Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 28

30.01.2011 (08:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1573×

28. kapitola

Párkrát jsem se po něm ohnala knížkou, ale byl rychlejší, sebral mi ji a jako správný drzoun mě v nekontrolované chvíli políbil, šašek jeden. Takhle krásně a neobvykle jsme strávili celou noc až do svítání.

Emmettovo volno jsme strávili spolu. Podnikali jsme výlety po okolí, lenošili v mém nebo jeho pokoji, lovili, v noci leželi na naší louce a sledovali hvězdy. Když jsme spolu, čas utíká strašně rychle. Konec dne a začátek dalšího. Všechny naše chvíle mi přišly strašně krátké. Ale to přijde asi všem zamilovaným, že?

V pondělí ráno jsme se zase rozloučili polibkem. Edward odjel s ostatními do školy. Já jako vždy zůstala s Esmé doma. Moje oči už sice byly zlaté, ale nikdo nechtěl riskovat, že bych se na někoho ve škole mohla zkusit vrhnout. Sama jsem se do školy nehrnula, přeci jen tolik ruchu a šumu kolem není nic pro mě. Sice se mě Edward snažil uklidňovat a chlácholit, že to bude dobré, ale mě nepřesvědčil.

Těsně před odchodem jsme rodině sdělili, co se odehrálo na louce. Vylíčila jsme jim svou „příhodu“. Všichni byli překvapeni. Rose to sice nezajímalo, ale v tichosti vše vyslechla. Emmett nic neříkal, jeho trest ho velmi poznamenal. Ono tak nešlo o ten trest jako o to, co mu Rose řekla. Její zloba a nechuť s opovržením, s jakou mu vplálila své výčitky do tváře, by  roztrýznila i takového chlapa jako hora, ke kterým Emmett bezpochyby patřil. Nesmál se a nevymýšlel vtípky. Nepošťuchoval se s bratry. Nikdo tohoto Emmetta nepoznával. Esmé se zajíkla a objala mě. Carlisle byl zvědavý více na to, jak Edward chvilkově slyšel mé myšlenky.

„Zkusím se podívat do nějakých knih. Možná i Eleazar bude něco vědět. Zavolám mu,“ řekl mi Carlisle.

Alice byla ráda, že jsem si na něco vzpomněla. Jasper se jen lehce usmíval.

„Miláčku, přeju ti krásný den. Už máš v plánu, co budeš dělat?“ ptal se mě Edward ještě ve dveřích před odjezdem.

„Ještě nevím. Zkusím se na internetu najít nějaké informace o mé rodině, když už teď znám aspoň jména,“ sdělila jsem mu. Usmíval se.

„Dobře, rád si pak poslechnu, co jsi našla. Pokud bys nic nenašla, netrap se tím. Něco vymyslíme.“

„Užij si pro tebe nudnou školu,“ ušklíbla jsem se naoko.

„Jen se škleb, počkej, až tam budeš chodit taky.“ Dostal mě. Jen pomyšlení na školu mi nahnalo strach.

„Ach jo, zase jsi mě dostal. Měj se.“ Můj lehký smutek se nedal skrýt.

„Ani se nenaděješ a budu doma. Kdyby se ti přece jenom stýskalo, máš mobil,“ mrkl na mě a pohladil mě po tváři.

Políbil mě a už si sedal za volant, nastartoval, zamával mi a auto bylo pryč. Esmé mě objala kolem ramen a vedla mě zpět do domu.

„Nechtěla by ses se mnou podívat na nějaké návrhy domů? Potřebovala bych si o tom s někým popovídat, probrat jeho názory na návrhy či jeho iniciativu. No, a nikdo jiný mě nenapadl než ty.“ Malinko se při tom zarděla, i když díky upírství v obličeji nebylo nic znát.

„Moc ráda, mami,“ usmála jsem se na ni.

Esmé zářila štěstím. Byla dojatá.

„Děkuju, dceruško.“

Sedly jsme si ke stolu, Esmé přinesla své podklady a plány se stavbami domů. Ptala se mě, co se mi na daném domě líbí, co nikoliv, co bych změnila nebo naopak nechala. Musím uznat, že jsem se s Esmé nenudila. Nahrazovala mi matku, na kterou si nepamatuju. Mohla jsem jí bezmezně věřit. Byla skvělou matkou, ale tady si toho moc nikdo nevážil. Byli jedna rodina, brali se tak, ale podle chování se k sobě jsem vypozorovala, že jako pravou matku ji nikdo nebere. Trochu mě to mrzelo, ale teďka má mě. Já ji totiž budu určitě potřebovat daleko více než ostatní. Jsou věci, které dcera může říci jen své matce. Já takovou věc měla. Takovou tu choulostivou věc, kterou každá dcera řeší se svou matkou, když má přítele. U mě to bylo malinko těžší, jelikož jsem upírka. Nejsem si stoprocentně jistá, zda jsem někdy něco s nějakým klukem či mužem měla, ale něco mi podvědomě říká, že ne.  Po dvou hodinách příjemného povídání a kreslení mých představ jsme si povídaly i o všem možném.

Zajímalo ji, jak se mi tu líbí, co si myslím o ostatních členech rodiny, hodně mě zpovídala kvůli Edwardovi. Je to její první a nejmilejší syn, proto se o něj zajímala nejvíce. Bylo to její první dítě po té tragédii, co ji za jejího lidského potkala. Obdivuju ji, že ve svém druhém „životě“ je schopná se starat o celou rodinu a vychovávat je.

„Esmé, já bych chtěla s něčím poradit. No, je to malinko choulostivější věc, víš,“ začala jsem opatrně.

„Holčičko, svěř se mi, nikdo tu není, neuslyší tě. A slibuju, že před Edwardem na to myslet nebudu.“

„No, já to nevim jistě, ale mám pocit, že jsem nikdy s žádným klukem nic neměla, jestli víš, jak to myslím.“ Přikývla a vybídla mě, abych pokračovala.

„Jenže si nic nepamatuju, co kdyby třeba mě před přeměnou někdo...“ Jenom ta představa mě děsila.

„Ššš, holčičko, neboj se. Carlisle by tě mohl prohlídnout, když budeš chtít. Pro tvůj klid,“ utěšovala mě a vzala si mě do náruče. Konejšila mě jako malou holčičku, která si rozbila koleno a čeká, až jí ho maminka pofouká a až ji utěší.

„Děkuju, mohla bys ho o to požádat, prosím? A taky nic neříkala Edwardovi? Nemyslím si, že tohle je téma pro chlapy.“

„Jistě, drahoušku. Co bych pro svoji holčičku neudělala,“ šeptala mi do ucha.

„Díky, mami. Jsem ráda, že tě mám.“

„Jsem tu pro tebe, nezapomeň. Mně můžeš říct cokoliv.“

Cítila jsem se jako by mi spadl velký balvan ze srdce. Opravdu se mi ulevilo. Pokud se ale potvrdí to, že jsem ještě neposkvrněná, jak to u upírů probíhá? No, pokusím se získat své odpovědi od Carlislea.

Po rozpravě s Esmé jsem se odebrala do svého pokoje, kde jsem zapnula notebook. Po spuštění jsem klikla na ikonu ve tvaru malé modré koule, kterou obtáčelo něco oranžového, co na konci vypadalo jako liška. Jmenovalo se to Mozilla Firefox.

„Jasně, ohnivá liška,“ řekla jsem si pro sebe. Spustil se mi internet. Alice mi ukazovala, jak co vyhledávat či jak nakupovat z internetu, tisknout či stahovat, takže už jsem nebyla takové kopyto jako dřív.  Do vyhledávače jsem zadala jméno Swan. Vyjelo mi tisíce stránek o nějakých labutích nebo co.

„To asi nebude to pravé ořechové, že?“ pomyslela jsem si.

Před jméno Swan jsem přidala Charlie. Počet odkazů na stránky se snížil. Jedna stránka mě přeci jen zaujala. Stránka vypovídající o malé místní policejní stanici v Seattlu.  V úvodním krátkém článku se vyskytovalo jméno Charlie Swan. Klikla jsem na otevření stránky. Pročetla jsem si hlavičku, která mi přišla pro mě o ničem. V postranní liště byly další odkazy na starší články či fotogalerii.  Do té jsem se podívala. Ze všech fotek se na mě dívali cizí lidé, avšak z jedné ne. Na poslední jsem rozeznala muže, kterého jsem viděla ve vizi. Byl to opravdu on. Dozvěděla jsem se, že funkci šerifa zastával donedávna, ale teď je již v důchodu. Stálo zde také, že je rozvedený a měl dvě děti.

„Dvě? Ale vždyť jsem tam byla sama...“ mumlala jsem si pro sebe.

Více informací jsem zde už nezískala, a tak jsem si fotku i informace stáhla a vytiskla. Poté jsem hledala něco o sobě. Našla jsem nějaké školní stránky jedné střední školy na okraji Seattlu. Dívala jsem se i do archívu. Zde mě zaujal jeden článek, velmi starý, asi přes patnáct let. Pojednával o zmizení jedné studentky, která se ztratila na cestě ze školy. Našlo se její auto na krajnici u lesa. V autě se válel její batoh a klíčky zastrčené v zapalování.

„Tady něco nesedí. Vím přesně, jak se mi to stalo,“ kroutila jsem hlavou.

Byla jsem nad tím tak zamyšlená, že jsem ani nepostřehla, že mě objaly dvě mužské svalnaté ruce a přitáhly si mě k sobě. Podle vůně jsem poznala Edwarda.

„Ahoj, lásko, nad čím dumáš?“ ptal se mě a políbil mou šíji.

„Ty už jsi doma? Nejsi tu nějak brzo?“ Ohlédla jsem se po něm zkoumavým pohledem.

„Dobře, začalo svítit slunce, tak jsem nešel na poslední hodinu,“ přiznal se, jako bych ho nachytala při nějaké nekalosti.

„Neodpovědělas mi,“ dodal ještě.

„Plním svůj plán dne pátrání.“

„Našla jsi něco? Proč jsi tak nesouhlasně kroutila hlavou?“ ptal se se zvědavostí v hlase.

„Našla jsem něco o Charliem Swanovi a taky o sobě. Bydlela jsem v Seattlu. S ním. Pak jsem prostě zmizela. Píšou tu o nálezu mého auta, ale já vím, že jsem šla sama do lesa. Tohle mi tu prostě nesedí. Jinak jsem už nenašla nic zajímavého, pokud tě nezajímá chovatelství a rozmnožování labutí.“

„A víš, že to by mě docela zajímalo? Veterinu jsem nikdy nedělal. Jak že se rozmnožují ty labutě?“ škádlil mě. Vzal mě do náruče ze sedu na židli a posadil se se mnou na pohovku. Posadil si mě do klína, vzal můj obličej do dlaní, dlouze se mi podíval do očí a poté se vrhl na mé rty. Líbal je tak náruživě a vášnivě, jako bychom se neviděli strašně dlouho.

„Chybělas mi, ve škole jsem na tebe pořád myslel. Těším se, až tam budeme chodit spolu.“

„Díky tobě to určitě přežiju,“ usmála jsem se na něj.

„Přemýšlel jsem nad návštěvou úřadu a matriky v Seattlu. Jelikož ty se tam jen tak ukázat nemůžeš a vyptávat se na žijícího Charlieho Swana by bylo neobvyklé, musíme vymyslet něco jiného, to víš. Napadlo mě, no spíš Emmetta, abych byl přesný, že bychom se tam mohli podívat v noci. Při příštích nákupech Alice, které se mimochodem budou konat za dva dny, a všichni povinně,“ dodal, když jsem jenom protočila panenky, „bychom mohli oblíhnout, jestli se dá do obou budov zajít i jinak než vchodem pro veřejnost.“

„No, to je skvělé! Teda až na ty nákupy, samozřejmě,“ Edward se zašklebil a já vykouzlila podobný škleb na něj.

...

Dva dny utekly jako voda. Ve středu ráno jsme všichni vyrazili místo školy nakupovat, protože dnešní nabídka nejlepší kolekce od Diora má přednost před nějakou „pitomou“ školou podle Alice. Počasí se přiklonilo na Alicinu stranu, lehce zamračeno. Jediný z obliga byl Carlisle, protože nemocnice bez něj by se neobešla a byla by to katastrofa, podle jeho vlastních slov. V obchoďáku jsme strávili čtyři hodiny, než jsem společně s Edwardem a Jasperem ukecali Alici, že se jdeme podívat na ty úřady. Emmett se k nám nakonec přidal. Nemohl vydržet přítomnost Rose, když se jí nemohl jakkoliv dotýkat. Jeho trest měl skončit v pátek, ale nikdo si nebyl jistý tím, co se bude dít dál. Ani sám Emmett nic netušil.

Matriku jsme našli lehce. Byla to stará budova. Některé zdi omítky už byly oprýskané a přímo křičely po novém kabátě. Uvnitř už to tak zle nevypadalo. Menší modernizace zde proběhla. Za recepcí seděla postarší, lehce korpulentní dáma s brýlemi a přísným, nepřístupným pohledem. Jak mi kluci sdělili, měli v plánu případně někoho podplatit, což by jistě nebyl problém, ale Edward nám díky svému daru sdělil, že s touto dámou by nám to neprošlo, takže jsme od toho rychle upustili. Za ní stály regály s mnoha šuplíky s označením písmen. Zadní vchod budova měla, ale byl tak znepřístupněný, že by jím neprolezla ani myš. Další nápad zavržen. Nakonec přišel Jasper s tím, že nejjednodušší bude, když se vyrobí paklíč, se kterým se v noci odemkne a zase na odchodu zamkne. Budova podle Edwardových zjištění neměla bezpečnostní zařízení. Prý se to nikdy nepotřebovali, tak proč to zavádět, přetlumočil mi myšlenky hlídače Edward. Hlídač tu byl od toho, aby pomohl staré dámě s případnými výtržníky a také se zamykáním dvojitých dveří, kvůli zlodějům. Na matrice nic cenného sice nebylo a tím pádem vykradení nehrozilo, ale byl to zvyk pro duševní klid ostatních občanů.

Úřad na tom byl podobně, jen po jeho návštěvě jsme zjistili, že jeho noční návštěvu potřebovat nebudeme. Po optání recepčního, mladíka za pultíkem, který mě svlíkal očima a tím vytáčel Edwarda, na hledání totožnosti vzdáleného příbuzného nás odkázal na matriku, protože jedině tam můžeme zjistit více. Jasper stihl ještě vyzvednout vyrobené klíče.

Při zpáteční cestě domů s Rose a Alicí, protože kluci dohadovali taktiku na večer, plánoval náš malý elfík holčičí mejdan. Esmé s Carlislem měli v plánu zajít si na operu do divadla, takže budeme s holkama samy doma. Carlisle věděl o klučičí akci pojmenované „Tajemství naší Bellinky“. Byl rád, že se ho nemusel účastnit. Věřil Edwardovi, že dohlédne na Emmetta, aby něco nevyvedl, a proto s nimi nešel.

Večer jsme nastrojily s Rose a Alicí Esmé. Vypadala nádherně. Když ji spatřil Carlisle, jeho karamelové oči zářily a já si v nich všimla malých jiskřiček. Dmul se pýchou, když šel naproti Esmé ke schodům. Nabídl jí rámě, ona se na něj usmála. Pak se s námi rozloučili a odjeli. Po odjezdu jsme se loučili my ostatní. Jasper jemně a něžně políbil Alici. Zato Edward si náš polibek vychutnával, nikam nepospíchal. Když rozpojil naše rty, ohlédla jsem se po Rose a Emmettovi.

„Smím?“ ptal se Rose s malým zaváháním. Ta jen němě přikývla. Z Emmetta opadl strach. Vzal Rose za ruku, přitáhl ji k sobě za ni do svého medvědího objetí a pak ji něžně políbil. Nebyla v tom dravost, tužba ani vášeň, ale jen upřímná jeho láska k ní. Na Rose bylo vidět, že je v šoku. Při odchodu za ním přiběhla a vlepila mu tak vášnivý polibek, že ho málem neustál. Kluci ho odtáhli do auta, zamávali nám a byli pryč.

„A holčičí mejdan začíná!“ zvolala Alice.

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 28: