V druhé kapitolce se Bella seznamuje s celou svou rodinou. Má velké trauma z toho, že si nic nepamatuje. Dokáže trauma překonat, nebo podlehne? Příjemné počtení. Vaše KačaRosalie ♥
19.09.2011 (20:45) • KacaRosalie • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 920×
„Cože?“ zeptal se Carlisle.
„Ano,“ odpověděl mu Edward, „je to tak.“
„Jak…?“ zeptal se Carlisle, stále nehybný jako socha.
„Nevím,“ odpověděl mu Edward. Carlisle se otočil na mě.
„Bello, co se stalo?“ zeptal se nechápavě.
„Já nevím,“ odpověděla jsem mu. „Dnes ráno jsem se probudila vedle něj,“ ukázala jsem prstem na Edwarda, „a nevěděla jsem kdo to je, kdo jsem já, a kde to jsem?“ Větu jsem dala do otázky a čekala, až mi na ni někdo odpoví.
„Bello,“ řekl Edward, něžným hlasem, „jsi upírka, já jsem tvůj manžel a to dítě je naše dcera.“ Mluvil pomalu, asi věděl proč. Takže tohle je můj manžel? Tenhle dokonalý muž je můj manžel a to překrásné dítě je naše dítě?
„Já… já… jsem upír?“ vykulila jsem na něj oči. Ale upíři přeci neexistují. To jsem v době, kdy ještě existovali?
„Ano,“ řekl a čekal, jak zareaguji. Do místnosti vběhla drobná dívenka. Vlasy měla naježené, vypadala jako elf. S sebou nesla velké zrcadlo ve zlatém rámě.
„Alice,“ vydechl Edward a podíval se na drobnou dívenku zlostně.
„Edwarde, já jsem vše viděla. Uděláme to tak, jako po proměně, musí se vidět, pak ji vše vysvětlíme,“ odpověděla mu, hlas měla vysoký.
„To je Alice,“ řekl mi Edward, „moje sestra, tvá švagrová.“ Alice se na mě usmála, já jí úsměv oplatila.
„Bello,“ řekla, „podívej se na sebe.“ Natočila zrcadlo směrem ke mně. Ze zrcadla se na mě dívala nádherná dívka. Měla pleť bílou jako sníh. Po ramena jí spadaly hnědé, rovné vlasy. Natáhla jsem prst směrem k zrcadlu. Dívka můj pohyb napodobila.
„To… jsem já?“ zeptala jsem se a stále se dívala do zrcadla.
„Ano,“ odpověděl mi Carlisle. Takže je to pravda, já jsem upír. Jaká jiná bytost by mohla být tak krásná? Jen ta dokonalá blondýnka, co dole drží mé dítě.
„Jak se jmenuje… naše… dítě?“ zeptala jsem se Edwarda, mého… muže.
„Renesmé,“ odpověděl s úctou. „To jméno jsi vymyslela sama. Renée jako tvá matka a Esmé jako má matka. Druhé jméno jsi jí dala Carlie. C jako Carlisle, můj otec a arlie jako Charlie, tvůj otec. Renesmé Carlie Cullen.“ Byla jsem dojatá a taky smutná. Já měla dokonalý život. Byla jsem krásná, měla jsem dokonalého muže, dítě a milující rodinu. Jenže já to ztratila, úplně. Bylo mi do breku. Sakra, proč už nebrečím?
„Edwarde…?“ zeptala jsem se.
„Ano lásko?“ Podíval se na mě.
„Kdo je ta blondýna?“ zeptala jsem se nechápavě.
„To je Rosalie, moje sestra,“ usmál se.
„Pojď, představím ti tvou rodinu,“ řekl, vzal mě za ruku a vedl dolů po schodech.
„Prosím o klid,“ řekl Edward tichým hlasem. Všichni se otočili na nás.
„Jak jsem slyšel, Carlisle už vám vše vysvětlil, takže…“ řekl Edward. „Bello, tohle jsou Emmett a Jasper.“ Ukázal na dva muže, kteří seděli na pohovce u televize a usmívali se na mě. Usmála jsem se na ně.
„Tohle je Esme a Carlisle,“ řekl můj manžel a kývl hlavou k brunetce a blonďatému doktorovi. Esme se na mě podívala něžným a laskavým úsměvem. Takže, tohle je má rodina. Dokonalá rodina. Ale, co můj otec a matka? Mám nějaké sourozence?
Autor: KacaRosalie, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Kdo jste? 2. část:
:) som zvedavá na pokračovanie
Ahoj,
článek jsem Ti opravila, ale dávej si pozor na:
* Čárky;
* Překlepy;
* Přímou řeč, pokud je v ní vložená věta uvozovací; posílám Ti koncept, kde si tento případě můžeš najít:
Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.
Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.
Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."
Příště si dávej, prosím, pozor.
Děkuji...
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!