Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 15. kapitola

03.10.2012 (16:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2098×

Když jsem se ráno probudila, bolela mě hlava. Možná to bylo z toho, že jsem celou noc ležela na své levé ruce nebo to bylo způsobeno počasím, které vládlo za okny. Bylo zamračeno, z nebe se k zemi snášely sněhové vločky a pofukoval vítr. Podívala jsem se na teploměr a usmála se. Sice sněžilo a na zemi byly zamrzlé kaluže, ale bylo až překvapivě teplo. Číslice, před kterou bylo znaménko mínus, nebyla tak velká, takže jsem přešla k oknu, otevřela ho a usmála se. Pár dělníků mi sice v hlavě pracovalo a já měla pocit, jako kdyby mě zevnitř něčím bodali, ale jinak mi bylo dobře. Převlékla jsem se, umyla a sešla do kuchyně, kde jsem se potkala s Johnem. Pozdravila jsem ho a nalila si do hrnku čaj, který si uvařil.

„Beth?“ zeptal se mě tiše a já se k němu pomalu otočila. Stál ve dveřích a díval se na své nohy. Něco se stalo, to jsem poznala hned.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a hrnec odložila. Hrozilo, že bych ho pustila a on by se rozbil, což by mě opravdu mrzelo. Ten hrnek zdobila maminka.

„No, táta zatím o ničem neví, ale ty už si při oslavě mého povýšení něco nakousla a já to chtěl říct už tehdy, ale nějak jsem k tomu nenašel odvahu,“ začal a já si ho překvapeně měřila. Tehdy jsem si do něj rýpla, že už by to chtělo jen ženu a dítě.

„Nechceš mi říct, že budu teta?“ zeptala jsem se potichu a pevně se chytila kuchyňské linky. Jeho výraz se změnil a místnost naplnil jeho smích.

„Ne, proboha jen to ne, zas tak vážné to není,“ uklidňoval mě a podle toho, jak si prohrábl vlasy, mi bylo jasné, že tím uklidňoval i sebe.

„Tak o co jde?“ Jeho tvář se ke mně zvedla a konečně mi pohlédl do očí.

„Pamatuješ, jak jsem přišel domů opilý?“ zeptal se mě a já kývla hlavou.

„Ten den jsem se zasnoubil,“ pověděl mi a já překvapeně otevřela pusu. Můj výraz ho pobavil.

„Ty jsi se zasnoubil? A s kým, proboha?“ zajímala jsem se a v duchu si přehrávala ty nejhorší scénáře. Nějaká lehká děva, která ho okouzlila v podnapilém stavu?

„Pamatuješ si na Leu?“ vyslovil jméno dívky, kterou jsem si moc dobře pamatovala. To od ní jsem dostala tu blůzu, kterou jsem se snažila okouzlit Jamese.

„Ona se vrátila?“ zajímala jsem se a narážela tak na fakt, že jejich vztah skončil jejím odjezdem do Anglie. Studovala a naskytla se jí příležitost na kvalitní studium, kterou nemohla odmítnout. Už v té době plánovali společnou budoucnost, ale jejím odjezdem vše skončilo a bratr se trápil.

„Ano. Dostudovala a dostala práci v Seattlu. Když jsem s kolegy oslavoval moje povýšení, všiml jsem si jí, jak sedí pár stolů ode mě a hned jsem za ní šel. Byl jsem trochu napitý, takže jsem ztratil zábrany a po několika hodinách společného tlachání jsem se jí svěřil se vším, co jsem prožil. To, jak jsem ji miloval, jak mě ničil její odjezd a to, že jsem nemohl za ní. Ona všechno cítila stejně. Prý se chtěla každý den vrátit a prosit mě o odpuštění. Slovo dalo slovo a nakonec jsme navázali tam, kde jsme skončili,“ prozradil mi a usmál se. Přidala jsem se k němu a měla opravdovou radost. Konečně bude můj bratr šťastný. Lea pro něj byla ta pravá, tím jsem si byla jistá.

„V tom případě ti moc gratuluji a doufám, že ji co nejdříve přivedeš sem, aby se i táta dozvěděl o tvých plánech,“ řekla jsem a objala ho. Opravdu jsem mu to přála.

„Děkuji, sestřičko, ale teď už musím jít,“ rozloučil se se mnou a odjížděl neznámo kam. Táta byl s kamarády z práce na nějakém výletě, takže jsem osaměla. Najedla jsem se, pustila si televizi a přepínala kanály. Když jsem narazila na pořad o autech, vzpomněla jsem si na svého dědečka, který byl stále na školním parkovišti. Povzdychla jsem si, natáhla na sebe bundu a nazula si boty. Velice nerada jsem otevřela dveře a pocítila ten chladný vzduch. Sice nebyla taková zima, ale s teplem se to nedalo srovnávat. Zamkla jsem za sebou a pomalu sešla ze schodů, když jsem uslyšela ten známý řev mého náklaďáčku. Překvapeně jsem pozorovala své auto, jak najíždí na své místo. Podívala jsem se na řidiče a dech se mi zadrhl v plicích. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Tedy spíš koho.

„Byl jsem se projít a viděl tam tvé auto, tak mě napadlo, že ti ho odvezu domů, aby ses s tou nohou nemusela brodit ve sněhu,“ vysvětlil mi svoji návštěvu a já ho stále překvapeně pozorovala.

„Kde si vzal klíčky?“ zeptala jsem se ho a v kapse bundy sevřela jediné, které jsem měla.

„Já nepotřeboval klíčky,“ prozradil mi a já se usmála. To mě mohlo napadnout. Došla jsem ke svému autu, otevřela ho a z přihrádky vyndala peněženku. Nahlédla jsem do ní a povzdychla si.

„Pokud kontroluješ, zda jsem něco vzal, klidně toho nechej,“ upozornil mě a až teprve teď mi došlo, jak si to mohl vysvětlit. Zasmála jsem se a peněženku nechala v autě. Došla jsem k němu a stále se smála.

„Takhle jsem to nemyslela. Jen jsem nemohla najít průkazku do knihovny, tak mě napadlo, jestli třeba není tam,“ vysvětlila jsem mu svůj čin a ještě jednou se zasmála. Kývl hlavou a podíval se na nebe.

„Už asi půjdu. Dnes odpoledne bude nad Forks pěkná podívaná,“ řekl a podíval se na mě. Nechápala jsem, co má na mysli.

„V lese bude zima, nad ním teplo. Podle všeho půjde o jev, který si toto městečko bude pamatovat napořád,“ prozradil mi a pousmál se. Kývl hlavou, otočil se ke mně zády a odcházel. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se za ním.

„Nechceš společnost?“ zeptala jsem se ho a podívala se do jeho zlatých očí, které mě propalovaly.

„Ty bys chtěla?“ zajímal se a já kývla hlavou.

„V tom případě se jdi převléknout, počkám na tebe u lesa,“ pověděl mi a došel k prvnímu stromu, který odděloval náš pozemek s lesním porostem. Zapadla jsem do domu, doběhla do pokoje a svlékla se. Hodila jsem na sebe teplé kalhoty, triko, mikinu, kabát a čepici na hlavu. Do kapes jsem si nacpala rukavice a kapesníky. Vyšla jsem ze dveří a zamkla za sebou. Až když jsem klíč dávala do kapsy, mě napadlo, že jsem mohla nechat tátovi vzkaz. No co, třeba se vrátím dřív než on. Došla jsem k Edwardovi a vydala se s ním na další procházku. Tahle ale byla jiná než ta minulá. Já jsem mlčela, on mluvil. O tom, že složil novou skladbu, a když jsem se chtěla zeptat, na co hraje, okamžitě mi začal vyprávět o klavíru a o tom, jak je spokojený, když na něj hraje. Poslouchala jsem jeho hlas a vlnu radosti a nadšení, které z něj sálalo, a měla pocit, že jsem poznala někoho úplně jiného než osobu, která mě vytáhla na procházku předevčírem. Byl tolik jiný, otevřený a dokonce se lehce usmíval. Když jsme došli na místo, které bude pro sledování nejlepší, posadila jsem se na pařez a podívala se na nebe. Neměla jsem tušení, kolik je hodin ani jak dlouho budeme na ten jev čekat, prostě jsem jen seděla a užívala si přítomnost muže, který byl pro mě najednou neznámý.

Uběhla další hodina, když se to stalo. Pára s lesa se setkala s tou, která padala na koruny stromů, a tyto dvě mlhy se propojily. Bylo to úžasné. Jedna tmavá a druhá téměř neviditelná, ale dohromady byly dokonalé. Užívala jsem si pohled na tento jev, který mi byl dosud neznámý, a byla ráda, že je tu se mnou zrovna Edward. Neznámý a svým způsobe děsivý, zahalený tajemstvím, ale i společník, který dokáže mluvit několik hodin a nechá se pohltit světem, který zná jen on. V tomhle jsme si byli podobní. I já jsem měla svět, který patřil jen mě. Svět, který se mi otevíral, když jsem v ruce svírala tužku a malovala.

Ledový pařez mě začal tlačit a cítila jsem, jak mým tělem prostupuje chlad, který mě rozechvíval. Snažila jsem se zahřát tím, že jsem si mnula ruce a trochu se hýbala, ale nepomohlo to. Nakonec jsem se zvedla, přešla blíž k lesu, který najednou zářil, a přešlapovala z nohy na nohu. Trochu to pomohlo, ale ozvalo se mé zranění a já byla nucena se posadit. Pařez jsem zavrhla, a tak jsem rozhrnula trochu sněhu a posadila se na zem. Že to nebyl dobrý nápad, mi došlo hned, jak jsem ucítila ledovou zem na svém zadku. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla se zvednout, ale Edward mě zastavil. Posadil se vedle mě, sundal si bundu a dal si ji na nohy. Pak mě objal rukama kolem pasu a posadil si mě na sebe. Skoro jsem nedýchala, když jsem se na něj posadila. Cítila jsem chlad jeho těla i to, jak se napjal. Sedět na něm nebylo o moc příjemnější sedět na ledové zemi, ale to, že jsem mu byla tak blízko, mě zahřálo neznámým teplem. Mohla bych ho přirovnat k tomu, které jsem cítila včera v kině. Rozdíl byl však v tom, že se mě Edward nijak nedotýkal, jen jsem cítila jeho blízkost, která se mi líbila víc, než by měla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 15. kapitola :