Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 27

17.01.2011 (19:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1329×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

27. kapitola

A když pak vzdychla tiché Edwarde, skoro jsem slyšel, jak mi spadnul ten obrovský balvan ze srdce...

Objal jsem ji a začal utěšovat. I přestože byla upírkou, tak se celá klepala. Musela zažít šok a vzpomenout si asi na něco velmi důležitého nebo ošklivého. V té chvíli jsem litoval, že ji do hlavy nevidím. Houpal jsem ji jako malé dítě a snažil se ji uklidnit. Ani slova mi na její uklidnění nepomáhala.

„Miláčku, šššš, to bude dobré. Copak se ti stalo? Na něco sis vzpomněla? Chceš mi to říct?“ Konejšil jsem ji a hledal způsob, aby se vzpamatovala. Najednou jsem cítil, jak se její tělo přestává klepat a uklidňuje se. Na jednu stranu jsem byl rád, protože už chvíli jsem přemýšlel nad tím, že zavolám Carlisleovi, aby se na ni podíval. Nikdy jsem neviděl upíra v takovém šoku. Začínal jsem si o ni dělat starosti. Na co si vzpomněla a proč takhle reaguje? Pak se nakonec zvedla z mé náruče a začala vysvětlovat:

„Ono to zase přišlo. Byla jsem v nějakém domě, v kuchyni. Slyšela jsem hlasy. Vešla jsem do té místnosti a tam byl nějaký muž se ženou. Spíš se hádali, než aby vedli normální rozhovor. Měli dceru. O ní byla ta rozprávka. Něco provedla. Ta žena ji zavolala, aby šla dolů. A když jsem se podívala, kdo jde dolů, málem jsem sebou švihla.“ Vyprávěla mi vidinu a já zapáleně naslouchal každému jejímu slovu. Na nějakou dobu se odmlčela, proto jsem ji otázkou vyzval, aby pokračovala dál.

„Kdo to byl?“

„Já,“ odpověděla mi a s tím jsem pochopil. Stiskl jsem ji více v náruči a dále ji chlácholil. Byl jsem tu pro ni a přál si, aby to tak cítila.

„Takže si spatřila své rodiče?“ Vyzvídal jsem dál, protože se stále neměla ke slovu. Bohužel její mlčenlivost pokračovala a jen mi na odpověď kývla hlavou.

„Jak se jmenují? Teda spíš jmenovali.“ Zajímalo mě. Už jsem totiž začínal střádat plán, jak o nich zjistit, co nejvíce informací. Mělo to pomoci Belle k rychlejšímu rozpomínání.

„Renée a Charlie Swanovi. Já Isabella, Bella, Swanová,“ šeptala a zároveň plakala. Má snaha uklidnit ji byla velká, ale připadalo mi, že nemá téměř žádný účinek. Jenže já nevěděl, co víc bych v tuto chvíli pro ni mohl udělat. Cítil jsem se jako malý bezbranný kluk.

Chvíli jsem ji kolébal a přemýšlel nad tím, jak pánská část rodiny utišuje své drahé polovičky. Začal jsem Jasperem. Jenže jeho technika mi moc nepomohla. Měl schopnost, kterou já neměl k dispozici. Pak jsem si vybavil Emmetta a Rose. Ale Emmett to řešil stylem, že začal Rose nenápadně svlékat a laskat její tělo, než se uvolnila a on ji mohl dovést do výšin nebeských. Bohužel něco takového jsem si v onu chvíli nemohl dovolit. Naše první chvilky milování si představuji trochu jinak. Nakonec jsem si vzpomněl na Carlislea a Esmé.

Ten když Esmé uklidňoval, tak ji laskal ve vlasech a tvářil se jako nejchápavější muž na světě. Teda aspoň se o to vždycky v jeho mysli snažil. Jeho metoda fungovala a mohl ji použít kdykoliv a kdekoliv. Nemusel se bát jako Emmett, zda někde poblíž bude kumbál, který by mohl v nejbližší době využít.

Proto jsem se rozhodl pro Carlisleovu metodu. Začínal jsem letmo dávat Belle polibky do vlasů, ale ona pořád nereagovala. Sjel jsem níž a odrhnul vlasy z krku a políbil ji na krk. K mé radosti konečně zareagovala. Potom jsem zamířil na její čelíčko a to ji konečně donutilo se mi podívat do očí.

Doufal jsem, že v nich vidí vše, co cítím. Mou lásku k ní, oddanost a třeba i touhu. Vyčkával jsem její reakce a pak se k ní naklonil a spojil a naše rty. Opatrně jsem jí jezdil po zádech až k zadečku a mírnil v sobě nával vzrušení, který v mém těle každým jejím dotekem vzrůstal. Tiskla se na mě víc a víc a já musel na chvíli přestat. Odpojil jsem naše rty a uvelebil si ji vedle sebe. Spojil jsem naše ruce a díval se na ni s láskou v očích. Takto bych byl schopný zůstat až na věky věků.

„Jak jsi to myslel s tím volnem?“ Ozvala se najednou Bella. Podíval jsem se na ni a došlo mi, že ona stále neví, co se ve škole přihodilo.

„Emmett vytopil školu, takže od zítřka až do neděle můžeme být jen spolu. I když si nás Alice utrhne na sobotní nakupování...“ povzdechl jsem si a snažil se, abych to bral tak, že stejně budu pořád mít po boku Bellu.

„No, snad to nějak přežijeme. Při nejhorším se někam vytratíme a uděláme si hezké odpoledne, co ty na to?“ reagovala na můj povzdech Bella. Měl jsem z jejího návrhu radost. Bohužel jsem předem věděl, že ten trpaslík ví všechno předem a nějak se ulejt nebude jednoduchý, ale Belle jsem naději brát nechtěl.

„Jsme rád, že mám tak skvělou a chytrou přítelkyni. Jsi báječná. Už jsem ti dneska řekl, jak strašně moc tě miluju?“ zacukroval jsem. Chtěl jsem, aby si toho byla vědoma.

„Ehm, ne?“ Laškovně pozvedla obočí a tím mi dala prostor pro další mé „Miluji tě!“

„Tak ti to říkám teď: miluju tě,“ vydechl jsem blízko jejího obličeje a drze ji ukradl polibek.

„Jak se to vlastně Emmovi povedlo vytopit tu školu?“ zjišťovala a já ji nadšeně povyprávěl celý příběh. Má nadšenost byla trochu škodolibá, ale za tu Jessicu si to zasloužil. Provokatér jeden!

„Téda, neměla bych žárlit náhodou na tu Jessiku? Ví se ve škole vůbec, že existuju?“ zeptala se mě. Mým tělem projela vlna smutku, že nevidí, jak ji moc miluji a rozhodl jsem se ji to pořádně vysvětlit.

„Nemáš vůbec proč žárlit, lásko. Jessika se mě snaží sbalit už od prvního dne, co jsme tady nastoupili do školy. Někdy mě i fascinovalo, co všechno dokázala vymyslet, i když jsem to věděl dopředu díky jejím myšlenkám. Dneska její snažení o svůdné pohledy a pozdravy byly opravdu ubohé. Počkej, až nastoupíš s námi do školy po letních prázdninách, to bude teprve poprask.“ Už jen ta představa mě bavila. Jak vylezu s Bellou poprvé z auta, tak ji ihned přede všema políbím, aby bylo jasné, komu Bella patří. Jsem trochu majetnický, ale divíte se mi, když jsem na ni čekal tak dlouho?

„Takže o mně ve škole nikdo neví, že?“ Záporně jsem kroutil hlavou.

„No, tak to bude teda senzace. Já a středem pozornosti? Já zešílím v ten osudný okamžik. Nikdy jsme nebyla ráda středem pozornosti a vy mě uvrhnete do jámy lvové. To vám pěkně děkuju,“ urazila se.

„Uvidíš, že to nebude tak zlé,“ chlácholil jsem ji „Jen mi tě všichni budou závidět a já je budu chtít za jejich myšlenky pozabíjet, jinak celkem nic vzrušujícího pro tebe,“ informoval jsem ji.

„Tak to si mě skvěle uklidnil. Můj kluk a vraždící monstrum, supééér!“ vykřikla a smála se na celé kolo. Takhle si ze mě utahovat!

„Jen si ze mě utahuj, ty ještěrko. Však si taky užiješ svý...“ vrátil jsem jí a viděl na ní, jak jí sklaplo.

„Ale pomůžeš mi, viď? Nenecháš mě v tom samotnou, že ne?“ začala najednou prosit a jejím psím očím se nedalo odolat.

„No, uvidíme...“ První jsem se tvářil všelijak, ale nakonec mi jí bylo líto a usmál jsem se.

„To víš, že ne. To bych byl proti sám sobě. A navíc, bych ti to, lásko, přece neudělal.“ Rozhodl jsem se ji uklidňovat. Jenže ona začala nad něčím přemýšlet a mě pomalu tekly nervy.

„Já se z tebe zblázním, “ hořekoval jsem.

„Copak?“ Pošťuchovala mě a tvářila se u toho jako malé nevinné kotě.

„Však ty moc dobře víš co. Ani nevíš, jak rád bych věděl, o čem přemýšlíš. Co bych za to dal...“ Stěžoval jsem si jí, ale bylo mi to prd platné.

„Nic důležitého. Snad jen... “ odmlčela se a pošťuchovala mě tak dál a já šílel.

„No, povídej, “ vyzval jsem ji nedočkavě.

„Myslíš, že by se dalo někde zjistit něco o mých rodičích? Nevím, třeba na internetu nebo v nějakém archívu či matrice?“ Trefila se přesně do toho, nad čím jsem už přemýšlel.

„Tak určitě by se to dalo nějak prozkoumat,“ odpověděl jsem ji.

„Moc ráda bych chtěla o své původní rodině, o sobě, rodičích, třeba i příbuzných něco vědět. Šlo by to nějak zařídit?“ vyptávala se dál.

„Jednoduché to asi nebude, protože tě nejspíš prohlásili za nezvěstnou. A jistě by je trefil šlak, kdybys tam přišla, řekla své jméno a chtěla po nich nějaké dokumenty o Swanových, kde by tě pak poznali podle přiložené fotky v dokumentech,“ vysvětloval jsem myšlenky, které jsem si před chvílí sám uspořádával.

„To my je jasné, ty jeden chytráku..“ čertila se. „Blbá nejsem a blondýna tuplem ne.“ Pomyslela si a mně její myšlenky dorazily do hlavy. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se stalo a pak mě něco osvítilo. Ona je štít!

„Já vím, že blondýna nejsi. Jen tohle neříkej před Rosalií,“ pošeptal jsem jí a tím ji upozornil na jednu z mnoha věcí, které způsobují Rosalí hysterické záchvaty a zároveň jí naznačil, že jsem slyšel její myšlenky.

„Co? Jak víš, co jsem si teďka myslela? Vždyť mi číst myšlenky nemůžeš.“ Vyjela na mě.

„Jsi roztomilá, když se naštveš a čertíš se. Neslyším tvé myšlenky, ale jak si byla rozrušená, přeci jen lehce jsem něco zaslechl. Jako by se něco odkrylo a já slyšel:... nejsem blondýna,“ vysvětloval jsem ji.

„Myslíš, že mi někdy budeš moci číst moje myšlenky normálně?“ Vyzvídala Bella. Usoudil jsem, že asi ne a poté zavrtěl hlavou.

Uff…Oddychla si a zářivě se na mě usmála.

„Aspoň si budu moct myslet, cokoliv a ty na to nepřijdeš,“ sdělila mi a potom na mě vyplázla jazyk. Musel jsem rezignovat.

„No jo, no, co nadělám?“

Pošťuchovali jsme se dlouho, dokud se nezačalo stmívat. Zvedli jsme se a společně běželi domů.

Bella se šla sprchovat a já v klidu počkal v obýváku. Dokud se neozvalo dohadování Alice s Bells. Nechtěla si obléct sexy košilku, kterou jí Alice koupila a pro jistotu mi ji Alice v hlavě ukázala a zkusila si mě tak naklonit na svou stranu. Ale já nemínil Alice pomáhat. Mám problémy se nevrhnout na Bellu, když je normálně oblečená a více výrazné oblečení nevím, jak bych přežil.

Díky bohu nakonec vyhrála Bella a já, vrčíc za dveřmi, se dočkal předvedení koupené košilky. Když jsem zahlédl Bellu v tom krásném a malém kousku prádle, byl jsem rád, že vůbec stojím a dokonce to asi na mně bylo vidět. Radši jsem zalezl k sobě do pokoje a čekal na vhodnou chvíli, kdy bych mohl unést Bellu do své náruče a dle mého očekávání, ta chvíle nastala během pár minut.

Čapl jsem Bellu a unesl ji.

Ty jeden...“ Ani nestihla doříct, co měla na jazyku a já se začal ihned věnovat jejím rtům.

„Copak se děje?“ vydechla.

„Odměna,“ culil jsem se na ni.

„Čím jsem si to zasloužila?“ divila se.

„To je za Alici, a tohle,“ obdařil jsem ji dalším vášnivým polibkem, „je za to, že jsem si nemohl vybrat líp.“

„Miluju tě.“

„A já tebe.“

„Kde to jsme?“ ptala se zvědavě.

„Vítej v mém skromném království.“ Přivítal jsem ji a ona si začala prohlížet mé hnízdečko. Jednu stěnu zdobila knihovna plná knih, druhou obrazy krajin a polička s cédéčky. V rohu stála béžová pohovka, na které se povalovaly dva polštáře, jeden modrý a druhý bílý. Koberec měl barvu hnědou. Poslední stěna byla prosklená s dveřmi na menší balkón s lavičkou.

„Tvé království je stejně tak krásné jako ty sám.“ Jejím slovům jsem se musel usmát. Mé mužské ego bylo potěšeno.

„Jsem moc rád, že se ti u mě líbí. Máš plán na dnešní večer?“ Zeptal jsem se.

„O něčem bych věděla,“ řekla mi tajemně a já začínal doufat v to, že mě do svého plánu zapojila také.

„A co se skrývá pod pojmem něco?“

„Co třeba tvoje knihovna?“ Nechápavě jsem na ni hleděl.

Přešla k mé knihovně a prohlížela si všechny svazky od Shakespeara.

„Ty máš všechny jeho hry?“ Přikývl jsem. Svazek, co vybrala, byly komedie. Navrhla mi, že bychom si mohli číst. Vybrala hru Zkrocení zlé ženy a já se těšil, že budu moci pokaždé, když bude číst, líbat místa pro ni příjemná, a že ona bude číst hodně.

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 27: