Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 30

15.04.2011 (07:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1474×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

30. kapitola

Pohled Belly:

„A holčičí mejdan začíná!“ zvolala Alice.

Jen jsem protočila oči. Nejednou mě Edward varoval před mejdany, párty, oslavami a nákupy, které režíruje Alice. Nákupy jsem ukončírovala, ale co tohle?

Alice si všimla mého výrazu. Zakabonila se a pravila:

„Neboj, užiješ si to. Navíc, Edward by mě zabil už jen za to, že by ses necítila dobře a pohodlně.“

Tomu jsem se zasmála.

„Přehání to,“ řekla jsem jí na to. Přikývla na souhlas.

„Co vlastně budem dělat? Copak sis na mě připravila?“ ptala jsem se jí zvědavě.

„Uděláme se zkrášlovací večer, kouknem na nějaké filmy, no a dál se uvidí,“ nadšeně vyprávěla.

„To zní dobře,“ obdařila jsem ji zářivým úsměvem. Alice se rozzářila jako sluníčko.

„Takže si teďka všechny dáme sprchu a potom se sejdem u mě,“ zavelela Alice. Ani já, ani Rose jsme jí neodporovaly.

Alice odešla, Rose se zastavila v polootevřených dveřích a otočila se na mě.

„Můžu s tebou mluvit beze svědků?“ zdráhala se.

„Jistě, ráda tě vyslechnu.“

„Víš, chtěla bych se ti omluvit za moje prvotní chování,“ začala. „Přestože jsem se zcela nesmířila s tímto pomyslným životem, chráním svou rodinu zuby nehty za každou cenu.“

„Já ti rozumím, na tvém místě bych pro svou rodinu dělala totéž, kdybych nějakou měla.“

„Máš nás,“ usmála se na mě.

„Děkuju. Edwarda miluju a i všechny ostatní,“ šeptla jsem. Přikývla mi.

„Nikdy jsem neviděla svého bratra šťastnějšího. Nedokážeš si představit, jak smutné pro nás bylo, že je jako jediný sám. Nejhůř to nesla Esmé, přála si pro svého nejstaršího syna milující partnerku, pro kterou by snesl modré z nebe.“

„To se snaží pořád, starostlivý, roztomilý svými gesty, starostmi a...“

„Zkrátka celý Edward,“ zasmála se Rose.

„Edward mi povídal o tom, co se ti stalo. Teda jen mi ho nastínil,“ dodala jsem rychle, když jsem spatřila Rosein naštvaný výraz.

„Gentleman, jako vždy,“ řekla s pokřiveným úsměvem. Zvědavě jsem zdvihla obočí.

„Můj život byl perfektní. Pocházela jsem z velmi bohaté rodiny jako jedináček. S příchodem osmnáctin se mi rodiče začali poohlížet po budoucím choti. Nakonec jsem si ho vybrala sama, a to se mi stalo asi osudným...“ Oči se jí rozšířily, jiskřičky vzplály a hněv jí přelétl během pár vteřin tváří. Lekla jsem se jí.

„Neboj se, tobě neublížím. Maximálně kdybys mi sáhla na Emmetta.“ Místností se rozlehl její polohysterický smích. Při jeho zvuku mi zatrnulo v zádech a pocit chladu se mi rozprostřel po celém těle.

„Docela mě děsíš, Rosalie,“ vydechla jsem.

„Říkej mi Rose, prosím.“ Přikývla jsem a ona pokračovala dál ve svém příběhu.

„Mým osudovým muže se stal Royce King junior, jeden z posledních svobodných mládenců ve městě. Byl synem bankéře, takže nejlepší partie ve městě. Tu osudovou noc jsem se vracela od své kamarádky domů. Zkracovala jsem si to přes park, ó, jak jsem byla hloupá, když jsem věřila, že se mi nic nestane, “ povzdechla si.

„V půli cesty jsem zaslechla podivné šustění listí. Několik metrů přede mnou ze křoví vypadl Royce a za ním se kymáceli jeho další dva kumpáni páchnoucí alkoholem skrz na skrz. Fujtajsk, ještě dnes si přesně vybavuju jejich smrad. Nic horšího jsem nikdy necítila. Pokřikovali na mě různé výzvy a narážky, které jsem neposlouchala. Obešla jsem je a chtěla jít dál, jenže Royce mě chytl za ruku a nepustil. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale nešlo to. Držel mě pevně. Poslední věc, kterou si pamatuju, je chmatání rukou Royce a jeho snahy vyhrnout mi šaty.“ Odmlčela se.

„Z vyprávění Carlislea vím, že mě našel ležet pomlácenou a znásilněnou na pokraji smrti,“ šeptala. „Přeměna byla bolestivá, což asi víš. Po celou její dobu jsem měla před sebou obličej Royce Kinga a slibovala mu velkou pomstu, na kterou nikdy nezapomene. Splnilo se mi to. Po přeměně jsem utekla Carlisleovi i Edwardovi. Dostala jsem se přes ochranku, takový dva slaboši, tsss... Kumpáni byli bodem číslo dva, hravě jsem si s nimi poradila. Nevěřili vlastním lesklým alkoholovým očím. Royce byl třešnička na pomyslném dortu. Vtrhla jsem do jeho ložnice, kde se choulil v rohu s whisky v ruce. Bylo to teatrální, mrtvá nevěsta potrestala svého nezbedného budoucího manžela. Jejich krev jsem neochutnala, musela bych se poté pozvracet.,“ ušklíbla se.

„Fíha, vzala jsi mi dech. Já nevím, co na to říct. Úplně mě to odrovnalo. Je mi to líto.“

Byla jsem naprosto mimo. Soucítila jsem s ní. Zesmutněla jsem.

„Nesmutni kvůli mně, to by se Edwardovi nelíbilo. Už je to za mnou a díky Emmettovi jsem šťastná, i když nikdy nebudu matkou či babičkou.“

„Děkuju za tvou upřímnost, vážím si jí. Chtěla bych, abychom byly kamarádky. Moc mě ze začátku mrzelo, že jsi taková nepřístupná a nemáš mě ráda.“

„Mám tě ráda, už jenom kvůli štěstí mého bratra. Možná nebudeme takové kamarádky, jako ty s Alicí, ale budu ráda. Tak šup do koupelny nebo mě Alice přizabije,“ smála se. Přikývla jsem a objala ji. Dnes jsme k sobě našly cestu a já byla za to strašně moc ráda.

Když odešla, zapadla jsem do koupelny, svlékla se a pustila na sebe horkou vodu. Díky upírství její teplotu necítím, ale ten proud vody mi dodával pocit uvolnění a bezstarostnosti. Nevnímala jsem čas, jen tekoucí vodu po mém těle. Z mého rozjímání mě vytrhlo bušení na dveře.

„Bello, už vylez!“ křikla Alice.

„No jó, už lezu,“ zavolala jsem na ní a vypla sprchu. Oblékla jsem si spodní prádlo od Alice a navrch si dala Edwardův župan, protože ten můj někam záhadně zmizel. Určitě to je práce Alice, jako případné dráždění Edwarda. Trošku jsem si posteskla. Chyběla mi jeho přítomnost a objetí mnohem víc, než kdy jindy při pomyšlení, co pro mě dnes večer dělá. Přála jsem si, aby byl doma.

Zahnala jsem chmury a šla k Alici. Dveře se rozlétly dříve, než jsem stihla zvednout ruku k zaklepání.

„Žádný smutek, ale usměv,“ mrkla na mě Alice, posadila před zrcadlo a začala patlat nějaká líčidla. Rose mi mezitím česala vlasy.

„Co myslíš, Rose, romantika nebo něco divočejšího?“ ptala se Alice Rose. Vykulila jsem oči.

„Ccccóóó?“ čučela jsem vyjeveně na ty dvě.

„Já nevim, Alice, ale jak znám Edwarda, bude zírat na oboje,“ uchichtla se Rose.

„Tak ho trochu pozlobíme, bratříčka,“ záludně se usmívala Alice upírajíc svůj hloubající pohled na mě.

„Ty něco chystáš, že jo? Víš snad něco, o čem bych měla vědět???“

„Klid, Bello, všechno je v naprostém pořádku. Jsi krásná, náš bratr tě miluje a my tě uděláme ještě krásnější. Už přesně vím, co a jak. Díky mojí vševědoucí hlavičce vidím i ohromeného Edwarda,“ smála se na celé kolo. No, tak to bude něco.

Holky kolem mě pobíhaly, zrcadlo zakryté, zvědavost a netrpělivost se držely za ruce, nervy na pochodu. Ale dočkala jsem se. Po nějaké době, ani nevím, jak dlouhé, nepočítala jsem ji, odložily náčiní a otočily mě proti sobě.

„Rose, krása, co? Jsme prostě dokonalé,“ chválila Alice.

„Tak to je tutovka, Alice,“ přitakala Rose.

„Už se můžu vidět?“ netrpělivě jsem sebou šila.

„Co myslíš, Rose? Necháme jí se podívat nebo ne?“

„Já už bych ji netrápila, Alice. Koukej, jak je chudinka nesvá.“

„Díky Rose.“

„Nemáš zač.“

Alice konečně odkryla zrcadlo. Spadla mi oněměle čelist v úžasu. Vlasy jsem měla pročesané, rozpuštěné, lesklé a lehce zvlněné. Oči zvýrazněné černými linkami, stíny světle hnědé ladící k mým zlatohnědým očím.

„Holky, vy jste mistryně, děkuju moc.“

„Pro tebe vždy a kdykoliv, “ odvětily sborově. Obě dvě jsem objala najednou do jednoho velkého objetí.

„Jste ty nejlepší sestry, jaké jsem kdy mohla mít. Co budem dělat teď?“

„My se upravíme, ty se půjdeš obléci k sobě, totiž k vám, no a sejdem se u televize v obýváku,“ organizovala Alice.

Šla jsem si obléci model ala Alice, který byl malinko vyzývavější, ale ne zase moc. Celkem se mi to líbilo, protože ta mini modrá sepraná džínová sukně vypadala s tím černým topem bez rukávu moc dobře. Myslím, že se to i Edwardovi bude zamlouvat. Jen ty kozačky na jehlách jsem vyměnila za slušivé baleríny s malým kramflíčkem. Nesnáším boty na jehlách.

Když jsem dorazila do obýváku, obě už tam seděly a čekaly na mě. Alice sice prskala nad botami, ale nakonec se přeci jen uklidnila. Na koukání jsme vybraly bláznivou komedii Noc v muzeu. Ty malé postavičky byly kouzelné a toho blonďatého kovboje jsem si zamilovala.

„Počkej, až to zjistí Edward, ten bude žárlit,“ smála se Rose. Smála jsem se taky. Takhle pohodový večer jsme si moc užila. Po filmu jsme hrály různé hry, četly si nějaké bláznivé časopisy pro puberťačky a prochechtaly celý zbytek noci. K ránu při svítání dorazili kluci domů. Teď, když už byli všichni pohromadě, jsem byla opravdu šťastná.

Copak říkáte na dnešní kapitolku? Líbila? Stála za přečtení? Tajemství ohledně složky zkusíme příště rozluštit. Copak asi objevíme? Další kapitolka přibude za 20 komentářů :-))

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 30: