Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 12. kapitola

27.09.2012 (16:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2300×

Třídu jsem opouštěla s rozpolcenými pocity. Bála jsem se toho, co na mě zkusí, ale kromě pohledů, které na mě vrhala, se nic nestalo. Jen seděla vedle mě, na nic se neptala, jen si něco kreslila a nevnímala svět kolem sebe. Vzpomněla jsem si na úryvek z deníku o Alici, Bellině kamarádce. Viděla budoucnost, věděla, co se stane. Musela vidět, že jsem si ten deník přečetla a všechno mi došlo. Očekávala jsem jejich zájem o dívku s její tváří, ale nic takového se nestalo. Nepřiznávala jsem to sama sobě, ale pocítila jsem zvláštní zklamání. Před očima jsem měla její slova, příběhy, kterými jsem si tyto bytosti zamilovala i zhnusila. Ve skrytu duše jsem doufala, že se mi představí a já tak sama posoudím, zda jsou takoví, jaké je popisovala, ale teď jsem stála u okna a zadržovala slzy, kterým jsem nerozuměla. Proč se mi chce plakat pro někoho, koho se bojím? Sledovala jsem sníh, který ležel na zemi, a zatínala čelist, až mě z toho rozbolela hlava. V dlaních jsem svírala mikinu a přála si zmizet. Proč jsem sem vlastně chodila? Mám tohle zapotřebí?

„Není ti zima?“ ozvalo se za mnou a já sebou polekaně trhla. Zhluboka jsem se nadechla a ani se nemusela otáčet. Věděla jsem přesně, kdo stojí za mými zády.

„Ani ne,“ odpověděla jsem a více se zachumlala do mikiny.

„Proč si tu včera nebyla?“ zeptal se mě a já si povzdychla. Jak mu mám odpovědět? Mám mu říct, že jsem se prostě bála? Že jsem se s ním nechtěla vidět?

„Nebylo mi dobře,“ zkusila jsem, ale bylo mi jasné, že už dávno ví pravý důvod. Podle všeho na mě jeho moc fungovala, což mě děsilo ještě víc.

„Funguje to jen někdy,“ zašeptal blízko mě a já se zajíkla. Měla jsem pravdu. Vidí mi do hlavy, ví všechno. Nedobrovolně se s ním dělím o své myšlenky, své vzpomínky, svá přání.

„Proč si tady?“ zeptala jsem se ho a doufala, že mu dojde, že nemyslím budovu školy. Měla jsem na mysli město, které mu tolik dalo, ale zároveň vzalo. Povzdychl si a postavil se vedle mě. Zasunul dlaně do kapes kalhot, které měl na sobě a podíval se na sníh přesně tak, jak jsem to dělala já.

„Je to tak dávno. Tak dávno, co jsem ji naposledy viděl,“ pověděl mi a já k němu natočila hlavu. Všimla jsem si jeho smutného výrazu a zalitovala toho, že jsem se zeptala. Muselo ho to bolet. Když si všiml, že ho pozoruji, podíval se mi do očí a já se otřásla pod náporem té bolesti a bezmoci, která jeho oči zbarvila do černa.

„Je mi líto, co se stalo,“ snažila jsem se nějak uklidnit situaci, ale bylo pozdě. Naposledy se podíval z okna, shodil ze sebe mikinu a podal mi ji. Když jsem ji sevřela v dlani, otočil se a kráčel k jídelně. Zmateně jsem pozorovala jeho záda a neměla tušení, proč mi tu mikinu dával. Snad proto, že jsem se lehce třásla. Neváhala jsem ani okamžik. Nasoukala jsem do toho kousku oblečení, který voněl po něm, a neměla tušení, co se to se mnou děje. Ještě včera jsem byla rozhodnutá s ním již nikdy nepromluvit a teď jsem nosila jeho oblečení. Zakroutila jsem hlavou a vrátila se do třídy.

Ten den byl nekonečný. Stále jsem se v myšlenkách vracela k tomu momentu, kdy se na mě podíval. Tolik bolesti, tolik viny a bezmoci jsem ještě nikdy neviděla. Poprvé od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o Belle, mi ho bylo líto. Co když to není jen jeho vina? Co když za to nemůže? Učení jsem nevnímala a radovala se, že mě nikdo nevyzkoušel. Odevzdala jsem omluvenku, sbalila si věci a pomalu se blížila k jídelně. Zapíchla jsem oči do země a došla si pro tác. Nandala jsem si jídlo, došla si pro ubrousek a až pak se odhodlala zvednout od špinavé podlahy. Ihned jsem si všimla Jamese, který na mě mával. Vydala jsem se k němu a posadila se vedle něj. Začal na mě mluvit, hladil mě po ruce, ale já si nedokázala naplno užívat jeho doteky. Nemohla jsem mu odpovídat na to, na co se mě ptal. V hlavě mi nepříjemně hučelo, cítila jsem na sobě jeho pohled.

„Lásko, co se děje?“ zeptal se mě a já se k němu otočila. Zmateně mě pozoroval a dokonce se mě přestal dotýkat. Pousmála jsem se na něj a trochu si odkašlala.

„Nic, jen jsem se zamyslela,“ zalhala jsem mu a byla ráda, že mi uvěřil. Kývl hlavou a zase začal mluvit, tentokrát už jsem vnímala smysl toho, co povídal. Měl v plánu mě vzít do kina, na opravdové rande. Slíbila jsem mu, že si na něj udělám čas, ale nemohla jsem naplno projevit svoji radost. Když zazvonilo, rychle jsem dojedla, odnesla tác a rozloučila se s ním. Došla jsem si pro věci a vydala se k tělocvičně. Profesorce jsem podala omluvenku kvůli noze a posadila se na žíněnky. Pozorovala jsem Lily, jak se snaží cvičit jako ženy v trikotu na obrazovce sto let staré televize, ale i ona sama uznala, že jí to nejde. Smála jsem se a snažila se uhýbat věcem, které po mě házela. Stejně jako já, i ona si oddechla, když zvonek ohlásil konec hodiny a my se tak mohli rozutéct na poslední hodiny. Bohužel jsem místo biologie byla zapsána na přednášku o literatuře devatenáctého století, takže jsem se rozloučila se svojí kamarádkou a došla do místnosti vedle jídelny. Očekávala jsem pár lavic a několik studentů, kteří se chtěli ulít z nudných hodin, ale byla jsem překvapená, když jsem se posadila na poslední volnou židli. Dveře se za mnou znovu otevřely, ale já byla tak zabraná do hledání svého sešitu, že jsem ani nevšimla, kdo to byl. Až když jsem vedle sebe ucítila tu sladkou vůni a chlad, zpozorněla jsem. Neotáčela jsem se, věděla jsem, že je to jeden z nich. Otázkou zůstávalo, kdo to byl. Nedokázala jsem vysvětlit touhu po tom, aby tam seděl on, majitel mikiny, kterou jsem měla na sobě.

Prvních pět minut jsem neměla tušení, co se kolem mě děje, po deseti minutách mi došlo, o čem muž u tabule mluví a po čtvrt hodině jsem znovu našla svůj ztracený rozum. Pečlivě jsem si zapisovala to nejdůležitější a pohledem vyhledávala osobu vedle mě. Proč mi najednou přišla tak zajímavá? Ještě včera jsem se jí bála, dnes jsem zatoužila po tom, aby si se mnou povídala. Žárlila jsem na Bellu, která v deníku popisovala jejich vztah. Ano, měla jsem Lily, ale ani ta nevěděla všechno. Proč já nemůžu mít někoho, kdo by mě znal lépe než já sama?

Když přednáška skončila, sbalila jsem si věci a chtěla odejít, ale zaváhala jsem. Mám jí něco říct nebo mám raději mlčet? Je bezpečné se s ní stýkat? Pozorovala jsem její bledou pokožku a přemýšlela. Zakroutila jsem hlavou, hodila si batoh na záda a odcházela. Proboha, co mě to napadlo? Bavit se s holkou, která je prakticky mrtvá. Já, která má tvář její dávné přítelkyně. Já, která jsem znovu zvedla vlnu bolesti a ztráty. Došla jsem k autu a posadila se na místo řidiče. Věci jsem hodila vedle sebe a povzdychla si. Rozhlédla jsem se po parkovišti a všimla si jeho rodiny, která stála opodál. Alice něco povídala blonďákovi vedle sebe a ten ji jemně hladil po rameni. Kdybych nevěděla, kdo jsou, myslela bych si, že pláče. Choulila se do jeho náruče a něco mu vyprávěla. Za nimi stála blondýna držící se tmavovlasého kluka a pozorovala svoji sestru. Měla o ni starost. Tvář měla zahalenou nezájmem, ale na očích jsem i přes tu vzdálenost viděla starost a strach. Když jsem se znovu podívala na Alici, hleděla na mě. Neuhnula jsem pohledem, jak jsem měla v plánu, ale pohled jsem jí oplácela. Tvářila se, jako kdyby ji někdo upaloval. Bolest, kterou jí pohled na mou tvář způsobil, zvráceným způsobem zasáhla i mě. Zamrkala jsem a nastartovala. Rychle jsem odjížděla z parkoviště a přála si, abych se zítra ráno probudila a nikoho z nich více neviděla.

Najedla jsem se, popovídala si s tátou a připravila si věci do školy. Ničeho jiného jsem nebyla schopná. Posadila jsem se na postel a odmítala cokoliv dalšího dělat. Dívala jsem se z okna na zapadající slunce a povzdychla si. Natáhla jsem se pro zrcátko a podívala se na svůj odraz. Temně hnědé oči mě pozorovaly se strachem, který zmítal mým tělem, a kmitaly od jednoho koutu mé tváře k druhému. Našlo by se několik drobností, které nás od sebe lišily, ale na první pohled jsem byla stejná jako ona. Jako dívka, která zemřela za záhadných okolností. Jen několik málo osob ví, co se doopravdy stalo. Jen oni vědí, proč odešla. Když jsem se prsty dotkla své tváře, ozvalo se od okna tiché ťuknutí. Odložila jsem zrcátko a pomalu přešla ke skleněné výplni. Snažila jsem se ve tmě najít nějakou siluetu, ale ničeho jsem si nevšimla. Až když k mému oknu dolétl další kamínek, všimla jsem si postavy stojící u stromu. Zaostřila jsem a uviděla jeho bronzové vlasy. Mé srdce se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí a naráželo do žeber takovou silou, až jsem se bolestně chytila za hrudník a pohlédla na Edwarda, který se přemístil pod má okna.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 12. kapitola :