Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 9

07.07.2010 (13:00) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2922×

9.

Postupně jsme všichni vyšli ze dveří a pomalu se blížili k lesu. Šla jsem jako poslední. Nerada jsem chodila jako první. Teda, aspoň jsem si myslela, že jsem poslední. Periferně jsem si všimla Edwarda, že jde za mnou. Když si všiml mého povšimnutí, usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala a zase dívala před sebe.

Všichni byli spárovaní, kromě Edwarda. Ze všech sršela láska a oddanost k tomu druhému. Byl to krásný pohled. Začaly se mi do očí drát slzy. Jelikož nemůžu normálně brečet, byl to spíš vzlyk. V tu chvíli se na mě všichni otočili a já, kdybych mohla, propadla bych se do země.

„Copak se děje, holčičko?“ zeptala se Esme potichu a v okamžiku už mě sevřela ve svém náručí. V očích měla strach a podle reakce se o mě bála.

„To nic,“ řekla jsem jí, „jen je krásné, jakou rodinu tvoříte. Dojalo mě to. Vzpomněla jsem si na to, že já žádnou rodinu nemám. Všichni stojíte při sobě a máte se rádi. Nikdy jsem to neviděla ani nezažila,“ rozvzlykala jsem se jako malé dítě. Bylo mi líto, že jsem nikdy nic takového nepoznala.

„Bello, neplakej. S Carlislem jsme přemýšleli o tom, jestli bys u nás nechtěla zůstat? Jistěže u nás zůstaneš do doby, než si budeme jistí, že nenapadneš člověka. Ovšem, kdybys chtěla, rádi bychom tě přijali do rodiny,“ dopověděla mi.

Oněměla jsem a zírala na ni. Ona to myslí vážně?

„Ostatní souhlasí?“ těkala jsem po ostatních. Všichni se usmívali, až na Rose. Té jsem se nějak nezamlouvala, ale nevěděla jsem proč. Nejvíc se kupodivu usmíval Edward. Při pohledu na něj jakoby se mé zemřelé srdce pohnulo. Zvláštní.

„Nikdo není proti,“ odpověděla.

„Pokud opravdu nikdo není proti, ráda s vámi budu bydlet.“ Jen co jsem to dořekla, Esme a Alice mě málem umačkaly radostí.

„Já to věděla!“ pištěla Alice na celé kolo. „Musíme jet nakupovat.“ Jen co vyřkla tuhle větu, začali se všichni hrozně šklebit na protest. „Žádné výmluvy neberu!“ Pak se otočila na Edwarda. Zase věděla asi něco dopředu.

„Teď bychom mohli pokračovat v cestě na lov,“ promluvil Carlisle, který byl celou dobu zticha.

Esme mne ještě jednou objala a už jsme šli k lesu. Divila jsem se, proč jdeme normální chůzí a neběžíme. Nevím, co to do mě vjelo, ale rozeběhla jsem se do lesa. Byla jsem rychlejší než ostatní. Aspoň jsem si to teda myslela, ale viděla jsem Edwarda, který se mihl těsně vedle mě. Nikde před tím jsem ho neviděla. Běžela bych dál, ale on se mi postavil do cesty. Už jsem nestihla uhnout a prostě jsem ho sejmula. Povalila jsem ho na zem a sama se válela kousek od něho.

„Co to jako bylo?“ lehce naštvaně jsem na něj vyjela. „To se člověk, teda upír, nemůže ani chvíli proběhnout, když se všichni ostatní šinou jako šneci?“

„No, chtěl jsem tě zastavit, abys nám neutekla třeba na severní pól,“ smál se jak malej Jarda.

„Tak teda dík, ale co kdybych tam vážně chtěla, hm?“ Po této větě z mých úst jeho tvář zkameněla.

„Opravdu?“ podezíravě si mě prohlížel.

„Jasně, že nechtěla, ty pako!“ řehtala jsem se, až jsem se válela po zemi.

Najednou tu byli všichni okolo a smáli se. Carlisleovi a Esme cukaly jen koutky, asi nechtěli pokazit atmosféru a zároveň se zbavit autority. Emmett s Jasperem se tlemili a váleli po zemi jako předtím já. Alice se jen usmívala a mrkla na mě. Oplatila jsem jí to. Dokonce i Rose se smála a lehce se na mě usmála. No toto?

„Ségra, ty jsi teda číslo! Takhle to už Édovi nikdo dlouho nenandal,“ řehtal se pořád Emmett jako kůň.

Když se všichni uklidnili, šli jsme konečně lovit.

„Bello, sejdeme se za hodinu tady na tomto místě. Nebudeme daleko, a kdyby něco, zasáhneme,“ řekl Carlisle.

„Poddej se svým instinktům a nadechni se,“ řekl mi Edward. Všimla jsem si, že ostatní zmizeli.

Poslechla jsem ho. Nadechla jsem se a ucítila krev. Nebyla lidská, protože mě tak nevábila. Musela to být zvířecí. Rozeběhla jsem se a jako tornádo se hnala za tou vůni. Byly to dvě srny. Než stačily utéct, oběma jsem se už zakousla do krku. Vypila jsem je postupně.

„Musím uznat, že ti to docela jde,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla Edwarda. Podle hlasu jsem ho poznala, ale chtěla jsem vědět, kde je.

„Bavíš se dobře?“ zašklebila jsem se na něj.

„Docela jo,“ zasmál se.

„Fajn, vidíš, už to zvládnu sama, takže můžeš jít,“ řekla jsem mu a utekla od něho pro další kořist. Něco jsem ucítila a musím řici, že to vonělo mnohem líp než ty dvě srny. Přikrčila jsem, připravila ke skoku a vyrazila. Poznala jsem, že to je puma, která spí. Skočila jsem po ní a začal se krmit.

„Hele, ta měla být moje. To si nezvykej mi krást večeři,“ začal někdo lamentovat. Přesně jsem věděla, kdo to je.

„Smůla, hochu,“ řekla jsem mu, když jsem pumu zahrabala. „Ale neměl jsi ji označenou, tak jak jsem měla vědět, že je tvoje? Příště jí na krk dej ceduli s nápisem Reserve, ju?“ smála jsem se. Jenže to už po mně skočil a začal se prát. Bránila jsem se, škrábala, kopala, ale nic nezabíralo. To se na mě bude takhle vrhat pokaždé, když mu vyfouknu večeři? Jeho přítomnost mi je sice příjemná, to jo, ale tohle chlapec přehnal. Kousla jsem ho do ruky. Nečekal to a trochu povolil stisk. Využila jsem toho a vymanila se mu. Utíkala jsem pryč, ale slyšela jsem ho za sebou. Nevěděla jsem, kde jsou ostatní, ale najednou byli tak blízko. Uklidnila jsem se a stoupla si vedle Alice, která měla v očích malé ďáblíky a pořád se usmívala. Za chvíli po mně se přiřítil Edward, rozzuřený jako stádo býků.

„Copak, Edíku?“ dobíral si ho Emm.

„Kde je ta potvora?“ vyštěkl na něj Edward.

„To myslíš jako mě? Jsem ti přece říkala, že sis ji měl označit,“ zařvala jsem na něj. Já žádná potvora nejsem. Co si to dovoluje? Jen co mě spatřil, už na mě vystartoval, ale Emm si stoupl přede mne.

„Brácha, klídek. Tak si ji příště vážně označ, aby se nic takového znova nestalo,“ poradil mu Emm a už se zase s Jazzem váleli smíchy na zemi. Edward vypadal, jako by měl každou chvíli vybouchnout. Propaloval mě nenávistným pohledem.

„Myslím, že lov nám dneska bohatě stačil, takže je načase jít domů,“ řekla Alice a spolu jsme běžely na místo, kde jsme se měli setkat s Carlislem a Esme. Byla jsem šťastná, že mám skvělou rodinu. Trochu mi to kazil Edward, který byl pořád nasupený jako krocan, ale ani to mi nedokázalo zničit dobrou náladu.

„Pomsta bude sladká,“ zasyčel na mě, když mě míjel při běhu. Začala jsem se bát.

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 9: