Vzal mě za ruku a ptal se mě, co jsem viděla.
„Viděla jsem Edwarda s nějakou dívkou na louce. Objímali se a líbali. Podle přírody okolo byl podzim. Víc už tam nebylo,“ dořekla jsem. Usmála jsem se na Edwarda. Pochopil, co ten úsměv znamenal, ale moc šťastně se netvářil.
„Tomu nevěřím,“ prohlásil a odešel do domu hrát na klavír. Uklidňoval se tak pokaždé, když ho někdo vytočil nebo byl smutný. Teďka to byl ten druhý případ, stoprocentně. Bylo mi ho líto. Jako jediný z rodiny neměl svou druhou polovinu, svého partnera, kterého by miloval. Díky jeho daru trpěl ještě víc, protože slyšel myšlenky o lásce, milování a v případě Emma o sexu s Rose. Sice jsem měla ráda celou rodinu, ale nejvíce Esmé a Edwarda. Měla jsem k nim bližší vztah než k ostatním. Nevím proč.

Od té doby uplynuly dva měsíce. Ten den jsme si s Rose půjčily Carlisleův černý mercedes. Už včera jsem měla vizi o záhadné dívce, kterou bratři zachrání od zabití člověka. Proto jsem je také nenutila jet dneska s námi. Celé osazenstvo mužského pohlaví nechápavě kroutilo hlavami. Edward se tvářil ze všech nejvíc nechápavě.
„Běž s klukama kousek k té mýtině, kam chodíš, když chceš být sám. Pak uhněte na východ a pak jděte po čichu. Hned!“ vykřikla jsem. Ukázala jsem mu svoji vizi. Běžící dívka lesem. Zahlédne mladíka a připravuje se k lovu. Edward neváhal a s bratry zmizeli během pár vteřin. My s Rose jsme nasedly do auta a jely do Seattlu do nově otevřeného nákupního centra. Na to, že nákupní centrum bylo nově otevřeno, bylo na světové značky dost chudé. Čekala jsem od něj teda víc. Zklamalo mě. No, tak co se dá dělat. S Rose jsme oběhly úplně všechny obchůdky, co tu měli. Moc jich tu teda neměli, jen pouhých dvacet pět. Tak málo! Ale aspoň něco. Nebyly jsme tam ani dvě hodiny, když jsem dostala vizi.

Emmett s tou tajemnou dívkou hozenou přes rameno pár stovek metrů od našeho domu.

Popadla jsem Rose a dotáhla ji do mercedesu.
„Co je?“ vyjekla Rose při mém ne moc zrovna pomalém a plynulém rozjíždění. Pod koly zaskřípal na protest štěrk a já už si to šinula domů nejmíň rychlostí 200 km/h.
„Měla jsem vizi. Kluci jdou domů s tou neznámou dívkou z mé minulé vize. Musíme tam být dřív.“ S tím jsem sešlápla plyn ještě víc k podlaze a ručička na tachometru už ukazovala 250 km/h. Bohužel rychleji už autíčko Carlislea jet nemohlo. No, nevadí, ale měl by si pořídit něco rychlejšího. Domů jsme dorazily dřív než kluci.
„Máme pět minut, to je super. Přichystám se na novou sestřičku.“ Rose jen zalapala po dechu.
„Jak tohle víš? Zase vize? To je vtip?!?“ Ještě si potichu něco brblala a nasupeně odešla do svého pokoje v horním patře našeho domu. Asi se s tím nesmířila. To ji časem přejde.

Uslyšela jsem bouchnutí dveří. Přiběhla jsem do obýváku s úsměvem na rtech. Jasper se na mě podíval a úsměv mi opětoval. Ta dívka stála uprostřed místnosti celá zmatená. Přišla jsem k ní blíž a přivítala ji. Otočila se ke mně a zaostřila na mě svůj zrak. Oči měla tmavě rudé, což značilo, čím se živila. Lidskou krví. Zeptala jsem se, jak se jmenuje. Nevěděla. V tom momentě ztuhla a nikdo netušil, co se děje. Můj drahý byl z toho hrozně zmatený, ale nejvíc můj bráška Edward. Toho to vzalo nejvíc. Asi se nám tu vytvoří nový pár tedy podle bratrových reakcí. No, bude to zajímavé. Ta dívka se probrala ze svého transu. Po mé naléhavé otázce Co se to s ní teďka stalo? mi řekla, že se jí vybavila vzpomínka z dětství. A díky ní si vybavila svoje jméno Bella. Poté zavolal Edward Carlislea. Začal vysvětlovat, co se stalo, a Carlisle vyprávěl Belle, kým se stala. Nejen jeho, ale i nás překvapilo, co sama zjistila za tu dobu. Novorozená už nebyla, mohla být upírek tak kolem deseti - dvaceti let. Vše chápala, ale nejvíc posmutněla při Carlisleově zmínění o tom, že nemůžeme mít děti. Sen každé ženy. Rose se s tím nesmířila dodnes, i když to už nedává na sobě moc znát.
Po této diskuzi jsme se vydali na lov, aby Bella změnila jídelníček. Lov byl zábavný díky naší nové sestřičce, která přijala Esméinu nabídku zůstat s námi.

„Rozhodně ji po lovu musím vzít nakupovat. Přece ji nenechám chodit jako hastroš,“ říkala jsem si v duchu. Také pro ni musíme upravit ten pokoj pro hosty. Sice jsem s úpravami začala už dříve, ale ještě to nebylo ono. Esmé mi pomáhala a já na ní viděla, jak moc se těšila na nového člena naší rodiny.
Bella Edwardovi vyfoukla pumu před nosem a on byl na ni naštvaný. Sice jsem to viděla ve své vizi, po které jsem se začala smát, a Jasper mě zmateně pozoroval. Když jsem to pak viděla naživo, smála jsem se ještě víc. Emmett z toho měl druhé Vánoce. I Rose se zasmála.
„Že by se ledy prolamovaly a naše Rose malinko pozměnila názor?“ pomyslela jsem si. Po tomto představení jsme běželi domů, kde jsme s Esmé učily Bellu zacházet s věci tak, aby je při prvním použití nerozbila. A aby věděla, k čemu slouží. Nakonec se jí to podařilo a my jí ukázaly její pokoj. Byla nadšená a moc nám za něj děkovala. Byla jsem šťastná a Esmé snad ještě víc.

Po představení pokoje jsme jeli všichni nakupovat. Bella jela s Edwardem. Chtěla jsem, aby se trochu spřátelili. Asi se mi to povedlo, protože se oba lehce usmívali a než došli k nám, povídali si. Trochu jsem se na ně zlobila, protože měli desetiminutové zpoždění. Trochu jsem na ně vyjela, kde se tak courali, ale přešlo mě to. Měla jsem radost, že se sblížili. Ještě jsem řekla Belle, kde najde nové oblečení pro sebe, aby nám v obchoďáku nedělala ostudu. Po jejím převlečení měl Edward malinko problém: jeho oči za něj vyzradily vše. Měl je černé jako uhel, ale ne hladem. Touhou. Emm si z něj ještě utahoval. Bella se podívala povzbudivě na Edwarda, usmála se a vzala ho za ruku. Konečně jsme vstoupili do mého oblíbeného obchoďáku. Hned jsem si vzala Bellu do parády. Nosila jsem jí věci, ona si je zkoušela a po každé se musela ukázat mě a Edwardovi. Při oblečení to ještě šlo, ale se spodním prádlem už mě bráška docela velký problém. Bella to po chvilce utla, naštvaně mi oznámila, že ostatní zvládnu bez ní, sebrala rozrušeného Edwarda a odešla z obchoďáku domů i s mým bratrem. Snad Edward sebere odvahu a konečně jí o svých citech řekne. A podle Jazze ani Belle nebyl Edward lhostejný. Ještě jsem se prohrabávala v regálech, když jsem měla vizi.

Edward a Bella v obýváku držící se za ruce a líbající se.

„Sláva! Konečně je ruka v rukávě. Tak se to přece vyplnilo a on tomu hlupáček nevěřil. Měl by mi poděkovat!“ honily se mi v hlavě tyhle myšlenky.
V obchoďáku jsme zůstali ještě tak půl hodiny. Čekali jsme na Carlislea s Esmé, až jim skončí kino. Potom jsme se vydali domů. Jako první tam dorazil Emmett a vlítnul do dveří jako vítr. Chudáci ti dva od sebe trochu odskočili, ale nevyplašil je úplně. Bella pořád seděla v Edwardově náruči, ale očima těkala po všech okolo. Emm jim vynadal a radil zároveň. Nakonec se začal smát a Jasper díky němu taky. Nedaruje mu to dodnes. My se s Rose zase smály Emmovi. Náš nový páreček se zdejchnul do soukromí a ostatní se taky uklidili do svých pokojů. S Jazzem jsme si lehli na postel a jen tak si hleděli do očí. Tyhle noci jsem měla nejraději. Ani jeden z nás jsme nemuseli nic říkat, ale oba dva jsme věděli, jak moc a hluboko se milujeme. Po chvilce jsem uslyšela šeptavé: „Děkuji, Alice.“ To byla Bella z koupelny ve svém pokoji.
„Není za co,“ odpověděla jsem jí z pokoje. Určitě mě slyšela, přeci jen nám nic neunikne.
Ráno v sedm jsem za nimi vlítla do Bellina pokoje. Omluvila jsem se jim, ale museli jsme do školy. Edward dneska pěkně zdržoval a pokoušel moji trpělivost neletět pro něj ještě jednou. Byli zamilovaní, ale povinnosti se nedají jen tak vynechat. Odjeli jsme něco po půl osmé. Hádejte kvůli komu? Určitě jste to uhádli. Edward se nějak nemohl rozloučit. Když mi to přišlo dlouhé, zmáčkla jsem klakson, až nadskočili a my mohli pak vyjet. Byla to docela legrace. Před odjezdem jsem ještě dala Belle dárek na uvítanou. Byl to mobil, aby mohla být s námi v neustálém kontaktu. Bella mi pak poslala smsku s poděkováním. Bráškovi zase nějakou pěknou, protože se pak culil od ucha k uchu, a o obědě jí šel zavolat. Nejdřív byl skoro až vyděšený, že ten telefon nezvedá, ale pak už jo. Podle toho, co jsem slyšela, jen byla vylekaná z toho, co to při volání dělá. Prý ji ale Esmé pomohla a vše dobře dopadlo.

Jinak ve škole celkem nuda jako vždy. Dneska jsem měla hodinu s Rose a hodinu s Jasperem. Podle mých vizí se zase snažila Jessika dostat Edwarda na rande. Holka netušila, že můj bratr už není sám. No, nakonec to přeci jen vzdala, i když u toho nebyla zrovna nadšená. Na obědě málem Edward rozkouskoval Emmetta. Jak se totiž ukázalo, byl to jeden z jeho nápadů poštvat Jessiku na Edwarda. K rozkouskování, trhání a ani čtvrcení nakonec nedošlo, protože Emm udělal pro změnu další pozdvižení na celou školu. No, bezva. Ale na druhou stranu mi odpadla odpoledka, takže jednou ty Emmovy žertíky byly k něčemu. A taky stálo za to vidět panikařícího Emma. Jednou chtěl Edwardovi pomoci a je z toho vytopení půlky školy. Výuka pro všechny zrušena. Jessika byla celá mokrá a nechápavě koukala na Emma a na svoje ruce v poutech. Edward jí to vysvětlil jako nejapný žert našeho bratra a usmál se na ni tak oslnivě, až Jessika padla omámená do kole, a my se smáli na celé kolo. Ze školy volali Carlisleovi, aby se v ní zastavil a uhradil škodu. My nasedli do aut a jeli jsme domů za naší novou sestřičkou a za Esmé.

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 22: