Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 2. kapitola

07.09.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3093×

Když jsem se druhý den ráno probudila a podívala se na sebe do zrcadla, dostala jsem bláznivý nápad. Sehnula jsem se pro kosmetickou taštičku, kterou jsem měla schovanou ve skříni od doby, co jsem ji minulý rok dostala k Vánocům, a na postel vysypala její obsah. Vzala jsem do ruky řasenku, pudr, lesk na rty a světlé stíny. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale dnes jsem chtěla vypadat jinak. Tak, abych se líbila i sama sobě. Nanesla jsem na svá víčka stíny, natočila si řasy řasenkou a tvář si nalíčila pudrem. Na rty jsem nanesla lehkou vrstvu lesku na rty a usmála se na sebe. Došla jsem ke skříni a vyndala z ní tmavé džíny, které jsem moc nenosila. Mezi hromadou triček jsem hledala nějaké, které by se k mému dnešnímu vzhledu hodilo, ale jediné, co jsem našla, byla blůzka s hlubokým výstřihem, kterou jsem si opravdu nechtěla brát. Když už jsem to chtěla vzdát a vzít si triko s dlouhým rukávem, uviděla jsem na dně skříně světlou blůzu, kterou jsem dostala od bratrovy přítelkyně. Díky tomu dárku jsem ji začala mít ráda, a když jsem jí chtěla dát možnost, aby mi o sobě něco řekla, rozešli se a já se tak nedozvěděla nic. Oblékla jsem si blůzu, na ni tmavý svetr a mrkla na sebe do zrcadla. Jo, to by šlo. Seběhla jsem po schodech dolů a vyndala misku, do které jsem nalila mléko a cereálie. Jedla jsem a usmívala se.

„Tati, máme problém,“ zvolal John, když přišel do kuchyně. Táta okamžité přišel a zmateně svého syna pozoroval.

„Tvá jediná dcera je zaláskovaná,“ prozradil mu a narážel tak na fakt, že jsem se poprvé za školní rok oblékla jako normální člověk. Táta jen zakroutil hlavou, políbil mě na tvář a ze stolu vzal noviny, které mu John přivezl.

„Jako kdyby ses ty oblékal normálně,“ vrátila jsem mu to a bavila se jeho uraženým výrazem.

„Já jsem chodil na střední v době, kdy se mohlo nosit všechno,“ připomněl mi a já mu musela dát za pravdu. Dojedla jsem, umyla misku a otřela ji. Chtěla jsem ji uklidit na místo, ale John mě předběhl.

„Jdi už, ať toho svého prince stihneš,“ řekl mi a já jen zakroutila hlavou. Dala jsem tátovi pusu, oblékla si kabát a nazula si kozačky. Na hlavu jsem si nasadila čepici a na rameno hodila tašku. Otevřela jsem dveře a lekla se toho, co jsem viděla. Všude, kam jsem dohlédla, byl jen led. Úsměv mi zamrzl na rtech stejně jako kůže, která byla odhalena. Během okamžiku mě začaly štípat tváře a zebat ruce. Nechtěla jsem se vracet pro rukavice, takže jsem si promnula dlaně a pomalu sešla po schodech. Udělala jsem malý krůček na ledové ploše a všimla si, že můj náklaďáček je jinde, než kde jsem ho včera zaparkovala. Byl mnohem blíž. Došla jsem k němu, otevřela dveře a sundala si batoh. Na palubní desce byl přilepený vzkaz a já se pro něj natáhla.

Doufám, že sis při těch dvou krocích moc neublížila, John.

Usmála jsem se a papír položila na sedadlo vedle sebe. Někdy to s ním bylo těžké, ale měla jsem ho moc ráda. Když se narodil, mámě bylo teprve osmnáct a tátovi jen o rok víc. Neplánovali dítě tak brzy, ale když už bylo na cestě, museli se o něj postarat. Máma přerušila studium, natrvalo se odstěhovala k tátovi a jeho matce. O tom období jejich života jsem se nikdy moc nedozvěděla, ale když se John narodil, všechno bylo pečlivě zdokumentováno. Každý rok se fotili u velkého stromu, který máme na zahradě. John seděl na matčině klíně, otec je oba objímal a usmíval se. O deset fotografií později jsem na fotografii přibyla já. Malá, roztomilá a usmívající se holčička, jak maminka s oblibou říkávala. Když mi bylo deset, onemocněla a já se během její nemoci srovnávala s tím, že odchází. Nikdo mi to přímo nepotvrdil, ale já to věděla. John se o mě staral, když jí bylo nejhůř a tatínek skoro nevycházel z jejího pokoje. Jednoho dne jsem se vracela z kreslení a našla tatínka, jak sedí na pohovce a pláče. Pochopila jsem. Rozeběhla jsem se do jejího pokoje a spatřila obraz, který se mi stále vrací v nočních můrách. Maminka ležící na posteli, mrtvolně bledá a s lehkým úsměvem na tváři.

Zakroutila jsem hlavou a vrátila se do přítomnosti. Zabočila jsem ke škole a povzdychla si. Byla jsem tu moc brzy. Jindy jsem jen s obtížemi hledala dobré místo na parkování, ale dnes jsem si mohla vybrat. Zajela jsem skoro ke škole a těšila se na to, jak rychle se přemístím z jednoho teplého místa do druhého. Nevěděla jsem proč, ale v náklaďáčku vždy bylo příjemných patnáct stupňů. Klimatizace byla pro tohoto dědečka nadávkou, ale přesto si držel stále stejnou teplotu. Vypnula jsem motor, zalovila v tašce a našla sešit na biologii. Přečetla jsem si prvních pár řádků a přišla na to, že včerejší učení stačilo. Vše jsem uměla. Otráveně jsem sešit uklidila a rozhlédla se kolem. Budova školy nebyla nijak vábivá, ale plnila svůj účel. Tři dvoupatrové domy pro učebny, sklepy jako tělocvičny a vše ostatní jako to, co bylo právě potřeba. Byla jsem svědkem toho, že se z kabinetu stala klubovna a z pánských záchodů v přízemí, které nikdo nepoužíval, bufet. Byla jsem zde jen dva roky, ale změnilo se toho dost. Podívala jsem se na palubní desku a povzdychla si. Mám ještě patnáct minut. Nevím, co mě to popadlo, ale vzala jsem si batoh, vystoupila a ani se neobtěžovala se zamykáním mého pokladu. Upřímně, kdo by kradl takové auto?

Pomalu jsem došla k lavičce, na kterou jsem rozložila deku, kterou jsem sebou vozila a posadila se. Nikdy jsem tu nebyla, a proto mě překvapil výhled, který se mi naskytl. Lesy ve Forks byly pozoruhodné, ale když teď byly posypány sněhem, bylo to něco úplně jiného. Zažila jsem zde jen pár zimních období, ale ani jedno se nepodobala tomu, které vládlo kolem mě. Mrzlo, všude byl led, sníh a rampouchy. Ve chvíli, kdy jsem obdivovala zasněžené město, jsem ucítila ránu do zad a překvapeně sebou trhla. Otočila jsem a všimla si usměvavého Jamese, jak si oprašuje ruce a marně se snaží schovat. Zasmála jsem se, z lavičky vedle sebe shrnula sníh a otočila se. Pohledem jsem ho hledala, ale nikde jsem si ho nevšimla. Až když se mé paže dotkla další sněhová koule, napřáhla jsem ruku a hodila. O velký kus jsem minula a zrudla.

„Možná jsem se měla zmínit, že neumím házet,“ zašeptala jsem a zakroutila hlavou.

„Všiml jsem si už na tělocviku,“ řekl, když ke mně došel a povytáhl obočí. Rozložila jsem deku ještě víc a nabídla mu místo k sezení. Když se posadil a ramenem se dotkl toho mého, usmála jsem se a více se zachumlala do kabátu.

„Víš, co je zvláštní? Forks se mi líbí jen v zimě,“ prozradil mi a ukázal na zasněženou krajinu. Otočila jsem k němu svoji tvář a všimla si, jak zasněně pozoruje krajinu kolem sebe. Využila jsem jeho chvilkového rozptýlení a detailně si ho prohlédla. Nikdy jsem neměla možnost vidět ho takhle zblízka, takže jsem toho hned využila. Ve vlasech měl trochu sněhu a voda, která mu odkapávala z vlasů na čele, dělala jeho kštici ještě tmavší. Pod udržovaným obočím zářily dva drahokamy, které mě dostávaly do kolen. Jemně špulil rty a já si uvědomila, že má horní ret více nafouknutý než ten dolní, stejně jako já. Tato maličkost mě dokázala rozechvět i rozesmát zároveň. Potichu jsem se zasmála a tím ho probrala z rozjímání. Podíval se na mě a já hlavu otočila jiným směrem.

„Co mi o sobě ještě povíš? Vím jen to, že zapomínáš na své věci a neumíš házet,“ pověděl a já se usmála. Byla jsem nervózní z toho, že je mi tak blízko, ale díky bohu jsem zachovala trochu klidu ke konverzaci a zhluboka se nadechla.

„Hodně padám,“ přiznala jsem zahanbeně a očekávala jeho výsměch, ale nic takového se nestalo. Podívala jsem se na něj a všimla si jeho spokojeného výrazu.

„Tak to jsme dva,“ přiznal potichu a zasmál se. Přidala jsem se k němu a podívala se na lesy.

„Mám ráda vůni dřeva a pryskyřice,“ pokračovala jsem dál a zavřela oči. Představila jsem si tu vůni a usmála se. Když jsem znovu otevřela oči, zarazil mě výraz v jeho tváři, který jsem nikdy dřív neviděla. V jeho tváři se objevil zájem o to, co říkám a mé srdce se rozeběhlo ještě rychleji.

„Jsi roztomilá,“ vydechl a já ucítila jeho dech. Voněl po mentolu a žvýkačkách. Chtěl ještě něco dodat, ale za našimi zády se ozvalo zazvonění a já sebou zklamaně trhla. Zvedla jsem se, upravila si kabát a pozorovala ho, jak oprašuje moji deku a skládá ji. Když mi ji podal, usmál se a mrkl na mě.

„Doufám, že se dnes ještě uvidíme,“ zašeptal a odcházel ke škole. Pozorovala jsem jeho mizející záda a přihlouple se usmívala. Všimla jsem si Lilly, jak ho zmateně pozoruje a kroutí hlavou. Došla ke mně, všimla si mého výrazu a podezřele si mě měřila.

„Co se tu stalo?“ zeptala se mě a já jen zakroutila hlavou.

„Nic,“ odpověděla jsem jí a dala se na cestu.

„Jsi namalovaná, usmíváš se a povídala sis s jedním s nejhezčích kluků na škole. Prosím, neříkej mi, že se nic nestalo,“ pokračovala a já poraženecky pokrčila rameny.

„Jen jsme tu seděli a povídali si,“ řekla jsem jí a podle výrazu, který se objevil na její tváři, mi bylo jasné, že to jen tak nevzdá.

„Pověz mi všechno,“ zavelela a já si povzdychla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 2. kapitola :