Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 33

09.02.2012 (19:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1411×

33. kapitola

Nikdy jsem si tolik neuvědomoval svou samotu až do té doby než jsem potkal Bellu. Můj život se zcela obrátil naruby tím nejhezčím způsobem a i když už nejsem sám, celý den byl osamělý a nekonečný. Alice si mou lásku uzurpovala pro sebe a mě nechala, abych si užíval školního shonu maturantských příprav.

Jako bych je zažíval poprvé, kysele jsem se zašklebil. Naštěstí budeme už za pár dní pryč v našem novém domově na Aljašce a život půjde zase dál v klidnějším tempu.

Tedy jak se to vezme, když žijete v rodině plné upírů, nedá se váš život brát jako stereotyp ani po tolika letech, co jsem naživu.

Celý den mě pronásledovaly hloučky dívek a věšely se na mě i přesto, že jsem je odháněl jako otravné hejno much. Nic víc nebyly. Hejno krve sajících komárů, které se na vás přilepí a doslova z vás vysají náladu.

A že prý já jsem upír.

Když se mi jich konečně povedlo zbavit a snažil jsem se prožít den jako normální člověk, byl už čas připravit se na proslov.
Zvláštní, nikdy jsem nebyl nervózní, když jsem měl mluvit na veřejnosti, ale představa, že tam bude i Bella, mě zneklidňovala. Opravdu moc bych to nechtěl zpackat. Vlastně to nebylo jen kvůli tomu – Bellin návrh dovolené u moře přišel v pravý čas a majitelka nápadu mi poskytla příležitost udělat věc, nad kterou uvažuji už opravdu dlouho.

Pohledem jsem pročesával dav a hledal známý obličej. Minul jsem rodinu i hloupý škleb Emmetta a pokračoval v pátrání, až jsem nakonec zahlédl tu, pro kterou jsem se narodil. Byla nádherná, seděla v třetí řadě hned za panem Jonesem, otcem jedné z dívek, které mě během dne provázely jako stín. Shodou okolností seděl pan Jones vedle své manželky, paní Jonesové, a levicí se nenápadně dotýkal ženy vedle něj, paní Starkové, rozvedené marnivé milenky pana Jonese, jejíž dcera je přítelkyní Jonesovy dcery.

Pročistil jsem si hlavu, nic z toho mě nezajímalo. V každé z přítomných hlav se odehrávaly učiněné telenovely a křičely na mě své problémy.

Ale já měl oči jen pro jediného člověka.

Vlastně upíra.

Isabella Swanová, doufám, že již brzy Isabella Cullenová. Dlouhé mahagonové vlasy jí klesaly v jednom volném copu až do pasu a asi ji svěděly, protože se ošívala. Dlouhý semišový kabát v kávové barvě jí ladil s medovým odstínem očí a rudými rty.

Už, aby to bylo za námi.

Usmál jsem se pro sebe, když byla akce zahájena, a Bella začala zuřivě mačkat foťák. Vystoupil jsem na stupínek a začal hovořit:

„Jak už řekl pan Fletcher, dnes je jeden z dalších našich důležitých okamžiků našeho života…“

Zatímco jsem mluvil, moje myšlenky se ubíhaly vlastní cestou a představovaly si náš společný život. Tedy můj a Belly, ne můj a pana Fletchera. Koutek úst mi zacukal zrovna ve chvíli, kdy jsem pronášel: našli svou milující ženu či muže.

Další řeči o rodině a lásce už jsem směřoval jen k ní. V očích se jí odrážel stejný cit, který naplňoval celé mé netlukoucí srdce.
Po konci proslovu si mě Fletcher zavolal a chtěl vědět ještě nějaké podrobnosti o večírku. Upřímně řečeno moc jsem ho neposlouchal, stačilo jen v pravidelných intervalech kývat, když se odmlčel. Jen co skončil a dal se na ústup spokojený sám se sebou, předběhla mě a doslova mi skočila do cesty mladá Jonesová.

Povytáhl jsem obočí.

„Potřebuješ něco?“

Kate Jonesová si navlhčila rty jazykem a já v duchu zaúpěl. V hlavě jsem si vyčetl její plán zběžně pojmenovaný "Jak sbalit Edwarda" a už teď mě jímala hrůza.

„Jen mě tak napadlo…“ našpulila zamyšleně rty, „poslední dobou plavu z matiky, možná bychom se mohli někdy sejít a domluvit se na doučování…“ Teď už se přiblížila natolik, že jsem mohl cítit její výrazně kořeněný parfém. Zahákla mi malíčky za knoflíky na saku a zamrkala hustým koštětem řas, zatímco mně se z hrdla vydralo zaúpění.

„Kate? Tohle je maturita. Po ní už žádné doučování z matiky potřebovat nebudeš.“

Naklonila hlavu na stranu. „V biologii taky plavu.“

Kate se na mě pokusila zkusmo vyšplhat ve chvíli, kdy jsem vzdal svou trpělivost a odstrčil ji možná až příliš prudce, protože se zakymácela. V závěsu už se ze západní strany šatních skříněk, které byly na dohled haly, ve které jsem tak nešťastně stál, vynořily další hloučky komářic.

Fajn, čas na ústup.

„Pořiď si interaktivního domácího učitele, piš si poznámky a studuj,“ navrhnul jsem jí i přesto, že jsem neočekával žádné výsledky. Kate Jonesová byla stejná jako její matka: sobecká osoba jistá si své atraktivity a schopná si jít tvrdě za svým. Jenže tentokrát narazila.

Když konečně došly její kuplířky, chytře jsem se jim vyhnul a pokračoval do hlavního sálu, do kterého jsem měl prve namířeno. U vchodu mě dohnaly a obkroužily mě, naštěstí jsem ale nemusel dlouho uvažovat, jak se jich zbavit, protože se objevila moje zachránkyně. Jen co jsem na ni pohlédl, strnul jsem na místě.

Břicho.

Velké.

Moje hlava odsekávala povely a oči nestačily věřit tomu, co vidí. Bella mi taktně naznačila, že mám předstírat s ní a ve chvíli, kdy odehnala komářice svým proslovem:

„Dovolte dámy, ale nevidím důvod, proč se tady lepíte na mého snoubence. Mohly byste mi ho tu laskavě přenechat?“ Zálibně si pohladila své vypouklé těhotenské bříško. „A chci vás také poprosit, abyste mi nezíraly na břicho, nelíbí se mi to a miminku taky ne. Je nějaké neklidné. Hledá svého tatínka.“ Sladce se na mě usmála a já ztratil řeč. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, objal ji kolem ramen a v tu chvíli mi něco došlo. Zatímco jsem hraně pronášel: „Miláčku, víš, že se nemáš rozrušovat. Copak nevíš, co říkal můj otec? Žádné prudké pohyby či rozruchy a stres. Miminku to nedělá dobře.“

Bella se pobaveně zakřenila a já si uvědomil, že je mi to líto. Představa, že tyhle slova nebudu nikdy pronášet a myslet je vážně, mě zasáhla hluboko ve mně.

K čertu s Alicí.

„Omluvte nás,“ řekl jsem a táhl Bellu zpátky na místo. Bella stále vtipkovala a bohužel se přidal i Emmett, když na celý sál zařval: „Teda brácha, ty jsi ale kanec. Vždyť jsi mi zbouchnul sestřičku! Jak se opovažuješ?“

Zamračil jsem se.

Vážně ho nemám rád.

***

Druhý den ráno, když se Carlisle vrátil večer z nemocnice, nám všem vyprávěl o všemožných a nemožných, skutečných a neskutečných řečech typu jedna paní povídala a drbech, které kolují po celém městě. Nasmáli jsme se. Normálně byl vůči těmto lidským věcem imunní, ale jelikož to bylo o mně a Belle, tak si to vyslechl. Seděli jsme v obýváku, já s Bellou na klíně v náručí v křesle, našem oblíbeném, Alice s Jazzem na pohovce společně s Esmé a Carlislem a Emm s Rose v druhém větším béžovém křesle. Svou milou jsem hladil po holých ramenou, které jí vykukovaly z topu, který měla na sobě.
„Už jsem ti dneska řekl, jak ti to sluší?“ šeptal jsem jí do ouška. Ten červený kousek prvotřídního hedvábí s nařasením nad prsy díky tkaničce se mnou dělal divy. Vlivem mého dechu se otřásla a v očích jí zajiskřilo. Jak mě ty její jiskřičky rozpalovaly. Ach, povzdychl jsem si.

„Pokud si dobře vzpomínám, tak ne-e…“ uculila se. Ty její rty pokroucené do kuriózních tvarů, které mě vždy fascinovaly, se na mě špulily. Vyslovovaly žádost, která se musela neprodleně vyplnit, okamžitě bez zdržování a komplikací. A řekněte mi, kdo by ji nevyplnil. Přisál jsem se na ty její svůdná sametová ústa, která mě dráždila už jenom svým bytím na tak rozkošné tváři, jakou měla moje milá. Přestal jsem vnímat všechny okolo a výhradně se věnoval své lásce a mé přítomné touze po ní. Až taktní odkašlání mě z mé bohulibé činnosti probralo. Omluvně jsem se usmál na své rodiče a dál se zaposlouchal do vyprávění Carlislea.

„Dneska jsem měl ordinaci plnou, až jsem se tomu sám divil. První pacientka si stěžovala na bolest u srdce, tak jsem ji poprosil, aby se svlékla do půl těla. Po vyšetření endoskopem jsem jí radostně sdělil, že je v naprostém pořádku, jenže ona na to vyvalila oči a začala drmolit, že v pořádku být nemůže, když můj syn čeká dítě s nějakou, nevím, to jsem neslyšel, protože u toho ronila krokodýlí slzy. Taková ho je škoda, vázat se tak mladý a nemoci chodit si užívat. Slečnu jsem uklidnil tím, že i ona jistě pozná svou spřízněnou duši, se kterou stráví šťastný život. Druhá slečna přišla jen proto, abych ti to ženění, Edwarde, rozmluvil.“ Natočil se ke mně, abych mu viděl do očí.

„Prý to jistě na tebe nastrčila, a že u ní se budeš mít lépe než s ní. To už mě docela dopálilo, tak jsem ji se vší slušností vypoklonkoval a její kartičku s telefonním číslem rozdrobil do koše. Poté jsem otevřel dveře a řekl všem dámám, že jestli jsou zde ohledně mého syna, tak jsou tu bohužel úplně zbytečně, protože o jeho životě nerozhoduji a s kým ho chce či nechce trávit, to nechám na něm. Nevěřícně na mě koukaly, jako by mi nerozuměly. Když zjistili, že se k tomu již vyjadřovat nebudu, po chvíli samy odešly. Zůstal mi tam jen starý pan McKenzie s artritidou v kolenech. Tohle jsem ještě nezažil za celou dobu svého lékařského působení, a to už je, prosím, hezká řádka let.“ Zasmál se. Takové pozdvižení v našem maloměstečku ještě nebylo. Všichni jsme se náramně bavili. Bylo mi to líto, ale Carlisle jen mávl rukou a těšil se, jak se příští víkend odstěhujeme na klidnou Aljašku. 

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 33: