Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 8

05.07.2010 (09:15) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2743×

8.

Pohled Edwarda:

„A jsme doma!“ vykřikl Emmett a pelášil si to s tou holkou dovnitř. Musím říct, že se mi docela líbila. Nejvíc mě však dostalo, že neslyším její myšlenky. Jak to? Je to vůbec možné? Co je zač?
Společně s Jasperem jsme pomalu vyšli za ním. Stál uprostřed naší malé předsíně, která vedla do obýváku a kuchyně. Emmett tu holku postavil ke konci předsíně, odkud bylo vidět do obýváku, kuchyně a dalších místností. Ta holka tam stála a zírala kolem sebe. Měla vykulené oči skoro až na vrch hlavy a otevřenou pusu dokořán. Kdyby nebyla upír, myslel bych si, že sebou každou chvíli sekne. Musím přiznat, že k tomu neměla daleko.

Odněkud přiběhla usmívající se Alice a mrkla na mě. Vůbec jsem to nechápal. No jo no, Alice a ty její vize. Pomalu k ní přišla zezadu a začala na ni mluvit.

„Vítej u nás doma,“ řekla jí. Ona se otočila a podívala se na ni. Alice se usmála a mluvila na ni dál.

„Jsem Alice,“ řekla jí, „a ty?“

„Promiň, ale já nevím, jak se jmenuju,“ odpověděla jsem jí smutně, „už jsem to říkala těm klukům, ale nevypadali, že by mi to věřili.“ Poté, co to dořekla, povzdechla si. Teď už jsem jí úplně věřil, že netuší, ani co je, natož jak se jmenuje. Viděl jsem jí ve tváři, že kdyby mohla plakat, plakala by.
Najednou strnule stála, dívala se někam do blba a měla nepřítomný výraz.

„Co se to s ní děje?“ poslala mi myšlenku Alice.

„Nevím,“ řekl jsem prostě a pokrčil rameny. Oba jsme ji tiše pozorovali, ale nebyli jsme sami. Za Alicí přišel Jasper a Emmett všechno sledoval z pohovky. Začal jsem se o ni trochu bát.

„Copak je to, bráško, za pocity? Ty jsem už u tebe neviděl, ani nepamatuju,“ promluvil na mě v myšlenkách Jazz. Podíval jsem se na něj a jen pokrčil rameny. Nebudu mu nic vysvětlovat, co mu je taky do toho, že?

Ten její trans trval skoro pět minut, až jsme se s klukama seběhli k ní a pozorovali ji. Alice ji pořád držela za ruku. Ona se v tu chvíli probrala a těkala očima z jednoho na druhého.

„Co se ti stalo?“ zeptala se jí Alice.

„Na něco jsem si vzpomněla. Jednou za nějakou dobu se mi vybaví určitá vzpomínka, která je z mého lidského života.“ Všichni jsme na ni hleděli a naslouchali.

„O čem byla ta vzpomínka?“ zvědavě se jí ptala Alice.

„Díky tvé otázce, jak se jmenuju, se mi vybavila a bylo v ní něco z mého dětství. Já si v ní hrála na trávě před domem. Poté ke mně přišla nějaká žena a řekla mi: ,Bells, miláčku, půjdeme si dát něco k snědku!' Vzala mě do náručí a odnášela do domu. Tady vzpomínka končí,“ dovyprávěla nám.
Alice zatleskala.

„Takže se jmenuješ Bella?“

„No, asi to tak vypadá,“ usmála se na ni.

„Alice, je doma Carlisle?“ zeptal se jí. Než mi stačila dát odpověď, ozvalo se z druhého patra:
„Ano, synu, co potřebuješ?“

„Mohli byste přijít všichni dolů? Máme tu jistý problém,“ říkal jsem a přitom se po očku díval na Bellu.

Krásné jméno, hezčí jsem snad nikdy neslyšel, rozplýval jsem se v duchu.
„Jistě, za chvíli jsme dole,“ odpověděl mi a já slyšel, jak sděluje Esme a Rose, aby šly také do přízemí. Emmett přistoupil k Rose a políbil ji. Ta se na něj usmála, ale vzápětí se zašklebila na Bellu. Hodil jsem po ní vraždící pohled. Ona se stáhla. Emmettovi se to moc nelíbilo, ale dal pokoj. Bella se na ni taky zašklebila, takže si byly kvit. Usmál jsem se na Bellu, ale neviděla mě. Jen Alice to zaregistrovala a usmála se na mě. Dokonce na mě i mrkla.

„Myslím, že by bylo dobré, kdybyste se všichni posadili,“ řekl jsem a všichni tak učinili, jen Bella ne.

„Myslel jsem i tebe, Bello,“ dořekl jsem a lehce se na ni pousmál. Nakonec se posadila a já začal vyprávět o tom, jak jsme ji našli v lese u toho mladíka, náš rozhovor, a jak jsme se rozhodli, že ji dovedeme sem za Carlislem.
Carlisle se jí podíval do tváře a promluvil na ni:

„Jmenuji se Carlisle a jsem něco jako hlava této rodiny. Toto je moje žena, Esme,“ pokynul rukou k naší matce, která seděla vedle něho. „A toto jsou mé děti,“ ukázal na nás na pohovce. Slova se ujala Alice.

„Takže, ať je to oficiální,“ pronesla a pokračovala dál. „Takže, já jsem Alice a tohle je Jasper, můj manžel,“ a ukázala na Jaspera. „Emmetta už taky znáš, ten chodí s Rose,“ a ukázala na Rose.

„No a Edwarda už taky znáš,“ dodala a usmála se na mě. Seděl jsem vedle Belly a nenápadně si ji prohlížel.

„Moc mě těší,“ usmála se na všechny.

„Všimla jsem si, že jsme si podobní vzhledově a i rychlí. Co jste zač? A co jsem já? Rozhodně nejsem člověk, jestli mi chcete vnucovat tuto myšlenku,“ otázala se a svým pohledem spočinula na Carlisleovi. On k ní natočil hlavu a začal mluvit.

„Bello, my a i ty jsme upíři.“ Jen to dořekl, vyprskla smíchy.

„To je vtip?“ Nevěřila mu.

„Já totiž na žádné mýtické bytosti nevěřím,“ dodala velmi rychle.

„Opravdu jsme upíři,“ řekl s vážnou tváří a ona se zarazila. Chvíli přemýšlela. Potom se podívala přímo na něj a pokynula mu, aby pokračoval.

„Možná jsi sama zjistila, že jsme od lidí odlišní, kromě apetitu a barvy pleti. Můžeš mi sama říci, na co jsi přišla?“ Musím říct, že i mě to dost zajímalo. Díval jsem se jí do tváře, když mluvila.

„Nespím. Při pláči mi netečou slzy. Na slunci se třpytím. Mám velmi vyvinutý zrak i sluch. Dokážu odolávat lidské krvi, když není nikdo poblíž. Jsem velmi rychlá. A to je asi všechno,“ dokončila svou řeč.

Carlisle měl v tváři překvapený výraz. I mě to dostalo, kolik toho věděla o našem světě.

„Tak to jsem opravdu nečekal,“ vydechl, „ale vidím, že víš úplně všechno až na jednu věc. Upíři nemohou mít děti. “ Když to řekl, trochu posmutněla a já viděl v její tváři velmi smutný obličej. Dokonce i trochu plakala po upírsku. Vzlykala. Nikdo si nedovolil vydat ani hlásku. Esme už to nevydržela a objala ji. Moc dobře jsem věděl, že i ona se takhle dříve cítila. Chtěl bych, abych ji mohl obejmout já, ale asi by to bylo dost nevhodné. Aspoň teď.

„To tys ji chtěl obejmout, viď?“ promluvila na mě Alice v myšlenkách. Jen jsem nepatrně přikývl, aby to neviděli ostatní. Usmála se na mě.

„Děkuju vám,“ usmála se na ni.

„Zlatíčko, prosím tě, tykej mi,“ poprosila ji.

„Dobře, ale je možné, že se mi to bude plést,“ omlouvala se jí. Bylo to roztomilé.

„To nevadí,“ usmívala se na ni.

„Proč máte takové zlatavé oči?“ zeptala se Carlislea.

„Víš, my jsme vegetariáni. Neživíme se lidskou krví, ale zvířecí. Pokud bys chtěla, můžeš to zkusit také.“

„Já nikdy nechtěla zabíjet lidi, ale jaksi jsem neměla na vybranou,“ řekla smutně.

„Tak půjdeme hned a všichni, kdyby se náhodou něco stalo.“

„Nenecháte mě udělat už nic zlého, že ne?“ ptala se zoufale Carlislea.

„Máš dobré sebeovládání, holčičko, a prosím tykej mi,“ usmál se na ni povzbudivě.

„Budu se snažit,“ oplatila mu usměv.

„Alice, jak to vidíš?“ zeptal se Carlisle Alice.

„Bez problémů,“ řekla vzápětí. Usmívala se a mrkla na mě tak, aby to nikdo neviděl. Začínal jsem něco tušit, protože když se Alice potutelně usmívá, nevěstí to nic dobrého. Musím zjistit, co má zase za lubem. Své myšlenky si pečlivě chránila a v duchu si zpívala americkou hymnu snad ve všech jazycích.

„C-cože?“ vyhrkla.

„Jsi zmatená, že?“ promluvil jsem těsně u jejího ucha. Zachvěla se a otočila se ke mně.

„Ano, to máš pravdu,“ podívala se mi do tváře.

„Víš, mnoho z nás má nějaké dary. Alice vidí do budoucnosti. Vidí jen cesty, kterými se hodláme ubírat, a jak se rozhodneme. Je to však hodně subjektivní. Jasper umí ovládat emoce a dokáže je i vyvolat. Já umím číst myšlenky.“ Trochu se lekla, když se dozvěděla o mé schopnosti.

„Budeš se divit, ale tobě je číst nedokážu. Je to, jako kdybys měla v hlavě nějakou blokádu nebo štít.“
Vypadala, že se jí ulevilo.

„O tom si promluvíme později,“ řekl Carlisle a vydali jsme se všichni na Belly první lov.

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 8: