Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 5. kapitola

13.09.2012 (17:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2745×

Nevím, jak dlouho mě pozoroval, ale když k němu přešla malá černovláska, přerušil náš oční kontakt a já se mohla nadechnout. Neměla jsem tušení, co se to stalo. Měla jsem pocit, že jsem ho už někde viděla. Bylo to nemožné, ale ty oči jsem znala. Zakroutila jsem hlavou a pohled stočila zpátky ke svému společníkovi.

„Promiň, co si to říkal?“ zeptala jsem se ho a snažila se z hlavy vyhnat tvář toho neznámého chlapce. Párkrát jsem zamrkala a všechnu svoji pozornost věnovala Jamesovi.

„Že bych se rád někam zašil s tebou,“ zopakoval a já se usmála.

„Byla bych ráda. Už musím jít, uvidíme se na obědě,“ rozloučila jsem se s ním a pospíchala do školy. Drala jsem se mezi studenty a pohledem hledala Lilly. Už jsem to chtěl vzdát, když mě někdo uchopil za dlaň a vytáhl mě z toho hluku a řevu. Podívala jsem se do očí své kamarádky a úlevně vydechla.

„Konečně jsem tě našla,“ povzdychla si a posadila se na židli u šaten. Sedla jsem si vedle ní a promnula si ruce.

„Viděla si ty nové?“ zeptala jsem se jí a otočila k ní tvář.

„Myslíš ty bohy, co přijeli těmi nejdražšími a nejkrásnějšími auty, jaká jsem kdy viděla?“ odpověděla mi otázkou a já kývla hlavou.

„Jo, tak ty jsem zahlédla. Dnes jsem přijela do školy mnohem dřív než normálně. Myslela jsem, že tu budeš, chtěla jsem na tebe počkat, ale byla mi zima a profesor na biologii mě pustil dovnitř. Seděla jsem u kanceláře a pila čaj z automatu, když jsem je viděla přijet. Došli ke kanceláři a já je pozorovala. Všichni byli krásní, ale ten s bronzovými vlasy vypadal jako opravdový bůh. Těkal očima kolem sebe a držel se té malé černovlasé dívky. Něco jí říkal a ona jen kroutila hlavou,“ pověděla mi a já kývla hlavou.

„Nevím proč, ale mám pocit, že už jsem toho s bronzovými vlasy někde viděla. Nemám tušení kde, ale když se na mě podíval, skoro jsem se lekla, jak známý mi přišel. Ty oči,“ vydechla jsem a poslouchala sama sebe, jaké nesmysly říkám. Podívala jsem se na Lilly a zasmála se. Přidala se ke mně a mě došlo, co jsem vůbec řekla. Vidím nového studenta a hned z toho dělám detektivku. Zvedla jsem se a spolu s Lilly se vydala ke třídě. Vyndala jsem si učení, přečetla si látku a čekala, až přijde vyučující. Když se ani po deseti minutách po zvonění neobjevil, vytrhla jsem ze sešitu list papíru a začala malovat. Nejdříve jen tvary, ale nakonec jsem se rozhodla pro nebe. Stínovala jsem a kreslila vše, co mě napadlo, když se ode dveří ozvalo odkašlání následované tichým smíchem. Zvedla jsem hlavu od svého výtvoru a uviděla profesora spolu s tou malou černovláskou, která se bavila s chlapcem s bronzovými vlasy.

„Dobrý den,“ pozdravil nás profesor a my se zvedli. Drobná černovláska došla ke katedře, vzala si od něj nějaký papír a učebnici. Pan Lewin se rozhlédl po třídě a já zpozorněla. Marně jsem hledala další prázdné místo než to vedle mě. Když pak natáhl ruku a se slovy, že jsem velice pracovitá a šikovná a budeme si rozumět, ji poslal k mému stolu. Ze židle jsem vzala svoji tašku a položila ji na zem. Sledovala jsem jí, jak se ke mně blíží a zmateně na mě hledí. Uhnula jsem pohledem a soustředila se na to, co nám profesor říkal.

Za celou hodinu ani jednou nepromluvila. Jen jsem se dozvěděla, že se jmenuje Alice, protože to měla pověšené na řetízku. Zapisovala jsem si látku a stále po ní pokukovala. Když jsem se setkala s jejím pohledem, znovu mě překvapila ta nezvyklá barva, která mi byla děsivým způsobem povědomá. Tekuté zlato, které ničilo vše, co se odehrávalo v mé hlavě. Když jsem se podívala jinam, uslyšela jsem, jak si povzdychla. Když zazvonilo, rychle jsem si složila věci a odcházela ze třídy. Ve dveřích jsem se málem srazila s dalším z těch nových. Nejspíš čekal na tu černovlásku. I on na mě překvapeně hleděl, jako kdyby viděl ducha. Neměla jsem tušení, proč to dělá, ale přišlo mi to přinejmenším divné a nezdvořilé. Prošla jsem kolem něj a pospíchala na další hodinu.

Když jsem vešla do jídelny, pohledem jsem hledala Lilly. Neviděla jsem ji ani v šatně, což bylo divné. Vždycky na mě čekala, chodily jsme na oběd spolu. Pomalu jsem došla k hromadě táců, jeden si vzala a nabrala si jídlo. Otočila jsem se a hledala místo, kam bych si mohla sednout. Když už jsem to chtěla vzdát, všimla jsem si místa, kde jsem včera seděla s Jamesem. Rozešla jsem se k němu a položila tác na stůl ve stejnou chvíli, kdy ho tam položil i on. Usmála jsem se na něj a tentokrát dala tác vedle toho jeho. Posadila jsem se a zhluboka se nadechla.

„Promiň za to ráno, byla jsem trochu mimo,“ omlouvala jsem svoji nepozornost a usmála se na něj.

„Nic se neděje. Stále si mi ale neřekla, kam se zašijeme,“ mrkl na mě a já jako na povel zrudla. Promýšlela jsem, kam bychom mohli jít, aby nás nikdo nenašel a nedostal tak možnost nás pořádně posypat studeným a mokrým sněhem. Šatnu jsem zavrhla, ta se zamykala, třídy také. Když jsem očima prolétávala celou školu, vzpomněla jsem si na to, co ráno říkala Lilly. Lavička před kanceláří. Tam nás nechají.

„Co takhle lavička před kanceláří? Když řekneme, že je nám venku zima, nechají nás tam,“ navrhla jsem a pohlédla na něj. Kývl hlavou a dal se do jídla. Když jsem si do úst vkládala špenát, všimla jsem si, že na druhé straně jídelny sedí skupinka nových studentů, kteří na mě znovu civěli. Tentokrát všichni. Když si všimli, že jsem je nachytala, ihned se otočili, ale stále pokukovali. Bylo mi to krajně nepříjemné, ale přijít k nim a říct, aby na mě nekoukali, tak budu pro smích celé škole. Rychle jsem všechno snědla, nechala Jamese, aby odnesl tácy a čekala na něj u vchodu do jídelny. Hrála jsem si se zapínáním mikiny a potichu si zpívala. Když se za mnou ozval tichý smích, došlo mi, že to asi moc potichu nebylo.

„Katty Perry?“ zeptal se mě James a já se podívala na své boty. Kdybych řekla, že zpívám falešně, ještě bych si fandila.

„Taky si zpívám,“ prozradil mi a začal zpívat stejně potichu jako já. Na rozdíl od něj jsem ihned poznala, co zpívá.

„Až budeme sami, bude to znít mnohem líp,“ sliboval mi a já kývla hlavou. Pomalu jsme se blížili ke kanceláři a já s radostí přišla na to, že se tu nesvítí a nikdo tu není. Posadila jsem se na lavičku, zabalila se do mikiny a v šeru pozorovala, jak si James sedá vedle mě. Chtěla jsem toho tolik vědět, ale neměla jsem dost odvahy se zeptat. Proto jsem jen seděla, užívala si jeho přítomnost a usmívala se.

„Mám moc rád hudbu, kdyby tě to zajímalo,“ začal a já se na něj podívala.

„Co máš ještě rád?“ zeptala jsem se šeptem a opřela si hlavu o ruce. James se pohodlněji usadil a protáhl si krk.

„Hraju na kytaru, hraju basket, a kdybych mohl celý život jíst jenom saláty s masem, byl bych nejšťastnější na světě. Neumím kreslit, ale když jsem byl menší, hrával jsem na různých oslavách na kytaru a dokonce i zpíval. Nevím proč, ale čím jsem starší, tím je můj zpěv falešnější,“ řekl a zasmál se. Přidala jsem se k němu a přistihla se, jak se k němu nakláním. Narovnala jsem se a zhluboka se nadechla.

„Máš nějaké sourozence?“ zeptala jsem se ho a doufala, že si nevšiml, jak jsem mu byla blízko.

„Mám sestru, chodí s tebou do třídy,“ odpověděl a já zalovila v paměti. Přehrála jsem si tvář každého a nemohla se rozpomenout. Až když jsem si vzpomněla na dívku, co se na mě usmívala z první lavice, luskla jsem prsty a vzpomněla si.

„Jmenuje se Caroline a sedí v první lavici,“ pověděla jsem mu svůj stručný popis jeho sestry a on kývl hlavou.

„Máš pravdu, ale na tom teď nezáleží. Ještě jsem ti nedopověděl, co všechno mám rád,“ zašeptal a podíval se mi do očí. Zvedl dlaň, zhluboka se nadechl a konečky prstů se dotkl mé tváře. Přivřela jsem oči a užívala si ten lehký dotek. V břiše mi poletovali motýli, kteří se marně snažili dostat z mého těla. Dlaněmi jsem se zapřela o kolena a usmála se. Když se k jedné jeho dlani přidala i ta druhá, otevřela jsem oči a sledovala jeho spokojený výraz. Jemně sevřel můj obličej ve svých dlaních a začal se ke mně sklánět. Vyděšeně jsem pozorovala jeho ústa a bála se toho, co přijde. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si to nikdy nepředstavovala, ale když se to teď mělo stát, neměla jsem tušení, co dělat. Když se jeho jemné rty setkaly s těmi mými, vydechla jsem a dlaní ho pohladila ve vlasech. Byl to automatický pohyb, který jsem neřídila já, ale mé hormony. Jemně ochutnával mé rty stejně jako já jeho. Když se ode mě kousek odtáhl a podíval se mi do očí, usmála jsem se a sama si ho přitáhla blíž k sobě.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 5. kapitola :