Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 31

26.07.2011 (19:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1632×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

31. kapitola

K ránu při svítání dorazili kluci domů. Teď, když už byli všichni pohromadě, jsem byla opravdu šťastná.

První vešel Emmett, který byl poznat snad jen podle korpulentnosti svých svalů, protože byl celý černý od hlavy až k patě. Po očku jsem se podívala na Rose, co ona na to. Ta jen protočila panenky, lehce zavrčela na Emmetta a odešla do jejich ložnice.

Emmetta následoval vysmátý Jasper. Posmíval se Emmettovi a vyprávěl nám, jak si Emmett zahrával se starou puškou z doby války o původní menší městečko, které bylo považováno za základ pozdějšího Seattlu. S Alicí jsme se smály na celé kolo.

Mé oči zabloudily ke dveřím a hledaly posledního člena rodiny. Nebyl tam. Začala jsem pociťovat paniku.

„Je v pořádku? Kde je? Stalo se mu něco?“ motaly se mi v hlavě tyto otázky a odpovědi byly v nedohlednu. Alice si všimla mého polozoufalého počínání a s úsměvem mi špitla do ucha:

„Neboj se. Dočkáš se ho za tři… dva… jed- “ Ale nestihla jsem ji to slyšet doříct, protože jsem se octla ve vzduchu a všechno se se mnou točilo. Po již nabrané rychlosti, kterou dotyčný považoval za dostačující, jsem se už jenom zpomalovala. Oči jsem měla zavřené spíš ze zvyku než z potřeby. Vřeštěla jsem jako pavián a na oplátku jsem slyšela smích všech. Burácivý smích Emmetta byl slyšet z prvního patra. To nebyl jeho nápad? Až zjistím, kdo to je, utrhnu mu hlavu.

„Bello, to bych nedělala, protože bys toho mohla vzápětí litovat,“ řekla Alice.
Jistě, jasnovidka jedna. Jasper byl u Alice podle jeho pošklebků. Rose šla po schodech. Poznala jsem ji podle podpatků. Esmé a Carlisle se vrátí až kolem šesté, což je za hodinu, protože před chvílí svítalo. Muselo být okolo páté, protože jsem hypnotizovala hodiny do příjezdu kluků. Uvažovala jsem tedy dál, kdo by to mohl být, když v tom mě to trklo. Jasně, poslední chybějící člen. No to si vypije. Asi se moje poznání nějak podvědomě dostalo i do mého těla, protože jsem uslyšela jeho zvonivý smích u mého ucha.

„Okamžitě. Mě. Sundej. Dolů!“ Odsekávala jsem slova zvlášť se špetkou jedovatosti u každého z nich. Asi se lekl, jinak si jeho počínání neumím vysvětlit, protože mě opravdu sundal dolů během pár vteřin.

„Co to bylo?“ naštvaně jsem se mu dívala do tváře.

„Tobě se tohle přivítán nelíbilo?“

„Myslíš to, jak jsem se ocitla bůhví jak ve vzduchu, všichni se smáli a já byla vystresovaná, co se děje? Tomuhle ty říkáš přivítání?“ Naštval mě, a hodně. Těšila jsem se na něj, i to točení by mi tak nevadilo tak, jako to, jak mě vyděsil.

„I když jsem upír, vyděsils mě. Všichni šli dveřmi a ty nikde. Co tě to napadlo? Taková pitomost. Bála jsem se o tebe a těšila se na tebe, až přijdeš domů a ty mi způsobíš infarkt. Tohle už nikdy nedělej, rozumíš?“

Seřvala jsem ho jako malého kluka. On je to nejcennější, co mám, a nechci ho ztratit. Nikdy jsem neměla ráda žertíky či legrácky na úkor druhých. U Emmetta jsem to skousla, ale tohle bylo na mě moc.

S Edwardem to zamávalo. Jeho výraz ve tváři zkameněl a zesinavěl. Zornice se mu rozšířily. Bylo na něm vidět, že si uvědomuje má slova i fakt, že to přehnal.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Chtěl jsem tě překvapit, ale povedl se mi pravý opak. Nezlob se na mě, lásko, “ kál se.

„Příště mě varuj, jo?“ mrkla jsem na něj. Usmál se svým krásným pokřiveným dechberoucím úsměvem, že jsem se už na něj zlobit prostě nemohla. Odzbrojil mě svou zbraní hromadného ničení určenou pro ženy všeho věku. Objala jsem ho celá šťastná, že ho mám zpátky doma a celého. Políbil mě na temeno hlavy, pak na čelo a ve chvilce se mi vpíjel do rtů jako vyprahlý člověk po třech dnech strávených v poušti. Z něžného uvítacího polibku se spustila vášnivá smršť, která mnou projela až do morku kostí. Každé zachvění buňky, mrazení v zádech, elektrické impulzy v nervových zakončeních a třes nohou, které by se mi podlomily, kdyby mě Edward nedržel v náručí. Možná bychom nezůstali jen u líbání v rohu obýváku, kde moje ruce bloudily Edwardovy pod tričkem a ty jeho se mi dobývaly pod sukni, kdyby nás někdo jménem Emmett nevyrušil.

„Hele, děcka, brzděte, jo? Edwarde, kde máš ty ruce? Já vím, to panictví a nadrženost ti už jistě leze krkem, ale nemusíš mi tu před očima skoro klátit moji milovanou malou sestřičku, jasný?“ utahoval si z něho.

Edward zavrčel a hodil po Emmettovi vázu, která stála nejblíž. Váza se roztříštila Emmettovi o hlavu.

„Emmette!“ křičela Esmé, která se objevila ve dveřích. Za ní vykukoval Carlisle.

„To já ne, to Edward!“ bránil se Emmett.

„Bohužel, ale vinný je on, kdyby neotravoval, tak se nemuselo nic stát,“ řekl Edward.

„Koupím ti novou, Esmé, omlouvám se, neudržel jsem se.“

„To bych řekla, že mi koupíš novou.“

„Jak jste si užili operu, mami?“ zeptala jsem se jí, abych odvedla řeč jinam.

„Moc hezké představení. Miluju operu,“ zasnila se Esmé. Objala jsem ji na přivítanou.

Ani jsme se nenadáli a hodiny na stěně ukazovaly půl osmé. Upíři školou povinní si sebrali saky paky a museli uhánět, aby nepřišli pozdě.

„A já se těšil, že rozluštíme záhadu jménem Charlie Swan a Isabela Swanová,“ štkal Emmett.

„Bráško, neboj, já bych to asi hned tak nezvládla. Jsem z toho nervózní. Bojím se. Asi si to nejdřív projdu sama a pak vám všem povím, co jsem zjistila.“ Ostatní přikývli.

„Ať už se tam dovíš cokoliv, nezapomeň, že tě miluju a že nějaké záznamy v žluté složce to nezmění,“ dodal mi odvahu Edward. Usmála jsem se na něj. Obdržela jsem pusu na rozloučenou, která se malinko protáhla a musela být přerušena klaksonem, do kterého bušila Alice pěstí. Zamávala jsem jí na rozloučenou a šla dovnitř za Esmé.

Carlisle měl dneska volno z nemocnice, takže zůstal doma. Na konferenčním stolku ležela velká zažloutlá složka. I když jsem dychtila po informacích o sobě, mé rodině a i třeba jiných poznatcích, převažoval u mě strach.

„Zlato, neboj se. Jsme tu s tebou,“ šeptla mi Esmé.

„Díky, mami. Jsem ráda, že tu jste oba. Kdybych všelijak vyváděla či byla rozrušená, nechci, aby mě viděli ostatní. Nechci, aby si mysleli, že jsem slaboch.“

„Nejsi slabá, Bello. Jen je to pro tebe moc důležité a zásadní. Tvůj strach je zde naprosto na místě. Máš pud sebezáchovy. Nevíš, co se stane, jak ti tyto dokumenty změní život. Ale jak řekl můj syn, nic se po přečtení nezmění. Pořád budeš naše dcera.“

„Děkuju, tati,“ vzlykla jsem. Oba mě objali.

„Společně?“ zeptala jsem se.

„Společně,“ řekli oba na stejnou.

Ze složky jsem vyndala dvě menší. Na jednu někdo napsal Charlie Swan a na druhou Isabella Marie Swan. Páni, budem rozbalovat až do mini složky jako tajemnou truhlu plnou pokladů, ve které se skrývají menší a menší truhličky? Svému malému vtípku v hlavě jsem se ušklíbla a vzala do ruky tu, kde na ní stálo mé jméno.

Vyndala jsem opatrně malý balík papírů, které držela pohromadě jedna zpuchřelá guma. Opatrně jsem ji sundala a položila na stůl. Ruce se mi klepaly. Prvních pár papírů nebylo zajímavých. Popisovaly jen nějaké policejní záznamy a čísla. Našla jsem několik pochval, vyznamenání a ocenění za zásluhy.

„Charlie je velmi šikovný a svědomitý policista,“ pomyslela jsem si a prohlížela si spisy dál. Našla jsem jeho osobní profil a další stránky o jeho životě.

„Můžu číst nahlas?“ optala jsem se a koukala stále do těch papírů.

„Jistě, drahoušku,“ řekla Esmé.

„Dobře. Charlie Swan, věk čtyřicet pět let. Rozvedený, vdovec po první ženě, která zemřela na zápal plic. Druhá žena René Dwyer, která žila na Floridě s manželem Philem, zahynula při autonehodě.“

Byl k tomu podrobně připnutý sešívačkou list s jejím případem. Nevyšetřoval ho sice Charlie, ale vše zde bylo podrobně napsáno. Nehoda zaviněná opilým řidičem, který se vyřídil ze zatáčky v nočních hodinách a srazil auto René ze srázu. Oba na místě mrtví.

„Hajzl!“ zařvala jsem na celý dům. „Mohla žít, kdyby ho nebylo!“

Vzlykala jsem, když jsem jim podávala záznamy o případu. Dál jsem ho číst nemohla. Matka zabita opilým řidičem. Zemřela na vnitřní krvácení. Esmé mě objímala a chlácholila.

Když jsem se uklidnila, mohla jsem pokračovat dál.

„Otec dvou dětí. Dcera Alice z prvního manželství. Po smrti své matky, Carol Swan – umělecké malířky, se uzavřela do sebe. S nikým nekomunikovala. Nutné návštěvy u psychologa. Pobírání léků. Stav zlepšen příchodem nevlastní matky, která ji adoptovala. Zmizela ve svých jednadvaceti záhadně v lese. Nikdy ji nikdo nenašel. Prohlášena za nezvěstnou a poté za mrtvou. Případ ukončen pro nedostatek důkazů a nenalezení těla.“ Zalapala jsem po dechu. Alice je moje sestra?!

„Já mám sestru. Já mám sestru? Já mám sestru. Seeestruu!!!“ volala jsem z plných plic. Esmé vzlykala radostí, Carlisle ji utěšoval. Ponořila jsem se opět do záznamů. Nic nového jsem tam už nezjistila.

„Druhá dcera, Isabella, viz přidaná složka.“ Srovnala jsem všechny papíry, přetáhla je tou gumičkou, která se měla při dalším použití rozpadnout, a vrhla jsem se na svou složku.

Byla menší, novější. Byla tam moje fotka, pod kterou bylo napsáno Pět let. Zírala jsem na svou fotku jako na svatý obrázek. Ve složce bylo jen pár papírů, ale mnoho fotek. Jako miminko s Charliem v jeho náruči, fotka ve třech letech, pěti, osmi, patnácti a osmnácti. Na té poslední jsem se poznala dokonale. Byla to moje přesná kopie. Nakonec jsem si do ruky vzala papíry odložené na stolek a začala rejdit očima po řádcích chtivá vědět, co říkají.

„Isabella, mladší dcera. Odstěhovala se s matkou od otce na Floridu. Každý rok navštěvovala o prázdninách svého otce. Po několika letech se přistěhovala zpět do Forks k otci. Ukončila zde střední školu. Na podzim záhadně zmizela v lese jako její sestra. Našel se jen její náklaďáček Chevy, který stál na kraji lesa nedaleko Forks. Po několikaletém pátrání bez nálezu jejího těla byla prohlášena za nezvěstnou a poté za mrtvou. Otec pro ni jako pro její sestru uspořádal pohřeb.“ S mrákotami jsem se ještě více položila do pohovky zkroucená všemožným způsobem a vzlykala jsem. Nikdo mě netišil, protože i Esmé chápala, že to potřebuju ze sebe dostat a nedusit to v sobě.

Po pár hodinách jsem už uklidnila natolik, že jsem mohla normálně fungovat. Esmé i Carlisleovi se ulevilo. Oběma jsem dala pusu na obě tváře a poděkovala jim za to, že mě podrželi a že tu byli se mnou a pro mě.

Dala jsem si sprchu, oblíkla se do pohodlných tepláků, tílka a Edwardovy košile a šla se do obýváku koukat na televizi. Pustila jsem si nějaký kanál se zvířaty a poslouchala doprovodný komentář, který jsem nějak moc nevnímala. Carlisle mi řekl, že mají s Esmé důležité jednání ve městě, a proto musí odjet. Přikývla jsem. Ještě mi oznámil, že se vrátí.

Odpoledne se domů přiřítil zbytek rodiny, který byl nedočkavý a zvědavý. Emmett mi nejdřív ale vyprávěl, jak byl Edward celej den ve škole na zabití. Takhle zmagořeného a nevrlého upíra už prý dlouho nezažil. Tomu jsem se musela smát. Objala jsem svého milovaného, políbila a nechala se posadit do křesla do jeho klína, aby mě mohl objímat po celou dobu vyprávění.

Začala jsem od začátku. Všechno o Charliem a o sobě jsem jim řekla, co jsem se dozvěděla. Byli překvapení. Alice byla jako v tranzu. Nemohla uvěřit, že jsme opravdové sestry. Po chvilce se probrala a začala křičet na celý dům „Mám seeesruuu!“. Odehnala Jaspera z pohovky a v lodičkách od Prady skákala skoro až do stropu. Krotila se, aby pohovka vydržela a aby neprorazila strop. Po uklidnění mě uzmula Edwardovi z klína a drtila mě ve svém objetí. I když byla malá, stisk měla pořádný. Její hlavu jsem měla pod bradou. Obě jsme vzlykaly štěstím. Našla jsem kus mé opravdové rodiny.

Pohled Carlislea: ( 15+)

Jsem rád, že jsem mohl podpořit svou novou dceru. Esmé na ni byla hrdá. A já též. Naše dcerka se poprala s poznáním kousku své minulosti. Jistě bude nějaký čas trvat, než se jí to povede, ale pevně věřím, že to zvládne. Je velmi silná a bojovná jako lvice. A díky mému synovi, který ji bezmezně miluje, to překoná.

Když se Bella vysprchovala a odešla se dívat na televizi, řekl jsem jí, že s Esmé musíme něco ve městě vyřídit. I když jsem čestný muž, malá polopravda jí neuškodí. Jednak jsem potřeboval vyzvednout jedny spisy z nemocnice a druhak jsem měl obrovskou chuť na svou ženu. Objevila se z ničeho nic a já se jí nemohl zbavit žádnými myšlenkami. Že by ta krev, co jsem pil na lovu, byla nějak zkažená? Ale vždyť to zvíře bylo zdravé po fyzické stránce? Nebo je to tím, že to byl statný samec? Příčinu jsem bohužel nenašel, ale věděl jsem, že jediným lékem na celém světě je moje milovaná žena.

Potichu jsem se přiblížil zezadu ke své milované, objal ji kolem pasu a zapředl jsem jí do jejího ouška:

„Miláčku, potřebuju si vyzvednout jedny lejstra z nemocnice a chtěl bych, abys jela se mnou. Mám totiž takový problém, který mi můžeš pomoci vyléčit jen ty. A jestli tě můžu poprosit, vezmi si na sebe ten dárek, co jsem ti dal k našemu stému výročí prvního setkání.“

Má drahá zalapala po dechu a lehce se zarděla, i když její červeň mi byla ukryta již po staletí našeho soužití. Měl jsem totiž na mysli tu krásnou krajkovou soupravičku spodního prádla v černé barvě. Skládala se z podprsenky, jejíž kostice lemovaly závojíčky hladké látky, které lehce zahalovaly bedra a odkrývaly bříško. Krajkové kalhotky zahalující jen tu nejdůležitější partii těla ukrytou jen pro svého muže, tedy mě. Na kalhotky se připevňoval pás s podvazky. Celý tento set doplňovaly punčochy, které se chytaly na podvazky.

Jednou jsem měl možnost vidět ji v celé své kráse v tomto kompletu, který doplňovaly průsvitné šaty lehce pod zadek. Už jen mi této myšlence jsem se pěkně "zapotil".

Dal jsem si sprchu, která sice byla osvěžující, ale mou touhu neukojila. Oblékl jsem se a vyrazil do garáže, abych připravil vůz pro svou lady.

„A co Bella?“ špitla Esmé, když nasedla do auta.

„Myslím si, že teď potřebuje být sama, trochu to všechno v sobě vstřebat. Kdyby něco, tak zavolá mně nebo Edwardovi. Mluvil jsem s ní.“

Nastartoval jsem auto a už jsem unášel mou drahou polovičku od naší vily pryč. Do Seattlu jsme dorazili během deseti minut, v nemocnici jsem se zdržel jen na nejnutnější dobu, tedy pár minut, které byly ale stejně nekonečné, vzal dokumenty ze stolu a uháněl do auta. V autě jsem líbnul Esmé na tvář, nastartoval a unášel svou manželku pryč od civilizace. Cestou jsem míjel domy, ulice, stromy, krajinu, lesy až jsem dorazil na místo určení: před malý srub, který jsem koupil jen pro nás dva na chvilky odpočinku od všech ve vile. Esmé byla nadšená.

Nabídl jsem jí rámě a společně jsme vstoupili dovnitř. Provedl jsem ji celým přízemím, před schody do prvního patra jsem ji chytil do náruče a vyběhl s ní do ložnice. Tam jsem ji postavil a začal ji vášnivě a hladově líbat. Už jsem si nemohl pomoct. Touha mě spalovala a já ji potřeboval zkrotit. Esmé mi sténala do úst a já se snažil dostat do jejího dlouhého kabátu, který měla zapnutý až ke krku.

„Není ti horko, lásko?“ šeptal jsem jí do rtů mezi polibky.

„Příšerné. Nemohl bys mě toho žáru zbavit?“

„S radostí,“ řekl jsem a začal jsem trhat knoflíky od kabátu. Esmé jsem si rozbalil a z kabátu na mě vykoukla bohyně v podobě mé lásky. Zalapal jsem po dechu. Byla dokonalá. Překrásná, nejkrásnější žena mého života, o kterou se s nikým nebudu dělit. Vzrušení v místnosti se dalo krájet a já už nemohl odolávat.

„Pane doktore,“ prohodila laškovně, když mi stahovala sako. „Kdepak máte ten problém, který mám vyléčit?“

„Sestři, je schovaný tady pod tou vrstvou oblečení.“

„To se toho oblečení budeme muset ale nějak zbavit nebo byste nám tu mohl i umřít.“

„Musíte mi ale, drahá sestři, pomoci, já to asi sám nedokážu.“

Rozepínala mi knoflíčky a přitom mě líbala. Jestli jsem si někdy myslel, že jsem už viděl rozvášněnou Esmé, mýlil jsem se. Přede mnou stála sexy dračice, která se rozhodla ze mě servat všechno oblečení kvůli záchraně mého života. Po třech knoflíčkách jednoduše jedním pohybem roztrhla košili, rozepla pásek u kalhot i knoflík se zipem a v mžiku jsem před ní stál jen v boxerkách, které mi ona sama koupila k našemu výročí prvního setkání. A našeho prvního milování.

„Sestři, ale vy jste nějak moc oblečená. Takhle se vám bude špatně uzdravovat.“

Rozpojil jsem naše rty. Pomalu jsem těmi svými sjížděl dolů a mapoval její šíji po milimetrech. Zasténala. Její hlas byl symfonie pro moje uši. Rozvázal jsem šaty a nechal je sklouznout z jejího těla na zem. Dekolt jsem jí zasypával motýlími polibky až na ňadra. Slyšel jsem její skladby slasti, kterou mě dostávala do extáze. Začaly mi překážet její nádherné košíčky držící tvar jejích prsou, a tak jsem je uprostřed zuby lehce skousl a rukama rozepl zapínání. Nechtěl jsem, aby se tento skvostný obleček zničil. To bych si nikdy neodpustil. Osvobodil jsem její krásná prsa z vězení podprsenky a lačně se na ně vrhl. Střídavě jsem je laskal ústy, rukama je hnětl a sál bradavky. Byla v naprosté agónii a já si ji užíval s ní.

Po chvilce jsem se z hor přesunul trochu více na jih na horskou pastvinu, kterou jsem začal laskat jemnými doteky rtů a konečků prstů. Z pastviny jsem chtěl zamířit ještě více na jih, ale bránily mi hradby, v tomto případě podvazky. Opatrně jsem je rozepl, pás stáhl dolů a mohl konečně spatřit nejkrásnější údolí na světě, kam se za chvíli podívá jeden velmi lačný dobyvatel po plenění. A také jeden jediný. Ovšem krása údolí byla ještě zahalena lehkým oparem ranní mlhy, kterou představovaly kalhotky. Prsty jsem je opatrně posouval dolů, až je skopla na zem. Esmé mě prosila, abych konečně spojil naše těla v jedno, ale já chtěl tuto vzácnou chvilku ještě na chvilku oddálit. Políbil jsem jí na její nejcitlivější místečko a ona se prohnula jako luk.

Její tělo se zachvělo v přívalu další rozkoše a já už jsem nemohl dále čekat. Sundal jsem si boxerky a pomalu na ni nalehl. Vrhl jsem se na její rty, plenil je jazykem a rukama jí čechral vlasy. Když jsem se nad ni nahnul, objala mě svýma nohama okolo pasu a já umožnil obyvateli vstoupit do jeho zapovězeného údolí. Oba jsme vykřikly slastí. Naplnili jsme obě své prahnoucí touhy po sobě. Líbal jsem ji jako o život. Přerývavě dýchala a vycházela mi svými boky vstříc.

Po pár okamžicích se Esmé začala třást a její orgasmus vyplul na povrch.

„Carlisleeee!“ vykřikla.

A ani mně nechyběl kousek od vyvrcholení.

„Esmééé…“ zachraptěl jsem.

„Miluji tě,“ vydechla mi do ucha, když jsem se na ni svalil. Její oči zářily plné jiskřičkami vzrušení.

„Miluju tě, lásko,“ šeptl jsem a políbil jí ušní lalůček.

Milovali jsme se ještě dvakrát až skoro do úplného vyčerpání. Poté jsme vedle sebe jen leželi, Esmé s hlavou na mém hrudníku. Občas mě líbla na místo, kde se ukrývalo mé mrtvé srdce překypující láskou k ní. Má osobní zdravotní sestra mě vyléčila ze závažné choroby jménem Touha.

Zdrželi jsme se zde, než se zešeřilo. Oblékli jsme se, zamkli srub a s příslibem zopakování jsme nasedli do auta a vyrazili domů za svými ratolestmi.

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 31: