Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 7. kapitola

17.09.2012 (19:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2622×

Nakonec se z toho vyklubalo jen menší řezné poranění, ale i to stačilo na to, aby profesorka zavolala bratrovi a tátovi, kteří jen vyděšeně poslouchali, že mi nevědomky ublížili. Poslouchala jsem, jak se ptají, jak mi je a jestli jsem v pořádku. Bavila jsem se jejich přehnanou starostí a těšila se na to, až pro mě jeden z nich přijede. Psala jsem si s Lilly, která mi jen záviděla, že můžu jet domů a přála mi, abych se brzy uzdravila. Pohodlně jsem se usadila do křesla na ošetřovně a zavřela oči. Nevím proč, ale bylo mi nevolno. Žaludek jsem měla jako na vodě a křečovitě svírala opěradla. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Kousek ode mě byl položený kapesník, kterým jsem si ránu otřela. Kovová vůně způsobila, že jsem v ústech cítila tu nepříjemnou pachuť, která zapříčinila můj nynější stav. Kroutila jsem hlavou sama nad sebou. Co jsem se sem vrátila, všechno je jinak. Padám, jsem nešikovná, cítím krev, kterou normální člověk nepozná.

„Zlatíčko, tatínek si pro tebe přijede. Bude tu do půl hodiny,“ oznámila mi ošetřovatelka a já se na ni usmála. Ten nepatrný pohyb opět rozechvěl mé tělo a já raději zavřela oči. Nohu jsem měla nataženou a položenou na pohodlném polštáři, takže jsem bolest ani necítila. Obvaz mě lehce škrtil, ale snažila se na to nemyslet. Natočila jsem hlavu na stranu a na tváři ucítila lehký dotek studeného vzduchu. Vydechla jsem a cítila, jak mi čerstvý vzduch dělá dobře. Když se ke mně dostal i z druhé strany, otevřela jsem oči a spatřila otevřené dveře. To by nebylo až tak divné, kdyby v nich nestál on. Chlapec se zlatýma očima, který mě na parkovišti tak pozoroval. Pohlédla jsem do jeho očí a ihned věděla, že jsem udělala hloupost. Oči jsem zabodla do jeho značkových bot a odmítala zvednout hlavu. Cítila jsem na sobě jeho pohled a cítila se zvláštně nesvá. Měla jsem pocit, že mi vidí až do morku kostí. Zachvěla jsem se a přes všechny zákazy, které jsem vyslala ze své hlavy, jsem zvedla tvář k tomu neznámému a sledovala jeho překvapený pohled.

Znovu mě pozoroval tím pohledem, kterého jsem se začala bát. Tvářil se, jako kdyby viděl ducha. Jeho pravá ruka se lehce třásla a nakonec se zatnula v pěst. Sledovala jsem jeho tvář a oči, které těkaly z jedné části mého těla k druhé. Studoval mě. Snažila jsem se znovu najít ten nepříjemný pocit, ale když jsem viděla, jak se nepatrně usmál, jen marně jsem vzpomínala na nepříjemnosti, které mi jeho pohled způsobil. Cítila jsem se zvláštně. Vůbec jsem ho neznala, ale ty oči mi byly povědomé. Jako kdybych do nich již někdy hleděla a našla tam přesně to, co jsem našla teď. Svět plný smutku, prázdnoty a hněvu. Svět, který byl děsivý a svým způsobem i nebezpečně lákavý. Když udělal krok ke mně a více se usmál, zpozorněla jsem. Chtěla jsem se trochu odtáhnout, ale mé tělo bylo paralyzováno jeho intenzivním pohledem. Zvedl dlaň k mé tváři a dolní ret se mu třásl.

„Bello,“ vydechl a konečky prstů se dotkl mé tváře. Očekávala jsem strach, ale to, co jsem pocítila, mě překvapilo. Líbilo se mi, že se mě dotkl. Struktura jeho prstů byla jemnější než satén, ale zároveň pevná jako mramor. Jeho dotek mě na povrchu studil, ale uvnitř mě rozpoutal peklo. Srdce se mi rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí a dech se zkrátil.

„Bello,“ zašeptal znovu a já se zarazila. Proč mi tak řekl? Hledala jsem v jeho očích nějakou známku jiné emoce než překvapení, ale marně jsem tápala. Pohladil mě po tváři celou dlaní a já se otřásla. Stále jsem byla lapena v jeho pohledu a cítila zmatek.

„Edwarde,“ křikl někdo, ale já neměla sílu se podívat, kdo to byl. Dál jsem zůstávala paralyzována a omámena. Nikdy jsem neviděla nikoho tak krásného, jako byl on. Rovný nos, zářivá bledá pokožka a ústa ve tvaru srdce. Nic z toho se však nerovnalo jeho úsměvu. Vypadal, jako by se celý život neusmál a až teď poznal, jak nádherné a příjemné to je. Stále mě dlaní hladil po tváři a já se nechala.

„Edwarde,“ ozval se někdo znovu a já párkrát zamrkala. Odvrátila jsem se od něj a spatřila jeho sestru, jak ho tahá za rameno a mluví k němu. V uších mi nebezpečně hučelo a neměla jsem nejmenší tušení, co se se mnou děje. Opřela jsem se o křeslo a zhluboka se nadechla.

„Pojďme už,“ vyzvala ho, ale on ji neposlouchal. Už se neusmíval, ale stále mě pozoroval a nehodlal odejít. Podívala jsem se jinam a vlasy si nechala spadnout do obličeje. Přála jsem si, aby odešel. Nevím, co se to se mnou stalo, ale najednou jsem pocítila strach. Když se k mým uším donesl zvuk, který až nebezpečně připomínal psí vrčení, otřásla jsem se a rukama si objala hrudník. Mé vlasy rozčechral studený vítr a já se znovu otřásla. Když jsem se podívala na místo, kde ještě před chvilkou stál, úlevně jsem si oddychla a vzala do ruky mobil. Chtěla jsem napsat Lilly, ale do místnosti vstoupil otec a okamžitě mě začal zasypávat omluvami a prosbami o odpuštění. Odbila jsem ho s tím, že se nic neděje a dál se nechala unášet tím, co jsem cítila. Proč jsem se od něj nechala pohladit? Proč mi proboha řekl Bello? Seděla jsem v autě, dívala se po okolí a nechápala, co se to kolem mě děje. Kde jsou ty časy, kdy jsem se slunila na Floridě, a všechno mi bylo jedno?

Doma jsem si připravila věci do školy, přečetla si novou látku, kterou jsem stejně nemohla vstřebat a nakonec se rozhodla pro dlouhou, očistnou koupel. Došla jsem do koupelny, zapnula vodu a nalila do ní trochu pěny. Pozorovala jsem, jak se vana plní a zrcadlo se zamlžuje. Svlékla jsem se, zamkla dveře a posadila se do horké vody. Zraněnou nohu jsem nechala nahoře, aby se nenamočila a nakonec si hlavu opřela o složený ručník položený na porcelánové vaně.

Snažila jsem se úplně vypnout a vnímat jen to, jak se mé tělo uvolňuje, ale nešlo to. Stále jsem se musela vracet k tomu, jak mě dnes pozoroval, jak mě pohladil, jak mě oslovil. Viděla jsem již mnoho hezkých chlapců a s jedním z nich jsem tak trochu chodila, ale tenhle byl úplně jiný. Bronzové vlasy, ledabyle pohozené na oválné hlavě, které dominovaly dvě zlaté oči, které žhnuly a omamovaly mě svoji silou. Jako by mi viděl až do duše. Rty, které lákaly k polibku a vyslovení nemožného, ve mně vyvolaly pocit, který jsem ještě nikdy nezažila. Něco ve mně, schovaná část mého já mě držela na místě a nedovolila mě se pohnout. Když jsem si znovu přehrála jeho tvář, ponořila jsem hlavu pod vodu a snažila se ho vyhnat z mého mozku. Ten byl však nakažen jeho rentgenovým pohledem, který mě téměř pálil.

Nakonec jsem z vany vylezla, oblékla se a šla si číst. Nechala jsem se vtáhnout do děje románu z předválečné Anglie a na okamžik zapomněla na vše ostatní. Prožívala jsem lásku hlavních hrdinů a nic jiného. Když však mladý voják zemřel a autor popisoval bolest a trápení hlavní hrdinky, raději jsem knihu odložila a přešla ke skříni, kde jsem měla své osobní věci. Například obrázky, doklady, důležité papíry ze školy a fotky, které jsem nikdy nechtěla ztratit. Natáhla jsem se pro tři alba a položila je na postel. Otevřela jsem první označené nápisem John a nestačila se divit, kolik obrázků jsem vypustila z hlavy a na kolik jsem již zapomněla. Pozorovala jsem detailně každou fotografii a sledovala, jak můj bratr rostl a dospíval. Stával se z něj muž, který se o mě staral, pomáhal rodičům a musel tátu přimět znovu žít, když maminka odešla. Skoro na všech fotkách byla i ona, stejně jako v albu, které bylo nadepsáno mým jménem. Smála jsem se tomu, jak jsem byla baculatá a roztomilá.

Narazila jsem na jeden obrázek, který jsem si moc dobře pamatovala. Jeho kopii jsem měla v peněžence a každý den jsem na ni hleděla a vzpomínala. Byla jsem na ní já, maminka a John. Maminka mě svírala v náruči, já se usmívala a mávala ručičkama a John mě držel za uši. Z té fotky jsem cítila to rodinné teplo, štěstí a lásku, která mi teď tolik scházela. Milovala jsem svého otce a bratra, ale matku nenahradí nikdo.

Když jsem natáhla ruku k poslednímu albu, musela jsem se trochu natáhnout a tím ho omylem shodila na zem. Znovu jsem v duchu zaklela nad svojí nešikovností a nerada se zvedla z vyhřáté postele. Sehnula jsem se pro fotky a album pomalu zvedla, když jsem si všimla fotky, která z něj vypadla. Povzdychla jsem si a sklonila se k ní. Když jsem se znovu posadila na postel a zabalila se do deky, fotku jsem otočila a zalapala po dechu.

Byla jsem na ní já. Ne jako malá holčička, jako na většině fotek, ale vyspělá dívka, jako teď. Stejné hnědé vlasy, které jsem česala každý den, stejné oči, do kterých jsem pohlédla, stejný úsměv, který můj otec tak zbožňoval. Lovila jsem v paměti dobu, kdy byla fotografie pořízena, ale marně. Od doby, kdy maminka zemřela, jsem se nenechala fotit. Nikomu jsem to nedovolila a dokonce se vymlouvala i ze školního focení. Vyučující to chápali a já byla ráda. Byl ve mně nějaký blok, který mi v tom bránil. Proto jsem fotografii zmateně otočila a přečetla těch pár slov, která mi vyrazila dech.

Bella Swanová, 2008

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 7. kapitola :