Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 7

01.07.2010 (21:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2330×

7.

„A jsme doma!“ Vykřikl Emmett a pelášil se mnou dovnitř.

Opravdu to byl překrásný, veliký dům, který jsem v životě neviděla. Byla to obrovská, prostorná vila se zahradou.
„V takovém bych chtěla bydlet,“ zasnila jsem se. Když mě však Emmett přinesl dovnitř a pustil na zem, abych se postavila, zůstala jsem stát s vykulenýma očima a rozhlížela se všude kolem. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, kdybych nějakou měla. Nádherný interiér, vše sladěné do jedné barvy. Pokoje v přízemí opravdu velké. Těkala jsem očima z jedné strany na druhou a nevěřila vlastním očím.
„Vítej u nás doma,“ zaslechla jsem za sebou. Otočila jsem se a uviděla za sebou holku. Svou výškou mi dosahovala po ramena.
„Jsem Alice,“ řekla mi, „a ty?“
„Promiň, ale já nevím, jak se jmenuju,“ odpověděla jsem jí smutně. „Už jsem to říkala těm klukům, ale nevypadali, že by mi to věřili.“ Jak bych si přála, abych věděla, jak se jmenuju. Povzdechla jsem si. Vtom se mi vybavila vzpomínka, která přišla jako blesk z čistého nebe. Strnula jsem.
Stála jsem v ní já, ale nevypadala jsem tak jako teď, byla jsem malá. Bylo mi asi okolo tří let. Hrála jsem si před nějakým domem v trávě.
„To byl asi náš dům,“ pomyslela jsem si.
Najednou ke mně přišla nějaká žena a vzala si mě do náruče.
„Bells, miláčku, pojď, půjdeme si dát něco k snědku!“ řekla a nesla mě do domu…
A konec. Vrátila jsem se zase do reálu. Jako bych se najednou probrala z nějakého snu.
Kolem mě byli najednou Edward, Emmett i Jasper a nechápavě na mě zírali. Alice mě držela za ruku a zkoumala mě zajímavým pohledem.
„Co se ti stalo?“ zeptala se.
„Na něco jsem si vzpomněla. Jednou za nějakou dobu se mi vybaví určitá vzpomínka, která je z mého lidského života.“ Všichni na mě hleděli a naslouchali.
„O čem byla ta vzpomínka?“ zvědavě se mě ptala Alice.
„Díky tvé otázce, jak se jmenuju, se mi vybavila a bylo v ní něco z mého dětství. Já si v ní hrála na trávě před domem. Poté ke mně přišla nějaká žena a řekla mi: ,Bells, miláčku, půjdeme si dát něco k snědku!' Vzala mě do náručí a odnášela do domu. Tady vzpomínka končí,“ dovyprávěla jsem.
Alice zatleskala.
„Takže se jmenuješ Bella?“
„No, asi to tak vypadá,“ usmála jsem se na ni.
„Alice, je doma Carlisle?“ zeptal se Edward. A z druhého patra se ozvalo:
„Ano, synu, co potřebuješ?“
„Mohli byste přijít všichni dolů? Máme tu jistý problém,“ říkal a přitom se na půl oka díval na mě.
„Jistě, za chvíli jsme dole,“ odpověděl hlas nahoře. A než jsem se stačila otočit, bylo v místnosti najednou o tři osoby více než teď. Emmett přistoupil k blondýně, která přišla ze shora, a políbil ji. Ona se na něj usmála a vzápětí se podívala na mě s ne moc milým úsměvem. Spíš to byl úšklebek. Také jsem se na ni podívala podobným, stejně milým úsměvem. To má za to.
„Myslím, že by bylo dobré, kdybyste se všichni posadili,“ řekl a všichni tak učinili jen já ne.
„Myslel jsem i tebe, Bello,“ dořekl a lehce se na mě pousmál. I já se nakonec posadila. Edward začal vyprávět o tom, jak mě našli v lese u toho mladíka, náš rozhovor, a jak se rozhodli, že mě dovedou sem za Carlislem. To byl asi ten muž, co přišel ze shora. Po boku měl menší brunetku, která ovšem byla vyšší než Alice. Vypadalo to, že je jeho manželka.
Ten muž se na mě nejprve podíval a pak promluvil:
„Jmenuji se Carlisle a jsem něco jako hlava této rodiny. Toto je moje žena Esme,“ pokynul rukou k ženě, která seděla vedle něho, „a toto jsou mé děti,“ ukázal na pět mladých lidí, kteří seděli na pohovce. Slova se ujala Alice.
„Takže ať je to oficiální,“ pronesla, usmívala se na celé kolo a pokračovala dál. „Takže, já jsem Alice a tohle je Jasper, můj manžel,“ a ukázala na Jaspera. „Emmetta už taky znáš, ten chodí s Rose,“ ukázala na tu blondýnu, co se na mě tak šklebila.
„No a Edwarda už taky znáš,“ dodala a usmála se na Edwarda, který seděl vedle mě.
„Moc mě těší, “ usmála jsem se na ně.
„Všimla jsem si, že jsme si podobní vzhledově a i rychlí. Co jste zač? A co jsem já? Rozhodně nejsem člověk, jestli mi chcete vnucovat tuto myšlenku,“ otázala jsem se a můj pohled spočinul na Carlisleovi. On ke mně natočil hlavu a začal mluvit.
„Bello, my a i ty jsme upíři.“ Jen to dořekl, vyprskla jsem smíchy.
„To je vtip?“ Nevěřila jsem vlastním uším.
„Já totiž na žádné mýtické bytosti nevěřím,“ dodala jsem rychle.
„Opravdu jsme upíři,“ řekl s vážnou tváří a já se zarazila. Když mi to tak procházelo hlavou to, co mi řekl, tak to možná bude přeci jen pravda. Dívala jsem se přímo na něj a pokynula mu, aby pokračoval.
„Možná jsi sama zjistila, že jsme od lidí odlišní, kromě apetitu a barvy pleti. Můžeš mi sama říci, na co jsi přišla?“
„Nespím. Při pláči mi netečou slzy. Na slunci se třpytím. Mám velmi vyvinutý zrak i sluch. Dokážu odolávat lidské krvi, když není nikdo poblíž. Jsem velmi rychlá. A to je asi všechno,“ dokončila jsem svou řeč.
Carlisle měl ve tváři překvapený výraz.
„Tak to jsem opravdu nečekal,“ vydechl, „ale vidím, že víš úplně všechno až na jednu věc. Upíři nemohou mít děti. “ Když to řekl, trochu jsem posmutněla. Vždycky jsem si přála mít děti a velkou rodinu. Bylo to asi na mně asi vidět, protože jsem ucítila, že mě někdo objal. Byla to Esme. Musela se dříve cítit podobně.
„Děkuju vám,“ usmála jsem se na ni.
„Zlatíčko, prosím tě, tykej mi,“ poprosila mě.
„Dobře, ale je možné, že se mi to bude plést,“ omlouvala jsem se jí.
„To nevadí,“ usmívala se na mě.
„Proč máte takové zlatavé oči?“ zeptala jsem se Carlislea.
„Víš, my jsme vegetariáni. Neživíme se lidskou krví, ale zvířecí. Pokud bys chtěla, můžeš to zkusit také.“
„Já nikdy nechtěla zabíjet lidi, ale jaksi jsem neměla na vybranou,“ řekla jsem smutně.
„Tak půjdeme hned a všichni, kdyby se náhodou něco stalo.“
„Nenecháte mě udělat už nic zlého, že ne?“ ptala jsem se zoufale Carlislea.
„Máš dobré sebeovládání, holčičko, a prosím tykej mi,“ usmál se na mě povzbudivě.
„Budu se snažit,“ oplatila jsem mu usměv.
„Alice, jak to vidíš?“ zeptal se Carlisle Alice.
„Bez problémů,“ řekla vzápětí.
„C-cože?“ vyhrkla jsem. Jak to mohla tak bezpečně vědět? Kroutila jsem nad tím hlavou.
„Jsi zmatená, že?“ ozval se ten krásný sametový hlas a já poznala, že je Edwarda.
„Ano, to máš pravdu,“ podívala jsem se mu do tváře a našla v ní něhu.
„Víš, Alice vidí do budoucnosti. Vidí jen cesty, kterými se hodláme ubírat, a jak se rozhodneme. Je to však hodně subjektivní. Mnoho z nás má nějaké dary. Jasper umí ovládat emoce a dokáže je i vyvolat. Já umím číst myšlenky.“ V tu chvíli jsem se lekla. Opravdu ví, na co myslím?
„Budeš se divit, ale tobě je číst nedokážu. Je to, jako kdybys měla v hlavě nějakou blokádu nebo štít.“
Uff, tak to jsem si oddychla.
„O tom si promluvíme později,“ řekl Carlisle a vydali jsme se všichni na můj první „vegetariánský“ lov.

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 7: