Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo to bude 2. kapitola

20.02.2010 (08:30) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1994×

Bella

„Edwarde, napíšeme seznam!" oznámila jsem mu nadšeně a hned se dala do vysvětlování.

„Řekneš mi pár vlastností, které by tvá holka určitě neměla postrádat, a které naopak mít nemá. Podle toho vybereme nějaké holky a ty budeš randit, randit a randit, dokud nenajdeš tu pravou. Co myslíš?“ ptala jsem se nadšeně, jenže můj úsměv povadl po tom, co jsem viděla, jak se tváří.

„Bello, to nemyslíš vážně?! Zas tak zoufale na tom nejsem,“ zaskučel Edward.

„Ale já to tak vůbec nemyslím. Prosím, jenom to zkusíme,“ udělala jsem na něj psí oči a zamrkala řasami. Tohle prostě musí vyjít, nechci se pořád koukat na to, jak se kluk s tím nejhezčím úsměvem pořád mračí. Teda, nejhezčím hned po Jakeovi.

„Ne a ne. S tímhle prostě nesouhlasím!“ zatvářil se nekompromisně a naštvaně zkřížil ruce na hrudi.

„No tak se hned nerozčiluj a uvažuj o tom.“

„Hej, vy dva tam. Ještě jedno napomenutí a jdete od sebe,“ zakřičel po nás učitel svým hrubým hlasem a celá třída včetně nás zmlkla, když se otočil zpátky k tabuli, všichni si opět začali povídat.

„Popřemýšlíš o tom?“ zašeptala jsem.

„Jo,“ odpověděl naštvaně a po chvíli už se smíchem dodal: „Ty jsi neskutečná, Bello, opravdu.“

„Já vím,“ zaculila jsem se na něho. Musím mu pomoct, když on mi pomáhá neustále v hodinách. Kdybych ho neměla, nevím, kde bych byla.

Hodina skončila a ten úchylnej učitel odešel. Konečně. Ne že bych Mika nějak „milovala“, ale to zkoušení jsem nepřála nikomu. Dokonce ani tomu nejhoršímu nepříteli. Ne s tímhle učitelem.

Na obědě na mě už čekal Jacob. Byl zase takový slaďoučký, krásňoučký, hodňoučký… Já ho prostě miluju.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj, lásko. Ahoj, blbečku,“ pozdravil mě a Edwarda. Kdy už s tou vraždivostí přestanou? Chovají se jako malé děti. Prostě děti, které dostaly hračku, ale ani jeden ji nechce dát z ruky. Vždyť Edward je tak skvělý kamarád a Jacob je drahoušek. Jak se nemůžou mít v lásce?

Když někdo uslyšel Jacobovu poznámku na Eda, začal se šíleně smát. Podívala jsem se, kdo to je. No jasně. Emmet Cullen. Ten taky nechybí u žádné srandy. Je to takový hromotluk. Stále se směje, ale nikdo neví čemu. Další z jeho podivínské rodinky je Rosalie. Je to taková blondýna, která by bez zrcátka nevyšla ani na chodbu před svůj pokoj. Stále se prohlíží, jestli se jí neobjevila vráska. Nechápu proč, je prostě dokonalá. Další je Jasper. Malý kluk, ale ne menší než já, s lví hřívou. Ten zase vypadá, jako by ho neustále kousala blecha a on to jenom skrýval. A poslední Alice. Skřítek, prcek, stačí si jen vybrat z přezdívek, které označují lidi, kteří jsou strašně malí. Má černé vlasy, které jí trčí stále do stran a po každém se dívá jako dědka vševědka a má v očích jiskřičky. Strašně nadšený člověk, teda vypadá tak. Všichni jsou sourozenci, ale ne pokrevní. Jenom jsou adoptovaní doktorem Cullenem. S nikým se nebaví a jsou to ti největší šprti na téhle škole, dokonce bych se odvážila říct, že i na zeměkouli. Všechno ví, všude jsou. I když jsou adoptovaní, všichni jsou tak nějak stejně krásní a mají podobné oči. Ale nikdo se jim do očí moc nedívá. Já se koukla jen jednou. Oči měli všichni stejné.

Cullenovy ve škole prostě přehlížíme, ze začátku k nim chtěl každý zapadnout, ale nikomu se to nepovedlo. Proto už se ani nikdo nesnaží. Zkrátka je necháváme žít si svůj podivný rodinný život a straníme se jich.

„Jacobe…“ napomenula jsem svého přítele otráveným hlasem. Opravdu se chovali jako malí.

„Ano, lásko?“ zeptal se s takovým kukučem, že jsem za okamžik zapomněla, co jsem to vlastně chtěla. Dívala jsem se na něho jako na flašku s chlastem a byla jsem jako opitá.

„Potřebovala jsi něco?“ zeptal se ještě sladším hlasem a jednou rukou mě chytil kolem pasu.

„N-nic,“ zakoktala jsem trochu. Na co jsem se ho to chtěla zeptat? Ani nevím. Nechtěla jsem mu něco říct? Nevím. Já nic nevím.

Najednou mě probralo přetočení Edwardových očí a jeho doslova nasupené odkráčení. Šel si pro jídlo a sednout si k nějakým klukům. Ani jednou se při tom na mě nepodíval. Já jsem tak blbá.

Zamračila jsem se na Jake a šla si k pultu pro jídlo, najednou jsem kolem svého těla ucítila jeho pevné paže, vždycky, když mě takhle zezadu objal, cítila jsem se v bezpečí. To, že se mi podlamovala kolena, jsem už ani neřešila.

„Copak se děje, zlato?“ zašeptal mi do ucha otázku a já se zmohla jen na ubohé:

„Ale nic.“ Potom jsme si nabrali jídlo a šli si společně sednout ke stolu. Jedli jsme a domlouvali jsme se na zítřek, který jsme si spolu chtěli užít. Jacob odešel dřív, protože musel jít na trénink a já zůstala u stolu sama s jídlem. Volná hodinka uběhla hrozně rychle.

„Crrrr,“ ozvalo se po chvíli, kdy jsem byla úplně mimo a nevnímala čas.

„Sakra,“ zaklela jsem nahlas. Mohla jsem. Nikdo už v jídelně nebyl, kromě mě. Ostatní totiž nebyli v jiném světě, ale ve světě, kde jsou školní hodiny. Utíkala jsem rychle, jak jen to šlo. Chtěla jsem být na hodině co nejdřív, když už jsem její začátek nestihla.

Vtrhla jsem do třídy. Učitel už tam byl. Když jsem prudce vrazila do dveří, učitel polekaně zvednul hlavu. Já jsem vylekala učitele? Paráda. Příště se mi povede ještě co?

„Á, Swanová…“ nedořekl.

„Máte pozdní příchod,“ řekl mi s lišáckým pohledem. No jasně, jen mi dej pozdní příchod.

„Ale jestli tam budete stát, tak vám dám neomluvenou hodinu,“ pohrozil. Asi jsem se zase zasnila.

Nic jsem neříkala, sklopila hlavu a šla si sednou.

„Prosím tě, kde jsi byla?“

„Kde asi? V jídelně,“ odpověděla jsem.

„Aha. Já myslel, že když jsem tebou zatřásl, tak ses probudila. Ale jak vidno, tak ne,“ zasmál se mi Edward.

Shrnutí - Slečinka Shrnutí - blotik

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo to bude 2. kapitola: