Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 24

28.12.2010 (12:15) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1270×

24.

Pohled Belly:

Byla jsem tak zabraná do kreslení, že jsem ani nevnímala čas. Z práce mě vyrušil až zvuk motoru od přijíždějících aut. Moje rodinka a můj milovaný se právě vrátili ze školy. Přestala jsem s kresbou a šla je společně s Esme přivítat.

Jako první vstoupil Carlisle, což mě překvapilo.

„Stalo se něco?“ pomyslela jsem si. Bylo to velmi divné. Za ním šel Edward, který jakmile mě spatřil, vykouzlil na tváři ten nejkrásnější úsměv s vyceněním svých zubů bílých jako perliček. Na přivítanou mě políbil a objal.

„Chyběls mi... “ zašeptala jsem mu do hrudi.

„Ty mně taky, lásko. Jo, a díky Emmettovi máme spolu dva dny navíc,“ omámeně mi šeptem sděloval Edward.

„Jak to?“ Vzhlédla jsem k němu s překvapením v očích.

„Všechno ti pak vysvětlím,“ řekl a otočil se na Carlislea, který se právě chystal něco říci.

„Emmette, co jsi to provedl? Tohle byla ta největší tvoje, s prominutím, volovina, kterou jsi kdy udělal. Co tě to napadlo, proboha? Jsi normální?  Zasloužíš si trest, a to velmi přísný. Ještě ti ho vymyslím, aby ses ze svého prohřešku vzpamatoval.“

Emmett seděl na gauči jako hromádka neštěstí. Bylo mi ho trošku líto, ale zastat jsem se ho nemohla, protože jsem nevěděla, co se přesně stalo. Doufala jsem, že mi to Edward objasní, až budeme sami.

Po delší Carlisleově odmlce a tichu, které nastalo, se ozval jeho rozhodný hlas:

„Už jsem na to přišel. Emmette, týden budeš bydlet v pokoji pro hosty a máš zákaz provozování intimního života s Rose. Dovolíš mi pro něj tento trest, Rosalie?“

Na Rose bylo vidět, že chvilku usilovně přemýšlí. Pak dodala:

„Ale jistě, nevidím v tom žádný problém.“  Emmett na ni zíral s pusou dokořán.

„Rose, miláčku, to nemyslíš vážně, viď? Pusinko, copak se ti to nelíbilo? Aspoň máme o dva dny prodloužený víkend. Nemáš radost?“

„Ano, myslím to vážně. A víš proč?“  zeptala se ho. Jen zavrtěl záporně hlavou.

„Díky tomuto kousku si všichni myslí, že jsi naprostý vůl, který se neumí normálně chovat. Tvé vtípky dokážou pobavit a zalíbit se, ale poslední dobou to jsou jen laciné pokusy o srandu. Jsi všem jen pro smích a já nechci, aby byl můj manžel všem pro smích. Copak to nechápeš? Myslím, že ve svém novém pokoji budeš mít dost času popřemýšlet nad tím, co jsem ti teď řekla.“

Po tomto vyčerpávajícím proslovu se Rose odebrala do teď již svého pokoje, kde si vlezla do sprchy. Emmett byl rozčarován a svou ženu nepoznával. Všichni sledovali Rose a velmi se divili. Já mít Emmetta za manžela, tak se z něj asi zcvoknu. Naštěstí mám svého Edwarda a od něj mi snad nějaký kalibr jen tak nehrozí. Emmett vypadal smutně. Zmizel v pokoji pro hosty.

„Pojď, něco ti ukážu,“ ozval se mi u mého ucha tichý Edwardův hlas.

Uchopil mou dlaň do své a pomalou chůzí jsme se vydali z domu ven k lesu. V lese už jsme se rozběhli na jih. Neběželi jsme svou přirozenou rychlostí jako při lovu, ale jen tak mírně rychlejším klusem, protože jsme si oba užívali přítomnosti toho druhého. Po chvilce jsme se ocitli na malé loučce uprostřed lesa. Ze severu sem prosvěcovalo světlo slunečních paprsků a dopadalo na louku. Pohled to byl k nezaplacení. Dokonalost sama.

„Toto místo jsem navštěvoval, abych nemusel slyšet ničí myšlenky a měl svůj klid. Od teďka se moje mění na naše.“

Byla jsem dojatá, protože mi poodhalil kousek sebe a já mu za to byla nesmírně vděčná. Byla jsem šťastná. Za odměnu jsem ho políbila. Lehký a nevinný polibek se proměnil ve vášnivé líbání, při kterém mě povalil do trávy.

„Ty jeden zvrhlíku!“ čertila jsem se na něho. „Tohle vás učí ve škole?“

Smál se jako malý kluk.

„No, to zrovna ne. Ale víš, půl dne bez tebe a ještě všechny myšlenky ostatních... Prostě šílená pakárna,“ stěžoval si můj milý. Tomu jsem se musela smát.

„Tak ty se mi budeš smát?! No, počkej, trest tě nemine.“ Začal mě lechtat a oždibovat. Svíjela jsem se smíchy a nemohla přestat.

„Už dóóóst,“ prosila jsem ho.

„Dobře, ale co za to?“

„Co třeba tohle...“ a začala jsem ho líbat. Zapojil se velmi ochotně. Užíval si to stejně jako já. Cítila jsem z něj jeho oddanou lásku a chtíč.

„Miláčku,“ zašeptala jsem, „ráno jsme vedli takovou debatu, vzpomínáš? Co kdybychom ji dokončili, když máme tak krásné soukromí?“ Zvědavě jsem po něm pokukovala.

„To není vůbec špatný nápad, myslím na to od rána.“

Nejprve mi vyprávěl svůj příběh: jak umíral na španělskou chřipku v nemocnici, jak ho Carlisle přeměnil, jak přišel na svoji schopnost, jak zachránil a proměnil Carlisle Esmé, jak utekl a žil na vlastní pěst, jak se vrátil domů, jak našel Rose a proměnil ji, příchod Emmetta do rodiny, příchod Alice a Jaspera. Mluvil potichu, ale za to poutavě. Se zatajeným dechem jsem ho poslouchala. Cítila jsem jeho emoce a procítěnost. Rozuměla jsem mu, ale zároveň ne. Rodinu jsem neměla, ale moc bych si přála zjistit, kdo jsou její rodiče.

Najednou jsem v sobě ucítila něco divného. Ztuhla jsem a všechno kolem mě utichlo.

Ponořila jsem se někam do bílé mlhy.

Stála jsem v nějakém domě, který jsem neznala. Byla to kuchyň. Ne stejná jako měli Cullenovi, tahle byla skromná a úplně obyčejná. Z vedlejšího pokoje jsem po chvilce slyšela hlasy. Potichu jsem se přikradla ke dveřím a zaposlouchala se.

„Renée, Bella už je velká, nemůžeš ji pořád tak vyslýchat, když přijde domů později ze školy,“ říkal mužský hlas.

„Charlie, nepleť se do mé výchovy naší dcery,“ odpověděl mu ženský hlas.

„Správně si řekla, naše dcera. Renée, ona není žádné malé dítě, ale za dva měsíce jí bude osmnáct. Má právo na vlastní život a svá tajemství, která si bude střežit. Nech ji začít žít svůj život.“

Dveře do kuchyně se rozlétly a dovnitř přišla nasupeně žena ve středních letech.

„Charlie, sice má na to právo, ale měla by dodržovat nějaký řád,“ křikla na toho Charlieho Renée. Nestačila jsem se skrýt, takže mě musela ta žena vidět.

„Proč nekřičí? Copak mě nevidí?" myslela jsem si.

Asi mě opravdu neviděla, protože si udělala kávu a odešla zpět do obýváku za oním mužem jménem Charlie. Dveře nechala otevřené. Vydala jsem se tedy za ní. Ta Renée si sedla do křesla a upíjela kávu. Po chvilce zakřičela.

„Bello, okamžitě přijď dolů!“

Zeshora bouchly dveře a po schodech se ozývalo dupání.  Nějaká dívka jménem Bella scházela dolů. Do tváře jsem jí neviděla, protože jsem seděla pod schody a poslouchala. Až ta dívka promluvila, vyděsila jsem se.

„Ano, mami?“ ozval se můj hlas. Byla jsem v šoku a netušila jsem, která bije.

Než ale „moje matka“ se „mnou“ začala mluvit, zazvonil telefon. Charlie, „můj otec" ho zvedl a řekl: „Swanovi? Ano, předám. Bello, volá ti Jacob."

Jestli ta dívka, tedy já, šla k telefonu, to už nevím, protože se objevila v místnosti mlha a já se vznášela pryč.

Ocitla jsem se zpátky na louce. Hledala jsem pohledem Edwarda. Šokovaně na mě zíral.

„Co se to stalo? Jsi v pořádku?“ strachoval se můj anděl.

„Edwarde,“ vydechla jsem a na víc se nezmohla. Jen jsem ho objala a zabořila svoji hlavu do jeho jamky od klíční kosti.

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 24: